Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Nekulturnost a cenzura – realita dneška

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Za minulého režimu se naříkalo kromě jiného také nad stavem v oblasti kultury, která prý velice trpěla pod oficiální ideologií a musela jí sloužit. A aby toho nebylo málo, až příliš často údajně navíc sklouzávala do prvoplánovitosti, komerce a kýče. Mnohé z těchto kritických hlasů většinou vůbec netušily, co vše způsobí uvolněná stavidla po převratu.

Přitom, jak už to v dobách velkých společenských změn bývá obvyklé, vše zpočátku vypadalo tak nadějně…. Začala vycházet díla v minulosti umlčovaných autorů. Brzy ovšem převážila kvantita nad kvalitou. Objevila se celá řada sympatických počinů v podobě vzniku malých vydavatelství, různých nekomerčních umělců, alternativních scén. Nastal však rovněž příval bulváru, braku, vulgárnosti. Hranice pro míru a vkus jakoby náhle přestaly existovat.

A záhy vznikly i seznamy nepohodlných osob a knih určených k likvidaci. Všudypřítomný trh pak způsobil to, že řada užitečných aktivit zůstala upozaděna a jiné nemohly být realizovány vůbec. Stejně jako řada dalších oblasti je u nás i kultura v dlouhodobé krizi.

  • nekulturnost-a-cenzura-realita-dneska

I.

 Když během Koncertu pro všechny slušný lidi, který vysílala v přímém přenosu v prosinci 1989 tehdejší Československá televize, hudební kritik Jiří Černý uvedl, že pevně věří v to, že se v naší zemi už nikdy nebude opakovat situace, aby písničkář Vladimír Merta nemohl dva roky veřejně vystupovat, poukázal tím na velmi aktuální problém. Ano, jedním z požadavků listopadu 1989 byl i konec cenzury. Ta za minulého režimu samozřejmě existovala, ačkoliv příslušné orgány její existenci nepřiznávaly. Jen měla poněkud jinou podobu, než je tomu dnes.  Zatímco dříve šlo většinou o cenzuru ideologickou, dnes lze nejčastěji hovořit o cenzuře ekonomické a neméně zákeřně, avšak rovněž často přítomné tvz. cenzuře tichem. Dříve vycházela řada zajímavých textů v samizdatu nebo péčí exilových nakladatelství. O reálné existenci cenzury svědčilo i rozdělení tehdejší literatury do tří proudů. Kromě té oficiální, kde vznikala díla různé kvality co do obsahu i formy a to od slabého průměru až po díla zcela mimořádná, existoval také samizdat i literatura exilová. Někteří tvůrci pak měli jisté specifické postavení, jelikož patřili jednak do oficiální literatury, ale zároveň vydávali i v samizdatu. Šlo mezi jinými například o takové osobnosti, jakými byli Bohumil Hrabal či Jaroslava Seifert. 

 Po listopadu 1989 se otevřely šance, aby toto dělení skončilo. Jenže z různých důvodů zůstaly nenaplněny. Jaká vlastně byla již brzy po změně režimu situace v této oblasti? A jak jsme na tom dnes? Nevznikly záhy opět nové bariéry a stejně jako v nedávné minulosti již zase potlačovaní autoři? Noví dočasní vítězové skutečně začali velmi brzy uplatňovat svůj jedině správný ideologický metr. Prosadil se ve své surové podobě trh bez přívlastků a přízemní antikomunismus. Negování díla celé řady autorů publikujících v době reálného socialismu. Ačkoliv tito svým nezpochybnitelným talentem vytvořili na poli literatury nezřídka hodnoty hodné pozornosti i dnešní mladé generace a nemilosrdný zub času je již dostatečně prověřil přísným posudkem náročnosti ve všech hlavních kritériích, jimiž prochází každá kvalitní literatura.  

Podobně jako fanatičtí svazáci z 50. let a normalizační cenzoři let 70. a 80., napáchali zřetelné škody v naší kultuře i cenzoři a všeobecní škůdci doby polistopadové.  Tito lidé hojící si své mindráky v podobě svazácké minulosti, členství v KSČ, ROH, SČSP a to vše ještě násobeno nedostatkem vlastního talentu, rychle obsadili kulturní rubriky novin a časopisů, vedení nakladatelství a spisovatelských svazů, aby ihned začali provádět čistky.

Těm neušli zejména levicově zaměření spisovatelé, básníci a novináři. Řada knih skončila z regálů knihoven rovnou ve šrotu. Podobný osud potkal rovněž celou řadu knih připravených již do tisku. V důsledku horlivosti nových strážců ideologické čistoty mnoho z nich ani později nespatřilo světlo světa a zůstali jsme tak ochuzeni třeba o zajímavé básnické sbírky nebo ve svém oboru unikátní dílo o Osvobozeném divadle, nemluvě o dalších počinech. Nemálo autorů se ocitlo bez normálních publikačních možností. Na černé listině nového režimu se objevila jména jako Miroslav Florian, Karel Sýs, Michal Černík, Jaroslav Matějka, Jaromír Pelc a jiní. Ne náhodou již počátkem roku 1991 popsal v tisku básník a spisovatel Michal Černík svou čerstvou zkušenost s novými poměry: „Diktát zisku na řadu let způsobí v literatuře poušť srovnatelnou s politickými selekcemi v sedmdesátých letech. Zatím jsem poznal, že jsem na nevypsané černé listině, že funguje politický revanš. Mnozí vítězové neunesli ono velké vítězství a stávají se poddanými vlastní moci. Mnozí zase kompenzují svou minulost a zachraňují se tím, že odepisují jiné…. Kdekdo nám klade za vinu, že jsme publikovali, že jsme zdiskreditovaní, že jsme kolaborovali s režimem, ale dostávají se na roveň těm, kteří odepisovali lidi počátkem sedmdesátých let. Je v tom stejná demagogie, stejná nesmiřitelnost, plno záště – a dokonce používají stejné metody.“ 

II.

V kultuře doby polistopadové se brzy prosadil kult komerce, pseudohodnot, povrchnosti ve všech odstrašujících podobách, laciné zábavy a bulváru. Kultura se vlivem tržních tlaků vydala na cestu zprimitivnění a zhrubnutí. Jestliže dříve museli tvůrci svádět boj s byrokratickou tupostí, ideologickou omezeností a neschopnými lidmi umístěnými stranou a vládou na důležité pozice, po převratu vše převálcoval všudypřítomný vliv peněz, obludný nevkus a opět i mnoho nekompetentních osob zastávajících z úradku novodobých straníků vedoucí posty. Jestliže v minulosti musel tvůrce najít způsob, jak přelstít cenzora, dnes je dovoleno takřka vše a výsledky tomu odpovídají.  Kulturní politika ze strany státu zůstává upozaděna vlivem mocných zájmů byznysu a spřátelených skupin vlivných osob. Časem se zjistilo, že ve veřejných rozpočtech vyčleněných na kulturu, které zůstávají dlouhá léta podfinancovány, skutečně již není téměř kde brát.  Skupiny spojující zájem vytěžit i z toho mála, co se ještě nabízí, ovládly vedoucí místa, od centra přes kraje až po města a obce. Takže kulturu dělají, žel podobně jako dříve, až příliš často lidé bez patřičného vzdělání, nezbytného zájmu o věc a zejména skutečného zápalu. Přitom pokud na poli kultury nepůsobí převážně lidé, pro něž je tato práce více posláním, než jen prostým zaměstnáním, výsledky se neblaze projeví nejen v této oblasti, ale prakticky na celém veřejném životě.  

 Jistě ne náhodou hned v roce 1990 vyjádřil publicista Jaroslav Vozka obavu o osud naší kultury a svými takřka prorockými slovy popsal její nepříliš příznivý vývoj v nových čerstvě popřevratových poměrech a označil i možné budoucí hrozby, kterým bude čelit: „Národním kulturám hrozí horší osud, než který jim mohla připravit dřívější ideologická kuratela. Naše kultura se noří nikoli do tvůrčích sporů, ale zapadá do šarvátek i ostrých bojů, spojených s tím, že se mění ve spotřební zboží. Při současných možnostech jí v podmínkách silných konkurenčních tlaků na světovém trhu hrozí odnárodňování. …. Umění se přitom znovu rychle ideologizuje. Slouží nové politické moci nejen tím, co prosazuje, ale i tím, co odvrhuje a od čeho se odtahuje. Znovu se objevují ideologicky a politicky služebné pořady či inscenace, jejichž umělecká hodnota je pochybná. Znovu je záplava děl, v nichž nerozhoduje umělecká úroveň, ale jejich ideologická a politická charakteristika o tom, zda se uplatní v soutěži. Znovu jsou autoři, kteří psát a hlavně publikovat mohou a jimž se všemožně vychází vstříc a autoři, kteří jsou na nezveřejňovaných, polooficiálních, zato velmi účinně uplatňovaných indexech. Stáváme se objektem zájmu informačního a kulturního imperialismu, kterému se jen stěží brání i velké, vyspělé státy.“ 

Nekulturnost vítězí na plné čáře i v mezilidských vztazích, především možno sledovat na přístupu mladých ke starší generaci, nemluvě o nízké autoritě pedagogů a znevažování práce mnoha oborů, pohrdáním takovými hodnotami jako jsou solidarita, poctivost, práce, rodina, úcta k hodnotám vybudovaným předchozími generacemi apod. Zásadním způsobem se znevažují mimořádné hodnoty vytvořené v poválečných desetiletích v období výstavby socialistického Československa. Mnohé z této doby se zavrhuje jako dílo zlé totality, ačkoliv řada těchto pomlouvačů z tohoto díla dlouhá léta těžila či těží dodnes. 

Hmotný prospěch zpravidla, o a kultuře to platí rovněž, vytěží jen ti pohybující se v blízkosti penězovodů. Třebaže tyto dlouholetým bezohledným drancováním viditelně vysychají. Neblahý vliv nové tržně – antikomunisticko – antinárodní ideologie lze sledovat již na jednoduchých příkladech. Pokud nemáte ty správné známé i v běžné knihovně v kterémkoliv okresním městě vám odmítnou přijmout do čítárny téměř jakoukoliv tiskovinu s levicovým nebo vlastenecky zaměřeným obsahem.  A to ani, když ji sám zaplatíte a darujete. Budu konkrétní. V minulých měsících jsem oslovil několik knihoven v různých okresních městech s nabídkou měsíčníku Slovanská vzájemnost. Kromě dvou výjimek jsem knihovníkům ve Znojmě, Blansku, Jeseníku, Šumperku, Karviné, Hodoníně, Kyjově a ještě několika dalších místech nestál ani za odpověď. Totální nezájem a hlavně neslušnost. Člověk byl vychovaný v prostředí, kde se považovalo za povinnost na konkrétní dotaz nebo podnět také odpovědět. Dnes už mizí i tato základní lidská slušnost a nahrazuje ji přízemní arogance, pocit vlastní výlučnosti a snaha o systematické umlčování jiných názorů. Jistě, je to jen jeden drobný příklad, přesto myslím, že o mnohém vypovídá. Když požádá spolek sdružující levicově orientované spisovatele, básníky a jiné činitele (například Unie českých spisovatelů) o grant či dotaci, jsou tyto žádosti opakovaně zamítány.

Z odůvodnění těchto zamítnutí pak ideologická předpojatost a vědomí vlastní výlučnosti čouhá jako příslovečná sláma z bot. Vůbec přitom nejde o posuzování umělecké úrovně či společenské prospěšnosti akce či publikace, na niž se žádá o podporu, ale o obyčejnou snahu umlčet nepohodlné osoby. Navíc je vše mnohdy prováděno tím nejprimitivnějším způsobem. Krátce po roce 1989 byl zlikvidován léty prověřený a osvědčený systém tvůrčích stipendií. Spisovatelé dílem z naivity, dílem z hrabivosti, postupně přišli o svá sídla a vydavatelství. Někteří z nich dost nepochopitelně uvěřili, že právě nyní se jim podaří pohádkově zbohatnout a proč se tak ze svého zisku ještě dělit a podporovat třeba začínající talentované tvůrce či nekomerční akce. Ano, samozřejmě, i literatura, dokonce vzácně snad i poezie, může být za jistých okolností komerčně úspěšná. Nebo i velmi úspěšná. To ale platí většinou o větším trhu, než je ten český a slovenský. Redukovat hodnotu literatury, poezie či filmové tvorby nebo vůbec umění v celé jeho šíři v prvé řadě na komerční úspěch je ale cestou do kulturní pouště. Systematicky k ní směřujeme i my. Nic na tom nezmění ani proklamace o podpoře kulturních podniků ze strany nadací, dotací a fondů. Tuzemských i zahraničních. 

Sice u nás každý rok vychází velké množství titulů různých žánrů, ale nutno otevřeně přiznat, že velká část patří do kategorie bulváru a braku. Když se podíváme, jaká představení dnes nabízí naše první scéna, člověku je stydno, kam až se dá klesnout. Zdánlivě se u nás

pořádá poměrně dost kulturních akcí. Ovšem kolik z nich je skutečně dostupných prostému člověku? A kolik z nich snese přísnější měřítko s ohledem na širší společenský záběr či vhodné formování hodnot mladé generace? To, co v naší kultuře ještě stále za něco stojí, si musí většinou pomoci samostatně, bez přidělených grantů, dotací a podpor. I přes nevlídnou atmosféru, kterou u nás již desetiletí provází tvrdý komerční tlak a snahu na vše nazírat jen optikou zisku, ale můžeme i ve svém blízkém okolí vidět, že lidé vnímající kulturu a kulturnost národa jako nutnou hodnotu pro jeho další existenci dosud nevymřeli.  Naštěstí u nás stále ještě existuje i dost nadšenců, kteří bez ohledu na čas a peníze dokáží uspořádat zajímavé akce. Od výstavy regionálních malířů či fotografů, přes festival amatérských divadel až třeba po večer poezie. Kultura v celé své šíři se ale bez systematické pozornosti ze strany státu neobejde a bez potřebných finančních prostředků nemůže dlouhodobě přežít vůbec. Štědří mecenáši nás v tomto směru nezachrání, i když jejich přínos jistě nelze úplně opomenout. 

Filozof Karel Kosík ve svém textu Infernální kruhy z roku 1993 popsal soudobé ohrožování kultury a její podřízenost tržním vztahům těmito, i dnes navýsost aktuálními, slovy: „TRH jako monopolní a nejvyšší realita smrtelně ohrožuje kulturu. Reflexe tohoto ohrožení však umožňuje hlubší definici kultury i adekvátnější pochopení jejího smyslu. Kultura není prvotně soubor knih, plastik, znalostí, morálních pravidel nebo muzeálním skladištěm takzvaných hodnot. Svou podstatou a svým posláním je založením a obranou prostoru, v němž ztrácí své výlučné postavení jak síla a násilnictví (tedy moc meče), tak bezměrná expanzivnost trhu (a tedy moc peněz), stejně jako roztahovačnost ideologií a fantasmagorií všeho druhu (moc předsudků a fanatismu). Kultura naplňuje své poslání pouze tehdy, jestliže proti bezmezné žádostivosti TRHU, který chce všechno pohltit proti agresivitě SÍLY, která chce všechno komandovat, proti přízemnosti předsudků a ideologií, které všechno strhávají do své zaslepené omezenosti- vytváří a obhajuje časoprostor, který je útočištěm svobody, vznešenosti, poetičnosti.“ Tyto věty v době, kdy byly napsány, možná ještě nemohly být v celé své pronikavé hloubce patřičně doceněny. Dnes s odstupem dalších více než dvou desetiletí však jejich váha očividně výrazně narostla.  

III.

 Ten, kdo snad ještě stále tvrdošíjně pod neblahým vlivem veřejnoprávních sdělovacích prostředků, bulvárních tiskovin a informací z druhé či třetí ruky zpochybňuje existenci cenzury v dnešní době, by rozhodně neměl přeslechnout aspoň dva hlasy, jež se nedávno k tomuto stále výsostně živému tématu věcně vyjádřily. Autor více než padesáti knih spisovatel Vladmír Přibský ve svém čtenářském ohlasu v letošním květnovém čísle měsíčníku MY píše: „… o mých knížkách se po roce 1989 nesmí v Česku psát. Koneckonců o celé pentalogii o ženách, které se v minulém tisíciletí nesmazatelně zapsaly do českých národních dějin, se nikde neobjevila jediná recenze. Psal jsem totiž za komunistů, a ač nestraník, směl jsem po patřičném proškrtání mých rukopisů tyto studie nakonec vydat.“ 

Přední znalec médií, vysokoškolský pedagog a rovněž spisovatel Petr Žantovský nedávno trefně popsal přežívání nešvarů minulosti a ukázal tak, že ani po 30 letech od změny společenských poměrů nepatří cenzura minulosti: „Noví či staronoví kádrováci v rouše spisovatelském nebo spíše literárně – funkcionářském, už zase kastují přípustné a nepřípustné, adorované a zavrhované. Kdo kdysi směl, už nesmí. A přitom jedním z hesel převratu 1989 bylo „nejsme jako oni“. Inu, řeči se vedou a voda teče…. Toto nové kastování navíc provádějí mnohdy titíž, kteří z literatury vyháněli „nežádoucí živly“ už v 50. letech a mají to od té doby v krvi. A mají v tom směru mnoho následovníků. Kádrovat je totiž snažší než tvořit.“  

Jedno tradiční rčení hovoří o tom, že ryba smrdí od hlavy. Neškodí se proto podívat na to, kdo všechno stál v čele ministerstva kultury od vzniku samostatné ČR v roce 1993. Celkem se zde za již více než celé čtvrtstoletí vystřídalo na 17 ministrů různých lidských i profesních kvalit. Většina polistopadových pravicových vlád dala již svou nominací na post v čele ministerstva dost jasně najevo, že kultura je pro ně pouhou okrajovou záležitostí, a tak je vcelku jedno, kdo ji vede. Výsledky na sebe podle tohoto přístupu také nenechaly dlouho čekat…. Někteří ministři zde sehráli roli pouze epizodní jako například známá dokumentaristka Helena Třeštíková, jiní přes nesporné kvality nedostali z časových důvodů dostatečné možnosti realizovat své plány a na hezkou řádku z nich veřejnost právem brzy zapomněla. Zkuste se dnes na ulici kohokoliv zeptat, aby vám vyjmenoval aspoň tři bývalé muže či ženy stojící v čele uvedeného ministerstva. Někdo by si možná ještě vzpomněl na Pavla Dostála s jeho typickými šálami nebo Vítězslava Jandáka. Dál by to ale bylo asi o dost horší. Tato neznalost zajisté ještě nemusí svědčit o tom, že se lidé dnes o politiku a věci veřejné vůbec nezajímají. Vždyť v tom každodenním přívalu povinností a informací všeho druhu, by byl div, kdyby si někdo vzpomněl ještě na další jména. O něčem však tato neznalost vypovídá. Jistě, jde o povážlivou absenci osobností v celém veřejném životě. Asi nejvíce je to patrné v politice. Zde najdeme na významných místech až příliš často osoby, které svým rozhledem a schopnosti sotva překračují rámec okresní úrovně. A o to právě jde. Jak by asi dopadl fotbalový klub hrající okresní přebor, kdyby se náhled ocitl v první lize? Raději ani nemyslet. I v kultuře nutně potřebujeme osobnosti. Výrazné osoby s nepřehlédnutelným morálním profilem, s přirozenou autoritou podloženou pracovními výsledky a schopností oslovit veřejnost. Nikoliv pouhé mluvky, kšeftaře či ideologické blouznivce.

Jeden z nejméně úspěšných polistopadových ministrů kultury Pavel Tigrid svůj vztah k ní dostatečně demonstroval svým nezapomenutelným rčením o tom, že když slyší slovo kultura, okamžitě sahá po peněžence. Jeho výsledky byly naprosto katastrofální. Ale měli jsme v čele kultury i zajímavé a respektované osobnosti. Například nejdéle sloužícího šéfa tohoto resortu Pavla Dostála. Jelikož se v oblasti kultury dlouhá léta sám pohyboval, nemusel se navíc na rozdíl od některých svých předchůdců i nástupců vlamovat do zavřených dveří. Ano, pokud chce někdo v čele kultury uspět, musí umět komunikovat s umělci, mít před nimi patřičný respekt, a v neposlední řadě se nebát prosadit i nepopulární opatření. Ovšem ani Dostál, ačkoliv se mu nedala upřít jistá kompetence pro svěřenou agendu ani žádoucí zápal do práce a schopnost vybrat si kvalitní spolupracovníky, s omezeným rozpočtem ministerstva nedokázal kulturu povznést zásadním způsobem z tržních tlaků a prosadit potřebné změny. Jeho nástupci navíc objektivně vzato měli roli ještě o poznání složitější. Většinou jim scházela nezbytná autorita. Bez ní těžko mohli plnohodnotně komunikovat s kulturní obcí, nemluvě o dalších nedostatcích, a to nejen osobnostních, ale nezřídka také odborných. 

V čele naší kultury citelně schází osobnosti schopné nastolit nosná témata, ochotné jít do konfliktů a zastavit sestup k ještě většímu úpadku. Bez nich se budeme dál potácet v prostředí ovládaném zájmovými skupinami, jejichž hlavním cílem je i v kultuře vyždímat co se dá, diktaturou zisku a dotováním milionářů. Kvalita se sice často nedá penězi uplatit, ovšem vytvořit důstojné podmínky nejen pro záchranu kulturního dědictví, ale neméně i pro nastartování podmínek pro talentované tvůrce, kteří za čas třeba zase českou kulturu povznesou na takovou úroveň, že to budeme my, kdo bude inspirovat svět a nikoliv jen přebírat a kopírovat odjinud, je naléhavým požadavkem dneška. Tlak zdola je nutnou podmínkou. Je však možné, že nás v tomto směru další a ještě více krušné časy teprve čekají. A že to bude opět hlavně venkov, ti malí zdánlivě nevýznamní lidé, kteří skutečné kulturní hodnoty nejen zachrání, ale i rozvinou a především předají v příznivější době dalším generacím.  

Na plíživé nebezpečí rozpínající se nekulturnosti, která se stává normou a hrozí velmi vážnými důsledky upozornil ve svém výborném eseji před dvěma lety Ivo Šebestík: „ ……Nekulturní prostředí, zůstává-li osamoceno, je považováno za jediné a jedinečné. Kdo nikdy nepozná kulturní prostředí, nemá ani tušení, že kýč může být nahrazen hodnotou. Na svět tak přicházejí generace, kterým úpadek evropské kultury, respektive její přesun do muzea, nebude nápadný. Nevšimnou si toho. Nebudou ji postrádat!.....Tím, co by mělo být předáváno, není jenom respekt k tisícileté národní a evropské kultuře, k literatuře, divadlu, hudbě, výtvarnému umění, k významným osobnostem, k dějinám národního a evropského myšlení. Je to ještě mnohem více. Patří sem vědomí kontinuity společnosti, která nemůže obstát, pokud ztratí vazbu na vlastní minulost a zůstane vězet ve vzduchoprázdnu, zcela bez kořenů, zaměřena jen na tu jednu jedinou chvíli, kterou právě prožívá.“

Již zde jednou citovaný filozof Karel Kosík napsal v 90. letech hned několik zásadních textů, z nichž lze pro jejich nadčasové zaměření, moudrý nadhled a upřímnost výpovědi čerpat i v současnosti. Všechny dříve jen naznačované hrozby postmoderní společnosti nás dnes spoutávají svojí obludnou silou ničící lidské životy i přírodní prostředí s takovou intezitou, jež nutní čelné osobnosti různých oborů varovně zvolat, že jsme se již svou destrukcí ocitli za bodem zlomu směřujícím ke katastrofě nedozírných rozměrů. Kosík v textu Osvícenství a kultura z roku 1994 zároveň připomínal co vše chápat pod pojmem kultury a zároveň varoval před systematickým potlačováním hodnot, redukování kultury do pozice pouhého zboží, všeobecným marasmem a šířením nevědomosti hrozící přerůst do zhloupnutí celých generací: „Prvotní význam kultury, dnes již zakrytý odvozeninami a nánosy, spočívá v tom, že není jednou z oblastí rozmanité činnosti člověka, ale tvoří samu její podstatu: člověk osvědčuje lidství pouze v kultuře a kulturou, tj. tím, že šlechtí přírodu a obdělává zemi, společně s druhými lidmi obývá krajinu a zakládá města, projevuje úctu vznešenému a má je ve vážnosti, ať v podobě bohů, Boha nebo pravdy, dobra, statečnosti, krásy a moudrosti. V moderní době se tento původní a celistvý smysl kultury rozpadl, kultura se vedle průmyslu, financí, zemědělství, politiky uzavřela do sebe jako jeden z mnoha oborů a jedna z odborností. A jako se vytvořil typ odborníka, pro něhož má Max Weber název „der Fachidiot“, tak se také počáteční smysl kultury jako určení člověka rozštěpil na tvůrce, kteří kulturu v nejrůznějších oblastech – jako literáti, filmaři, herci, vědci, právníci – provozují, a na pasivní obecenstvo, které předkládané hodnoty konzumuje. …. Kultura již není všudypřítomný živel reálného života, ale je jí vyhrazeno zvláštní místo. Spolu s přírodou se stává rezervací, která je sice chráněna, ale ztratila v každodenním životě lidí přetvářející a inspirující moc.“  

Kéž by tato varovná slova padla na úrodnou půdu nejen v oblasti výchovy a vzdělávání, ale zasáhla širší část veřejného prostoru napříč generacemi. Zásadní obrat od sobeckého individualismu, diktátu zisku za každou cenu a postupující debilizace národa (viděno žel nejlépe právě na mladé generaci), je opravdu životně důležitý. 

Bc. Miroslav Pořízek

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře