Amnakir sard? (Smrt Uzbekům?)

Podrobnosti

ze světa / Asie a Pacifik|

23. červen 2010|

TEN|

6403 x

Události ve středoasijské Kirgízii, zemi, která je dnes tranzitním uzlem obchodu čínsko-uzbeckého, tedy východozápadního, stejně jako je oporou ruských „mírotvůrců" (základna Kant a instalace u jezera Issyk-kul, včetně zařízení radiorozvědných), spolu s americkým překladištěm na biškekském mezinárodním letišti, pojmenovaném po Manasovi, hrdinovi 40 kmenů, který sjednotil zemi již ve starověku, se opět dostaly na titulní stránky světových novin a časopisů.

A ještě dostanou, pokud Obama s Medveděvem zítra, jak se očekává, přijmou společné komuniké k této věci.

K záležitosti, která nemůže být rozhodně vykládána jako střet muslimských Uzbeků (asi 20 procent obyvatel Kirgízie) a „mongolských" Kirgizů. Kirgízie přijala islám sunnitského ritu v 8. století n.l., nicméně odbojné horské kmeny si ponechaly uctívání kamenů, hvězd či květin. Moderní, tedy postsovětská Kirgízie se pustila do stavby mešit a madras a zavedla i pravidelné putování svých vedoucích struktur do Mekky. Öröz Ayt a Kurban Ayt jsou plnohodnotnými státními svátky (tím prvním končí posvátný měsíc ramadan), a ťubeťejka na hlavě je, tak jako chalát, ozdobou Kirgizů i Uzbeků, kteří spolu navíc hovoří příbuznými, turkickými jazyky.

Je skutečností, že po vládě prezidenta Akajeva (než se stal prezidentem, vedl kirgizskou Akademii věd) se země stala otevřenější, zejména pro nás, ale i Slováky. K návštěvě nebylo

najednou zapotřebí ani pozvání (ověřeného), ani víza, což jsou vymoženosti, které i dnes brání v poznávání Samarkandu, Buchary či Taškentu v sousedním Uzbekistánu. Zatímco Kirgizové se rokem 1990 (kdy skončili podobné nepokoje) vydali za prací do Kazachstánu a Ruska, podobně jako jejich jižní sousedé Tádžikové, Uzbeci zůstali v aulech a kišlacích a pěstovali to, co umějí nejlépe - bavlnu (zlé jazyky tvrdí totéž i o opiu). Tak se postupně, během dvaceti let, měnila demografie pětimilionového státu, jehož úrodná pole měla zdatné pracující, Uzbeky. Až na dva zastupitele (Anvar Artykov a Bachtijár Fattachov) ale v politice stoprocentně dominovali Kirgizové. Ostatně, ani Rusové na tom (kromě prezidentských vizitací křesťanského chrámu o lednových - juliánských - Vánocích) nebyli a nejsou lépe.

Pád rodáka z Džallalabádu, tedy města v jižní části země, Kurmanbeka Bakijeva, letos v dubnu, vláda Rozy Otunbaevy i loajalita bývalých podřízených Maxima Bakijeva, prezidentova syna, vyvolaly vzpouru už v květnu. Má se za to, že za současnými krvavými mezietnickými boji (ethnos jako prvek formování nového národa) stojí právě mladým Bakijevem najatí „veteráni", kteří iniciují vznik loupeživých band, případně ze sniperských pušek ostřelují čtvrtě, kde žijí, nebo žili - po exodu 245 tisíc osob k uzbecké hranici a dvou tisících mrtvých - právě Uzbekové. Jedna z teorií praví, že do země s krvavým požárem nebude Maxim Bakijev, žadatel o britský asyl hledaný Interpolem, vydán, a tím bylo tedy účelu dosaženo, druhá teorie říká, že kriminální gangy v Oši a okolí řádily od dubna, a jen si tentokráte vzaly větší sousto, které znamenalo i mrtvé Kirgizy.

Machali, uzbecké čtvrti, jsou vypáleny, střeží je neozbrojení muži, na které teď již sporadicky útočí zejména mladí Kirgizové, chránící si obličej před možným vyfotografováním. Pomoc (humanitární) je sporadická a většinou končí v rukách Kirgizů (těm Uzbeci logicky nevěří). Pár stovek ještě ukrytých obyvatel čeká na novináře, kteří slouží jako jednorázoví kurýři na svobodu - totiž k uzbecké hranici.

Hranice je ovšem další problém. Jako vizoví cizinci (!) bez víz a pasů se kirgizští Uzbekové nemohou volně pohybovat po uzbeckých vilájetech a hakimíjích, nemohou tedy bydlet u svých rodin, a musí nechtíc stanovat na hranici, která je tak jak tak už pár dní uzavřená. A uzbečtí Uzbekové spouštějí mechanismus „evidence", který se uprchlíkům nemůže líbit (a vláda v Taškentu, přiznávající ústy vládní tiskové agentury jen „některé problémy na

sousedních hranicích", očekává, že hosté z Kirgízie se opět, a to co možná nejdříve, vrátí domů do Kirgízie).

Jenže „doma" je jediný stálý domácí, smrt. A prozatímní vláda v Biškeku sedí, plánuje referendum, připomínkuje „parlamentní ústavu nové republiky" a jen občas si všimne vojenského výsadku Rusů (na ochranu Rusů), nebo nevelké demonstrace v ulicích. Vládní návrh na vyslání ruských vojsk prezident Medveděv briskně odmítl. Nechce druhý Afghánistán. A na severu ho zjevně nechtějí ani Američané.

Kazašské investice chrání Rusové (ložiska molybdenu, thoria,wolframu, germania - a pár zotavoven u Issyk-kulu), čínské jsou v energetice (kaskádovitá díla - 7 elektráren na Kara darji) a kirgizské (zlato, plyn a ropa) střeží kirgizská Alfa. Ostatně, kromě zlata (ročně přes 20 tun, které kupuje Švýcarsko), putuje plyn i ropa do Ruska, odkud se vrací jako finální produkt, palivo, ovšem dodávané Lukoilem.

Zasahovat v Kirgízii se tedy nikdo nechystá. Pokud nebudou bandy opět zapalovat i miminka v  kolébkách, jako tomu bylo před pár dny v okrese Furkat. Pak možná...

Jenže důvěra občanů uzbecké národnosti se hned tak nevrátí. A tak chtěl-li kdo doslova invalidizovat takzvanou pokrokovou prozatímní státní moc, která o tezích ústavy hodlá nechat lid (jaký?) hlasovat už 27. června, podařilo se. Za cenu guernicovských tragédií a hrůz statisíců.

 

Komentáře