Krize evropského nacionalismu

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

23. září 2011|

NIEIL|

12055 x

Když jsem navštívil Evropu v roce 2008 a ještě předtím, názor, že se Evropa nesjednotí jako jedna velká politická entita, byl mnoha lídry považován za kacířství. Evropský "podnik" byl vnímán jako dílo ve vývoji nevyhnutelně směřující ke sjednocení - skupina národů zavazující se ke společnému osudu.

 

To, co bylo klíčovou vizí v roce 2008 je nyní pryč. Co bylo nepředstavitelné - prvenství tradičních národních států - se dnes běžně diskutuje a zvažují se kroky k rozpuštění Evropy po částech nebo v celku (například vyhození Řecka z eurozóny). Toto není triviální událost.

Před rokem 1492 byla Evropa stojatou vodou malých národností, bojujících na relativně malém kousku studené, deštivé země. Ale jedna technologická změna udělala z Evropy centrum mezinárodního systému: navigace v hlubokých vodách.

Možnost bezpečně se zapojit do lodní dopravy na dlouhé vzdálenosti umožnila rozvoj obchodu a snadnou komunikaci, zvětšující tak kapacitu generování kapitálu. Navigace v hlubokých vodách také umožnila mnohým evropským národům dobýt obrovské mimoevropské impéria. A těsná blízkost těchto zemí v kombinaci se stále se zvětšujícím bohatstvím umožnila technologickou inovaci a pokrok dosud neslýchaným tempem. Jako celek se Evropa stala velmi bohatou, podílela se na budování říší na odlehlých místech a zlepšila svůj vojenský potenciál. V krátkém čase se Evropa změnila z kulturní a ekonomicky stojaté vody na motor světa.

Doma byl rostoucí ekonomický rozvoj Evropy překročen pouze rostoucí zuřivostí její konfliktů. V zahraničí Evropa dosáhla schopnost využívat vojenské síly k dosažení ekonomického cíle - a naopak. Brutální vytěžení bohatství na některých místech (zejména Jižní Amerika) a důkladné podmanění a zavedené obchodní systémy v jiných zemích (zejména východní a jižní Asie) vytvořily základ moderního uspořádání. Taková proměna tradičních systémů dramaticky zvýšila bohatství Evropy.

Ale slovo "motor" neznamená "sjednocení" a evropské bohatství nebylo rozložené rovnoměrně. Ať z toho těžila jakákoli země, získala velkou výhodu v tom, že používala větší prostředky pro svou vojenskou moc, čímž motivovala ostatní země, aby se s ní spojily. Výsledkem mělo být, že přední světová říše by sjednotila Evropu pod svou vlajkou. To se ale nikdy nestalo, ačkoli se o to opakovaně pokoušela. Evropa zůstala rozdělena a ve válce sama se sebou ve stejné době, kdy ovládla a měnila svět.

Důvody pro tento paradox jsou složité. Pro mě byl vždy klíčový kanál La Manche. Nadvláda v Evropě vyžaduje masivní pozemní síly. Nadvláda nad světem vyžaduje námořnictvo silně orientované na obchod. Žádná evropská velmoc nebyla tak dokonalá, aby překročila kanál, porazila Anglii a přinutila ji připojit se k Evropě. Španělská armáda, francouzské námořnictvo u Trafalgaru ani letectvo třetí říše nad Británií - všichni selhaly při snaze o vytvoření podmínek pro invazi a podmanění si této země. Cokoliv se v kontinentální Evropě stalo, Angličané zůstali nezávislou silou s vlastní a nezávislou námořní flotilou, schopni manipulovat rovnováhou moci v Evropě pro udržení koncentrace evropských mocností jedna na druhou a ne na Anglii (většinu času). A po porážce Napoleona královské námořnictvo vytvořilo nejmocnější říši, jakou kdy Evropa viděla, ale ta sama o sobě nemohla dominovat celému kontinentu. (Další evropské geografické rysy zjevně dělají sjednocení Evropy složitým, ale všechny z nich, z takového nebo jiného hlediska, byly překonány. Až na kanál La Manche).

Fundamentální pnutí

Napětí nahromaděné v Evropě vyvrcholilo sjednocením Německa v roce 1871 a potřebou přizpůsobit Německo evropskému systému, jehož bylo Německo tak nedílnou, i nestravitelnou součástí. Výsledkem byly dvě katastrofální války v Evropě, které začaly rokem 1914 a skončily v roce 1945 okupací Evropy Spojenými státy a Sovětským svazem a zhroucením evropského imperiálního systému. Její ekonomika se roztříštila a její veřejnost se ponořila do krize morálky a nedostatku důvěry v elity. Evropa neměla ani zájem, ani chuť budovat impérium.

Evropa byla vyčerpána nejen válkou, ale i vnitřní psychózou dvou jejích hlavních složek. Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz se mohly navenek chovat v souladu s předpokládanými geopolitickými zákony. Vnitřně se však tyto dvě země zbláznily. Vyvražďovali své občany a občany zemí, které obsadily, z důvodů, které jsou těžko pochopitelné, a to bez racionálního vysvětlení. Z mého pohledu, tlak a vyvražďování zapříčiněné dvěma světovými válkami v obou zemích vytvořily kolektivní, mentální zhroucení.

Uvědomuji si, že to je žalostně neadekvátní odpověď. Ale představte si Evropu po druhé světové válce. Za prvé si prošla asi 450 lety globálního dobrodružství a zvyšujícími se vražednými válkami, když na jejich konci promrhala vše, co vyhrála. Uvnitř Evropa sledovala zemi jako Německo - v některých ohledech nejvyšší vyjádření evropské civilizace - ponořené do úrovní nebývalého barbarství. Nakonec Evropa viděla pohyb Spojených států z okraje historie k převzetí role okupační síly. Spojené státy se staly předmětem závisti Evropanů: stabilní, bohaté, sjednocené a schopné prosadit své ekonomické, politické a vojenské odhodlání hlavních mocností na jiném kontinentě. (Rusové byli součástí Evropy a mohli by být chápání v rámci evropské paradigmatu. A tak zatímco Evropané mohli Rusy pohrdat, Rusové byli stále považováni za chudé příbuzné, část rodiny, která více či méně hraje podle evropských pravidel.) Nové a bezprecedentní Spojené státy vyčnívaly nad celou Evropou, která prošla od dominance k psychóze až po vojenské, politické a kulturní zotročení mrknutím "historického" oka.

Paradoxně to byly Spojené státy, které daly první tvar budoucnosti Evropy, počínaje západní Evropou. Výsledek Druhé světové války přivedl Spojené státy a Sovětský svaz do centra Německa, kde ho rozdělily. Nová válka byla pravděpodobná a realita a rizika studené války byly zjevné. Spojené státy potřebovaly sjednocenou západní Evropu na ovládnutí Sovětů. Vytvořily NATO kvůli sjednocení Evropy a Spojených států politicky i vojensky. Toto vytvořilo princip mezinárodních organizací jednotících Evropu. Spojené státy také podpořily hospodářskou spolupráci v rámci Evropy a mezi Severní Amerikou a Evropou - v úplném kontrastu s merkantilistickými impérii z nedávné historie - co poskytlo vzestup předchůdci Evropské unie. V průběhu desetiletí studené války se Evropané zavázali k mezinárodnímu projektu na vytvoření sjednocené Evropy způsobem, který není úplně definován.

Existovaly dva důvody pro tento tlak na sjednocení. Prvním byla studená válka a kolektivní obrana. Ale hlubším důvodem byla naděje na evropské vzkříšení z hrůz 20. století. Bylo jasné, že sjednocení Německa v roce 1871 vytvořilo konflikty a že rozdělení Německa v roce 1945 stabilizovalo Evropu. Ve stejné době Evropa nechtěla zůstat okupovanou. Evropané hledali způsob, jak překonat svoji historii.

Jedním problémem byl statut Německa. Hlubším problémem byl nacionalismus. Nejenže se Evropa nedokázala sjednotit pod jednu vlajku pomocí vítězství, ale První světová válka rozbila velké říše, což vytvořilo řadu menších států, které bojovaly za svou nezávislost. Argumentem bylo, že to byl nacionalismus, a ne pouze německý nacionalismus, který vytvořil 20. století. Úkolem Evropy tedy bylo překonat nacionalismus a vytvořit strukturu, v níž se Evropa sjednotí a zachová jedinečné národy jako kulturní fenomény, a nikoli politické nebo ekonomické subjekty. Zapojením Německa do tohoto procesu by se současně vyřešil i německý problém.

Prostředky na vykoupení

Evropská unie byla navržena nejen jako užitečný ekonomický nástroj, ale i jako prostředek evropského vykoupení. Zaměření na ekonomiku bylo tím nejzákladnějším. Evropská unie nechtěla být vojenskou aliancí, protože takové aliance byly základem evropské tragédie. Svým zaměřením na ekonomické záležitosti a zároveň umožněním napojení vojenských záležitostí na NATO a Spojené státy, a bez vytvoření smysluplné společné evropské síly, se Evropané vyhnuli části své historie, která je děsila při plnění té části, která je lákala: ekonomická prosperita. Myšlenkou bylo, že volný obchod regulovaný centrální byrokracií by potlačil nacionalismus a vytvořil prosperitu bez zničení národní identity. Společná měna - euro - je konečným vyjádřením této naděje. Evropané doufali, že existence nějaké panevropské struktury může poskytnout bohatství bez toho, aby se vzdali jádra toho, co to znamená být Francouzem, Holanďanem, či Italem.

Dnešní eurokríza je první vážná krize, které Evropa od té doby čelí, s nacionalismem začínajícím se znovu objevovat v plné síle. Konec konců, Němci jsou Němci a Řekové jsou Řekové. Německo a Řecko jsou dvě různé země na různých místech s různými systémy hodnot a zájmů. Myšlenka oběti jeden pro druhého je chybným konceptem. Myšlenka oběti pro Evropskou unii je bezvýznamným konceptem. Evropská unie nemá žádný morální nárok na Evropu, kromě slibné prosperity a nabízené cesty pro zabránění konfliktů. Nejsou to zanedbatelné cíle, ale když se prosperita zastaví, velká část odůvodnění se vypaří a averze ke konfliktům (přinejmenším k politickým neshodám) se začne rozplývat.

Německo i Řecko, každý má své vysvětlení, proč je ten druhý zodpovědný za to, co se stalo. Pro Němce to byla nezodpovědnost řecké vlády v kupování si politické moci penězi až do bodu padělání ekonomických údajů za účelem získání členství v eurozóně. Pro Řeky je problémem německý "únos" Evropy. Německo řídí měnovou politiku eurozóny a vytvořilo regulační systém, který poskytuje nespravedlivé výsady, tak jako v to věří Řekové, německým exportérům, hospodářské struktuře a finančnímu systému. Každý národ tvrdí, že ten druhý využívá situaci.

Političtí lídři hledají soulad, ale jejich schopnost navzájem se přizpůsobit je stále více limitována veřejným míněním rostoucí do nevraživosti nejen vůči součástem dohody, ale vůči principům přizpůsobování se. Nejdůležitějším tématem není to, že Německo a Řecko se neumějí dohodnout (i když se skutečně dohodnout nevědí), ale že jejich občané se stále více vzájemně vidí jako národy cizí moci, které sledují své vlastní sobecké zájmy. Obě strany tvrdí, že chtějí "více Evropy", ale pouze v případě, že "více Evropy" znamená více toho, co chtějí získat od ostatních.

Řízení ztráty

Nacionalismus je víra, že váš osud je spojen s vaší zemí a vašimi spoluobčany a máte lhostejnost k osudu druhých. To, o co se Evropané pokusili, bylo vytvoření institucí, které udělaly z volby mezi vlastním dobrem a dobrem ostatních nepotřebnou věc. Ale neudělali to s bojovým duchem, nebo s evropským mýtem, který je děsil. Udělali to obezřetně: budete mít rádi Evropu, protože bude prosperující a s celou prosperující Evropou nebude třeba volit mezi vaším národem a jiným národům. Jejich největším tvrzením bylo, že Evropa nebude vyžadovat oběti. Pro lidi, kteří přežili 20. století, byla absence obětování se nesmírně lákavá.

Ale prosperita samozřejmě přichází a odchází, a jak odchází, oběť je nezbytná. A ztráta - stejně jako bohatství - je vždy nerovnoměrně rozložena. Toto nerovnoměrné rozložení ztráty je dáno nejen nutností, ale i těmi, kteří mají moc a vládu nad institucemi. Z národního hlediska je to Německo a Francie, které mají moc, spolu se šťastnými Brity, že jsou mimo hlavní bojiště. Těmi slabými je zbytek Evropy, který se vzdal své suverenity ve prospěch Němců a Francouzů a nyní se musí poprat s břemenem řízené ztráty.

V konečném důsledku si Evropa i nadále zachová mimořádně prosperující území. Čistý kapitál Evropy - její ekonomická základna, její intelektuální kapitál, její organizační schopnosti - je ohromující. Tyto kvality se nevypaří. Ale krize přetváří způsob jejich řízení, používání a distribuce. Toto je nyní věc na uvážení. Je zřejmé, že budoucnost eura je nyní široce diskutována. Takže otázka budoucnosti zóny volného obchodu se dostane do popředí.

Toto jsou věci, o které se musí banky a politici obávat. Tou hlubší obavou je nacionalismus. Evropský nacionalismus měl vždy hlubší motivaci než jen láska samého k sobě. Je to také zakořeněné v odporu ostatních. Evropa není v tomto nevyhnutelně jedinečná, ale zažila kvůli tomu jednu z největších katastrof v historii. Historicky věděli Evropané dobře nenávidět. Jsme velmi brzy v procesu shromažďování rozhořčení a připomínání si, jak nenávidět, ale už jsme do tohoto procesu vkročili. To, jak se to odehrává, jako politici, finančníci i média interpretují tyto stížnosti, bude mít pro Evropu velký význam. Může z toho vzejít širší význam slova národní zrada, co bylo přesně to, čemu chtěla Evropská unie zabránit.

Zdroj: George Friedman, Strafor, Překlad: Jaro Jurča

Komentáře