Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Pražská divadla: klid před bouří

  • mafianskynamestix
Tažení magistrátu proti neziskovým scénám pokračuje plíživými audity jako z Ionesca.
Radost ze začátku divadelních prázdnin zkalila hercům pražských divadel spravovaných magistrátem zlověstná absurdita auditu, který na ně poslal radní pro kulturu a volný čas Milan Richter. Ten se před rokem zviditelnil pokusem o likvidaci pražských nekomerčních divadel, festivalů výstavních galerií, který vyvolal masové demonstrace a protesty.

 

Podpisem pod petici iniciativy Za Prahu kulturní, která upozorňovala na neprofesionalitu zásahů magistrátu do fungování divadel a požadovala odstoupení Richtera, podpořilo tehdy umělce více než třiatřicet tisíc lidí, včetně mimopražských divadel a kulturních institucí. Radní Richter tehdy pod tlakem veřejnosti a pod tíhou ostudy, ze které by si byl býval mohl ušít kabát, couvl, stáhl se do ústraní a vyčkal, až se protesty vybouří a jeho hloupé chyby ututlají.


Dnes vychází najevo, že ve svém tažení proti nezávislé kultuře v Praze potichu, neomaleně, ale jistě pokračuje. Cimrmanovsky vykutálené dotace na vstupenku, které muzikálově-estrádním komerčním projektům (založeným na celebritách spíše než na divadle) štědře navyšovaly beztak tučný zisk, a neziskové tak obíraly o zbytky existenční jistoty, musel sice zrušit tak rychle, jak je zavedl, tlak magistrátu ale začíná znovu nabývat zlověstných rozměrů. Divadla, jejichž inscenace tvoří už desítky let páteř českého divadelního dění, žijí v nejistotě, herci jsou podrobováni byrokratické šikaně a dramaturgické programy musí být z nouze výrazně oklestěny. To vše jde na úkor studiových a experimentálních projektů, které jsou za normálních podmínek nanejvýš prospěšnými katalyzátory divadelnictví.

Audity posly absurdity
„První vlnu Richterových nonsensových návrhů z loňska se naštěstí podařilo zastavit. Teď přichází druhá fáze, kdy probíhají personální a finanční audity," říká člen souboru jednoho z postižených divadel, Divadla v Dlouhé, Martin Matejka. „Už jsme jich tu měli několik. Všechno se kontroluje a hledají se rezervy. Rozdávají nám různé dotazníky a tabulky. Musíme vyplňovat, co děláme hodinu po hodině, den po dni a týden po týdnu. Všichni si klepeme na čelo, tak se přece nedá o divadle nic zásadního zjistit.„
Křečovitá snaha o ekonomickou lustraci divadel nápadně připomíná likvidační přístup vlády k Akademii věd, který před týdnem vyvolal protesty vědců. Společnými rysy jsou byrokratická arogance smíšená s křupanstvím, naprostá neprofesionalita a snaha za každou cenu vtěsnat kulturní tvorbu (respektive vědeckou práci) do tabulek sloužících původně ke zvyšování produktivity ministerských úředníků nebo zaměstnanců bank a nadnárodních telekomunikačních firem. Absurditu podobného přístupu názorně ilustruje loňská návštěva radního Richtera v Divadle v Dlouhé, kde nejdříve herce a zaměstnance divadla poučoval, jak je třeba dělat divadlo, aby nakonec zmateně přiznal, že neviděl ani jedno z inscenovaných představení (záznam z extempore pana radního v Divadle v Dlouhé má redakce k dispozici).
„To bylo skutečně pikantní nutit nás vyplňovat nesmyslné formuláře a tabulky. Píchačky byly v divadlech naposledy, tuším, v osmapadesátém roce, a ten systém auditu zavádí svým způsobem totéž," říká další člen hereckého souboru Jan Vondráček a dodává: „Jeden můj kolega jim tam napsal, že je hercem 24 hodin denně, protože jinak to nejde. Sami ti auditoři byli bezradní. Jinde v Evropě dávno vědí, že na uměleckou, tvůrčí práci neexistuje žádný počítačový model. To je absurdita. Měřit se to dá jedině podle výsledků!"

Obyčejná rýžovačka
Úzce ekonomický pohled na smysl divadel a ostatních kulturních institucí vede k hodnocení divadel, kde jsou jedinými veličinami počet herců, platících diváků a cena za vstupenku. O umělecké hodnotě a společenském významu divadel nevypovídá nic. Pod praporem šetření je likvidován divadelní výzkum a experimentování, které jsou pro divadlo tím, čím je základní výzkum pro vědu. Při pouhém vyslovení sousloví „divadla veřejné služby", jimiž se zasvěcení experti pokoušejí je charakterizovat, vstávají magistrátním úředníkům chlupy po celém těle.
„To bychom se ale za chvíli dostali do situace, že by tři herci - nejlépe nějaké celebrity, aby mohl stát lístek šest set korun - hráli na prázdném jevišti před kulisami z překližky a radost by z toho měli akorát draví ekonomové z kulturního oddělení magistrátu, protože by dosáhli, co chtěli. Utratit na provoz co nejméně a vytáhnout z diváků co nejvíc. To je obyčejná rýžovačka," zdůrazňuje Martin Matejka.
Po roce od odvrácení magistrátního pokusu přiškrtit pražským neziskovým divadlům hrdlo nebyly zásadní požadavky petice Za Prahu kulturní (ač s nimi před rokem radní Richter přitlačený ke zdi naoko souhlasil) dosud splněny: Nebyla „jasně oddělena podpora neziskového sektoru od případné podpory podnikání„, ani „definována síť veřejných kulturních organizací, které pečují o kulturní dědictví i kontinuální rozvoj umění."
Příznačné je, že ze své funkce pražskou kulturu nadále spravuje hlavní postava celé té zlověstně absurdní grotesky radní Milan Richter, neslavně proslulý mimo jiné výrokem, který jeho (ne)kulturnost ukazuje v necudné nahotě „Pokud bychom se inspirovali ve vyspělých demokraciích, tak by počet divadel v Praze musel významně poklesnout." Nezbývá než doufat, že toto okřídlené Richterovo rčení zůstane pouhou anekdotou.
Ondřej Mrázek, Literární noviny

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře