Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Éra bojovníků nekončí

  • karzai-hamid
Pár dní před prezidentskými volbami v Afghánistánu je ze všeho nejzřejmější, že po osmi letech okupační „demokratizace" je země dál svá, demokracií neposkvrněná.

Současný prezident Hamíd Karzáí vyvolal zájem světových médií čtrnáct dní před hlasováním, kdy se provalilo, že svému protikandidátovi a rovněž Paštunovi Ašrafu Gilánímu nabídl kšeft: odstoupí z voleb, nebude tříštit paštunské hlasy a spolu pak porazí hlavního soupeře, tádžického Abdalláha Abdalláha. Výměnou za to mu prý slíbil zcela nově vytvořené vládní křeslo šéfa exekutivy, který by měl být faktickou dvojkou ve státě, nebo přinejmenším v Kábulu, který jako jediný Karzáího vláda fakticky ovládá.

Ve hře je přitom ale mnohem víc než jen samotné Karzáího znovuzvolení. Pokud totiž žádný z kandidátů nezíská v prvním kole voleb 20. srpna rozhodující většinu, analytici se obávají, že by mohlo propuknout etnické násilí podobné občanské válce z počátku 90. let minulého století. „Celá země je ozbrojená, každý tu má zbraň, a tak musíte uspokojit každého," cituje britský The Independent nejmenovaný zdroj. Abdalláhovi příznivci přitom už varovali, že pokud Karzáí získá druhý mandát - což podle nich bude znamenat, že volby byly zfalšované - rozpoutají protesty v íránském stylu, „ale s kalašnikovy".

Ani tato neveselá vyhlídka nepřiměla Ašrafa Gháního, bývalého afghánského ministra financí, aby na Karzáího nabídku kývl. Našli se však jiní. Podle informací The New York Times Hamíd Karzáí oslovil blíže neurčený počet polních velitelů různých etnických ozbrojených uskupení, kterým výměnou za podporu nabídl buď beztrestnost, místo ve vládě, překreslení hranic provincií tak, aby jednotlivým etnikům lépe vyhovovaly, nebo i propuštění jejich spřízněných narkobaronů z vězení. Údajně tak už dnes má afghánská vláda rozděleno na dvacet ministerských postů. Mezi (staro)novými přáteli Hamída Karzáího tak lze najít například jméno takřka už legendárního uzbeckého generála Abdula Rašída Dóstuma, který je zodpovědný za celou řadu válečných zločinů i zločinů proti lidskosti, nyní však má od prezidenta slíbeno posílení své kontroly nad severem Afghánistánu. Podobný rejstřík mají také chazarští polní velitelé Haddži Muhammad Muhákik a Karím Chalílí, nebo Abdul Ráb Rasúl Sajjáf, jehož oddíly se „proslavily" zmasakrováním stovek šíitských Chazarů v Kábulu v roce 1993. A Gul Agha Šerzáí, který je dnes oficiálně guvernérem provincie Nangarhár, ale ještě víc je spojen s masovým pašováním drog, by se prý měl stát guvernérem Kandaháru, „nebo ministrem," vysvětlil pro The New York Times vedoucí Karzáího volební „kampaně" Haddži Din Muhammad. „Jsem si jistý, že s podporou těchto mudžáhidů ve volbách zvítězíme."

Svět je z toho vývoje rozpačitý. „Očekával jsem, že Karzáí pochopí, že potřebujeme méně velitelů a více kompetentních ministrů," prohlásil Kai Eide, vedoucí mise OSN v Afghánistánu. Dodal, že západní vlády přivítaly některého Karzáího nominace na ministry, obzvláště do resortů vnitra a financí, a vyzvaly ho, aby v tomto trendu pokračoval. Nyní se ale zdá, že Hamíd Karzáí tato přání nevyslyšel. „Pokud to, co očekáváme, není pochopeno a ani přijato, pak to bude mít jistě dopad na nálady v mezinárodním společenství," konstatoval Eide. „Měli bychom s érou bojovníků skoncovat jednou provždy." Ať už ale bude vývoj po volbách jakýkoli, ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová však už dopředu prohlásila, že USA jsou připraveny s vítězem a jeho vládou spolupracovat.

Zatímco se ve vyšších sférách odehrávají pokusy dodat budoucí afghánské vládě alespoň náznak demokratičnosti, prostí Afghánci vše vidí jinak. Osm let po svržení Talibanu nemá silně konzervativní afghánská společnost jasnou představu o tom, co demokracie vlastně je, a většina ji ztotožňuje s mravním úpadkem. V zemi s přibližně 30 miliony obyvatel, kde negramotnost dosahuje až 70 procent, nemá zastupitelský systém vládnutí příliš šancí na úspěch, tím spíš, že si lidé dělají představu o Západu hlavně prostřednictvím 90 rozhlasových stanic a dvacítky televizních kanálů, které ovšem vysílají vesměs hudební klipy s poloobnaženými zpěvačkami. „Nevím, co je demokracie," přiznal agentuře Reuter´s jednaosmdesátiletý kábulský prodavač benzínu Núr Alí. „Jsem starý. Vím jen to, že když se žen zeptám, proč chodí po ulici skoro obnažené, tak mi řeknou ´strýčku, to je demokracie´. Opravdu? Tanec, odhalené tělo, nectnost? Pokud ano, tak je to špatně."

Publikováno v Literárních novinách

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře