Bartosz Nowaczyk: Válka (nejen) o Rio

Podrobnosti

ze světa / Latinská Amerika|

25. březen 2011|

Přeložil Petr Nedoroščík|

6811 x

Donedávna mohli představitelé brazilské střední a vyšší třídy bezmezně využívat velmi levnou práci a základem vytváření zámožnosti menšiny bylo vykořisťování. V důsledku jistých politických kroků je stále méně lidí v Brazílii nucených pracovat za almužny. Počet žen sloužících v soukromých domech, jejichž odměnu představuje možnost přespání v koutě a výplata ve výši kapesného pro puberťáka, se stále zmenšuje.

V roce 2014 se v Brazílii uskuteční Mistrovství světa ve fotbale a dva roky později přijdou do Ria de Janeiro účastníci Letních olympijských her. Zajištění jejich bezpečnosti a bezpečnosti statisíců hostů bude pro vlády tohoto téměř 200 milionového státu plného kontrastů velkou zátěží. V listopadu loňského roku se Rio stalo arénou těžkých bojů mezi policií, kterou podporuje armáda, a obchodníky s drogami. Do otevřených ulic se dostala válka, která se dosud uzavírala ve favelách (chudinské čtvrtě). Známý závodník formule 1 Jenson Button v São Paulu jen tak-tak unikl útočníkům vybaveným automatickými zbraněmi, kteří se pokusili zaútočit na jeho auto stojící v zácpě.

Zbloudilá kulka

Portugalština (přesněji Brazilština) se obecně vyhýbá slovu Favela jako pejorativní výrazu, které jednoznačně spojuje obyvatele čtvrti s kriminální sférou. Favelado znamená obyvatel favel, je však také synonymem zločince. Namísto tohoto slova se proto zvykne používat výraz Comunidade - komunita, společenství. I obyvatelé společenství používají tento název raději.

Favely, tedy v souladu s politickou korektností společenství, se nacházejí v každém větším brazilském městě. V Rio de Janeiru je jejich víc než devět set. Některé mají i několik set tisíc obyvatel, jiné sotva několik desítek domů. Sídla chudoby vznikaly spontánně a bez jakýchkoliv oficiálních licencí, proto domy stojí na místech, které by nikdo jiný neosídlil: na strmých úbočích pohoří, přilepené do skal nebo zavěšené nad propastmi. Domy se v chaotické snaze maximálně využít prostor zvyknou stavět jeden na druhý. Vodovody si většinou stavějí samotní obyvatelé a trubky se táhnou po povrchu. Často proto dochází k nehodám a stoky stékající strmými stezkami znečišťují pitnou vodu.

Domy jsou obvykle nevelké, ale ve srovnání se čtvrtěmi bídy v Asii nebo v Africe jsou postaveny dost pevně, protože stojí na betonových základech vyplněných cementovými kvádry. Vnější stěny mají většinou neomítnuté. Jen některé domy jsou pomalované rozmanitými barvami.

Jen málo společenství - například Cidade de Deus (Město bohů), bylo postaveno záměrně. Toto sídlo vzniklo v 60. letech 20. století jako způsob řešení chudoby v centru města. Úmysl byl šlechetný: postavme lidem pořádně, zděné domy, udělejme jim široké ulice. V takových podmínkách se jim bude určitě lépe žít a snadněji se dostanou z bídy. Liberální způsob myšlení však neumožňoval pochopit, že lidé žijí v komunitách, protože jsou chudí, a že chudí jsou proto, protože nemají práci, která by jim zajistila slušný výdělek. Nestačí dát jim (trochu) lepší dům, pokud jim systém zároveň nedá šanci na lepší výdělek. Navíc tam kromě domů nevzniklo nic, co je pro důstojný život nezbytné - městská komunikace, pořádně školy, lékařská péče, kanalizace ...

Cidade de Deus podobně jako jiná společenství se tak velmi rychle stalo scénou násilí, vzájemných válek mezi pašeráky drog nebo sem-tam i s policií. Společenstva se totiž nacházely mimo kontrolu státních či federálních vlád. Policejní síly byly slabé a zkorumpované a vládám chyběla politická vůle, aby se zajímaly o problémy chudáků. Policisté především chránili bohatých před chudými a v komunitách se objevovaly zřídka, obvykle jen proto, aby posbírali těla poražených nebo odebrali lup. Proto zde vládli gangy, které obchodovaly s narkotiky, které však zároveň hrály také roli místních pořádkových sil. Nezřídka na svém území zakázaly jiné zločiny a dokonce zaváděli takové moderní "práva", jako například zákaz domácího násilí. Kdo se protivil, mohl být potrestán smrtí. Gangy vedly války s jinými skupinami ve snaze získat pro sebe další území, nové odbytové trhy. V přestřelkách často zahynuli náhodní lidé, dokonce i ve vlastních domech. Jedenáctiletého žáka Wesleye Gilberta Rodriguese de Andrade v červenci loňského roku zabila zbloudilá kulka, která vletěla oknem školy během hodiny matematiky.

Že si policejní síly s problémem nedokázaly poradit, vláda státu Rio de Janeiro vytvořila speciální jednotku zvanou BOPE (Batalhão de Operações Policiais Especiais, Jednotky speciálních policejních operací), jejímž hlavním posláním je vést války s gangy. Vojáci BOPE se proslavili brutalitou a bezohledností a často se setkávali s obviňováním, že používají taktiku "nejdřív střílej, pak se podívej, koho si zabil". Oddíly BOPE se navíc v společenstvích objevovaly jen nakrátko. Po akci se vždy stáhly a ponechaly favely opět v rukou gangů.

Brazilská cesta

Když se v roce 2003 prezidentem Brazílie stal Luiz Inácio Lula da Silva, jednou z jeho priorit se stalo zvýšení životní úrovně nejchudších obyvatel země. Lula nebyl ani tak bojovný, ani tak radikální jako Hugo Chávez nebo Evo Morales. Nespěchal se znárodněním průmyslu (ačkoliv ani neprivatizoval to, co bylo státní), "nevyhlásil válku" Spojeným státům americkým a jejich spojencům. Přesto jsou výsledky jeho působení, podobně jako výsledky působení jeho předchůdce, sociálně-demokratického prezidenta Fernanda Henriquea Cardosa, očividné. Ve srovnání s rokem 1995 se počet lidí žijících v extrémní chudobě (definované jako čtvrtina minimální mzdy, což představuje příjem nižší než 127,5 realů - vzhledem k životním nákladům je to přibližně 25 euro) snížil z 30 procent na 10 procent. Počet osob s měsíčním příjmem menším než polovina minimální mzdy (čili 225 realů) se ze 43 zmenšil na 29 procent.

Lulova vláda postupně a systematicky zvyšovala minimální mzdu (ročně rostla o pět procentních bodů rychleji než inflace) a rozvíjela programy projektu "Nula hladu: Rodinný rozpočet" (Bolsa-Família), který se týká 12-ti milionů lidí pobírajících přímé dávky. Dále financovala veřejné jídelny, dodávala pitnou vodu, usnadňovala přístup k mikroúvěrům na vytváření nevelkých firem poskytujících služby v městech nebo na rozvíjení zemědělství na venkově.

I prezidentská nástupkyně Luli Dilma Rousseff zahájila svou vládu sestavením speciálního mezirezortního týmu, který má v několika příštích letech vytvořit program umožňující zredukovat tato čísla na nulu. Už jsem uvedl, že kromě sociálních transferů bude nejdůležitější vytvořit pracovní místa, které poskytnou šanci na důstojný život. Mohli bychom říci, že Lula a jeho nástupkyně Dilma Rousseff (pokud bude pokračovat v této cestě) se mohou stát příkladem, jak směřovat k realizaci levicových postulátů v tržním systému.

 

Řešení: okupace

Zajištění bezpečnosti je úkolem UPP (Unidades de Policie Pacificadora, Jednotky pacifikující policie), což je program, který v prosinci 2008 začal gubernátor státu Rio de Janeiro Sérgio Cabral. Plán byl jednoduchý. Komunity měly být jedna za druhou dobyty ozbrojenými útoky policie, členové gangů měli být uvězněni a uprostřed čtvrti měla zůstat speciální jednotka s úkolem 24 hodin místo "okupovat". Většinou probíhalo vše klidně. Gangy věděly, kdy policie plánuje akce, a přestěhovaly se do jiných čtvrtí. V listopadu 2010 byla do činnosti uvedena 13. jednotka UPP a přípravy dalších pokračují. Guvernér Cabral byl zvolen i na další období přislíbil, že do konce jeho mandátu se všechna společenství dostanou pod kontrolu vlády.

Pokud se na program pacifikace podíváme z pohledu samotných obyvatel společenství, na jedné straně je vidět, že život je bezpečnější. Obyvatelka Cidade de Deus, se kterou jsem mluvil, zdůrazňuje, že odkdy jsou v jejich čtvrti policejní síly, život je klidnější, lidé ochotněji vycházejí na ulice a nebojí se, že se ocitnou uprostřed přestřelky. Jednak se mnohým, zejména mladým obyvatelům Pacifikace spojuje s ponižováním, domovními a osobními prohlídkami a zakazováním tradičních hudebních akcí. Stejně není jasné, zda policie v jistém okamžiku neodejde, co vystaví pomstě těch obyvatel, kteří s ní spolupracovali. Jiná obyvatelka Cidade de Deus a sociální pracovnice upozorňuje, že vlády se koncentrují na boj s gangy, ale skutečné problémy tkví podstatně hlouběji. Jsou jimi nedostupné vzdělání, nedostatek infrastruktury atd.. Změny se však dějí i zde. V polovině loňského roku se Cidade de Deus dočkalo prvního veřejného institutu lékařské péče.

Další významná námitka proti UPP zní, že ačkoli její oficiálním cílem je zlepšení bezpečnosti, první pacifikující jednotky nevznikly v lokalitách s největší mírou zločinu, ale v blízkosti bohatých čtvrtí. Kromě toho vytištění gangu z jedné čtvrti nijak nesnižuje městskou bezpečnost. Gangy totiž svou činnost nepřeruší, jen se přesunou na místa vzdálenější od bohaté čtvrti. Z pohledu turisty a fotbalových fanoušků je to možná dobrá zpráva, ale sotva to můžeme nazvat řešením společenského problému. Jiné hlasy poukazují na to, že soustředění se na otázky bezpečnosti bez boje se strukturálními problémy (bída, nedostatek perspektiv, nepřístupné vzdělání) nemůže přinést reálné zlepšení situace.

Důležité je i to, že cílem státních vlád se staly čtvrti kontrolované drogovými gangy, ale ty, jež kontrolují milice, se vynechávají. Milice, tedy paramilitantní skupiny složené především z bývalých policistů, vojáků a strážníků, útočí na gangy působící v nějakém Společenství a po jejich poražení přebírají kontrolu nad čtvrtí. Jejich "obchodní model" je jiný než model jejich předchůdců. Nezabývají se obchodem s drogami, ale specializují se na vybírání výpalného za "ochranu" od místních maloobchodníků a od obyvatel, a přebírají i kontrolu nad službami - obchodem s nemovitostmi, kabelovou televizí, přepravou. Kdo se nechce podřídit, toho zastrašují nebo zavraždí.

Ulice v ohni

V reakci na vládní postup se část kriminálních skupin spojila a v noci z 20. na 21. listopadu loňského roku vyšly ze společenství ven. Na území celého města útočily na projíždějící auta. Řidiče a spolucestující okrádaly a auta zapalovaly. Hořely osobní auta, autobusy i nákladní automobily. Žádná čtvrť nezůstala zcela bezpečná, ačkoli většina útoků se uskutečnila v severní části města. Výsledkem sedm dní trvajících válek bylo 181 zničených vozidel. Zemřelo 31 osob. Na některých místech zůstalo město ochromené, část čtvrtí přišla o městskou komunikaci, zavřelo se mnoho obchodů a nefungovaly služby.

Když televize Globo odvysílala materiál natočený z helikoptéry, který ukazoval, jak se na území jednoho Společenství shromažďuje skupina několik set ozbrojených mužů, bylo jasné, že dojde k ozbrojené konfrontaci větších rozměrů. Skupiny se opevnily ve Společenství Vila Cruzeiro nacházejícím se v severní části města.

Gubernátor Cabral přizval na pomoc vojsko. Dvacátého pátého listopadu vkročilo 200 členů BOPE do Vila Cruzeiro. K vážnějším střetům však nedošlo, protože členové gangů uprchli do sousedního, podstatně většího Complex do Alemão, ve kterém žije více než 65 tisíc obyvatel. Tato situace vyžadovala podstatně větší síly. O den později zaútočilo na Complex do Alemão 2,7 tisíc policistů, příslušníků vojenského námořnictva a výsadkářů. Střelba trvala hodinu, drogová mafie se pokoušela sestřelit vrtulník, ale převaha státních sil byla tak velká, že čtvrt ovládli. Zatkli kolem třiceti osob, našlo se několik tun narkotik. Sporadické útoky na auta trvaly ještě dva dny a pak se zastavily. Mainstreamová média útočníkům nevybíravě nadávala a porovnávala je se šváby, hmyzem a podobně. To vše způsobilo, že najednou se začalo mluvit ještě o jiném, dosud zatajovaném faktu.

Nenávist vůči chudým

Novinář televize RBS Luis Carlos Prates během diskuse na téma stoupajícího počtu dopravních nehod konstatoval, že "dnes má už i chudák své auto", což je podle něj příčinou automobilových nehod. Podle časopisu Folha Universal je tato výpověď součástí širšího jevu, který lze označit jako nenávist vůči chudým. Rostoucí minimální mzda (240 realů v roce 2004, 510 realů v roce 2010), hospodářský rozvoj, nízká nezaměstnanost, respektive politika sociálních transferů v rámci programu Bolsa-Família způsobily, že společenský distanc oddělující lidové a střední třídy se zmenšil. Stále více obyvatel společenství si může dovolit nákup předmětů, které pro ně byly ještě nedávno nedostupné. Auta, nejnovější televizory, mobily, laptopy - vnitřek mnoha domů v společenstvích se ohledně vybavení nepříliš odlišuje od obydlí v bohatších čtvrtích. Začíná narůstat počet osob zvyklých na pohodlí, privilegia a služby, jež byly dosud vyhrazeny pouze pro elity.

Důležitý faktor je i ten, že dosud mohli představitelé střední a vyšší třídy neomezeně využívat velmi levnou práci a základem vytváření zámožnosti menšiny obyvatel největšího státu kontinentu bylo vykořisťování. V důsledku jistých politických kroků je stále méně lidí v Brazílii nucených pracovat za almužny. Počet žen sloužících v soukromých domech, jejichž odměnu představuje možnost přespání v koutě a výplata ve výši kapesného pro puberťáka, se stále zmenšuje.

Projevuje se to samozřejmě i ve volbách. Jeden z dotázaných, představitel střední třídy z Rio de Janeiro, říká: "Nepodporuji prezidenta Lulu, protože jeho kroky jsou dobré pro nejchudší, a my z toho nemáme nic."

Situace v Brazílii se mění neobvykle dynamicky. Velké změny vyplývající z modernizačního zánětu vlád doprovázejí o nic menší změny společenské. Význam Brazílie ve světě roste a tento stát se přestává spojovat výhradně s kávou, karnevalem a pěknými plážemi. Rozsah problémů je však stejně velký jako již uskutečněné změny a o násilných scénách odehrávajících se v ulicích brazilských měst určitě budeme ještě nejednou slyšet.

 

Přeložil Petr Nedoroščík

Zdroj: Lewica http://lewica.pl/?id=23857 #

 

 

 

 

 

Komentáře