Život a dílo teroristy Jicchaka Šamira se uzavřely

Podrobnosti

ze světa / Blízký východ|

16. červenec 2012|

Nima Širazi |

9243 x

Strašní lidé někdy žijí dlouhý život. Příkladem toho je Icchak Ezernickij, v Rusku narozený rasista, terorista a horlivý etnický čistič, který je světu lépe znám jako bývalý izraelský premiér Jicchak Šamir. Šamir zemřel 30. června v telavivském pečovatelském domě na Alzheimerovu chorobu ve věku 96 let. Bylo by s podivem, pokud by zapomněl na veškeré válečné zločiny, kterých se dopustil.

Zprávy téměř všech mainsteamových médií ho vynášely do nebe, nebo mu alespoň vyjadřovaly hlubokou úctu. Zde je seznam Šamirových největších zářezů, přičemž většina z nich byla z valné části těchto rozplývajících se nekrologů vypuštěna:

Šamir byl jedním z vůdců organizace Lehi (také známé jako Sternův gang), sionistické teroristické milice, která řádila v Palestině ve 40. letech. Kdyby někdo zpochybňoval, že Lehi byla teroristická skupina, tak Šamir toto označení pyšně potvrdil v článku z roku 1943 s názvem „Teror“. Šamir napsal:

„Židovská morálka ani židovská tradice nemůže být použita k zákazu teroru jakožto prostředku války…. Jakékoli morální rozpaky jsou nám velmi vzdáleny, pokud jde o národní boj.

Teror je pro nás především součástí této politické války, vhodné pro dnešní situaci. A jeho úloha je důležitá. Teror demonstruje nejjasnější řečí, slyšitelnou po celém světě, i našimi nešťastnými bratry mimo brány naší země, naši válku proti okupantovi.“

Následujícího roku byl Šamir odpovědný za to, že nařídil, aby byl v Káhiře zavražděn stálý zástupce Velké Británie na Blízkém východě Walter Edward Guinness, také známý jako Lord Moyne, který měl na starosti provádění britské politiky v Palestině.

Sionistická kampaň teroru, nazvaná Plán Dalet, byla realizována na začátku roku 1948. Tato kampaň, jak ji popsal izraelský historik Ilan Pappé, spočívala v „rozsáhlém zastrašování; obléhání a bombových útocích proti populačním centrům; zapalování domů, majetku a zboží; vyhánění, demolicích a nakonec v kladení min mezi trosky, aby se zabránilo návratu vyhnaných obyvatel.“

Zdá se, že si Šamir liboval v příležitostech k terorizování, vraždění a etnickému čištění Palestiny od jejího původního obyvatelstva, aby se vytvořil prostor pro vznikající stát Izrael. Masakr v Dár al-Jásínu v dubnu 1948, během kterého bylo zavražděno přes 100 neozbrojených vesničanů, byl proveden sionistickými komandy z Šamirovy organizace Lehi a z organizace Irgun Menachema Begina (jejímž bývalým členem byl i Šamir).

Následně po jednostranném izraelském vyhlášení nezávislosti v květnu 1948 přehodnotila Organizace spojených národů svůj přístup k rozdělení Palestiny a jmenovala zprostředkovatele, švédského diplomata Folkeho Bernadotta, aby přišel s novým návrhem, který by zohledňoval „aspirace Židů, politické překážky a rozdílné názory arabských vůdců, strategické zájmy Velké Británie, finanční závazky Spojených států a Sovětského svazu, výsledek války a také autoritu a prestiž OSN.“ Poznamenejme, že práva původního palestinského obyvatelstva nebyla součástí jeho mandátu.

I když byl druhý Bernadottův návrh vypracován na základě konzultací s britskými a americkými emisary, tehdejší prezident Harry Truman zabránil jeho projednání v OSN kvůli sionistickému vlivu v USA v době prezidentských voleb. Když Bernadotte konečně svoji zprávu „Mediation, Truce Supervision, Refugees, Proposals for Peaceful Settlement“ 16. září 1948 předložil, zahrnovala jednoznačné stanovisko ohledně práva Palestinců na návrat:

„Není dosud známo, jaká bude politika izraelské prozatímní vlády ve věci návratu arabských uprchlíků, až bude dosaženo konečných podmínek dohody. Je však nepopiratelné, že žádná dohoda nemůže být spravedlivá a úplná, nebude-li arabským uprchlíkům přiznáno právo vrátit se do svých domovů, z nichž byli vypuzeni riziky a strategiemi ozbrojeného konfliktu mezi Araby a Židy v Palestině. Většina těchto uprchlíků přišla z území, které bylo podle rezoluce Valného shromáždění OSN z 29. listopadu přičleněno k židovskému státu. Exodus palestinských Arabů vzešel z paniky, kterou způsobily boje v jejich obcích, ze zvěstí o skutečných nebo údajných teroristických akcích či vyhánění. Bylo by zločinem proti zásadám elementární spravedlnosti, kdyby těmto nevinným obětem konfliktu bylo odepřeno právo vrátit se do svých domovů, zatímco židovští přistěhovalci proudí do Palestiny. A vskutku zde existuje hrozba trvalého přemístění arabských uprchlíků, kteří v této zemi sídlili po staletí.“ (A/648 1.V.6)

Následujícího dne, 17. září 1948, byl Bernadotte v Západním Jeruzalému zavražděn členy Lehi, kteří jednali na Šamirův přímý rozkaz.

V roce 1969 Šamir formálně vstoupil do Beginovy strany Cherut, kterou přední židovské osobnosti jako Albert Einstein a Hannah Arendtová léta ostře kritizovali jako „politickou stranu, která se svojí organizací, metodami, politickou filosofií a sociálním apelem podobá nacistické a fašistickým stranám,“ které „hlásaly směs ultranacionalismu, náboženského mysticismu a rasové nadřazenosti.“

V dubnu 1988, během první intifády, tehdejší premiér Jicchak Šamir varoval, že každému Palestinci chycenému při protestech bude „roztříštěna hlava o zeď.“ A pokračoval: „Říkáme jim, že z výšin této hory a z hlediska tisíciletých dějin jsou ve srovnání s námi něco jako sarančata.“

Šamir byl oddaným kolonistou. Dokonce když v září 1991 americký prezident George H. W. Bush pohrozil, že stáhne „Izraelem požadované záruky za úvěry, dokud izraelská vláda – která dosud ignorovala všechny předchozí výzvy k zastavení budování osad na okupovaném Západním břehu a v Pásmu Gazy –, nezmrazí stavební činnost,“ Šamir další kolonizaci Palestiny nezastavil.

Když v červnu 1992 přišel ve volbách o svůj úřad, vyjádřil svou touhu záměrně podkopat jakékoli snahy o vytvoření Palestinského státu vedením mírových rozhovorů pod falešnými záminkami: „Já bych vedl vyjednávání o autonomii deset let. A mezitím bychom dosáhli toho, že v Judei a Samaří bude půl miliónu [židovských] duší.“ Šamir při lamentování nad koncem své administrativy řekl, že je „bolestivé, že v nadcházejících čtyřech letech nebude moci v Judei a Samaří zvýšit počet osad.“

Není divu, že Šamir kdysi prohlásil: „Pro Eretz Jisrael je dovoleno lhát.“

V roce 2005 zvolili Izraelci Šamira v anketě provedené Ynetem 29. Největším Izraelcem.

Bez ohledu na Šamirovu osobní historii zahrnující opovrženíhodné násilí a záměrné ničení mezinárodního práva vydal Obamův tiskový mluvčí Jay Carney jménem Bílého domu prohlášení k Šamirově smrti:

„Jicchak Šamir zasvětil svůj život Státu Izrael,“ stálo v prohlášení. „Od doby, kdy usiloval o izraelskou nezávislost až po jeho službu jakožto ministerský předseda, posílil izraelskou bezpečnost a rozvinul partnerství mezi Spojenými státy a Izraelem.“

Nepřekvapí, že Benjamin Netanjahu předchůdce svého Likudu pochválil: „Šamir byl vzorem loajality izraelské zemi a věčným hodnotám židovského národa,“ přičemž dodal, že:

„ Jicchak Šamir náleží ke generaci gigantů, kteří založili Stát Izrael a bojovali za svobodu židovského národa v jeho zemi.“

Někdo by měl Netanjahua upozornit na Šamirovo hrdé ospravedlňování terorismu, nebo mu možná prostě připomenout slova Israela Rokacha, starosty Tel Avivu z doby britského mandátu, který v roce 1944, poté co ozbrojenci z Lehi na veřejnosti zavraždili tři britské policisty, obvinil Šamirovy sionistické milice, že „nemají ani špetku lidskosti a židovského svědomí.“

Šamirova dcera Gilada Diamantová prohlásila, že její otec „patřil ke zvláštní generaci vůdců, k lidem s hodnotami a přesvědčením. Doufám, že v budoucnu budeme mít více lidí, jako byl on.“ Samozřejmě, že každý člověk, jenž si váží lidských práv a spravedlnosti a ctí suverenitu a právo na sebeurčení palestinského národa, vládu práva, Ženevské konvence a norimberské principy, nebude s Diamantovou její naději sdílet.

Thomas Friedman kdysi napsal, že Šamir „je příkladem těch izraelských vůdců, jejichž vize zítřka jsou již minulostí.“ Pro všechny ty – jejichž nevinné životy byly vymazány nebo jejichž rodiny trpěly kvůli Šamirově oddanosti myšlence nadřazenosti židovského etnika, kolonialismu a masovým vraždám –, jakékoli další vize násilí a fanatismu, které by mohl zastávat, naštěstí zemřely spolu s ním.

Zdroj: www.wideasleepinamerica.com/, překlad: Karel Hyka

Komentáře