Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Mluvit, když se to smí, je k ničemu

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • timrobbins
Koncem srpna měla v Los Angeles obnovenou premiéru divadelní hra „Soud s catonsvilleskou devítkou", která se soustředí na události jediného dne, 17. května 1968, kdy devět katolických mírových aktivistů vstoupilo do armádního povolávacího střediska v marylandském Catonsville a spálilo povolávací rozkazy.

Za projektem stojí americký herec, producent a režisér Tim Robbins a jeho divadelní společnost Actor´s Gang. O hře mluvil na internetovém rádiu Democracy Now.

První otázka musí nutně směřovat ke hře samotné.

Původně ji pro divadlo v Los Angeles sepsal Gordon Davidson, dlouholetý spolupracovník našeho Actor´s Gang. Nedávno jsme si řekli, že bychom si tu hru měli přečíst. Dali jsme dohromady partu herců a začali. A ten text dostal nás i diváky. Všichni jsme cítili, jak je aktuální právě v dnešní době, a že otázky, které si klade, jsou stále velmi naléhavé.

 

Popište nám, co se tedy onoho 17. května 1968 v Catonsville vlastně stalo?

Devět katolických aktivistů - otec Daniel Berrigan, jeho bratr Philip a sedm jejich přátel - se vloupalo do armádního střediska a spálilo asi 350 povolávacích rozkazů. Vynesli je ven na chodník a zapálili podomácku vyrobeným napalmem na protest proti válce ve Vietnamu.

Už roky předtím se všichni účastnili různých akcí a kampaní, psali kongresmanům, snažili se s nimi scházet, snažili se mluvit se soudci, s vládními činiteli, snažili se jít touto cestou... Když vám ale přitom neustále všichni opakují, že nesmíte přistoupit k občanské neposlušnosti, tak se za chvíli začnete ptát „A proč vlastně?" Víte, oni dlouhé roky všemožně zkoušeli upoutat pozornost k vietnamské válce. Nakonec jim ale došlo, že pokud na veřejnost chtějí dostat skutečné morální otázky, musejí porušit zákon.

Věděli, že budou zatčeni, pokud to učiní. Počkali před střediskem na policii a trpělivě čekali i na soudní proces. A když započal, stala se z něho velká věc, a to v celých Spojených státech. Otázky, které ti katolíci kladli, se staly součástí celonárodní diskuse.

 

Od té doby uplynulo už 41 let. Jaké bylo společenské ovzduší tehdy a jaké je dnes?

Tehdy, v roce 1968, lidé dávali v sázku víc než dnes, a to právě kvůli těm povolávacím rozkazům. Nyní jsme v situaci, kdy je v armádě zastoupeno jen asi procento obyvatelstva, a tak máme sklon - a osobně si myslím, že to bylo cílem veškeré té armádní transformace - o tom všem moc nepřemýšlet. Tyto otázky také moc nevidíme ani v médiích, už nevidíme, že by se mainstreamová média zabývala záležitostmi veteránů, lidí, kteří se vrátí domů, a co k tomu potřebují a jakou práci potřebují... Nic z toho nikoho nezajímá. Všechno se zametá pod koberec.

Stejně se zametalo i tenkrát, ale v té době se zrodil nový druh aktivismu, nový druh lidí, kteří byli s to upoutat pozornost nejen tvůrčím divadlem, jak to dělal třeba Abbie Hoffman, ale i svou morální poctivostí, jako bratři Berriganovi.

Soud s catonvilleskou devítkou se konal krátce po letním Demokratickém konventu, na podzim 1968. Tedy v době, kdy policie v Chicagu na demonstranty tvrdě tlačila, čímž jen rozpoutala vlnu násilí a anarchie. Pro lidi ze středozápadu a dalších konzervativních oblastí USA ale soud představoval složitější oříšek - před tribunálem totiž stáli dva katoličtí kněží s partou náboženských aktivistů. Mnozí z toho byli velmi zmatení, mnohým to ale otevřelo oči, oči, které by možná Abbie Hoffman nebo Jerry Rubin otevřít ani nedokázali.

 

Jedním z velkých příznivců bratrů Berriganových v Hollywoodu vždy býval herec Martin Sheen, sám bezpočtukrát zatčený katolík. Při protestní akci n Los Alamos v Novém Mexiku byl zatčen také. Ironií osudu zrovna hrál amerického prezidenta v seriálu NBC Západní křídlo. „Pracuju pro NBC, abych se uživil. A tohle dělám, abych cítil, že žiju," prohlásil a překročil policií stanovenou linii zákazu vstupu. Byl zatčen.

V roce 2002, na pohřbu Philipa Berrigana Martin Sheen pro Democracy Now na otázku ohledně „hollywoodského" nesouhlasu s válkou, řekl: „Upřímně musím říct, že většina z nás se opravdu bojí, aby nebyla nařčena z nedostatku vlastenectví. Myslím si ale, že se situace lepší. Proti válce v Iráku se staví stále víc a víc lidí, vidí, že to není dobrá válka pro USA a už vůbec ne pro Irák. Hnutí ale není ještě jednotné a víc než cokoli jiného je jen sekulární.

Time, vy jste také známý svými politickými názory. Jak je na tom tedy Hollywood a politika dnes?

O Hollywoodu se nedá mluvit všeobecně. Je v něm bezpočet různých frakcí a skupin, tolik různých lidí. Jsou tam lidé s jasnými politickými názory, a pak je tam samozřejmě spousta lidí, kteří... jak to říct... by se možná mohli míň starat o své boty, účesy a drby v bulváru.

Co se týče té pokrokové části, jak už Martin podotkl, byli jsme zastrašováni. Mluvím tu o letech 2002, 2003. V té době bylo opravdu těžké říkat své názory. Dělat jsme to ale mohli. Vždy tvrdím, že hlavním smyslem života ve svobodné společnosti je uplatňovat svobody v době, kdy je jejich uplatňování těžké, ne tehdy, kdy je to snadné. Svoboda projevu je k ničemu, když jí používáme jen v situaci, kdy se to „smí", kdy je to výhodné.

V té době několik z nás - Susan Sarandonová, Sean Penn, já... -- vystupovalo proti válce, za což nás ostře kritizovali, že jsme prý zrádci a stoupenci Saddáma Husajna. Ve skutečnosti jsme ale říkali jen to, aby se ještě trochu počkalo - pojďme nejdřív najít ty zbraně hromadného ničení. V médiích nás ale vykreslovali jako duševně choré. A právě to bylo i varováním pro zbytek Hollywoodu: Raději buďte opatrní a držte hubu!

Podle mého je ale nejdůležitější -- a mluvil o tom už i Martin a určitě podle toho žili i bratři Berriganové - vnímat pravdu jako to nejvýznamnější, co máme. Pravda rozhoduje, jen na ní záleží. Z dlouhodobého pohledu, pokud pravdu znáte a neřeknete ji, uzavíráte sami se sebou příliš těžký kompromis, a ještě horší je, když mlčíte v době krize. Přesně to podle mého názoru vypovídá o jednotlivých lidech nejvíc, to, co chtějí udělat a co jsou ochotni pro pravdu riskovat.

-- zkráceno z Democracy Now

 

 

 


"Nejprve musíte porušit zákon..."

Několik myšlenek z divadelní hry Soud s catonsvilleskou devítkou:

Otec Philip Berrigan: Vzali jsme vlastní krev - reverend Mengel, Dave Eberhardt, Tom Lewis a já. Pokusili jsme se ty složky posvětit křesťanským symbolem života a čistoty, krví, ve jménu toho, abychom ukázali naše zděšení nad krví prolévanou ve Vietnamu, krví americkou i vietnamskou.

Marjorie Melvilleová: Někdy nastane chvíle, kdy si uvědomíte, že některé věci by být prostě neměly. A snažíte se udělat vše, abyste je zastavili.

Soudce: To lze přece ale řešit soudní cestou.

George Mische: Nejprve ale musíte porušit zákon. Pokud totiž chcete, aby o vaší věci rozhodoval soud, musíte nejprve porušit zákon.

Otec Daniel Berrigan: „Omlouváme se svým dobrým přátelům, že jsme narušili veřejný pořádek tím, že jsme pálili papíry namísto dětí."

 

PS z reality:

Federální soud v říjnu 1968 odsoudil „catonsvilleskou devítku" za ničení amerického majetku, zničení povolávacích rozkazů a zasahování do zákona o vojenské službě z roku 1967 k celkovému trestu osmnácti let vězení a k pokutě 22 tisíc dolarů.

Divadelní hru o catonvilleské devítce původně napsal Daniel Berrigan, její nynější verze jsou ale vesměs adaptacemi. Na filmové plátno se příběh dostal v roce 1972 a hlavní roli otce Daniela v něm ztvárnil Gregory Peck.

 

-- Literární noviny

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře