Břetislav Olšer: Císařovy nové šaty aneb Když se bajky při nekrologu opakují…

Podrobnosti

Blogy / DALŠÍ BLOGY|

31. prosinec 2011|

Břetislav Olšer|

8495 x

Pozdní nekrolog za bývalého prezidenta v duchu dávných bajek. Loď popluje s květinami z prezidentského pohřbu, jež mají být rozházeny do děčínského Labe. Hans Christian Andersen napsal pohádku "Císařovy nové šaty". Byla o císaři, který nadevše rád nosil krásné oděvy a nestaral se tak ani o stát, ani o armádu, ani o své poddané. Kolik podobných politických "císařů" už vládlo zemím českým...?

Bajka je také o dvou podvodnících, kteří se vydávali za zázračné tkalce. Nejdůležitější však byla jedinečnost jejich látky, neboť má prý podivuhodnou vlastnost. Šaty z této látky jsou totiž neviditelné pro každého, kdo je hloupý, nebo se nehodí pro svůj úřad. Není těžké si připomenout, kolik se v naší historii vystřídalo hochštaplerů, kteří se zaštiťovali stejným podvodem. Kdo neviděl zmíněnou "látku" a z ní vyrobené šaty, byl podle nich hlupák, kdo se hodí či nehodí pro svoje patřičně placené křeslo. Kolik takových poslanců, ministrů a premiérů či prezidentů se na svých úřednických postech vystřídalo. Tkali z neviditelné látky a požadovali další hedvábí, stříbrné nitě a čím dále více zlata. Všechno strkali do vlastních kapes.

Ministryní kultury tak byla osoba, co malovala kulisy pro děti, o zemědělství se staral pěstitel marihuany, v čele financí stál nedouk, co neuměl do deseti napočítat, zdravotnictví velel řezník, co se vyznal v jateční krvi, školství se zalíbilo školníkovi, ministerstvu obrany by poroučel Blbec z Xeenemünde, zato práci a sociální věci dostal za úkol pacifista z Knoflíkové války, chvíli Lovreňák, chvíli Velraňák, ministrem vnitra by získal Kajínek se svým sídlem na Mírově, který konkuroval mazaným korupčníkům z Kramářovy vily...

Všechny nás tloukli do našich měkkých hlav, že když nevidíme, jak skvěle zvládají "císařské šaty" jejich ministerstva, jsme hlupáky na odstřel. A takto ohroženi jsme jim pro jistotu submisivně tvrdili, že „doopravdy ještě nic krásnějšího v životě než jejich oděv neviděli". Nikdo nechtěl dát najevo, že jde o velkolepou kamufláž. Až najednou zvolalo jedno malé dítě s přímočarým uvažováním, co nemělo o co přijít: „Císař je nahý!" A bylo to přesně tak; všude jen nahota protekcionismu, korupce a tunelování..." Pak se konečně přidali též ostatní, staří i mladí a volali: „Nahý, nahý, císař je úplně nahý!" A spadla klec...

Nedávno jsme si prožili stejnou bajku o "císařových nových šatech", abstraktně napsaných. To se vyznamenal jeden číman, co se snažil tvořit zmateční divadelní kusy a byl synem významného pražského architekta, stavitele a Rotariána (postavil vilovou čtvrť na Barrandově). Také jeho dědeček z otcovy strany byl architekt, postavil secesní domy v Praze a palác Lucernu. Stavitelem byl také další strýc, co postavil filmové ateliéry Barrandov. Matka pocházela z chudé slezské rodiny. Nic ovšem nebrání, aby to vše podědila Dášeňka Veškrnová...

A tento syn, co jako jablko spadl hodně daleko od otcova stromu, trpěl celý život komplexem méněcennosti a smutkem z toho, jak jeho poddaní nevěří na jeho císařovy nové šaty a že ničemu z toho, co popsal, vůbec nerozumí, ale přesto dělali, jak je ta díla úžasně berou. Od Brna po Toronto a Káhiru. Začalo to tím, že ho děti na vesnici jako synka z bohaté rodiny nebraly, dělaly si z něho psinu a on to nesl velice těžce. Rodina byla humanitně zaměřena a spjata s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let, jež bylo v padesátých letech potlačováno. V roce 1948 byl její majetek dokonce znárodněn. Důvod?

Rodina se léta podílela na hospodářském vedení Národního divadla, měla úzké styky s řadou osobností kulturního života. Jeden člen rodiny se stal dokonce na čas členem Národní obce fašistické. Jako v rodině Demeterovců, kdy je Jano nacista a Matěj s Janem v SNP. Správné rozdělení, aby měla rodina vždycky na jedné straně někoho a mohli se vždycky přidat k vítězné straně... A v té době vlastnila zmiňovaná elita z Lucerny ke všemu ještě pět pražských kin a založili filmovou produkční společnost Lucernafilm. Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 - 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských "podlidí". V roce 1940 totiž navezli na Barrandov Němci zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Nacisté vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit.

Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů. Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další...)

A to už bylo o Benešových dekretech... Stalo se to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly v plynových komorách miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali a měli výhody i ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během "údajné" Hitlerovy krutovlády. Herci možná "nevěděli", že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii. Nebo jen zkrátka chtěli nějak přežít. Vesele a v klidu...

Herec Nový kraloval. Po "Kristiánovi" následoval film "Eva tropí hlouposti" a "Dědečkem proti své vůli", v roce 1940 to byl film "Přítelkyně pana ministra", "Život je krásný", "Dívka v modrém" a "Když baron Prášil/Baron Prášil", v době napadení SSSR to byl film "Roztomilý člověk" a "Hotel Modrá hvězda" o rok později natočil komedii "Valentin Dobrotivý" a v roce 1944 filmy "Sobota" a "Paklíč"... Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942)...

O pozadí restitucí zmíněné rodiny se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je „císař" i se svými šaty pěstovanou ikonou tzv. sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození". Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77 a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak i disidentka Marta Chadimová, jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.

Byl to těžký život pod křídly hospod, disharmonických hudebních skupin, piva a alkoholu. Muselo jít o nervy; naslouchat falešnému hulákání soustavně perzekvované skupiny The Plastic People Of The Universe, místo toho, aby odpočívat po svých deliriich tremens při vážné hudbě. Stačilo se zaposlouchat do Plastiků a poté si dát oddech v podobě třeba Pražské komorní filharmonie. A nepřispívat nemalou měrou k tomu, že Česko vede světové tabulky v pití piva (cca 160 litrů na hlavu) i několik litrů tvrdého alkoholu...

Disident a přítel Jiří Wolf o něm mj. údajně napsal: ..."Byl to podrazák a já s ním skončil už v den, kdy se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na podmínku. Podle interního předpisu ministerstva vnitra - tento předpis se vztahoval na celý východní blok - propuštěn z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody na podmínku či ze zdravotních důvodů nebo na prezidentskou milost mohl být odsouzený, jen v tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo jinou složkou MV. Neexistovala výjimka! Stačí se jen podívat do materiálu VONSu, kolik disidentů bylo propuštěno z vazby a z výkonu trestu na tento zrádcovský "pardon"...

Nedokáži si představit, kolik tvrdé měny, našich peněz atd. se vydalo na mejdany, kdy chlast v bytech lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty užívala peněz a vyloženě rozkrádala a rozhazovala peníze, o které venku žádala pro naše rodiny, balíčky do kriminálů atd. Své o tom ví i Petr Cibulka a další vězni svědomí, kteří se dostávali do vězení.... Chcípali jsme ve vazbách, co hladu jsme tam zažili, do pracovních táborů jsme šli zesláblí s podváhou a nemohli řádně plnit tvrdé výkonové normy, rozesílali jsme na všechny strany žádosti o nějaké peníze na nákup jídla, rozesílali jsme balíčenky s prosbou o zaslání dvoukilového potravinového balíčku s nějakým jídlem, že máme hlad. Jídla ve vězení bylo málo a věru špatné. Polovina zubů se mi v puse rozsypala, hlady jsem šílel. A kdo si vzpomněl? Dostal jsem za dva roky vazby jen jeden balíček od Aničky Šabatové... V bytech šlechty Charty se jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu! Každý svátek v těchto rodinách, narozeniny a jiné slavnosti, to vše se odbývalo v neuvěřitelných žranicích a chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si tahle parta hyen dobře hlídala a nikoho dalšího mezi sebe nebrala..."

Kvůli mému otci, co byl vyhozen ze školství jako praktikující katolík, se jeho děti nedostaly ke studiu na vysokých školách. Stejně tak se stalo i našemu „císaři". V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium. Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na technické škole. Zahájil proto studia na Ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického, ale po dvou letech studium ukončil a nastoupil dvouletou prezenční vojenskou službu (sloužil u ženistů).

Po návratu z vojny začal pracovat jako jevištní technik v pražském divadle ABC. V roce 1960 přechází do divadla Na Zábradlí. Postupně se vypracovával – z kulisáka, na osvětlovače, až na tajemníka, lektora a nakonec na místo dramaturga a asistenta režie. Při zaměstnání přitom vystudoval dramaturgii na pražské DAMU. V těchto letech také působí v časopise "Tvář". Už od svých dvaceti let aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti.

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, se kterou se po osmileté známosti vzali. Na 4.sjezdu československých spisovatelů kritizoval diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků. Kolik podobných synáčků a dcer z bohatých rodin dopadlo ještě mnohem hůř, mnozí to dotáhli až na šibenici.

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vystupuje náš "císař" otevřeně proti komunistickému režimu a nátlaku. Je donucen odejít z divadla Na Zábradlí a další léta se živí převážně v dělnických profesích, pracuje mj. jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje literární tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových ilegálních "Lidových novin". Kolik jiných herců muselo zapomenout na své umění a prožívat stejné nebo ještě horší útrapy.

Co by však neudělal pro navrácení pro kolaboraci odebraného rodinného majetku. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vrcholem jeho činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu.

V tomto roce je za svoji "protistátní" činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden - květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další věznění, končící propuštěním bez soudu. V letech 1978-79 je v domácím vězení - poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P. Uhlem, J. Dienstbierem, O. Bednářovou, V. Bendou, D. Němcovou) na čtyři a půl roku vězení - propuštěn je až v roce 1983 ze zdravotních důvodů. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Československými úřady bylo zakázáno publikovat veškeré jeho texty. O téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. Za to vděčil svému tehdejšímu literárnímu agentovi Klausi Junkerovi. Byly vydány jeho hry Spiklenci, Žebrácká opera, (obšlehnutý Bertold Brecht) Hotel, Vernisáž, Audience. V lednu roku 1989 je pak zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak iniciuje vytvoření petice Několik vět.

V druhé polovině osmdesátých let došlo k uvolnění poměru a byl patrný nárůst otevřené nespokojenosti lidu s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů. A 17.listopadu 1989 poklidná manifestace studentů odstartovala společenské změny. Manifestace se uskutečnila ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty; komunistický režim ji tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. (Národní gardy v USA byly krutější; palbou na akademické půdě byli zabiti čtyři studenti a devět jich na útěku střely, většinou do zad, vážně zranily. Po tomto masakru byla Kentská univerzita na šest týdnů uzavřena. Vše pro bombardování Laosu... Vláda USA se nezměnila ani o píď...)

Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19. listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu. A dál už tu historii o „císařových nových šatech" a o těch, kteří byli hlupáci, když tvrdili, že císař žádné šaty nemá, dobře znáte. Včetně postrkování rakve s nebohým bývalým československým prezidentem v živém přenosu, jehož ostatky byly zřejmě na noc převáženy do chladicích boxů některé z pražských márnic. Vaše nadčasovost, pane Hansi Christiane Andersene byla geniální, až na to "Odcházení"...Jinak podle pana Nietzscheho morálka neexistuje, pouze osobní disciplina...

Zemřel tak člověk, který se vlastně celý svůj bezdětný život jen trápil neúspěchy svých dramat, filmu „Odcházení" či z marného čekání na Nobelovu cenu míru. Jeho pohřeb se změnil ve špatně inscenované show. Nakonec skonal na rakovinu, kdy jako náruživý kuřák – přes sto cigaret denně – měl však zemřít jen kvůli zápalu plic po jednom z několikaměsíčního věznění. Chtěli, aby se rovnal Masarykovi. Zbyl jen trapný pokus o nemožné. To by ani Andersen nevymyslel...

(Od listopadu 1869 studoval Masaryk ve Vídni Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filozofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filozofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. Získává místo u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera. Roku 1876 zakončil univerzitní studia. V Německu pak strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. V červnu 1877 zde poprvé spatřil svoji budoucí ženu Charlottu Garrigue, dceru amerického podnikatele z New Yorku. Dne 15. 3. 1878 uzavírají sňatek a vracejí se do Vídně. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla T. G. Masaryka k přijetí na pražskou univerzitu...)

A pak je tu ještě člověk, který lhal o záměru délky svého prezidentování, o tom, jak zatočí s komunismem a přitom se domluvil s Čalfou, co v KSČ byl od 18 roků. Něco za něco; já prezident, ty premiér a KSČ nebude postavena mimo zákon. T. G. Masaryk byl jedinečný. Srovnávat ho s kýmkoli je přinejmenším trapné... Ke všemu mu prý zlí komunisté nabízeli vystěhování do ciziny. Odmítl a raději si ničil zdraví ve vězení. Pročpak asi...? Že by jako všichni ti, co byli později v OF Očekával též nějakou Funkci...?

Inu, pomyslnou životní pouť nedávno zesnulého prezidenta uzavře plavba lodi z Prahy do Děčína, na které budou naloženy květiny z prezidentova pohřbu. Popluje po Labi až do Děčína jako kdysi rakev s mumifikovanými těly faraonů převážela přes řeku velká loď ozdobená květinami až ke svým hrobkám v pyramidách... Jen pozor, na palubě bude podvodník s bruselskou Entropou, takže je možné, že v kajutách instaluje bulharské záchodky...

Komentáře