Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Střípky z historie 1948-53: Na pokraji války

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

 

V únoru 1948 měl president Edvard Beneš jen malý prostor pro jednání s Klementem Gottwaldem. Jako zkušený politik dobře věděl, že v Teheránu, Jaltě a Postupimi nás západní velmoci obětovaly Stalinovi, stejně jako v r. 1938 Hitlerovi. A byl si dobře vědom, že nás Stalin ani nemusí obsazovat, protože Československo je zemí svěřenou do péče SSSR, tedy přímo Stalinovi. Věděl, že demise pravicových ministrů nikoho neohromí, že si Stalin prosadí svou, ať už nátlakem, nebo válkou. A kdo by šel do války kvůli malému Československu?

  • stripky-z-historie-1948-53-na-pokraji-valky

Zřejmě proto usoudil, že bude lepší demisi přijmout, tvářit se loyálně k SSSR, vzdávat mu povinný hod a úctu a vyčkat na lepší politické poměry. Dnes už víme, že udělal dobře, že byl Stalin připraven nejen ČR obsadit, ale tím začít plnit i svůj životní cíl, získat nadvládu v celé Evropě.

Zahájit válku ovšem nemohl hned. Země byla zpustošená, nejlepší vojenské ročníky vybity, lidé unaveni. Bylo zapotřebí nejdříve obnovit těžký průmysl země a uvést do chodu zbrojní kapacity průmyslu satelitních zemí.

Těžiště moci se v těchto zemích přesouvalo do rukou komunistů, a ty začali dirigovat sovětští poradci.

Československo poněkud zaostávalo v plnění Stalinových plánů a celé vedení KSČ se dostávalo pod stále větší tlak, aby urychlilo bolševizaci země. Poúnorová Gottwaldova výzva k budování masové strany zabrala, a počet straníků dosáhl půldruhého milionu. Připočteme-li k nim všechny příbuzné, vezly se nadšeně v novém režimu dvě třetiny Čechů a Slováků. Rozvinula se školení, soutěžení, schůze, brigády, oslavy. Veřejnost zavalila lavina změn a reforem, novinek, další vlny znárodňování, pozemková reforma, reformy školství, zdravotnictví, kultury – rozjela se revoluční přeměna společnosti, v níž o násilí a přehmaty nebyla nouze.

Byla součástí přípravy nové války.

Stalin od svých ambiciózních strategických představ nijak neustupoval. Chtěl včas využít silných socialistických tendencí ve Francii a Itálii a úspěšně zapřahal ekonomiky satelitních států do svého válečného vozu. Bylo třeba přípravu války urychlit a vyčistit si zázemí za přední línií budoucí fronty. Nástrojem k tomu se stalo rozsévání strachu ve všech

satelitních zemích. Začaly se roztáčet „Stalinovy mlýny“, které semlely miliony lidí už ve 20. a 30. letech v SSSR.

Prvním signálem k rozvinutí soudních procesů s vedoucími činiteli komunistických stran bylo tzv. Titovo protisovětské spiknutí. Josif Broz Tito, legendární vůdce jugoslávských partyzánů, totiž odmítl Stalinovu ideu balkánské federace států jihovýchodní a střední Evropy, což bylo nevídané kacířství. Po následném přijetí protititovské rezoluce Informbyrem komunistických stran začalo, snad podle abecedy, pronásledování všech samostatně myslících představitelů komunistických stran. V Albánii odsoudili k smrti, a druhý den popravili, Koči Dodzeho a Pandi Kristu, v Bulharsku Trajčo Kostova, v Maďarsku Lázsló Rajka a sedm dalších.

Do čela těchto aktivit postavil Stalin trojici vrahů: generála Bělkina, plukovníka Makarova a Lichačova. Mordparta nabrala kurs na severozápad a zamířila ku Praze. Do delegace KSSS na IX. sjezd KSČ byl na poslední chvíli jmenován generál Bělkin.

Na počátku roku 1951 pozval Stalin politické a vojenské šéfy všech satelitních států na poradu. Gottwald, nejistý tím, co by ho mohlo posléze potkat, poslal za sebe generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a svého zetě, ministra obrany Alexeje Čepičku.

Za předsednický stůl zasedlo celé sovětské politbyro a nejvyšší činitelé satelitních států. Na stupňovitém auditoriu seděli nejvěrnější a nejmocnější maršálové a nejvyšší štábní i velící generálové Sovětského svazu.

Na programu byla příprava bleskového úderu třetí světové války. S hlavním referátem vystoupil generální tajemník strany, předseda vlády a vrchní velitel vojsk, generalissimus Stalin.

„Abyste mi rozuměli, v korejské válce si Američané zkoušeli nejmodernější zbraně, kterými disponují, a které by v případě střetu použili proti nám. Ukázalo se, že ani jejich masivní nasazení nezajistilo převahu proti naší, řekněme klasické vojenské technice, spojené s masou a bojovným duchem živé vojenské síly. Mohutné nasazení korejsko-čínské pěchoty dobře vyzbrojené našimi konvenčními zbraněmi, podporované dělostřelectvem včetně „kaťuší“ a doslova tažené vpřed silnými tankovými hroty, nám zajistilo dostatečnou převahu. To, že jsme se dohodli na demarkační čáře u Pchanmundžomu na 38. rovnoběžce, to byla naše vůle. Kdybychom to chtěli jinak, tak po vylákání jejich sil, jak se říká, „na tenký led uprostřed rybníka“, bychom je mohli bleskově převálcovat a neodvolatelně stanout na nejjižnějším výběžku někde u Kwangdžu a Pusanu. Ale nám nejde o rozptylování energie a sil v Asii. Nejdůležitější, vpravdě světodějná válkou v Asii, byla válka o Čínu, a v té jsme společně s velkým Maem neodvolatelně zvítězili. Rok 1949 je historickým mezníkem definitivního vítězství socialismu nejen v Číně, ale možno říci, že i na celém asijském kontinentu. Od této doby nám jde o ještě důležitější, ještě osudovější válečné vítězství socialismu - na evropském kontinentu. V Koreji nám šlo o pouhý, i když velmi důležitý test pro přípravu této evropské války.

S výsledky testu můžeme být spokojeni. Ověřovali jsme si je velmi podrobně a pozorně. Všem bitvám a zajímavějším operacím byli přítomni naši zkušení důstojníci a zbraňoví experti. Pečlivě vybrané skupiny korejských i čínských důstojníků pro nás provedly hloubkové rozbory všech bitevních operací, kde Američané ve větší míře nasadili moderní zbraně. Já sám jsem osobně s těmito skupinami hovořil a jejich výsledky porovnával a zkoumal. Jednoznačně potvrzují výchozí strategickou hypotézu, kterou jsem zde formuloval před dvěma lety, tedy na začátku přípravy našeho evropského tažení. Naše současná vojenská převaha v Evropě je tak velká, že ani maximální nasazení nejmodernějších zbraní protivníkem ji nemůže vyrovnat. Dáme-li se do pohybu, není síly, která by nás zastavila.

Drtivá převaha našich vojsk však nepotrvá věčně. Lze ji udržet tak asi čtyři - pět let. Po této lhůtě se na straně protivníka v plné síle projeví nové faktory, které v současnosti teprve krystalizují. Jednak se vytvoří poměrně silné národní armády západoevropských států pod kontrolou Američanů. Sami Američané stavy svých vojsk v Evropě posílí, dobudují své letecké i námořní základny. Tedy jejich živá síla se začne vyrovnávat naší.

Za druhé, masa nových moderních zbraní dosáhne kritického bodu, kdy vytvoří novou kvalitu. Mluvím o těch zbraních, které se objevily v Koreji, i těch, jejichž vývoj se dokončuje. Moderní bojové helikoptéry, nadzvuková letadla, protiletecké superpřesné rakety s automatickým naváděním, superrychlé, přesné rakety země—země, raketové ponorky, nové protitankové rakety, nové účinnější bomby a miny, výstražné radarové systémy protiraketové obrany a další zbraně změní celkové vedení válek a anulují výhody početní převahy armád.

Za třetí, a to je nejdůležitější, zhruba za pět let už bude reálné taktické použití atomových zbraní: atomových děl, atomových min a především raket s atomovými hlavicemi libovolné síly. To vše by náš bleskový výpad a postup velmi ztížilo. V nejbližších letech však není čeho se obávat. Národy západní Evropy jsou socialismu silně nakloněny a plně nás podpoří. Při okupaci těchto zemí se můžeme opřít o nejširší lidové masy o jejich porozumění a podporu. Ve své podstatě je to jedinečná a neopakovatelná historická šance. Její nevyužití by bylo zradou socialismu. Nejsme agresoři, nebudujeme nové impérium, plníme jen svoji internacionální povinnost k evropskému proletariátu. Chceme evropské dělnictvo osvobodit od jha kapitalismu, vybudovat socialistickou Evropu, Spojené socialistické státy evropské. Je to naše komunistická povinnost, společné dílo všech komunistických stran.

Tím spíše musíme celé tažení dokonale připravit. Součinnost všech našich vojenských sil musí udivit celý svět. Celá akce nesmí mít jedinou slabinu, jedinou chybu. Proto dnes zahajujeme etapu dobudování armád všech našich států a vytvoření jejich dokonalé koordinace i společného velení. Po skončení této porady budou s jednotlivými vůdci států projednány konkrétní úkoly zvýšení počtu a výzbroje jejich vojsk, stejně jako úkoly zbrojní výroby pro celé nadnárodní bojové uskupení. Nejenom celkové dodávky ale i klíčové subdodávky a kooperační úkoly ve výrobě letadel, tanků, raket, děl, lehkých pěchotních zbraní, dopravní a ženijní techniky munice. V generálním bude také upřesněno místo a úloha každé armády v celkovém taženi úkoly mají absolutní prioritu. Předsedové komunistických stran a vlád každého státu osobně odpovídají za jejich splnění. Musejí mu plně přizpůsobit hospodářské plány a státní rozpočty, celou hospodářskou i kádrovou politiku. Pochopte, že pro toto tažení musejí být naše řady plně konsolidovány.

Na mnoha vedoucích místech je ještě nemálo nespolehlivých. Nelze strpět jediného západního špiona, jediného Titova agenta, buržoazního nacionalistu, trockistu a oportunistu v našich řadách. Očista vedení stran a států musí být dokonána. Není a nebude pardonu pro nikoho. Opakuji, že naše příprava musí být dokonalá. Ani nepřátele, ani své slabiny, prostě nic nesmíme podcenit. Pak se nebude čeho obávat. Šance, kterou nám historie nabídla, bude beze zbytku využita. Triumf je náš. Největší triumf světového komunismu a možná i jeho definitivní historické vítězství. Nesmíme proto šetřit žádných sil, žádných obětí. Svoji historickou úlohu a povinnost musíme splnit. Splníme ji se ctí!“

Maršálové a generálové se postavili do pozoru a aplaudovali jako dobře promazaný vojenský stroj. S nimi stáli v poněkud méně vzpřímeném postoji i civilové, hlavy „spřátelených“ států, členové politbyra a tajemníci ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Stalin přijímal tento hold vsedě, ale když už se mu zdál příliš dlouhý, pokynul netrpělivě Molotovovi, ať pokračuje v jednání. Molotov podle připraveného seznamu zval k mikrofonu jednotlivé představitele satelitních států, aby podali zprávu o současném stavu a plánech další výstavby armád, zabezpečení jejich dokonalé výzbroje a maximální bojeschopnosti.

Stalin se svým pedantským sklonem k detailu občas do těchto výkladů vstoupil s dotazy i poznámkami, dokonce překvapivě zasáhl do vlastního pořadu jednání, když za československou delegaci vykročil k řečnickému pultu generální tajemník ÚV KSČ Slánský. Stalin jej zvednutím pravice zastavil a prohlásil, že si přeje, aby zprávu s plnou odpovědností a kvalifikací podal ministr obrany, armádní generál, a ovšemže i člen politbyra, Alexej Čepička.

Ten, aby se vyhnul stranickému faux pas, prosebně sepnul ruce, že jeho ruština dosud není perfektní, ale Stalinovo další gesto bylo tak kategorické, že vyrazil k řečnickému pultu div ne poklusem. Stalin jeho výklad nejprve opepřil strohým dotazem, proč vázne plánovaná výroba tanků, ale nakonec po tomto šlehnutí bičem přišel i cukřík: „Vždyť vaše ruština je dobrá a všichni jsme výkladu plně porozuměli. Oceňuji jeho věcnost a odbornost.“

Z úst samotného Stalina to bylo ovšem velké vyznamenání a on věděl, proč to dělá. Lidé generála Bělkina už zahájili v ČSR svou práci na velkém politickém procesu.

Ale to už je jiná, další část válečných příprav …

Podle knihy prof. Valtra Komárka: Kronika zoufalství a naděje

Ivo Krieshofer

Na dalších poradách sovětští maršálové projednali s jednotlivými ministry obrany cílové počty divizí, tankových brigád, ženijních pluků atd. Také úkoly při výrobě tanků, a další vojenské techniky a munice v absolutní prioritě. Úkoly byly se měly splnit nanejvýš do čtyř let, tedy do konce r. 1954 a předpokládalo se, že tažení začne na jaře 1955.

Facebook komentáře