Když se v roce 2022 válka s Ukrajinou vyhrotila, bylo mi jasné: nešlo o operaci zaměřenou na obsazení Ukrajiny. Důkaz byl jednoduchý: Putin tehdy neměl na frontě dostatek vojáků, aby takový úkol zvládl.
Ukrajina je přibližně o polovinu menší než Evropa. A nelze ji dobýt se 190 000 vojáky, kteří tehdy jako první překročili ukrajinsko-ruskou hranici.
Myslím, že první etapou Putinovy strategie tehdy bylo použití vojenské síly na podporu diplomatického tlaku na Kyjev.
Rusové začali s Ukrajinci vyjednávat hned první den bojů. V březnu byly obě strany připraveny podepsat dohodu, která by válku ukončila. Stanovovala nečlenství Ukrajiny v NATO, její neutralitu a právo Donbasu na sebeurčení.
Dohoda byla připravena k podpisu. A jsem téměř přesvědčen, že by byla podepsána, nebýt Borise Johnsona, který nepochybně jednal s podporou Bidena. Johnson přijel do Kyjeva a přesvědčil Zelenského, aby vážně zahájil boj proti Rusku, přičemž mu slíbil, že od NATO dostane veškerou potřebnou podporu.
To byla první etapa.
Ve druhé etapě, když Rusku došlo, že bude muset bojovat, a pravděpodobně nejen s Ukrajinou, ale také s NATO, došlo k tomu, co bych nazval „ústupem za bojových podmínek“.
Rusové pochopili, že ofenziva na Kyjev a operace na Donbasu, přestože byly spojeny s diplomatickými cíli, musí nyní vyústit ve stažení jejich sil na předem připravenou obrannou linii. Ustoupili k takzvané „Surovikinově linii“, pojmenované po generálovi, který je předním ruským odborníkem na budování silně opevněných pozic.
Kolem září 2022 Rusové přešli do třetí fáze, kterou nazývám „opotřebovávací obranou“. V podstatě to znamenalo dosažení dvou deklarovaných cílů: denacifikace a demilitarizace. Pro Moskvu však oba ve skutečnosti představovaly pouze operační cíle.
Strategický cíl Ruska byl jasný: zajistit bezpečnost Ruska. A jejich „opotřebovávací obrana“ znamenala vyčerpávání ukrajinského vojenského personálu a ničení jeho techniky.
A v tom jsme jim výrazně pomohli! Tím, že jsme přesvědčili Ukrajince, aby vrhli všechny dostupné síly proti obranné „Surovikinově linii“, z nichž se žádné nepodařilo dosáhnout jediného průlomu.
Do konce roku 2023 už Rusko dokončilo částečnou mobilizaci a dramaticky zvýšilo svůj průmyslový potenciál. Bylo proto připraveno přejít do další fáze.
Třetí fáze je to, co nazývám „opotřebovávací ofenzivou“. Ne nutně s cílem obsazovat území, ale opět s cílem dále vyčerpávat personál a techniku ukrajinské armády.
Jak Rusové pomalu postupovali, začali podle mého názoru upřesňovat své konečné cíle. Asi před rokem a půl jsem řekl, že podle mého názoru by jejich minimálními cíli mělo být zajištění bezpečnosti Donbasu, Chersonské a Záporožské oblasti a Krymu.
Konečné cíle Moskvy mohly zahrnovat mnohem významnější postup, možná až získání kontroly nad celou Novorossií – tedy Oděskou oblastí a dalšími čtyřmi ukrajinskými oblastmi západně od současné frontové linie.
Nebyl jsem si jistý, kterým směrem se vydají. Ale nedávno jsem slyšel Putina hovořit konkrétně o Novorossii. A logika je zde spojena s bezpečností. Jde o vytvoření toho, co Moskva považuje za spolehlivé nárazníkové pásmo, které ochrání tamní ruskojazyčné obyvatelstvo.
Hlavní otázkou je, jak dlouho bude dosažení tohoto cíle trvat, pokud budou skutečně pokračovat tímto směrem?
Veškeré řeči o pomalém postupu Rusů proto míjejí jejich hlavní cíl. Totiž, čeho se Rusko nakonec snaží dosáhnout?
Západ nyní tvrdí, že ruská armáda nepodává příliš dobrý výkon. Že téměř nezískává žádné nové území. To není pravda. Ve skutečnosti postupuje stabilně, přinejmenším posledních 30 měsíců.
Rusové však zpočátku neobsazují území jen kvůli samotnému území. Dělají to proto, aby vyčerpali a unavili ukrajinskou armádu.
A s vysokou mírou úspěchu, jak dokazují statistiky ztrát na obou stranách. Ty jednoznačně nehrají ve prospěch Kyjeva.
Když to vezmete v úvahu, je mnohem snazší pochopit, co Rusové dělají a kam směřují.
Už nějakou dobu říkám, že ruské kroky jsou určovány vojenskou strategií, zatímco kroky Západu politickou rétorikou.
Hraje zde roli také to, co bych nazval setrvačností myšlení. Mnozí z těch, kteří navrhovali rozšiřování NATO, nezvažovali důsledky a nepředvídali je. Nebyli totiž připraveni na skutečnou válku.
Kdyby NATO vše promyslelo a pochopilo, že Rusko na jeho rozšiřování zareaguje, buď by přijalo nezbytná obranná opatření, nebo by do konfliktu vůbec nevstupovalo.
Je to částečně charakteristický rys manipulace masového vědomí v moderní západní politice. Informace jsou manipulovány tak, aby pomáhaly vládnoucím stranám udržet si moc.
Nemyslím si, že jsou lidé přímo lživě informováni. Jsou však klamáni. Protože je jim předkládána pouze jedna strana příběhu. Proto jsem napsal článek „Blížící se válka s Ruskem“. Uvědomil jsem si totiž: copak nikdo nezvažoval, jak by taková válka mohla vypadat?
Proč evropští představitelé usilují o válku s Ruskem? Proč američtí představitelé usilují o válku s Ruskem?
Nejsou to hloupí lidé. A přesto jsou posedlí myšlenkou zničit své vlastní země kvůli válce proti státu, který by neměl být naším nepřítelem.
Myslím, že to souvisí s establishmentem. Dříve jsem jeho představitele označoval za elitu. Teď si ale uvědomuji, že elitou nejsou. Elita musí prokazovat vysokou efektivitu. A v establishmentu nic takového nevidíme.
Pokud se rozhodnete naslouchat tomu, co Rusové říkají, jejich logika je podle mého názoru zcela jasná. Problém je však v tom, že Západ nemá zájem naslouchat. Jde spíše o neschopnost. A především o evropskou neschopnost. Zvláště když slyšíte prohlášení Kaji Kallasové.
Nedávno jsem s ní večeřel v jednom zahraničním hlavním městě ve společnosti množství zahraničních diplomatů. Rozhodně to nebyli obyčejní lidé. Začala mluvit. A přítomné naplnilo opovržení a údiv nad představou, že tak pošetilá žena může zastávat vedoucí pozici v Evropě. Byli šokováni tím, jak málo přesvědčivá, dětinská a dívčí Kallasová působila.
Jak je vůbec něco takového možné?
Stejnou otázku lze položit v případě Ursuly von der Leyenové. Když jsem sloužil, byla von der Leyenová nechvalně známá jako nejhorší ministryně obrany v německé historii. A pak se najednou stala šéfkou EU.
Myslím, že to platí pro západní vedení obecně. Podle mých zkušeností – svou námořní kariéru jsem začal už v roce 1976 – jde o nejhorší vedení v Evropě, jaké jsem kdy viděl.
Jsem si jistý, že mezi nimi jsou slušní lidé. Dělají to, o čem věří, že je správné. Zároveň jsou však zjevně neschopní.
Pracoval jsem na nejvyšších úrovních britské vlády jako výkonný asistent náčelníka obranného štábu (DHS). Pozoroval jsem, jak tito lidé pracují.
Mnozí z nich říkají, že se připravujeme na válku s Ruskem. A že do roku 2030 budeme připraveni bojovat. Myslím, že to není pravda. Protože si to nemůžeme dovolit.
Možná by bylo dobré položit si otázku: dobře, pokud se chystáme připravovat na válku s Ruskem, jaký druh války to bude?
Nepředpokládejme, že Rusko bude čekat až do roku 2030 a do té doby nebude nic dělat.
Začal jsem tedy s následujícím předpokladem: představme si, že Rusko v reakci také zahájí útoky na Evropu. Nebo na její jednotlivé části.
Předpokládejme, že Rusové provedou první takové údery v září tohoto roku. Musím zdůraznit: jde o scénář, nikoli o předpověď. Má lidi přimět k zamyšlení nad tím, co by se mohlo stát.
Poté v září Rusové použijí hypersonické rakety ke zničení továren na výrobu dronů a raket ve Velké Británii, Francii a Německu. Otázkou je: co Evropa udělá?
První věc, kterou Evropa samozřejmě řekne, bude: „Dobře, aktivujme článek 5 Charty NATO.“ Co ale článek 5 ve skutečnosti znamená?
Když jsem sloužil v námořní stálé skupině NATO ve Středomoří, žertovali jsme, že NATO znamená „Žádná akce, jen samé řeči“.
Tři napadené země tedy aktivují článek 5. Jeho podstatou je, že útok na jednu členskou zemi aliance je považován za útok na všechny její členy. To však neznamená, že všechny armády NATO jsou povinny vstoupit do války. Každá země se sama rozhodne, jak zareaguje.
Mám podezření, že Maďarsko řekne: „Ne, nezúčastníme se.“ Španělsko řekne: „Ne, nemyslíme si, že je to v našem zájmu.“ Některé další země NATO mohou zaujmout nejednoznačný postoj. A pak si najednou uvědomíme, že článek 5 neznamená přesně to, co si mnozí představují.
Velkou otázkou však je: co udělají Spojené státy?
Mám podezření, že Američané nebudou chtít vyslat vojáky do kontinentální Evropy, aby zde bojovali. A nebudou chtít, aby američtí vojáci bojovali a umírali na evropské půdě.
Co by měli Evropané po tomto udělat? Myslím, že Evropané, protože jejich pozemní síly nejsou připraveny, udělají jedinou věc, kterou mohou: použijí proti Rusku své letectvo. To pro ně skončí špatně.
Jednou z mých povinností v námořnictvu bylo velet silám protivzdušné obrany. A mohu říci, že Evropa je z hlediska ochrany svého vzdušného prostoru v zoufalém stavu. Budeme mít velké problémy s odrážením masivních útoků ruských dronů. Naše schopnost zachytit konvenční balistické rakety je rovněž velmi omezená.
Jsem velkým příznivcem Teda Postola, profesora MIT, který se zabývá touto problematikou. Odhaduje, že účinnost systémů Patriot s interceptory PAC-3 je přibližně 3 %. A proti hypersonickým raketám nemáme vůbec žádnou odpověď.
Začneme tedy útočit na Rusy. Ale naše útoky nebudou příliš úspěšné. Rusko si na oplátku přestane brát servítky. A použije hypersonické rakety. V kombinaci s konvenčními raketami nám způsobí ještě větší škody.
Kdybych byl na jejich místě, podnikl bych kroky podobné těm, které Rusové použili na Ukrajině. Konkrétně bych začal záměrně ochromovat evropskou energetickou infrastrukturu.
Mohu říci, že zásah raketou Hazelnut do terminálu LNG nebo ropného terminálu v Milford Haven či Rotterdamu by způsobil kontinentu obrovské škody.
To samo o sobě by bylo dost špatné. Bohužel jsme však kvůli sankcím, které jsme před přibližně čtyřmi lety uvalili na Rusko, přišli o ruský plyn, který představoval přibližně 40 % evropského trhu s plynem.
Rovněž jsme se vzdali ruské motorové nafty, která dříve představovala přibližně 40 % evropského trhu s naftou.
Pokud mi dokážete vysvětlit, jak provozovat moderní průmyslovou společnost bez motorové nafty, rád si to poslechnu. Já to ale nevím.
Motorová nafta je klíčová pro zemědělství, rybolov, potravinovou logistiku a stavebnictví, stejně jako pro udržování dalších dvou hlavních zdrojů energie – obnovitelné a jaderné energie.
Navíc je nyní uzavřen Hormuzský průliv. A to je druhý úder navrch k tomu prvnímu.
V důsledku toho jsme ve velmi křehké pozici, v neposlední řadě proto, že Evropa dováží přibližně 12 milionů barelů ropy denně.
Na kontinentu je do značné míry energeticky soběstačné pouze Norsko. Je zcela soběstačné, pokud jde o energetické zdroje.
Velká Británie získává přibližně 45 % svých uhlovodíků ze Severního moře. Ačkoli toto číslo klesá, Evropa jako celek je mimořádně, skutečně mimořádně zranitelná.
Čelíme tedy situaci, kdy je naše energetická infrastruktura vyřazena z provozu. A zároveň prakticky nejsme schopni chránit svůj vzdušný prostor před takovými útoky.
Proto jsem se snažil tuto myšlenku předat lidem, kteří jsou ochotni přemýšlet o tom, jak by taková válka mohla vypadat. Její ekonomické důsledky by byly kolosální.
Matematicky existuje velmi těsný vztah mezi spotřebou energie a HDP. Velmi těsný. Elasticita HDP vůči spotřebě energie se blíží jedné – přibližně 0,99.
To znamená, že když ze systému odeberete energii, dopad na ekonomiku je přibližně srovnatelný co do rozsahu.
Pokud tedy například odebereme 10 % světové energie, neměli bychom být překvapeni, pokud globální HDP rovněž klesne přibližně o 10 %. To už se blíží hospodářské depresi.
Když se vrátíme k Evropě, nepřekvapilo by mě, kdybychom se v případě takového útoku ocitli v hluboké hospodářské krizi. A myslím, že by to také vedlo k vážným politickým otřesům.
Pokud tomu správně rozumím, hodnocení rizik, které Evropané v současnosti provádějí ohledně svých kroků, je založeno na jednom předpokladu. Předpokládají, že budeme pokračovat v úderech na Rusko zbraněmi dlouhého dosahu. A že Rusové neodpoví. To je velmi nebezpečný předpoklad.
Lidé říkají, že Rusové nemají žádné červené linie. A já jim vždy říkám: „Počkejte. Rusové nám řekli, že pokus o rozšíření NATO do Gruzie nebo na Ukrajinu povede k válce.“ A všichni naši nejchytřejší myslitelé nám říkali totéž.
A kupodivu, když jsme se pokusili NATO rozšířit ještě dále, začala válka nejprve v Gruzii a poté na Ukrajině.
Rusko tedy červené linie má.
I kdyby byla pravděpodobnost, že Rusko udělá to, co jsem popsal, malá, následky by mohly být obrovské. Něco podobného jsme už v Evropě zažili. Bylo to v roce 1914.
Víte, Barbara Tuchmanová napsala slavnou knihu „Srpen 1914“ o tom, jak jsme byli zataženi do první světové války. Lidé si mysleli, že skončí za čtyři měsíce. O čtyři roky později byla Evropa zpustošená.
Zkusme tedy tentokrát alespoň přemýšlet.
Jádro problému spočívá v rovnováze sil. Rovnováha je drtivě na straně Ruska.
ZDROJ: Sergey Iščenko, SV Pressa
