Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Sýrie na křižovatce

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 
  • syria-3
Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila rezoluci umožňující vyslat do Sýrie tři desítky pozorovatelů, kteří tam mají dohlédnout na dodržování příměří. Je Sýrie na dohled konce krvavého občanského konfliktu?

Rezoluce od Sýrie požaduje, aby garantovala bezpečnost a naprostou svobodu pohybu pozorovatelů a zajistila soukromí pro jejich komunikaci s místními obyvateli.

 

Mediace konfliktu ale neřeší otázku budoucího vztahu režimu (plus loajalistů) a povstalců. Zdá se, že liberálně smýšlející střední třída stejně jako v Egyptě ani v Sýrii nehraje zásadní politickou roli, ale povzbuzena étosem „arabského jara" nebude o kompromis s baasistickým režimem stát. Ještě méně si takový scénář budou přát syrští sunnitští islamisté, jejichž donátoři - sunnitské despocie Perského zálivu - investovaly do svržení Bašára Asada mnoho.

Mediální zkratky

Média postupují v otázce syrských násilností podle zavedeného scénáře, který se osvědčil během revoluce v Egyptě, stejně jako během války v Libyi. Proti lidu, který se domáhá práv a svobod, údajně stojí vláda, která odmítá jakoukoli diskusi o reformě politického systému a veškeré známky nepokojů brutálně potlačuje. I v případě Sýrie chybí ohlas nějaké hlubší analýzy popisující daný stav věcí. Argumentace ve stylu „lid versus vláda" svádí k dojmu, že vláda, zástupci současného režimu a jejich příznivci nejsou „lidé".

Pravda je ovšem taková, že před rokem se v Sýrii nestalo nic jiného, než že dramatické události arabského jara rozdmýchaly doutnající konflikt dvou skupin obyvatelstva, jejichž nerovnovážné postavení je dlouhodobě stavělo proti sobě. Většinu úřadů drží v rukou (a členy důstojnického sboru jsou) alawité, v rámci Sýrie a islámu menšina, kterou především sunnitští muslimové považují za odpadlickou sektu. Sunnité naopak tvoří většinu obyvatel Sýrie a považují své postavení v Asadově režimu za nerovnoprávné, a to i přesto, že Asad snaží dlouhodobě podporovat jednotu syrské společnosti (vzal si například sunnitskou manželku).

Kruh násilí

Více než rok trvající boje si vyžádaly řadu obětí na obou stranách, přičemž odhady se v závislosti na zdrojích liší - od 5 000 až k číslu 12 000. Přesná hodnota není tak podstatná, důležitější je, že rok trvající násilí rozděluje národ jako nikdy v minulosti i přes fakt, že navzdory západnímu mediálnímu obrazu se Asad pravděpodobně stále těší podpoře většiny syrské populace.

Brutální postup režimu je evidentní, ale stejně tak je mnohokrát zdokumentován brutální postup povstaleckých sil. Alespoň část povstalců, v rozporu s tradovaným klišé o „masakrech bezbranných", bojuje proti Asadovi se zbraní v ruce od začátku. Na důkazy o zvěrstvech režimu lze odpovědět minimálně stejným počtem doložených útoků na civilisty ze strany povstalců (první zabitý novinář zemřel během útoku syrské opozice na prorežimní demonstraci následkem výbuchu minometného granátu). Současná extrémně bouřlivá situace by po kolapsu posledního svorníku, kterým je stále funkční vládní systém, mohla vést k exponenciální vlně násilí, která by s velkou pravděpodobností kopírovala aktuální dění v Libyi. Právě zkušenost s Libyí v kombinaci s nejistotou, kdo je a co vlastně chce syrská opozice, je hlavním faktorem, který mírní volání po západní intervenci.

Šíitský půlměsíc

Pod pláštěm zkratek a mediálních zjednodušení o sobě v Sýrii dává vědět geopolitická dynamika Blízkého východu. Svržení Saddáma Husajna a rozvrácení Iráku v roce 2003 se západní koalici vymklo z rukou, dlouhodobá okupace posílila místní šíity a zaktivizovala sousední Írán. Vlivem boje na dvou frontách v rámci války proti terorismu pak západní spojenci, především Spojené státy, podcenili procesy v postsaddamovském Iráku, který se zařadil do bloku blízkovýchodních států loajálních k íránským zájmům. Tento „šíitský půlměsíc", zasahující území od Středozemního moře až k hranicím Afghánistánu, svou hrozbou zájmům saúdskoarabské dynastii není jen pokračováním tisíciletého okultního soupeření šíitské a sunnitské větve islámu, ale především představuje pro americko-izraelský tandem dvojí hrozbu. Za prvé umožňuje, aby Írán snadno logisticky podporoval Hizballáh a další skupiny útočící na izraelské cíle, včetně působení páté kolony v izraelském týlu, pokud se Izrael pokusí bombardovat íránské cíle. Za druhé je to kompaktnost tohoto půlměsíce, která může narušit americké zájmy až hluboko do střední Asie a vytvořit tak přetínací pruh, vylučující účinnou americkou kontrolu celého západního cípu Asie.

Sýrie je nejen měkkým podbřiškem Íránu, ale současně také nejslabším článkem šíitského půlměsíce. Perspektiva prozápadní demokratické vlády v Iráku je ztracena, a tak se nejsnazší cestou, jak vliv šíitů (a spojenců Teheránu) oslabit, jeví pacifikace Bašára Asada. Kombinuje se zde několik zájmů; americký, který velí podporovat v oblasti kohokoli, kdo narušuje plány na perskou hegemonii, izraelský a sunnitský, což je saúdskoarabský Rijád a událostmi arabského jara posílené Muslimské bratrstvo. Izrael je tak zjevně ochoten riskovat dvojí sevření v sunnitských kleštích, pokud by pád protiizraelského Asadova režimu znamenal oslabení šíitského Hizballáhu. Muslimští bratři mají se syrským režimem nevyřízené účty už od roku 1982, kdy otec současného syrského prezidenta Hafíz Al-Asad utopil v krvi povstání Muslimského bratrstva ve městě Hamá.

Divoká karta

Do hry může brzy vstoupit nový aktér - Turecko. To má v Sýrii významné zájmy a rok trvající nestabilitu vnímá s mimořádnými obavami. Rétorika turecké strany se také postupem času, jak syrská krize postupuje, mění. Zatímco dosavadní postoj Turecka měl zdrženlivější charakter a uvažoval o nasazení ozbrojených sil pouze v příhraničních oblastech s ohledem na vytvoření bezpečnostních koridorů, téměř současně, kdy začal být v Sýrii uplatňován klid zbraní, turecký premiér prohlásil, že „Severoatlantická aliance by měla chránit hranice jednoho ze svých členů". Erdoganův ostrý postoj zřejmě posílil incident, kdy došlo na syrsko-turecké hranici ke střelbě a kulky zasáhly turecké území. Turci poukazují na to, že ozbrojený útok proti jednomu ze členů je podle článku 5 Washinghtonské smlouvy považován za útok na celou Alianci a umožňuje použití síly. Ačkoli formulace článku 5 ve skutečnosti nehovoří o použití síly, ale pouze o „takové akci, jakou bude Aliance považovat za nutnou, a to včetně použití ozbrojené síly", rostoucí příliv uprchlíků, který destabilizuje turecko-syrské pomezí, by mohl i bez účasti ostatních členů NATO vyústit v tureckou bezpečnostní akci na syrském území. Zvláště pokud Annanův plán selže.

Podpora režimu

Pokud se do měsíce situace v Sýrii nějakým způsobem dramaticky nevyhrotí, na otázku „jak dál" částečně odpoví parlamentní volby plánované na 7. května. Dá se čekat, že jakýkoli výsledek v Asadův prospěch bude vnímán jako zmanipulovaný. Ovšem vítězství ve volbách by po březnovém referendu bylo už druhým potvrzením faktu, že velká část Syřanů vládu podporuje. Pokud by to Damašek měl potvrzené hlasováním ve volbách, které by splňovaly alespoň elementární požadavky na demokratický standard, pozice hlasů zpochybňujících legitimitu současného režimu se ztíží.

Syřané již v referendu přijali novou ústavu, která zavádí prvky pluralitní demokracie a ukončuje téměř padesátileté výsadní postavené strany Baas a zároveň ponechala prezidentovi silné pravomoci. 7. květen bude důležitý nejen z pohledu, jakou podporu získá v parlamentních volbách strana Baas, ale také kolik získají opoziční strany, respektive zda a jak se jim povede zorganizovat vlastní kandidátky. I když se Asad u moci udrží i po volbách, lze přinejlepším doufat v částečné utlumení nepřátelských nálad ve společnosti. Nicméně tlak na změnu režimu zůstane. A velmi reálnou zůstane i možnost opětovného vzplanutí ozbrojených střetů.

zdroj:http://www.revuepolitika.cz/clanky/1651/syrie-na-krizovatce

Facebook komentáře