Účelové prognózy a pravděpodobná realita v budoucnosti

Vzhledem k volbám a mnohosti politických subjektů byli politici nuceni (a mnohým to dělá velké potíže) alespoň nějakým způsobem předkládat návrhy a vize svých řešení současných společenských a hospodářských problémů. Přestože neznám programy všech politických subjektů a už vůbec ne nijak podrobně, jsem přesvědčen, že komplexní řešení představující zásadní změnu nemá připravenou vůbec nikdo. Karel Schwarzenberg dokonce prohlásil (nejedná se o přesnou citaci), že nemají žádné ušlechtilé cíle, ale jdou bojovat za demokracii a svobodu.

Nabízená řešení jsou většinou nesystémová a vzájemně nepropojená a především (což považuji za vůbec nejdůležitější), nevycházejí z pravdivého popisu současného stavu a reálných prognóz budoucnosti. Jedním z nejtypičtějších příkladů je otázka nezaměstnanosti a nedostatku finančních prostředků státu (v tomto případě odhlížím od problémů, jako je korupce, tunelování a odklánění státních prostředků).

Pokud je v ČR minimálně půl milionu nezaměstnaných a nejsou peníze na důchody, tak snaha najít řešení ve zvýšení věku pro odchod do důchodu se jeví jen z pohledu logiky jako nesmyslná. Jediná změna spočívá v tom, že vypláceným dávkám se nebude říkat důchod, ale podpora v nezaměstnanosti, pomoc v hmotné nouzi nebo příspěvek na bydlení. V žádném případě to však není systémové řešení.

Zásadní věcí, která by mě opravdu zajímala, je to, zda se tak děje z neznalosti nebo úmyslně, přičemž bych se osobně spíše přikláněl k druhé variantě. V této souvislosti jsou zajímavá prohlášení pana Kalouska, kdy na jedné straně prohlašuje, že není jasnovidec, aby věděl, co bude za dva roky a na straně druhé přesně ví, jak bude situace v důchodové oblasti vypadat za dvacet a třicet let, což ho opravňuje k zavádění nutných opatření již dnes.

Nyní se dostávám k tomu, co považuji v rámci tohoto článku za nejpodstatnější. Reálnému socialismu se vytýkala umělá zaměstnanost. V čem se liší situace u nás v oblasti zaměstnanosti dnes oproti reálnému socialismu? Jedině v tom, že zde pracují Ukrajinci, Vietnamci apod. (Slováci zde pracovali již i dříve) a v tom, že máme minimálně půl milionu nezaměstnaných.

Uplynulo zhruba 23 let od dob reálného socialismu a technologický rozvoj šel ve světě i u nás výrazně kupředu. Je samozřejmě otázkou, jak přesná jsou čísla, která bývají na různých místech uváděna, ale orientačně se dají použít. Dle nich dva pracovníci v zemědělství uživí sto lidí a na výrobu ostatních výrobků postačují lidé tři. Pro větší míru zjednodušení a vyloučení chyb předpokládejme, že deset lidí zvládne „uživit, ošatit a zabydlet" včetně sebe sto lidí. Pokud odečteme nepracující (děti, mládež a důchodci) a s výhledem do budoucna předpokládejme, že jich budou 4 miliony, stále zde zbývá 5 milionů obyvatel v produktivním věku, které „je nutno" zaměstnat, když jeden milion zvládne materiálně zajistit kompletní chod společnosti. Otázka zní – kde zaměstnat těchto 5 miliónů lidí.

Na rozdíl od reálného socialismu, kde bylo (údajně) dvakrát tolik dělníků než bylo na vykonávanou práci třeba, tak dnes všichni „zbytní" získávají své příjmy v administrativě nebo službách, anebo jsou na pracáku.

Z pohledu celé společnosti budou asi největším problémem pracovníci ve státní administrativě (jejichž počet je údajně dvojnásobný proti stavu v reálném socialismu), jejichž významná část kromě své „nepotřebnosti" ještě komplikuje život těm, kteří tvoří skutečné hodnoty a v neposlední řadě si část hodnoty vytvořené jinými „odklánějí" ve svůj osobní prospěch.

Dalšími lidmi nyní výdělečně činnými, kteří v dobách reálného socialismu neexistovali, jsou všichni možní a nemožní prodejci, marketingoví pracovníci, obchodní zástupci, finanční a realitní makléři, pracovníci mnoha bank, zdravotních pojišťoven apod. Jejich počet není nijak zanedbatelný a rovněž nevytváří hodnoty.

V této souvislosti je na zváženou, co je pro společnost škodlivější. Zda nadměrné zaměstnávání lidí ve výrobě a zemědělství, nebo v profesích, které je v mnoha případech možno označit jako parazitické (což nemusí být ve všech případech chápáno pouze pejorativně).

Kromě toho umělá zaměstnanost je vytvářena i umělou nadspotřebou, které je dosahováno různými způsoby. Jedním z nich je výroba výrobků s uměle krátkou životností se zabudovanými omezovači životnosti (vžil se pro ně specificky český výraz, který je výstižnější, ale méně spisovný). To je v podstatě také do značné míry výroba pro výrobu a umělou spotřebu.

Dalším způsobem je nadvýroba i nadspotřeba potravin, která je nejrůznějšími způsoby (zejména reklamou) poměrně účinně stimulována. K tomu navíc přispívá i téměř „systémová" likvidace nespotřebovaných ale přitom stále vyhovujících potravin, které je dosahováno striktními a někdy až nesmyslnými příkazy a zákazy a neuctivým přístupem některých spotřebitelů.
Uvedenými příklady jsem nepochybně nevyčerpal všechny případy současných forem přezaměstnanosti ve srovnání s reálným socialismem.

Kromě posouzení současného stavu si můžeme představit, že díky technologickému rozvoji v příštích dvaceti letech se produktivita ještě zdvojnásobí, což znamená, že poptávka po pracovních silách se ještě zmenší.
Například zavedení volných energií by v počátku sice přineslo mnoho volných míst, ale z dlouhodobého hlediska po nasycení trhu generátory volné energie a s tím spojenými mnohými inovacemi (například v horizontu deseti let) by opět došlo k zániku mnoha pracovních míst. Obdobný efekt by mělo uvolnění mnoha dalších dosud utajovaných patentů a technických řešení.

Jaké jsou možnosti řešení tohoto společensky závažného problému? Pokusím se nevyčerpávajícím způsobem některé nastínit:

1. Výrazně snížit počet obyvatel (počet lidí nutných k zajištění blahobytného života horních vrstev společnosti se za posledních 150 let opravdu výrazně snížil)
2. Zastavit technologický rozvoj
3. Výrazně zkrátit pracovní dobu bez snížení mzdy
4. Nepodmíněný základní příjem

S přihlédnutím k výše uvedeným názorům mně připadá zřejmé, že investiční pobídky a podobné nápady nemohou nikdy z dlouhodobého hlediska vyřešit nezaměstnanost.

Je pravděpodobné, že první dvě možnosti nebudou pro většinu společnosti akceptovatelné a případně nebudou ani bez velkých obtíží (nebezpečí krize a revoluce) vládnoucí vrstvou (doufejme) prosaditelné, i když úmysl prosadit bod 1. globálními elitami je uváděn v mnoha textech, z nichž některé se už snad ani nedají označit jako konspirační.

Další dvě varianty, které se vzájemně nevylučují, však předpokládají zásadní změnu systému a zejména výrazné přivření stále se rozvírajících nůžek příjmů nízkých a průměrných ve srovnání s příjmy vysoce nadprůměrnými. Tak, aby se odměna za práci alespoň částečně blížila množství a kvalitě vykonávané práce a v neposlední řadě i její užitečnosti pro společnost.

V současné době příjmy jednotlivých členů společnosti tomuto předpokladu příliš neodpovídají. Mnohem častěji jsou dány postavením každého jedince v hierarchii pyramidálně uspořádané společnosti. Navíc nemálo vysoce postavených lidí má tak vysoké příjmy, že získané prostředky nikdy nemohou vrátit do oběhu, protože se prostě i přes blahobytný a někdy i rozmařilý život utratit nedají.

Nezaměstnanost nelze současnými prostředky smysluplně vyřešit. Jedinou možností je podstatná změna přístupu k této problematice zakládající se na celkové změně uspořádání společnosti. Tato společnost, pokud chce přežít bez velkých a násilných dramat, by měla začít plánovitě a systémově řešit přípravu na přechod k novým principům fungování. Takovémuto zásadnímu tématu se však téměř všechny politické strany a hnutí úmyslně vyhýbají nebo minimálně nevěnují.

Netvrdím, že nezaměstnanost je v současné době tím nejtíživějších problémem společnosti u nás (existuje mnoho dalších neřešených problémů), ale na jejím příkladu předvádím neschopnost či neochotu řešit problémy zásadním způsobem. Představa tzv. pravičáků, že každý se má postarat sám o sebe v době, kdy tu může být klidně i 50% nezaměstnaných, je mírně řečeno problematická.

V zásadě existují tři skupiny lidí (pro zjednodušení uvažujme o obyvatelích ČR).

1. Lidé, kteří žádnou změnu nechtějí, ať už proto, že jim současný stav plně vyhovuje (což se dá u některých pochopit), anebo protože se obecně jakýchkoliv velkých změn bojí.
2. Lidé, kteří nejsou spokojeni se současným stavem, ale představují si pouze kosmetické změny v rámci existujícího systému (například omezení korupce a byrokracie). Tito lidé nejsou spokojeni se současným stavem, ale zásadní změnu nechtějí, ať už proto, že se jí obávají, protože by mohli přijít o některé své výhody a výsady, nebo protože si ji neumí představit či nevěří v možnost její realizace.
3. Lidé, kteří chtějí zásadní změnu systému. I tato skupina není zcela jednolitá, protože jsou v ní jedinci, kteří věří, že je změna možná i v rámci současného stavu společnosti i ti, kteří předpokládají, že k účinné změně systému nemůže dojít, pokud se nezmění podstatná část společnosti.

Můj velmi hrubý odhad percentuálního rozdělení lidí do jednotlivých skupin je 10%, 80% a 10%.
Jakékoliv vize lidí třetí skupiny bývají programově odvrhovány a zesměšňovány, což je celkem pochopitelné, protože vládnoucí vrstva a hlavní média patří do skupiny první či maximálně druhé. Obzvlášť nesmyslné mně připadají názory na pozitivní vize společnosti typu „To je komunismus, to už tu bylo a neosvědčilo se to", a že jich není málo.

Jedním ze základních problémů je oceňování lidské práce. Příjem lidí neodpovídá velmi často jejich přínosu pro společnost. Nerovnoměrnost v odměňování se stále zvětšuje a začíná být již extrémní. Dle profesora Kellera půl století stoupala produktivita práce, ale zaměstnancům (jejich reálným mzdám) nepřinesla téměř nic.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Sociolog-Keller-Pul-stoleti-stoupala-produktivita-prace-A-zamestnancum-neprinesla-skoro-nic-289180

Lidské společnosti vždy škodili paraziti všeho typu. Dříve se však parazitické struktury vyskytovaly zejména ve vyšších vrstvách společnosti. Dnes by se to dalo shrnout asi takto: Paraziti vpravo, vlevo, nahoře, dole a dokonce i ve středu. Utáhne je všechny neparazitická část společnosti, nebo se pokusí omezit jejich parazitování zásadními změnami?

Najde odvahu nějaké významné politické uskupení se těmito otázkami vážně zabývat a hledat řešení, která by byla ku prospěchu většiny společnosti? Nepochybuji o tom, že ti, jejichž zájem není v souladu se zájmy většiny, se těmito otázkami vážně zabývají a na řešení ve svůj prospěch usilovně pracují.