Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Sondy do české historie: Neblahý odkaz prezidenta Beneše (2/4)

 

Lze mít za prokázané, že Američané opravdu pověřili Beneše nějakým poselstvím Stalinovi, že obě velmoci jednání Beneše v USA hodnotily celkově pozitivně a že setkání s Roosveltem posílilo Benešovo sebeuspokojení a státnické sebevědomí. Jeho spokojenost s americkou misí však byla poněkud přemrštěná, protože v americkém tisku o něm nevycházely pouze slova chvály. Část americké veřejnosti kritizovala jeho údajné sovětofilství a také byl některými kruhy obviňován z nesplnění role užitečného prostředníka v polsko - sovětské krizi. Právě tyto výhrady vůči Benešovi akcentoval exilový polský tisk.

  • sondy-do-ceske-historie-neblahy-odkaz-prezidenta-benese-2-4

Na Benešovu misi v USA zaútočila i nacistická propaganda v Německu a v Protektorátu. Líčila ho jako "průkopníka bolševizmu ve Washingtonu" a "Stalinova agenta".

Naopak v Kremlu jeho americkou misi vysoce ocenili - zejména jeho projevy o významu sovětského spojenectví se Západem a že navždy minuly časy sovětské mezinárodní izolace. Dopisovatel sovětské tiskové agentury TASS v Londýně hlásil, že Benešovo jméno je v celém SSSR vyslovováno s úctou a vděkem. Záplava pochval na Benešovu adresu byla lacinou výhodnou výhledovou investicí Kremlu. Vřelost Stalinova SSSR k Československu a prezidentu Benešovi ostře kontrastovala se sovětským zlověstným vztahem k oficiálním představitelům okupovaného Polska.

Beneš byl se sovětským ohlasem jeho cesty nadmíru pokojen a cítil se být povolán aby upevňoval spojenecké svazky tří velmocí - SSSR, USA a Velké Británie. V Londýně se začalo hovořit o jeho blízké cestě do Moskvy.

Ministr zahraničí Británie, Anthony Eden, Beneše varoval, aby nestavěl poválečnou budoucnost Československa na plné důvěře ve Stalina, ale Beneš odmítal veškeré argumenty, kterými byla zviklávána jeho plná důvěra v upřímnost a nezištnost komunistického diktátora. Beneš si představoval, že v Moskvě se Stalinem vyjedná, že Sovětský svaz "slavnostní formou" uzná obnovené poválečné Československo a před celou mezinárodní veřejností prohlásí, že se nebude vměšovat do našich vnitřních záležitostí.

Beneš byl díky svému charakteristickému egocentrizmu dokonce přesvědčen, že Edenovo skeptické stanovisko k jeho záměrům uzavřít smlouvu o uspořádání poválečné ČSR samostatně s pánem Kremlu, je motivováno žárlivostí na jeho politický úspěch ve Washingtonu. Benešův ambiciózní záměr domluvit se ještě za trvání války v Moskvě separátně se Stalinem, bez koordinace s vládou Jeho Veličenstva, pošramotila vztahy mezi československou exilovou vládou v Londýně a představiteli válečné Anglie.

Na rozdíl od Poláků a Jugoslávců nebyl Beneš pro Stalina ničím nebezpečný. Nedisponoval ani velkou armádou, ani jinými ozbrojenými silami, které by mohly být poválečným sovětským záměrům nebezpečné, ba dokonce jak on sám, tak nálada československé veřejnosti nikdy nebyla vysloveně antisovětská, naopak - nyní spíš byla všeobecně "sovětofilská". Edvard Beneš znamenal pro Stalina terno. Jako hlava sice malého, ale strategicky významného státu v srdci Evropy, sám dobrovolně toužil po spojenectví se Sovětským svazem a propagoval Stalina na Západě. Nelze se divit, že byl v Moskvě vřele očekávaným hostem.

Beneš se na návštěvu u Stalina velice těšil. Jeho pouť do Kremlu vedla přes Gibraltar, Egypt a Irák a začala 23.11.1943. V Bagdádu jeho letadlo sovětská rozvědka kvůli "špatnému počasí" zdržela 8 dní, které s ním strávil sovětský lidový komisař zahraničních věcí Alexandr Kornějčuk, který se postaral o hostův "náhradní program". Stalinův emisar Benešovi zodpověděl všechny otázky, které mu položil. Týkaly se vztahu SSSR ke slovanským národům. Zodpověděl je československému prezidentovi tak,  jak ho v Kremlu instruovali, že bude lahodit Benešovým uším.

Benešův tajemník Eduard Táborský později ve svých pamětech napsal, že Kornejčuk byl příjemným člověkem vlídných způsobů, bystrý a neobyčejně vzdělaný debatér, který Beneše  očaroval "svěžími nedogmatickými názory".  Se Stalinem se Beneš setkal následně v Kremlu několikrát v prosinci 1943. Ze všech dostupných zpráv vyplývá, že Stalin s "obzvláštní radostí a sebeuspokojením" svému hostu vyprávěl o svém setkání s Roosveltem a Churchillem v Teheránu, konaném ve dnech 28.11. - 1.12.1943. Informoval svého hosta jak si obou západních státníků údajně velice váží a jaké přátelské ovzduší mezi nimi bylo. Stalinovo sdělení Beneše příjemně naladilo a pochvaloval si koncepci schůzek Velké Trojky, kterou doporučoval ve Washingtonu Roosveltovi.

Stalin a Beneš dále svorně konstatovali, že napříště musí být Německu znemožněno, aby mohlo opakovat nějakou zahraniční agresi. Své plány vůči Německu ale Benešovi sovětská strana odmítla sdělit, prý z taktických a psychologických důvodů, aby se o nich předčasně nedozvěděl Hitler.

Dalším tématem Benešových rozhovorů v Kremlu bylo Maďarsko. Beneš podtrhl, že považuje za velmi důležitou sovětskou účast na okupaci Maďarska, protože prý západní spojenci, zejména Angličané, jsou známí "maďarofilové" a budou náchylní k přílišným kompromisům. Beneš také žádal od Stalina podporu vůči restituci starých československých hranic s Německem a Maďarskem, protože prý Roosvelt a Churchill se k tomuto jeho požadavku prý dosud jasně nevyjádřili.

Beneš v Kremlu jednal také s ministrem zahraničí Molotovem o Rakousku a Rumunsku a řeč  přišla i na Jugoslávii. Beneš k ní Stalinovu ministrovi sdělil, že by rád viděl společný stát Srbů a Chorvatů. Mluvil pohrdlivě o bývalém jugoslávském králi a zdůraznil, že jako v Polsku musí i v Jugoslávii po válce zmizet staré poměry. Jaký nový sociálně - politický pořádek si v těchto zemích ale představuje, Beneš neobjasnil.

V debatě o Francii Molotov vyjádřil názor, že "politicky jsou Francouzi shnilí a jako národ ukázali svou slabost". K tomu Beneš poznamenal, že hlavní věcí je, aby československá zahraniční politika odpovídala politice sovětské. Tomu Molotov vlídně přitakal.

Podstatnou část moskevských diskuzí zabral "polský problém". Hlavní československo - sovětská diskuze o Polsku se konala v kuloárech moskevského Velkého divadla 12.12. 1943 večer. Soudruh Molotov prohlásil, že "Polsko bylo zrůdným potomkem versailleské smlouvy" a že o jeho obnově v předválečné podobě nemůže být ani řeči. Josif Vissarionovič Stalin se Beneše otázal - "Kde lze nalézt nějaké Poláky, s nimiž by se dalo mluvit?". Žádal Beneše o radu, jak si s nimi počínat. Benešovi Stalinova prosba zalichotila. Široce se rozhovořil o československo - polských vztazích, o situaci v polském londýnském exilu a o osobních profilech jednotlivých polských představitelů. V Benešově podání všichni dopadli špatně. Stalin Benešovi pozorně naslouchal a nakonec navrhl přípitek vodkou na zdraví budoucího polského premiéra, za kterého Beneš doporučil Mikolajczyka.

Stalin byl připraven připíjet komukoliv - nedávno předtím připíjel s říšským ministrem zahraničí Ribbentropem na zdraví Vůdce Adolfa Hitlera "milovaného německým národem". Z autentických dokumentů nelze o Benešově chování soudit, zda se pokoušel o nějaké zmírnění averzí sovětského diktátora vůči Polákům. Lze bohužel konstatovat, že pokud opravdu přijal nějaké pověření být zprostředkovatelem mezi Poláky a Sověty, pak je dokonale znevážil. V průběhu rozhovorů se Stalinem k tématu dokonce řekl - "Vcelku se vůbec nedomnívám, že by polská exilová vláda v Londýně byla schopná řešit zásadní problémy nového Polska a vztahů s vámi……na polském území pak povstane nějaká nová vláda, jež nebude mít nic společného s londýnskou, se kterou se snad budeme moci konečně dorozumět".

Beneš i později, při rozhovorech s Molotovem, dával okázale najevo svůj nedobrý vztah k polskému exilu na Západě. Jestliže výkon zprostředkovatele, který v Moskvě předvedl, lze označit za trapný, zdá se, že hlavní příčinou Benešova selhání byla jeho osobní ješitnost, na kterou Stalin šikovně uhodil. Neblahé vyhlídky Polska, ke kterým přispěl při jednání u sovětského diktátora v Kremlu, předznamenávaly schizofrenii mysli a příštích počinů Edvarda Beneše.

Jeho další rozhovory se Stalinem se týkaly vnitřních záležitostí poválečného Československa. Beneš požadoval, aby Rudá armáda při vstupu na naše území předávala osvobozené oblasti co nejrychleji civilní správě republiky. Na tuto žádost Stalin reagoval bez námitek vydáním rozkazu příslušným místům, aby se domluvily s československou vojenskou misí v Moskvě.

Beneš dále předložil své plány na budoucí správní uspořádání ČSR, které mělo Slovensku dát více práv než mělo před válkou i když výslovně uvedl, že nemá na mysli autonomii. Oznámil zároveň překvapivé rozhodnutí, že Bratislava po válce nebude hlavním městem Slovenska, protože prý leží příliš blízko státní hranice.

V souvislosti se slovenskými záležitostmi se Beneš 16.12.1943 dopustil dalšího diplomatického pochybení, když k Molotovovi vznesl návrh na potrestání válečných zločinců. Pravil - "Přál bych si, aby vaše vláda vyvinula nátlak na co nejpřísnější potrestání všech osob na Slovensku, které jsou odpovědny za válku proti Sovětskému svazu a kolaboraci s Němci na frontě".

Molotov Benešovým požadavkům s úsměvem přikyvoval. "Koho chcete potrestat?", ptal se Beneše. Ten jmenoval Tuku, Macha, Tisa, Gašpara, Medrického, Čatloše a k poslednímu jmenovanému dodal - "ten musí viset a ostatní taky".

Jak upozorňuje v pamětech tehdy přítomný prezidentův tajemník Mastný - "Beneš svou žádostí dokázal, že jeho subordinace vůči Moskvě se neomezuje pouze na zahraničně - politickou sféru … nyní přímo vyzýval Sověty, aby zakročili i ve vnitřních československých věcech…./citace - Pramen ad 1), strana 231/".

Beneš tím porušil svůj vlastní prezidentský slib, že po válce bude ČSR sama rozhodovat o svých vnitřních věcech a že Sovětský svaz se po válce nebude vměšovat do našich vnitřních záležitostí. Sovětští vůdcové mohli od tohoto okamžiku oprávněně předpokládat, že i v jiných oblastech jim bude Beneš ochoten slevit z mezinárodních právních zvyklostí.

Mimořádně důležitou otázkou Benešových moskevských rozhovorů bylo řešení osudu československých Němců. V úvodu svého resumé Beneš tvrdil, že 70% našich Němců byli "bohatí lidé" a tedy prý "fašisté", zatímco mezi Čechy se prý našlo jen málo boháčů, protože Češi jsou "národem demokratů". Československý stát prý po válce vyvlastní majetek odsunutých Němců a německou půdu, továrny, ocelárny, doly, banky a ostatní velký majetek znárodní, což dá signál k dalším aktům velkého sociálního významu…Vysídlení Němců tak nepřivodí pouze "čechizaci" země, nýbrž i zásadní sociálně - politické přeměny…. O celém plánu ale ovšem demokraticky a svobodně rozhodne lid", bez pochyb o reálnosti svých představ ujistil sovětského partnera exilový československý prezident.

Vizi o transferu německého obyvatelstva z Československa Beneš předložil Stalinovi na recepci 11.12.1943. Sovětský diktátor vyslovil zásadní souhlas a uložil Molotovovi projednat s Benešem podrobnosti.

Beneš původně nepovažoval za reálné, že by z republiky mohl vyhostit většinu německých občanů. Postupně ale dospěl k závěrům, že to možné bude.

V Kremlu předložil své stanovisko k vysídlení Němců písemně. Uvedl, že ze 2,8 milionů Němců si přeje vysídlit alespoň 2 miliony. Molotov podle prezidentova tajemíka Táborského prý Beneše ujistil, že "to bude maličkost".

Smlouva Beneše se Stalinem v Moskvě, z prosince 1943, vydala Československo na milost a nemilost Moskvě do té míry, že Sověti se již vůbec nepřeli o budoucnost 700 tisíc československých občanů z Podkarpatské Rusi. Věděli, že Beneš je "jejich člověk" a že v ničem jim nebude dělat potíže.   

Z vlastního Benešova hodnocení jeho moskevského pobytu však vyplývá, že on sám byl s výsledky své návštěvy velmi spokojen. Nabyl přesvědčení, že dosáhl všeho, co bylo možné. Sovětští představitelé si ostatně dávali záležet, aby z Moskvy odcestoval s nejlepšími dojmy a pocity.

Beneš se těšil pověsti politika s dlouholetou zkušeností a psychologickými znalostmi, vybaveného diplomatickým uměním a obratností. V dobrých časech býval dobrým ministrem zahraničí a později nakrátko i dobrým prezidentem svého státu. Dobré časy ale za války pominuly a Beneš u Stalina v Moskvě, v prosinci 1943, ve zkoušce státnických schopností neobstál. Moskva nebyla ani Ženevou, ani Washingtonem, ani Londýnem a Stalin s Molotovem nebyli západními politiky, nýbrž skutečnými komunisty - lidmi "zvláštního ražení", s nimiž československý prezident do té doby praktickou zkušenost neměl.

Stalin s Molotovem byli sehranou dvojicí a Beneš jim nebyl žádným důstojným soupeřem. Nechali československého prezidenta hrát trapnou roli mnohomluvného žvanila s vědomím, čím víc jim řekne on, tím méně se  dozví od nich.

Prezident Beneš v onom mrazivém prosinci 1943 v Moskvě sám ohlásil a nastolil pozdější nechvalně proslulou pražskou servilnost vůči Kremlu. Benešovi se opravdu podařilo Stalina přesvědčit, že je správným mužem v čele Československa pro uskutečňování jeho skrytých záměrů. Beneš svou  misi v Moskvě prohrál už když se na ní proti doporučení prozíravého  Anthony Edena přihlásil.

Beneš svým podlehnutím Stalinovi umlčel i sporadické hlasy Západu na obranu Československa před komunismem. ČSR se od Benešovy smlouvy se Stalinem stala dobrovolným vazalem Kremlu. Sovětský svaz díky Benešovi získal přes ČSR de facto i de jure otevřenou cestu do západní Evropy.

Vzhledem ke své charakteristické nedostatečné sebekritičnosti se Beneš svou návštěvou v Kremlu zbavil komplexu mnichovského vyhnance z vlasti a po návratu do osvobozeného Československa, s vědomím Stalinových příslibů o respektování našich vnitřních věcí, se cítil jako Prezident - Vítěz. 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře