Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Vzkaz z doby minulé...

Hodnocení uživatelů:  / 12
NejhoršíNejlepší 

S přibývajícími léty a s nimi přicházejícím poznáním, že ani moje generace, ani já tady nebudeme věčně, se člověk začíná stále častěji obracet do minulosti a to jak do té své osobní, tak i těch, se kterými byl životem tak či onak spojen. A každý, kdo dospěje do tohoto životního bodu, si to řeší po svém.

Například mne to volání minulosti přivedlo k hledání starých archivních dokumentů, zpočátku vztahujících se k mým dětem a mé rodině, později se však okruh minulosti, s námi spojené, začal rozšiřovat. A tak jsem doputoval, při prohlížení rodinných fotografií, až kamsi do roku 1918 a k první světové válce, ve které bojoval a byl zraněn i můj děda Emanuel Bálek.

  • vzkaz-z-doby-minule
  • vzkaz-z-doby-minule
  • vzkaz-z-doby-minule
  • vzkaz-z-doby-minule
  • vzkaz-z-doby-minule
  • vzkaz-z-doby-minule

( Na fotografiích vždy s nezbytnou cigaretou a v pozici, jak cosi řídí, třeba alespoň automobil....Chlapi se od té doby příliš nezměnili, i já jsem se v minulosti nejraději nechával fotit s cigaretou a s takovým tím výrazem, jak jsem nad věcí...) A pak přišel na řadu čas objevu, pro mne  to skutečné perly.  V zavátých, rodinných sutinách jsem objevil deník, který můj děda, Emanuel Bálek, začal psát a fotografiemi z té doby doplňovat 29. prosince 1940, tedy v den, kdy se narodil jeho syn a můj pozdější otec - Zdeněk Bálek. To samo o sobě je záležitost čistě osobní a soukromá, nicméně při čtení některých, černým inkoustem a ručně psaných částí dědova deníku, na mne velmi silně dýchl duch tehdejší doby.  Doby strachu a nejistoty, zda-li oni a náš český národ, naše zem, kterou opravdově, srdečně a hluboce milovali,  přežijí... Díky Bohu, nikdo z mých nejbližších příbuzných tehdy neskončil v koncentračním táboře, ani nebyl popraven...  Není to partyzánský deník, jsou to úryvky ze života zcela obyčejných lidí, kteří v té době žili. Tedy pár krátkých citací z dědova deníku:

" Narodil jsi se, Zděnečku, v neděli večer, dne 29. prosince 1940 v domě tvých rodičů na Březových Horách v Mariánské ulici v čísle popisném 332 v prvém poschodí. Bylo to v době veliké války, kdy již celá Česká země byla součástí Velkoněmecké říše a kdy válka trvala již přes rok. Tehdy byla krutá zima s velikými mrazy a spoustami sněhu..."

"...Než-li ti byli dva roky, zemřel Ti dne 4.prosince 1942 dědeček Bálek, který již byl chorý, vetchý,  82 letý stařec. Chodíval jsi k němu na hřbitov a těšíval jsi se mu dávati svíčky na hrobku. Druhá - hrozná, světová válka stále ještě trvala a byla příčinou nedostatku všech jídel a poživatin a potřeb a my nemohli jsme Ti dáti často, co bychom ti dát chtěli a co bys byl potřeboval. Snad nám bude brzy všem lépe..."

"...Tehdá babička Kuchařová nebyla právě u nás, neboť odjela do Šeberova. Vrátil se její syn Karel, jenž tam měl strojní pekařství, po tříletém pobytu v káznici domů. Toužila ho zase spatřiti, když před tím myslila, že snad jej již neuvidí, vždyť hodně jich umíralo a nevrátili se již nikdy. A den nato, v pátek dne 30.prosince 1943 byl zatčen i tvůj otec a předveden na četnickou stanici a po delším výslechu Gestapem propuštěn na svobodu, kdežto ostatních 11 občanů odvezli do vazby do Příbrami. Chápal jsi již, co se s otcem stalo a také si měl s maminkou velkou radost, že se taťka vrátil. Maminka běžela naproti taťkovi ke stanici a vedla si jej domů. Paní Kodlová a paní Matějčková vítaly jej s tebou na prahu domu se slzami v očích a se srdcem plné radosti. .."

"... V tomto roce 1944 babička Bálková, která bydlila sama v bytě v Prokopské ulici čp. 334,  utrpěla úraz v květnu zlomení levé ramenní kosti. Brzy se jí to zahojilo a byla pak zase zdráva. Až pak 20.října 1944  o 9. hodině odpoledne, po krátkém ochuravení, náhle vydechla svoji dobrou duši naposledy. Tolik trpěla její dobrota zlou a krutou dobou, kterou k nám zanesla zločinná německá válka. V tom roce 1944 doléhaly na Němce na frontě kruté rány. Taťka přinášel z cizího rozhlasu, zejména londýnského, ač na to Němci dávali nejkrutější tresty v koncentráku a i smrtí, radostné zprávy, že ruské, americké a anglické vojsko se k nám valem blíží a že jsou Němci všude na hlavu poráženi a překotně ustupují.

Naší krajinou přelétávali celá hejna - stovky spojeneckých letadel a také tak zvaní "hloubkoví letci"  prostříleli několik lokomotiv u příbramského nádraží. Přes náš dům přelétávali  za strašného hukotu skoro přes střechu. Měl jsi po nich i patrony z jejich střel, které si horlivě sbíral. Při leteckém poplachu jsi se s námi ukrýval na sklepních schodech. Věděl jsi, že se něco zlého děje, ale nechápal jsi ještě rozsah nebezpečí, které nám hrozilo. Napodobil si houkání sirény a nosíval si pásku s červeným křížem na rukávě a vyzýval si kolem jdoucí občany ke schování do krytu a tak působil jsi trochu veselí mezi námi. A tak jsme ve starostech o Tebe a sebe s napětím očekávali, že brzy nám vítězství spojeneckých armád přinese toužebně očekávané osvobození našeho národa i že setřeseme okovy německých barbarů, kteří nemilosrdně popravovali a mučili tisíce českých nejlepších lidí v žalářích, koncentračních a pracovních táborech. Den osvobození nám tak drahé naší Československé republiky se rychle blížil..."

    Dědův deník, který začal psát v době narození mého otce, tedy v roce 1940, se uzavřel po skončení 2. světové války. Od té doby uplynulo téměř 75 let. Do jaké míry se jejich tehdejší sny o nové, osvobozené, jim tak drahé Československé vlasti naplnily...?

    Píše se rok 2020. Československá republika byla mezitím opět a bez možnosti, aby její občané dostali příležitost projevit svou svobodnou vůli, rozťata na dva samostatné státy. Mimo jiné i za nemalého, diplomatického, zákulisního přispění sousedního Německa (německý kancléř Kohl se na tom tehdy, především na Slovensku, intenzivně podílel), tedy právě toho Německa, které nese vinu za rozpoutání strašlivé, druhé světové války a které již naši zemi právě takto tehdy rozdělilo, neboť stále platí, že mnohem snáze se podmaní a zotročí dva malé, samostatné útvary, než-li jejich jednotný, společný stát a řízení.  Ruku v ruce s tím jsme dnes a denně svědky toho, jak se zločiny původců tehdejší hrůzné války zamlčují a překrucují, jak se z obětí dělají viníci a z viníků naopak oběť této války. To platí nejenom pro stále sílící snahy prezentovat Hitlerovské Německo jako ochránce Evropy a naopak na tehdejší Sovětský svaz, potažmo dnešní Rusko, svalit vinu za její rozpoutání.

Děje se tak, milý dědo, opět i v naší zemi! Z nejrůznějších nor již opět vylézají proradní, zrádcovští štíři, ne nepodobní těm, kteří v tvé době udávali své spoluobčany Gestapu a v cizím žoldu zrazovali svůj vlastní národ. Kdo by si byl pomyslel, že téměř 75 let od skončení války, o které píšeš, budou jako viníci prezentováni naši lidé, aniž by se zmínilo, kdo tehdy tak intenzivně toužil po připojení  k Říši a kdo tehdy volil Henleina, kdo nemilosrdně hnal naše lidi ze Sudet a kdo plánoval poněmčení a vyhlazení našeho národa a jeho odsun kamsi na mrazivou Sibiř za účelem postupného vyhynutí. Kdo by si byl pomyslel, že se znovu a znovu bude otevírat otázka tzv. Benešových dekretů, na nichž se tehdy dohodly vítězné mocnosti, nikoliv my, a to s jediným dlouhodobým cílem - opět nás připravit o naše pohraničí.  Že dokonce i ten lidický zločin bude nenápadně prezentován jako naše vina...

Kdo by si byl pomyslel, že celý zástup českých politiků i novinářů bude klečet před nástupci těch, kteří se tebe a tvé rodiny chtěli zbavit...  Že české soudy budou kladně rozhodovat o navrácení majetku někdejším nacistickým kolaborantům... Že se pomníky našich osvoboditelů budou veřejně zneuctívat a bořit a naopak začnou se klást věnce a stavět pomníky těm, kteří bojovali, společně s nacisty, proti nim ...Že naše země ztratí schopnost se sama uživit a bude závislá na jedech a druhořadých potravinách, které nám sem, a opět i z toho Německa, pošlou... Že bojeschopné části naší armády bude velet německý Bundeswehr a němečtí policisté budou moci, bez jakéhokoliv oficiálního souhlasu, zasahovat na našem území... Že se opět staneme německou montovnou a kolonii a náš průmysl bude rozmetán.... 

A nakonec, kdo by si byl pomyslel, že tu budou opět Němci a jejich politická garnitura, kdo zahájí rasovou genocidu Evropy, tentokrát nikoliv cestou vyhlazování tzv. neárijských ras, ale jejich smísením s tradicemi, kulturami a rasami zcela odlišnými, a to tak, aby to nakonec nemohlo skončit jinak , než krvavými občanskými válkami a zánikem původní Evropy...

    A teď ještě, proč jsem zde tak osobní a soukromou archiválii zveřejnil. Já myslím, že proto, abychom tak dostali příležitost uvědomit si, jak hluboký vztah, i ti nejobyčejnější Češi (nebo právě ti!), v minulosti k naší zemi měli!!! A že by naši předci nikdy nedopustili to, co zažíváme dnes, a to přestože nám dnes nehrozí doživotní káznice, koncentrační tábory či tresty smrti...

Facebook komentáře