Sondy do české historie: Neblahý odkaz prezidenta Beneše (1/4)

Konečný zánik československého státu zastihl Masarykova nástupce - prezidenta dr. Edvarda Beneše /1884 - 1948/ v USA, kde po mnichovské kapitulaci přijal nabídku univerzity v Chicagu, aby zde působil jako mimořádný profesor.

Již 16.3.1939 Beneš zaslal prezidentu USA Rooseveltovi, premiérům Chamberlainovi a Daladierovi, lidovému komisaři zahraničních věcí SSSR Litvinovovi a předsedovi Rady Společnosti národů /předchůdce poválečné OSN/ protestní telegramy proti násilnému ukončení mnichovské dohody vpádem Hitlerova Wehrmachtu do zbytku ČSR.

V USA Beneš nalezl u oficiálních představitelů sympatie, ale jejich podpora byla spíš morální než faktická, protože Spojené státy po zkušenostech z první světové války neměly zájem se opět angažovat v předpokládaném novém evropském válečném konfliktu.

Nebylo nic nepochopitelného na tom, že bývalý druhý prezident zaniklé ČSR upínal pragmaticky své naděje na SSSR i když nelze pochybovat o tom, že byl informován o Stalinových ukrutnostech proti vlastnímu obyvatelstvu a o tzv. "moskevských procesech" - Stalinových krutých čistkách v komunistické straně mezi vlastními spolupracovníky v třicátých létech.

Benešovy naděje na spojenectví se Stalinem padly 23.8.1939, kdy SSSR podepsal s nacistickým Německem v Kremlu tzv. "pakt o neútočení", který oba státy zavazoval k mírové spolupráci a obsahoval tajné doložky o budoucím dělení společně ukořistěných území a o respektování budoucích územních kořistí vlastních.

Brzy na to, po vpádu Německa do Polska, kterým 1.9.1939 začala druhá světová válka, si SSSR a Německo rozdělili dobyté Polsko. Stalin v jeho východní části, kterou Rudá armáda napadla 17.9.1939, nechal počátkem roku 1940, v okolí města Katyň, povraždit cca 20 tisíc důstojníků poražené polské armády, což SSSR zapíral až do svého rozpadu, ke kterému došlo po půl století, v srpnu 1991.

Sovětsko - německý pakt, který Hitlerovi dal "zelenou" pro válečné expanze  ve střední a západní Evropě, vyvolal na Západě rozhořčení. Představitelé československého zahraničního odboje v čele s Benešem ale takticky zachovávali rezervované mlčení. Později Beneš ve svých Pamětech přiznal, že měl po 15.3.1939 strach, aby se Anglie, Francie, Rusko a Amerika nespojily proti Německu, protože pak by Hitler do války nešel a Protektorát Čechy a Morava by setrval v existujícím statusu quo.

Další krach Benešových představ o protihitlerovském spojenectví se SSSR přivodila sovětsko - finská válka, kdy po uchvácení východní části Polska, Stalin 30.11.1940 zaútočil na Finsko. Beneš byl událostmi nucen opět se zaměřit na spojenectví se Západem. Svou exilovou vládu začal budovat

v Londýně.

V květnu 1940 Hitler zahájil válečnou ofenzivu v západní Evropě. Během šesti týdnů porazil Francii, následně obsadil Belgii, Lucembursko, Holandsko a Norsko a připravoval vpád do Anglie, kde ale na postu premiéra vystřídal ústupného Chamberlaina výrazně protinacistický politik - Winston Churchill, který dával jasně najevo, že s Hitlerem Anglie bude válčit a ne vyjednávat.

Leteckou bitvu o Anglii Hitler zahájil krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. "Bitvy o Kanál" vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13.8.1940, v tzv. „Den Orla“, kdy Němci nejprve částečně neutralizovali britský radarový systém a pak zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září 1940, podnikali Němci denní útoky na Londýn a další velká britská města, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. 15.9.1940 Britové odrazili rozsáhlý německý letecký útok. Hitler pak nařídil odložit vylodění do Anglie na neurčito.

Churchillem vedená bojující Velká Británie se tak stala prvým skutečným Benešovým protihitlerovským spojencem. Beneš jako realistický politik ve své exilové vládě spolupracoval také s komunisty, kteří s ním však nepočítali ve svých představách o budoucím poválečném novém uspořádání Československa, což poněkud nadměrně do sebe zahleděného exilového prezidenta ani nenapadlo.

Beneš komunisty nepodezíral z falešné hry proti němu. V rámci spolupráce se SSSR, kterou stále udržoval, protože věřil, že dříve nebo později se Stalin s Hitlerem válečně střetnou, poslal v dubnu 1941 z Londýna do Moskvy jako československého vojenského zmocněnce nekomunistického generála Heliodora Píku. Po uchvácení moci v osvobozené ČSR tohoto čestného vlastence v roce 1949 komunisté popravili na základě vykonstruovaného politického procesu.

Přepadení SSSR hitlerovskými vojsky, v neděli 22.6.1941, změnilo radikálně válečnou situaci v Evropě a ukončilo Benešovo vyčkávací období. Ještě týž den večer Winston Churchill v rozhlasovém projevu slíbil Sovětům všestrannou pomoc v boji proti společnému nepříteli - hitlerovskému Německu. Beneš mu k projevu zaslal blahopřání ve kterém zdůraznil československou solidaritu s Churchillovým prohlášením.

Vstupem SSSR do války skončily Benešovy těžké chmury, kterými trpěl od Mnichova 1938. Spojenectví se Stalinem se stalo jeho hlavní nadějí na osvobození Československa a garancí naší mírové poválečné budoucnosti. V této naivní důvěře ve Stalina pochopitelně hrálo obrovskou roli Benešovo zklamání z někdejších západních spojenců, zejména z Francie, kterou Hitler krátce po Daladierově souhlasu se zmrzačením Československa snadno dobyl a okupoval a které Beneš až do konce svého života mnichovskou zradu neodpustil.

Beneš jako rodilý a pravověrný demokrat v úvahách o poválečném uspořádání ČSR stavěl na vojenské spolupráci se SSSR, avšak Stalinovy záměry o naší politické budoucnosti naivně neprohlédl. O poválečném uspořádání ČSR v Londýně tvrdil - "...jsme demokraté a naši demokracii si budeme hájit i proti komunistům".

Úspěšná zimní protiofenzíva u Stalingradu do té doby ustupující Rudé armády a vstup USA do války proti mocnostem Osy - císařskému Japonsku, nacistickému Německu a Mussoliniho fašistické Itálii, v prosinci 1941, povzbudily Benešovy naděje na brzké ukončení druhé světové války a na  návrat do osvobozené vlasti.

První československo - sovětské ujednání o bezvýhradném uznání Benešem vedené československé vlády v Londýně a o vytvoření československé vojenské jednotky v SSSR, pro společnou válku proti hitlerovskému Německu, podepsali na sovětském velvyslanectví v Londýně za naši exilovou vládu ministr zahraničí Jan Masaryk a za Stalinův SSSR velvyslanec Majskij 18.7.1941.

Anglie se za definitivním oficiálním uznání naší exilové vlády za SSSR opozdila o pouhých několik hodin - příslušnou smlouvu podepsala téhož dne, avšak až po Sovětech. Krátce na to Benešovu exilovou vládu uznaly také USA.

Uvedený časový sled podpisů zmíněného, pro náš stát životně důležitého dokumentu, ovlivnil Benešovu víru ve správnost politické orientace na Sovětský svaz.

Beneš byl přesvědčen, že SSSR se po válce stane nejvýznačnějším subjektem evropské politiky a principiálně odmítal snahu exilové vlády demokratického Polska o vytvoření poválečného "ochranného pásu" před Sověty, kterým Poláci po zkušenostech z roku 1939 /o zločinu v Katyni tehdy ještě nevěděli/ nemohli důvěřovat.

Beneš se celou válku v Londýně upřímně snažil západní Spojence zbavit obav z poválečných imperialistických záměrů SSSR. Stalinovým falešným slibům o poválečné toleranci k evropským demokratickým státům věřil z přesvědčení, že mezi ním a sovětským diktátorem existuje upřímný vztah vzájemné úcty a také jako "Slovana ke Slovanovi", a že právě on je u Stalina "dobře zapsán", oproti představitelům západních Spojenců.

Beneš sám sebe s nekritickým sebevědomím považoval za největšího znalce sovětské vnitrostátní a zahraniční politiky. Plně se vyžíval v konstruování idealistických plánů o budoucnosti ČSR sehrávat po válce úlohu "politicko - ideologického mostu" mezi Východem a Západem. Komunisté v jeho londýnské vládě i Gottwald se soudruhy působícími u Stalina v Kremlu, Beneše v jeho fantazírování o impozantní pozitivní roli, kterou osobně sehraje v mírovém uspořádání poválečné Evropy nijak nesráželi.

O několik málo let později - po květnu 1945, Benešovy mírotvorné úvahy již vypadaly komicky naivně, ale to už na jejich opravu bylo pozdě.

Za války ale v Kremlu českoslovenští i Stalinovi komunisté činili co mohli, aby rozptýlili veškeré pochyby o svých poválečných úmyslech. Sovětský válečný tisk a političtí představitelé začali zdůrazňovat, že je nutné obnovit nezávislé a demokratické Československo s Benešem v čele.

Nejautoritativnější klamné komunistické prohlášení vydal v listopadu 1941 diktátor Stalin, který prohlásil - "Nemáme a nemůžeme mít takové cíle války jako vnucování své vůle a svého režimu slovanským a ostatním zotročeným evropským národům, které od nás očekávají pomoc. Naším cílem je pomoci jim v osvobozovacím boji proti hitlerovské tyranii a potom jim dát právo úplně svobodně se na svém území zařídit, jak budou chtít…./citace - Pramen ad 1), str. 131/".

Takových účelových imponujících poselství ze SSSR slyšel svět za druhé světové války nespočetné množství. Zvláště Beneš, který si právě takové představy o SSSR vytvořil a toužebně přál, jim přikládal plnou vážnost.

Ve vzkazu k domácímu protinacistickému odboji Beneš informoval - "Sovětské Rusko postupuje politicky rozumně a vzhledem k Anglii a Americe velice taktně. Všude zdůrazňuje, že se do vnitřních věcí středoevropských států míchat nebude … staví na zásadě, že společně se musí jít pouze proti Hitlerovi a fašizmu, ale strach z komunizmu, že nikdo po válce mít nemusí …/citace - Pramen ad 1), opět str. 131/".

Je nesporné, že šlo o osudný Benešův "psychologický omyl", kdy zaměnil přání za skutečnost, ale zcela jistě jednal v nejlepším úmyslu. Z hlediska následků ale čistota úmyslů v následné praxi nehraje žádnou roli.

Pokud jde o poválečné vnitrostátní uspořádání ČSR Beneš chtěl komunistické kritice předválečných poměrů demokraticky vzít "vítr z plachet" tím, že komunistům zajistí náležité místo ve své vládě a administrativě, aby KSČ zbavil opoziční role a učinil jí zodpovědnou za konstruktivní práci. Svůj názor vyjádřil slovy - "Musíme dbát toho, abychom komunistickou revoluci udrželi v rozumných mezích a zabránili zkomunizování vlády a naší země. Náš národ je tak vyspělý, že se to podaří …/citace - Pramen ad 1), str. 133/".

Je jisté, že ve válečném Londýně existovali prozíravější politici než Beneš, např. vůdce polské exilové vlády generál Sikorsky, který věděl o Stalinovi a Sovětech své a přesto také uzavřel dohodu se Stalinem. Stal se ještě v době trvání války obětí dosud nevyjasněného leteckého atentátu z jehož uspořádání byli mimo jiné podezíráni také Sověti. Ale to je jiná kapitola historie, které se zde věnovat nebudeme.

Sovětská účast ve válce proti Německu okamžitě zvedla náladu českého národa v Protektorátu, vyvolávala naděje na brzké ukončení války a iniciovala sabotáže a odbojové aktivity proti okupantům. V celém Protektorátu se objevilo množství prosovětských, komunistických letáků a nápisů provolávajících slávu SSSR a Stalinovi, Anglii a Churchillovi, Benešovi a Československu.

Euforii Čechů v Protektorátu značně zbrzdil příchod Reinharda Heydricha do Prahy a jeho jmenování zastupujícím říšským protektorem, v září 1941. Ihned po svém nástupu vyhlásil stanné právo spojené s masivním zatýkáním českých vlastenců a osobností a jejich hromadnými popravami.  

Noviny denně uveřejňovaly sloupce se jmény zastřelených a nikdo nevěděl, zda příště nebude sám, nebo někdo z jeho blízkých, mezi nimi. Občané zastrašení Heydrichovou brutalitou se stáhli do izolace a plnili odevzdaně nacistické příkazy. Naděje protektorátních občanů se upnuly nejen na Sovětský svaz, ale i na otevření "druhé fronty" na Západě.

Atentát na říšského protektora, uskutečněný československými parašutisty, vyslanými z Británie 27.5.1942, vystupňoval nacistický teror vůči Ćechům v Protektorátu, završený barbarským vyvražděním obyvatel a vypálením Lidic a Ležáků. Politicky však znamenal Benešův úspěch na mezinárodní scéně. Nacistické barbarské mstění za Heydrichovu smrt přinášelo sympatie a podporu Čechoslovákům v celém západním světě, zejména v Británii a USA, kde ve jménu Lidic a Ležáků vznikaly sbírky na tanky a letadla proti Hitlerovi.  

Vítězství Rudé armády u Stalingradu na přelomu roků 1942 a 1943 neobyčejně posílilo autoritu Stalinova SSSR ve Velké Británii a v Protektorátu. V lednu 1943 Beneš obdržel osobní pozvání prezidenta Roosvelta do Washingtonu. Oprávněně to považoval jako pozvednutí své prestiže mezi Spojenci a pozvání s uspokojením přijal.

V květnu 1943 předložil v Bílém domě americkému prezidentovi svůj názor na středoevropský i mezinárodní vývoj obsahující i jeho vlastní "sovětskou linii", kterou doporučoval i pro USA. Roosveltova mlčenlivá zdvořilost Beneše ujistila v tom, že mu sovětský i americký vůdce rozumějí a že je Osudem vyvoleným prostředníkem mezi komunistickou Moskvou a kapitalistickým Washingtonem. Pronesl také projev před americkou sněmovnou reprezentantů a kromě prezidenta o svých plánech hovořil i s dalšími významnými americkými politiky.

Benešova snaha o získání podpory USA pro realizaci jeho poválečných představ se v USA nesetkala s ohlasem, který očekával. Na Západě existovala nedůvěra k SSSR kvůli Stalinovým problémům s exilovou polskou vládou. Američané sice uznávali ohromný sovětský přínos v protihitlerovské válce, ale polsko - sovětský konflikt posiloval jejich tradiční nedůvěru k sovětské zahraniční politice.

Sympatie k Polsku a spory Poláků se Stalinem vyvolávaly nedůvěru k Sovětům nejen v Americe, ale i v Anglii. Beneš ve svých pamětech ale sebevědomě tvrdí, že v Bílém domě chválili jeho zahraničně - politickou linii vůči Moskvě a v souladu s tím, že následné došlo k Roosveltovu rozhodnutí setkat se osobně se Stalinem a otevřeně a realisticky projednat všechny otázky, jak o společném postupu k ukončení války, tak k poválečnému uspořádání Evropy a světa.