Rusové nevzali Krym Ukrajincům, ale Američanům, míní ukrajinská exposlankyně

Jaké vzpomínky máte na den, kdy se na Majdanu začalo střílet?
 

Hrozné. Byla jsem ve vládní čtvrti, asi sto metrů od míst, kde se střílelo. Mluvila jsem právě s německými novináři. Nejprve jsme netušili, co se děje. Nastal zmatek, chaos mezi policisty, kteří neměli rozkaz, co dělat. Pak se objevily autobusy a velitelé do nich policisty nakládali a odváželi je pryč. Chtěli své lidi chránit. V té chvíli už bylo několik policistů mrtvých. To, že se střílelo i do demonstrantů, jsem se dozvěděla až druhý den ráno z televize.

Věříte, že budou tyto tragické události někdy řádně vyšetřeny?

Určitě ne za současného režimu.

Proč?

Protože je vyšetřují přesně ti lidé, kteří z nich nejvíce těžili. Jsou to cynici. Tváří se, že vyšetřují smrt demonstrantů, ale nikdo nevyšetřuje smrt policistů! Přitom se v uplynulých pěti letech objevilo hned několik výpovědí různých ozbrojenců, kteří přiznali, že na Majdanu zabíjeli policisty. Jedním z nich je třeba Jurij Bubenčik. Dodnes chodí po svobodě.

Nemohu uvěřit tomu, že by se někdo doznal k několika vraždám policistů a státní složky by to ignorovaly.

Na Ukrajině to je možné. Majdan byl politický Černobyl. A vzápětí po střelbě se odehrál další zločin v parlamentu. Tím bylo přijetí zákona o amnestii, který organizátoři převratu protlačili hned druhý den za použití tvrdého zastrašování poslanců. Sami sebe tak navěky zbavili zodpovědnosti za desítky zločinů, včetně těch nejhorších. Omilostnili se ze zločinů jako státní převrat, nezákonné uchopení moci, vraždy, mučení, loupeže, okupace státních budov a institucí, únosy a nelegální zadržování lidí – a v desítkách dalších paragrafů.

V té době jste byla poslankyní. Hlasovala jste pro ten zákon?

Ne. Strašně jsem se bála, tak jako nikdy v životě. Vyhrožovali mi smrtí, vyhrožovali mi, že pozabíjejí mé děti, nedovedete si vůbec představit, jak brutální to byl nátlak. Ale nezvedla jsem pro něj ruku.

Kdo dal podle vás rozkaz ke střelbě?

Nevím. Nejdříve bychom museli znát pravdu o tom, kdo všechno skutečně střílel. Ty lidi neznáme a znát ani nebudeme, zvláště ne ty, kteří stříleli z budov, jež byly prokazatelně pod kontrolou majdanských povstalců, tedy především z budovy konzervatoře a z hotelu Ukrajina. Jakpak je asi objektivně vyšetřována totožnost těchto střelců, když například v hotelu Ukrajina velel aktivistům současný předseda parlamentu? Byl to zkrátka brutální státní převrat. Ale vím, že na západ od Ukrajiny není toto slovo v médiích a v politických kruzích populární.

Jak si to vysvětlujete?

Jednoduše. Západní struktury sehrály v tomto převratu velmi zlou roli. Schválily ho a napomáhaly mu. Už před střelbou na Majdanu se to aktivistům vymykalo z rukou. Po střelbě organizátoři převratu sami sebe bleskově amnestovali a byla přijata dohoda mezi vládou a opozicí, kterou garantovali tři významní západní politici, Polák, Francouz a Němec (ministři zahraničních věcí Polska Radosław Sikorski, Francie Laurent Fabius a Německa Frank Steinmeier, pozn red.). 

Ti dali garance prezidentovi Janukovyčovi, že dohoda bude dodržena, pokud on bude souhlasit s předčasnými volbami. Janukovyč souhlasil. Jenže strůjci převratu dohodu od samého počátku ignorovali a Evropská unie to tolerovala. Jakmile Janukovyč zjistil, že tato unií zaručená dohoda je pouhým cárem papíru, snažil se dovolat všem zmíněným garantům i dalším evropským politikům. Nikdo mu nevzal telefon. 

Pak se pochopitelně začal bát o život. Dál už to všichni známe – na východě Ukrajiny a na Krymu protiústavní převrat neuznali. Podrazy na Janukovyče, střelba i následný zákon o amnestii je vyděsily. Okamžitě nastoupivší nová moc začala hned dělat další hrubé chyby, a tak vyvolala občanskou válku.

Byla jste místopředsedkyní výboru pro svobodu projevu a informace na Ukrajině. Byla jste autorkou dvou zákonů o svobodě slova a svobodném přístupu k informacím. Nyní vedete Centrum pro svobodu slova. Jaká je teď podle vás svoboda slova na Ukrajině?

Prakticky žádná neexistuje.

Ale vaše zákony stále platí, na jejich základě dodnes pracují ukrajinští novináři.

Formálně ano, ale jinak se všechno změnilo. Bylo zabito asi deset novinářů, nejvýznamnější z nich byli Oleg Buzina a Pavel Šeremeď. Tyto vraždy nikdo nikdy nevyšetřil. Další novináři jsou uvězněni. Opoziční redakce médií, nepohodlných současné státní moci, jsou blokovány, zakazovány, rabovány, vypalovány, novináři unášeni, mláceni… Víme o černých seznamech nepohodlných novinářů, médií, účtů na sociálních sítích, ale také knih, filmů, hudby.

Kdo ty černé seznamy vytváří?

Politické oddělení SBU (hlavní ukrajinská bezpečnostní služba – civilní kontrarozvědka, pozn. red). Sleduje všechny aktivní a odvážné lidi, politiky, blogery, novináře. Od CIA má nejmodernější vybavení a je také Američany vyškolena v nových způsobech monitoringu občanů. Ovšem servery, na kterých SBU shromažďuje všechny informace včetně informací z odposlechů, jsou umístěny ve Spojených státech. 

Vidím, že se tváříte nevěřícně, ale u nás se s tím nikdo netají, veřejně o tom mluvil sám šéf SBU Vasyl Hrycak. My nyní nemáme žádné státní tajemství, všechno sdílíme s Američany. Vedení Ukrajiny se zřeklo státní suverenity.

Komunikujete o zavražděných a vězněných novinářích se západními organizacemi?

Většina z nich dělá mrtvé brouky. Jen Amnesty international a OBSE občas reagují. Před dvěma lety bylo na Ukrajině také objeveno třináct tajných věznic, kde jsou vězněni odpůrci současného režimu. Všichni nelegálně, oficiálně byli prohlášeni za pohřešované.

Zakrátko se budou konat na Ukrajině volby. Nejdříve prezidentské, potom i parlamentní. Máte šanci to změnit.

Myslíte? Ano, diktátor Porošenko vedl zemi tak hrozně, že má malé šance na znovuzvolení. Ale obávám se, aby nevyprovokoval nějaký incident, nenastolil situaci, kdy by mohl vyhlásit výjimečný stav a použít armádu.

Diktátor? Obvykle se diktátoři nevystavují svobodným a demokratickým volbám.

A kdo vám řekl, že ty předchozí volby byly svobodné? A ty současné také nebudou svobodné. Už teď probíhá kampaň ve zcela nerovných podmínkách. Mluvila jsem už o zabíjení, věznění, zastrašování novinářů, rabování a vypalování redakcí. Také opoziční političtí kandidáti jsou opakovaně napadáni, biti, poléváni kyselinou. 

Všechna velká média kontroluje státní moc. Bylo vytvořeno ministerstvo propagandy, oficiálně se pochopitelně jmenuje ministerstvo informací. To rozhoduje o tom, která média jsou špatná a která dobrá, komu seberou licenci. Toto ministerstvo vede kmotr prezidenta Porošenka. A členové volební komise jsou výsměchem demokracii. Dvě třetiny z nich jsou osobně závislí na Porošenkovi. V ústřední komisi není jediný zástupce opozice. Šéfka komise paní Slipačuková je osobní přítelkyní prezidenta Porošenka, která ho navštěvuje na jeho chatě. 

Dovedete si něco takového jen vzdáleně představit v Česku? Stát určuje už i to, v jakého boha máme věřit. Naše pravoslavná církev je pronásledována. Mám někdy dojem, že to Porošenko dělá záměrně.

Záměrně?

Aby lidi rozeštval, rozkolísal situaci. Lidé mu zatím ale odolávají, i když jim nakazuje, do jakého kostela mají chodit, jakou víru vyznávat... Máme na Ukrajině 12 000 farností pod moskevským patriarchátem. Pouze 300 z nich státní moc násilím a hrozbami donutila, aby přešly pod novou církev. Ale nátlak se stupňuje. Navíc se to děje za životní situace, která se dá označit snad úplně ve všech směrech za strašnou.

Například?

Je toho moc, a tak jen namátkou: otřesný propad životní úrovně. Plyn zdražil o 1 200 procent. Elektřina o 1 000 procent, voda také o 1 000 procent. Potraviny, například zelenina o 500 procent. Hřivna devalvovala více než trojnásobně. Růst platů samozřejmě tomuto nárůstu cen vůbec neodpovídá. Školství a zdravotnictví se doslova rozpadá. Máme nejvyšší nezaměstnanost od vyhlášení nezávislosti v roce 1991. A to navzdory tomu, že ze země uteklo 10 milionů lidí, skoro čtvrtina obyvatel.

Nevěříte, že se po volbách situace zlepší?

Nevěřím. Aby se něco začalo měnit k lepšímu, musela by Ukrajina získat zpět suverenitu ve svých rozhodnutích. Nyní jsou ukrajinští politici jen pouhými loutkami v rukou Spojených států a Mezinárodního měnového fondu. Separatistické nálady sílí v Zakarpatsku, Oděse, Charkově…

Co by podle vás bylo ideálním řešením?

Kdyby se politické elity za pomoci mezinárodních struktur dohodly na nějakém volném, federativním uspořádání. Pak by se to nejhorší, tedy rozpad a sílící nenávist, mohlo zastavit. Byla by šance i reintegrovat Donbas. A ve vzdálenější budoucnosti by se snad mohlo podařit i úžeji kooperovat s Krymem. Ale to je hodně fantastická varianta.

Proč fantastická?

Protože Rusové nesebrali Krym Ukrajincům, ale Američanům. Kdyby nedošlo k anexi Krymu ze strany Ruska, už by se tam budovala americká vojenská základna nebo základna sil NATO. Víte o tom, že v Mikolajevské oblasti v městě Očakov už se taková americká základna buduje? Nenechte si namluvit, že Američanům bylo líto Ukrajinců, že přišli o Krym. Kdepak. Američané se zlobí jen proto, že je Rusové předběhli.

Poslední otázka. Pan Porošenko udělil výhody válečných veteránů příslušníkům Banderovy skupiny. Co tomu říkáte?

Tohle Porošenkovo rozhodnutí je otřesné zejména proto, že veteráni druhé světové války, kteří bojovali proti Hitlerovi, byli postaveni na stejnou úroveň s těmi, kteří bojovali za Hitlera. Probíhá velká očista kolaborantů s nacismem. Podle státní moci nebyla žádná hanba být dozorcem v koncentračním táboře. Nebyla žádná hanba být popravčím v četách, které střílely židy. 

Přesně tyto lidi režim ospravedlnil a bude jim ještě navíc vyplácet veteránský důchod. Je to jen krok od toho, aby režim prohlásil, že nacismus byl v pořádku a Hitler chtěl pro Ukrajinu dobro. A možná ještě děsivější je mlčení západních zemí. Ty hrají hodně nebezpečnou hru, když si z Ukrajiny budují protiruský projekt.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/majdan-ukrajina-exposlankyne-rusko-spojene-staty.A190228_115336_zahranicni_fort