Bronisław Wildstein: Cena svobody

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

10. prosinec 2011|

Bronisław Wildstein|

5937 x

Projev polského ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského v Berlíně prezentoval stanovisko vlády Donalda Tuska v mezinárodních otázkách. S jeho obsahem by se měli ve svém zájmu seznámit i Češi. Prezentoval je způsobem příznačným pro strategii současného premiéra, který se této oblasti, pro polskou politiku tak zásadní, ve svém nedávném expozé nevěnoval.

 

Sotva bude náhodou, že tak závažné prohlášení nepronesl premiér, ale ministr, a to v Německé společnosti pro zahraniční politiku, nikoli na nějakém oficiálním mezinárodním summitu.

Můžeme se domýšlet, že si tak Tusk připravil ústupovou cestu pro případ širokého odporu vůči prohlášení o rezignaci na podstatnou část naší suverenity. Už teď jsou v médiích stále častěji kolportovány interpretace, jež se Sikorského vystoupení snaží prezentovat jako „pozvání k diskusi" či přímo jako svého druhu intelektuální provokaci. Ve skutečnosti má každý veřejný projev šéfa MZV oficiální charakter a je prohlášením na státní úrovni.

Není divu, že mezinárodní veřejné mínění Sikorského projev takto vnímalo.

Byl koneckonců jistou pozitivní odpovědí na německo-francouzské výzvy k vytvoření evropské (hospodářské) vlády. Výzvy, které okamžitě našly své mluvčí ve vlivných polských médiích. Protože sám Sikorski popírá, že mu jde o rezignaci na suverenitu, což samozřejmě tvrdí také dominantní a vládě blízká polská ohniska ovlivňující veřejné mínění, včetně médií, stojí podstata slov vyřčených šéfem polské diplomacie v Berlíně za podrobnější rozbor.

Sikorského slova

„Krize eurozóny je dramatickým projevem evropské bezmocnosti, protože její zakladatelé vytvořili systém, jehož pád může přivodit každý z jejích členů (...)". Tak zněl klíčový výrok polského ministra. Lékem na onen problém má být systém federální, v němž se bude rozhodovat většinou hlasů. Příznačné bylo Sikorského odvolání na polskou zkušenost „Rzeczpospolité obou národů", jejíž pád dle jeho názoru přivodil princip jednomyslnosti. V jiném místě poukazoval na Spojené státy vytvořené po vítězné válce za nezávislost, z nichž si Evropa má vzít příklad.

Sikorski se dožadoval posílení moci Evropské komise, která by plnila roli finanční vlády. Národním státům by zbyly otázky náboženství, kultury a veřejné morálky a DPH a daně z příjmů fyzických a právnických osob.

Ve skutečnosti se moc, jež může zasahovat do hospodářské politiky jednotlivých států, zkrátka stává jejich vládou. Dokonce i ve Spojených státech jsme při jejich mimořádné, ústavně ukotvené tradici individuálních a kolektivních svobod mohli být svědky procesu, v němž federální orgány přebíraly další a další pravomoci. Válka Severu proti Jihu byla, pokud odhlédneme od problematiky hodnot zastávaných jejími aktéry, projevem konfliktu mezi centrálou a vzbouřenými provinciemi.

V Evropské unii jsme od počátku viděli silné tíhnutí centrály k systematickému přejímání moci. Probíhalo to prostřednictvím mimořádně podrobných právních aktů, které tvořily novou byrokratickou utopii omezující svobodu jednotlivých zemí a jejich obyvatel. Představa, že se arbitr silně ideologizované Evropy, který dostane do rukou výkonnou moc, bude omezovat a ponechá národním státům fundamentální ideové otázky, je naprosto naivní.

Podstatné bylo, že své návrhy adresoval Sikorski přímo Němcům. Uznal tak oficiálně převahu Berlína nad EU. Něčím jiným by bylo představení těchto koncepcí evropským institucím a vedení kuloárních rozhovorů s Německem. Přiznání práva rozhodovat o základních evropských záležitostech Berlínu eliminuje i pouhé zdání unijní demokracie. Polský ministr se obrátil k Německu na jeho území, bez předchozí debaty ve vlastní zemi. Všechno to je stejně podstatné jako samotná Sikorského slova.

Fakt, že v Unii dnes dominuje německo-francouzský tandem se stále větší převahou Německa, de facto přestal být zastírán. Když premiér Papandreu začal mručet cosi o referendu, v němž by se Řekové měli vyslovit k dramatickému plánu úspor, představitelé Německa a Francie jej srovnali do latě, aniž by si hráli na zprostředkovatelskou službu unijních institucí. Podobně tomu bylo v době první vlny krize v roce 2008. Představitelé nejsilnějších unijních zemí organizovali mimo struktury Unie mezivládní setkání a unijní orgány nechávali svá rozhodnutí jen schvalovat. Krizová situace obvykle bývá dobrým testem skutečné povahy a způsobu fungování organizací.

Donedávna byl projekt evropského superstátu prosazován pod heslem posílené formy evropské demokracie. Od počátku to byla jedna velká mystifikace. K demokracii je nutný demos (národ, tedy určitý lid), tudíž společenství přesvědčené o svém společném zájmu.

Empirický příklad této vazby skýtají problematické demokracie v zemích s archaickou strukturou, kde obyvatelstvo cítí především kmenovou identitu. Pokud je partikulární identita silnější než smysl pro společné dobro, přestává demokratický systém fungovat. Jednotlivé skupiny jednají výlučně ve vlastním zájmu a nevidí důvod, proč by měly brát v potaz ostatní. Ve jménu vlastních výhod vládnou ti silnější.

Proto je tolik nebezpečná kampaň zdůrazňující práva dalších a dalších menšin, jež dnes v Evropě probíhá. Vede totiž k přeměně společnosti, jejíž kohezita beztak slábne, v pomíjivé agregáty sestávající ze skupin se zcela odlišnými zájmy.

Pokud však má demokracie v jednotlivých evropských zemích stále silnější problémy, v evropském měřítku je naprostou fikcí. Nemuseli jsme čekat na krizi, abychom viděli, jak odlišné zájmy mají Řekové a Němci. Ani k rozeznání Itala od Fina nemusíme mít zvláštní postřeh. Pokud však chybí demos, zůstane z demokracie jenom kratos, tedy moc. A nejsilnější jsou dnes v Evropě Němci.

Původně mohla budit obavy nikým nevolená a nekontrolovaná moc eurokratů. Realita se ovšem přihlásila o svá práva. Vládnou představitelé nejsilnějších států, ve vlastním zájmu, který se v jejich prohlášeních - přirozeně - jeví jako společné evropské dobro. Přičemž eurokraté stále mají přílišný prostor.

Sikorského návrhy, aby část poslanců Evropského parlamentu byla volena z tzv. celoevropského seznamu, totožného ve všech zemích, jsou dalším výsměchem demokracii. Ve skutečnosti mají zajistit mandáty vzájemně si nahrávajícím elitám. Občané v jednotlivých zemích by netušili, koho volí, a odtržení europoslanců od národních komunit by se dál prohloubilo. Čímž se ostatně iniciátoři tohoto řešení ani sám Sikorski nijak netají.

Evropská apokalypsa

Přirovnání Evropy ke Spojeným státům, zvlášť k těm po válce za nezávislost, je naprostým nedorozuměním. Státy, které založily federaci, byly na konci 18. století osídleny v převážné většině jazykově, kulturně a etnicky homogenním obyvatelstvem. Pocit sounáležitosti posílilo všeobecné vítězné povstání proti anglické metropoli. Polsko a Litva, na něž se Sikorski také odvolával, potřebovaly téměř 200 let k tomu, aby v Lublinské unii (1569) došly ke svého druhu federaci. Předtím fungovaly v samostatných státech, ač pod jedním králem. Tyto příklady by měly vyvolávat reflexi, k níž u polského ministra nedošlo.

Překypoval místo toho apokalyptickými vizemi, jež by se měly naplnit, pokud společná evropská měna upadne do krize. „Stojíme dnes na okraji propasti" - hrozil bez jakékoli argumentace, jež by jeho můry opodstatňovala.

Také v této otázce naplňuje Sikorského projev už delší dobu prosazovanou strategii evropského establishmentu. Zastrašení obyvatelé našeho kontinentu se mají podřídit osvíceným elitám. V atmosféře strachu mizí racionální argumenty a vystrašené komunity jsou snáze ovladatelné.

Tuto atmosféru tvoří ti, kdo předtím Unii vnutili společnou měnu, aniž by přemýšleli nad jejím ekonomickým dopadem. Projektanti evropské měny nijak netajili její politickou podstatu. Měla to být další fáze integrace unijních zemí. Od počátku bylo jasné, že tento projekt nenaplňoval kritéria „optimální měnové oblasti", teorie, již ekonomové obecně akceptují a jež stanoví podmínky, za nichž může společná měna fungovat. Měl přinést radikální rozvoj zemí, které jej zavedly. Jak se ukázalo, mnohem dynamičtěji se rozvíjejí jiné země. Zcela jistě ovšem jednotná měna prospěla Německu.

Ničivý projekt EU

Politický cíl zavedení společné evropské měny byl občas přímo artikulován, vždy však s patřičným vysvětlením, jak blahodárný bude její vliv na ekonomiku. Dnes, kdy je patrné fiasko eura, se nám dostává šokujícího vysvětlení, že země, jež je přijaly, zkrátka k tak ideálnímu projektu nedozrály. Poláci by si měli vzpomenout na vysvětlení z dob nedávného lidového Polska, že nejsou dost zralí k dokonalému systému. Když se zjistí, že shora iniciovaná ekonomická integrace prostřednictvím jedné měny vnucené různým zemím není životaschopná, má situaci zachránit ekonomická vláda nad těmito zeměmi, tedy intenzivnější jednání v témže směru. Tak jako odpovědí na nedostatky socialismu mělo být ještě více socialismu.

Tato podobnost není náhodná a odhaluje důsledky všech utopických projektů sociálního inženýrství. Charakteristické je i to, že systém, v němž měly zmizet konflikty a rozdílnost názorů, začíná sloužit nejsilnějším.

Právě takto je orientován postoj Sikorského, který opakuje názory, jež dnes v evropském establishmentu dominují. Přitom ve svém projevu poznamenal: „Peníze existují, protože existují společenství." A společenství v pravém slova smyslu, tedy podobné národnímu, v Evropě ještě dlouho nevznikne. Pokud vůbec.

Podle všeho by Řecko, pokud by se už před časem vzdalo eura a devalvovalo vlastní měnu, zvládlo krizi lépe. Jenomže záchrana Řecka byla ve skutečnosti záchranou francouzských a německých bank. Prozrazovala také nedostatek odvahy a představivosti evropských vůdců v konfrontaci s krachem jejich projektu.

Transformace a omezení společné měny na země s podobným potenciálem a způsobem fungování ekonomiky (tedy na Německo a Benelux, případně na Francii) by dnes nebylo apokalypsou, ale optimálním řešením. Obrana eura v jeho současné podobě za každou cenu může naopak vést k nepředvídatelným následkům.

Společná měna byla jedním z nejdůležitějších prvků vytvoření federativní Evropy, jíž se polský ministr dožaduje. Přinejmenším od Maastrichtské smlouvy vidíme hrozivou tendenci projektovat náš kontinent shora, arbitrárně. Původní strategie otců Evropského společenství, která spočívala v iniciování postupného, jaksi organického procesu sbližování jednotlivých zemí odstraňováním bariér mezi nimi a vznikem společenství hospodářských cílů, byla nahrazena projektem evropského superstátu. Pokud ta první předpokládala přirozenou organizaci lidských komunit kolem společného jednání a cílů, požadovala ta druhá jejich formování v novou kvalitu. Dá se říci, že první strategie byla založena na konzervativní úctě vůči lidským kulturám a ostražitosti vůči arbitrárnímu experimentování s nimi, a ta druhá naopak - zpochybňovala existující realitu ve jménu utopických projektů.

Od 80. let je evropský projekt jednoznačně ovládán pozicemi sociálního inženýrství. Jako vždy to bylo inženýrství ideologického rázu. Šlo o zásadní předefinování evropské kulturní identity.

Mytický Brusel

Hospodářská vláda Evropy ji prý promění v království racionality a otevře úžasné ekonomické perspektivy. Pokud předáme moc Německu podporovanému Francií, získáme prý „prosperitu".

Podobný přístup k věci prezentovala PO už ve volební kampani, kdy razila heslo: „Unie nám dá 300 miliard." Odvolávala se tak k nevolnicko-žebráckým postojům Polákům. Pokud uhodneme nevyřčená přání EU a zvolíme jí oblíbené politiky, budeme hmotně odměněni a Unie nás zaopatří.

Tento rys propagandy PO a establishmentu třetí Polské republiky, jejímž reprezentantem se Tuskova strana stala, byl patrný po celé čtyři roky jejího vládnutí. Mytická Evropa vtělená v Brusel, nyní v Berlín, z nás má sejmout jho zodpovědnosti, tedy svobody, k níž jsme jako národ nedospěli, a modernizovat nás nad našimi hlavami.

Kdyby toto dilema bylo skutečné a ocitli bychom se před volbou „svoboda, nebo bezpečnost", znamenala by volba bezpečnosti, že si svobodu skutečně nezasloužíme. Jenomže tento protiklad je v samé své podstatě falešný. Pokud se vzdáme svobody, bezpečnost nezískáme. Nedostaneme vyšší dotace a nikdo nás nezaopatří. Zredukujeme se do role subdodavatelů v podnicích nových vládců Evropy, která nejenže se nebude dynamicky rozvíjet, ale ve své přeregulovanosti bude pod tíhou sociálního státu postupně ztrácet na významu.

Výrazným příkladem vztahu k nám bylo, když po nás nejen Francie, ale také Německo požadovaly „harmonizaci" daňových základů. Bylo to odůvodňováno tzv. sociálním dumpingem, tedy nižšími náklady na práci v nových unijních zemích.

Ve skutečnosti se Evropa rozvíjela dynamicky, dokud jí nenarostl hrb sociálního státu. Daňová harmonizace znamená stabilizaci jejího rozdělení na ty už rozvinuté, tedy bohatší, a na ty chudší. Pokud státy budou mít ve vlastní kompetenci pouze daně z příjmů fyzických osob a DPH, neubrání se před kroky, jež jejich ekonomiku zbavují konkurenceschopnosti. Dnes se to v EU děje především pod hlavičkou ochrany životního prostředí.

Ve službě vlastní i cizí země

Představa o tvrdé ekonomické disciplíně Německa a také o jeho „evropské" identitě je silně nadsazená. Berlín sice poučuje jiné evropské země, ale sám radikálně zvýšil vlastní státní dluh. Německo a Francie se dožadovaly sankcí pro státy překračující práh tříprocentního ročního rozpočtového schodku, ale když se toho samy dopustily, braly zprávy Evropské komise na lehkou váhu. Větší pravomoci Komise svazují ruce slabším zemím a umožňují nátlak silnějších států. Rezignace na vlastní suverenitu a víra, že jiní budou dbát o naše zájmy stejně jako o ty svoje, ignoruje veškerou, rovněž evropskou zkušenost.

Hlasatelé rezignace na naši suverenitu se odvolávají na stále těsnější vazby v současném globalizujícím se světě. Ovšem skutečnost, že v lidské realitě nelze žádné hodnoty naplnit v čisté formě, neznamená, že máme na hodnoty zapomenout. Čistá svoboda neexistuje, a přece je zásadní rozdíl mezi svobodou a nesvobodou. Neexistuje čistá suverenita, a přece existuje protiklad mezi zeměmi, jejichž občané mohou ve věcech pro ně fundamentálních sami rozhodovat, a těmi, kde jsou takové možnosti zbaveni.

Polský establishment zarputile tvrdí, že hluboké reformy v naší zemi nebyly možné kvůli odporu společnosti a delegování moci do Bruselu nebo třeba do Berlína zásadně usnadní proces modernizace. To je nehorázná lež. Poláci projevili velkou trpělivost v těžkých letech po pádu komunismu, protesty v naší zemi byly vždy méně četné než v sytých zemích západní Evropy, a absence patřičných řešení byla důsledkem zbabělosti a momentálních zájmů našeho establishmentu.

Co je příčinou naprosté absence reforem v Tuskově vládě, která chce dnes předat významnou část naší suverenity do Berlína? Určitě ne odpor společnosti.

Pokud bychom v EU jednali v koalici menších zemí podporovaných Velkou Británií, mohli jsme vést suverénní politiku v souladu s našimi zájmy. Volba „plutí v hlavním proudu" nám tuto možnost vzala.

Těžko se lze zbavit dojmu, že krom orientace na vlastní pozitivní obraz ve chvílích, kdy národní zájmy prohrávaly s laskavými gesty mocných v EU, určovaly tyto strategie také osobní ambice vůdců PO. Sikorského sny o pozici šéfa NATO byly prezentovány jako polský státní zájem. Dokonce i Tuskovi stoupenci mluví o jeho „evropských" ambicích. Takové kariéry jsou možné pouze se souhlasem hlavních evropských hráčů. Těžko si lze představit, že by byl nezištný.

Představitelé Německa či Francie vědí, že jejich kariéry závisí na občanech jejich zemí - polští reprezentují odlišný postoj. I v tom je příčina jejich odlišného postoje k suverenitě. Polsko se jako každá jiná země může rozvíjet dynamicky a odvolávat se přitom výlučně na zdroje vlastního společenského kapitálu, tedy na niternou etiku, normy a zásady, které členům společenství umožňují vzájemnou důvěru. Tento dynamický rozvoj je možný pouze za předpokladu suverenity.

Text je redakčně upravenou verzí článku publikovaného 5. prosince 2011 v polském týdeníku UważamRze. Připravil Ondřej Krutílek.

zdroj:http://www.revuepolitika.cz/clanky/1588/cena-svobody

Komentáře