Anatole Kaletsky: Zachraňte euro – zbavte se Německa

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

1. únor 2012|

Anatole Kaletsky|

5342 x

Německo neustále vnucuje utahování opasků svým partnerům v eurozóně a souběžně odmítá posílení role ECB. Stává se tak spíše zátěží než přínosem, domnívá se britský novinář a ekonom Anatole Kaletsky. Svět s úděsem a úžasem sleduje, jak vyšetřovatelé hledají příčiny zcela zjevně zbytečného ztroskotání výletní lodě v Itálii. Zároveň se pozornost obrací k příčině ještě větší katastrofy.

Ve chvíli, kdy Řecko směřuje k bankrotu, Francie, Itálie a Španělsko přicházejí o svůj rating a kdy se vyjednávání o fiskální dohodě z minulého měsíce dostává do slepé uličky, směřuje euro na útesy a hnací síla, jež jej na ně žene, se stává zřetelnější. Skutečnou příčinou katastrofy eura totiž není Francie, Itálie či Řecko. Je jí Německo.

Základní problém nespočívá v efektivitě německé ekonomiky – i když i ta přispěla k rozdílům v hospodářském bohatství – ale v chování německých politiků a centrálních bankéřů.

Nejenže německá vláda neustále vetovala jediná opatření, která by bývala mohla umožnit dostat krizi eura pod kontrolu – kolektivní evropské garance dluhů členských států a rozsáhlou intervenci Evropské centrální banky, ale co je horšího, Německo nese odpovědnost za téměř všechna nepovedená opatření, která eurozóna přijala: od loňského bláznivého zvýšení úrokových sazeb ECB až po přehnané požadavky na úspory a ztráty bank, které dnes Řecko mohou dovést k chaotickému bankrotu.

Mario Monti, Němci vyvolený italský předseda vlády, Německo otevřeně varoval, že by mohlo narazit na „silný odpor", pokud bude i nadále odmítat opatření, která by mohla snížit finanční tlak na ostatní členské státy eurozóny, jako například společně garantované dluhopisy. Mezitím mnoho předních [italských] ekonomů a bývalých centrálních bankéřů začalo psát články volající po vystoupení z eurozóny s tím, že německá politika je nekompaktibilní s politikami ostatních členských států.

Tři podmínky k přežití eura

Ve stále lepším světle je dnes vidět to, že tím špatným je v eurozóně Německo, což usnadňuje pochopení všech těch záhadných zvratů a obratů krize eura a scénářů, jak by to celé mohlo skončit. Jak už euroskeptici tvrdí od začátku 90. let, nakonec existují jen dvě možná východiska projektu společné měny. Buď se euro rozpadne, anebo se eurozóna transformuje do plnohodnotné fiskální federace a fiskální unie. Tato dichotomie je dnes už všeobecně uznávána. Otázkou však je, co je přesně „fiskální federací" myšleno. Právě zde se dostáváme ke kořenu německé viny za současnou krizi.

Aby mohlo euro přežít, musí být splněny tři nezbytné podmínky. Tou první, na níž trvá Německo, je nastolení rozpočtové disciplíny, kterou může prosadit jen centralizovaná kontrola EU nad daněmi a výdajovými politikami členských států. Druhou podmínkou je vysoká míra kolektivní evropské odpovědnosti za dluhy členských států a bankovní záruky. Tato vzájemná podpora je druhou stranou mince fiskálního federalismu, jak dal Monti jasně najevo, ale je také quid pro quo, o němž Němci neustále odmítají byť jen diskutovat. Třetí podmínkou je podpora fiskální federace ze strany ECB, která by se dala srovnat s monetární podporou, kterou trhům s vládním dluhem poskytují centrální banky ve Spojených státech, Británii, Japonsku, Švýcarsku a dalších vyspělých ekonomikách. Právě díky této podpoře centrálních bank dluhopisovým trhům se Spojeným státům, Británii a Japonsku podařilo financovat mnohem větší deficity než Francii či Itálii bez nějakých vážnějších obav ze ztráty ratingu.

Základním problémem eurozóny je skutečnost, že Německo se soustředí výlučně na první podmínku. Nutí ostatní vlády přijímat stále více drakonické a stále méně realistické cíle úsporných opatření a zároveň odmítá byť jen diskutovat o quid pro quo společných dluhových záruk a intervenci centrální banky. Z důvodů německé neústupnosti v těchto dvou otázkách působí nová smlouva o euru, která byla údajně dohodnuta v prosinci, jako trojnohá stolička stojící jen na jedné noze.

Dva důvody k rozpadu eura

Znamená to snad, že je rozpad eura jistý? Nutně nikoli a existují k tomu dva důvody. Optimistickou možností je, že zbytečná „fiskální úmluva" z prosince loňského roku byla jen diverzní taktikou Angely Merkelové, která mezitím připravovala německé politické a veřejné mínění na kompromisy spočívající ve společných zárukách za dluh a skutečnost, že ECB v anglosaském stylu přistoupí ke kvantitativnímu uvolňování.

Pesimistickou alternativou je, že Německo je skutečně odhodláno zabránit fiskálnímu a měnovému uvolňování, které je zapotřebí k tomu, aby euro mělo šanci přežít. Pokud tomu tak opravdu je, pak budou i ostatní členové eurozóny brzy stát před historickou volbou. Vzdají se eura? Anebo vyloučí Německo tím, že jej buď jednoduše požádají, aby odešlo, nebo, což je pravděpodobnější, si mezi sebou odsouhlasí měnovou a fiskální strategii, která Německo přiměje k odchodu?

Francie, Itálie, Španělsko a jejich partneři v eurozóně na záchranu eura prostředky mají a v rámci tohoto procesu by se mohly navíc vymanit z německé hospodářské hegemonie. Jedinou otázkou je, zda mají sebevědomí a naleznou shodu, aby se mohly proti Německu spojit. V každém případě bude brzy načase, aby evropští lídři přestali svalovat vinu za krizi na světovou ekonomiku, banky či rozhazovačnost předchozích vlád. Jak napsal Shakespeare: „Chyba, drahý Brute, není v našich hvězdách, ale v nás samotných."

27 Leden 2012; The Times Londýn

zdroj: http://www.presseurop.eu/cs/content/article/1451521-zachrante-euro-zbavte-se-nemecka

Komentáře