Tajemství zaváté sněhem… (6)

A většina přesto stále mlčí nebo se křečovitě drží falešné iluze, kterou jí systém kdysi podstrčil. (Podvědomý strach z toho, že bych náhle přišel o svůj ´´ochranný štít ´´ a ocitl se ´´nahý´´ v realitě, kde se vše, o čem mne kdysi přesvědčili, ukáže jako záměrná lež, určená k mému podmanění, je oprávněný a pochopitelný. Jiné cesty však není a tímto procesem kulturního a psychologického otřesu budeme muset v následujících letech projít…)  Oproti tomu jiní se pak přímo a vědomě zpronevěřili svému životnímu poslání a vyměnili je za tituly, funkce, falešnou slávu, iluzi o své nadřazenosti, hmotný blahobyt a… své vlastní vazalství… Lidí tohoto typu jsou dnes nejenom plné redakce všech těch veřejnoprávních TV i dalších médií s širokým dopadem a krvavými následky, ale najdete je prakticky na všech významných pozicích, kde se rozhoduje o míře a způsobu klamání široké veřejnosti a jejím dalším ´´vývoji´´, tedy její destrukce v zájmu ´´vyvolených´´. 

Tito lidé jsou skálopevně přesvědčeni, že MOC, které slouží, neumožní a nepřipustí, aby byli odhaleni a za své zhoubné konání po právu potrestáni. Zrovna tak, jako nevěří v to, že by nad našimi životy mohla stát nějaká vyšší, duchovní spravedlnost a že vše, co člověk v životě vykoná, se mu tak či onak, dříve či později, se vším všudy vrací. Já si však myslím, že se hluboce a zásadně mýlí, a to jak v případě těch, co si je dnes vykrmují, aby je později, až se to bude hodit, veřejně zařízli (třeba nějakým tím New Chokem), tak i v případě onoho vyššího, duchovního přesahu… Ale zpět k našemu původnímu tématu! 

Podobně jako s naší vzdálenou minulostí, manipulovala světská moc i s událostmi, které se odehrály teprve nedávno. Třeba právě v případě onoho nacistického Německa a úrovně jeho skutečné technologické vyspělosti a výrazného předstihu, kterého tehdy dosáhlo před okolním světem. A opět i zde, stejně jako v případě lidské prehistorie, musíme vycházet z útržku, které se před veřejností nepodařilo skrýt. A přestože jsou od nás tyto události vzdáleny jen o něco více než pouhých 70 let, jsou pro nás, širokou veřejnost, záhadou na obdobné úrovni jako ony staroindické vimány. Na tomto místě bych jako upozornění použil výrok rakouského leteckého inženýra a vědce, který se ve 40-tých letech podílel na nacistickém jaderném projektu a který byl jedním z hlavních projektantů centrifugy typu Zippe, centryfugačního zařízení pro sběr a úpravu  Uranu 235.

Gernot Zippe byl po roce 1945 deportován z Německa do Sovětského svazu, kde se v jaderných laboratořích v Suchumi podílel na vývoji sovětské centrifugy. V roce 1956 se pak mohl vrátit do Vídně. Když se pak Zippe v roce 1957 účastnil v Amsterodamu mezinárodní konference o vývoji centrifug na obohacování uranu s ohromením tehdy uvedl, jak je svět stále o 100 let vzdálen za někdejším nacistickým výzkumem … Ale proč jsem zde tento známý, Zippeho postřeh připomněl? Byť na prvý pohled může působit jako nemístné chvástání někdejšího nacisty, myslím, že je realitě mnohem blíže než představa, která nám byla po skončení druhé světové války podstrčena. Realitě, o níž Sověti mlčeli, zatímco spojenci, a především Američané, se vynasnažili prezentovat ji jako primitivní, zcestnou a šarlatánskou. Což ovšem ani jedné straně nebránilo v tom, aby z někdejších nacistických vědců učinila jádro svého dalšího technického výzkumu a vývoje, především pak v oné ironizované oblasti německého jaderného programu. (Ostatně někdejší nacistické vědce jste později nalezli rozseté ve vědeckých a vojenských projektech takových zemí jako Chile, Argentina až po Indiii…) Nutno zde ovšem poznamenat, že zatímco v USA se již krátce po skončení války staly z někdejších nacistických vědců celebrity a nacistický duch postupně ovládl americký vojenský průmysl (viz. Informace o tajných pokusech prováděných na vlastním obyvatelstvu), v někdejším SSSR to těchto rozměrů a rozsahu nikdy nedosáhlo a Sověti víceméně jen odpovídali na konfrontaci, která jim byla vnucena.

A ještě z jednoho důvodu jsem zde oněch Zippeho 100 let předstihu připomněl. Jeden obecně akceptovaný názor říká, že to, co se právě vyvíjí v utajovaném vojenském výzkumu, se v civilním sektoru objeví s odstupem nějakých 50-ti let. Přibližně před 10-ti lety začaly na veřejnost z různých zdrojů prosakovat informace, které zásadním způsobem odporují a mění naše představy o tom, na jaké úrovni se onen nacistický, ´´šarlatánský´´ výzkum a vývoj nacházel a jakých výsledků dosáhl.  A jsou to vpravdě informace šokující, mnohdy až na samé hraně toho, co dnes stále ještě pokládáme za filmové sci- fi. 

A nejde jen o ty německé létající talíře (Rundflugzeug, Vril, Haunebu, Andromeda) dosahující rychlostí mnoha tisíc kilometrů (u Haunebu III, dokončeného a testovaného v roce 1944, různé zdroje uvádějí rychlost až 40 000 km/h) s ohromujícími manévrovacími možnostmi, o kterých v roce 1956 kapitán Ruppelt, vedoucí projektu letectva Spojených států ´´Bluebook´´ prohlásil, že jsou to jediné známé stroje, které jsou schopny takových výkonů, jako objekty hlášené pozorovateli UFO… Dokumenty, odtajněné v nedávné době, sdělují, že nebýt pokročilých německých roznětek pro jaderné zbraně a německého obohaceného uranu, předaných na konci války v rámci vzájemné dohody (9.5.1945 předání 560 kg obohaceného uranu, infračervených jaderných roznětek, bombardéru ME-262 i s náhradními díly, elektrických torpéd včetně mikrofilmů a projektů německých jaderných, raketových, protiraketových, nízkofrekvenčních a vysokofrekvenčních technologií z německé ponorky U-234 americkým plavidlům USS Sutton a Neal A. Scott/De-769), Američané by nebyli schopni v roce 1945 svrhnout jadernou bombu na Hirošimu, tedy že se ve skutečnosti jednalo o německou jadernou zbraň. Jak kdysi prohlásil Werner Karl Heisenberg, jedna z důležitých postav nacistického programu pro vývoj a výrobu jaderných reaktorů a jaderné zbraně: „Byla to německá bomba.“ A jak různé zdroje z posledních let uvádějí, bomba svržená na Hirošimu, kterou již Američané nemuseli testovat (a ani netestovali), neboť potřebné zkušební testy za ně na konci války provedli nacisté. A jak i konstatovaly tajné zprávy sovětských rozvědčíků z let 1944 a 1945 a jak v říjnu 1945 informoval Stalina maršál Georgij Konstantinovič Žukov.  

Ale zdaleka to nebyl jen německý jaderný výzkum a vývoj, co po skončení druhé světové války tak ohromilo svět, že se o tom až do dnešních dnů mlčí. Například polystyren, bakelit, plexisklo, polyetylén, aldol, tedy materiály, které se v USA začaly používat až v padesátých letech minulého století, byly objeveny a vyrobeny v Německu v průběhu druhé světové války. Pro potřeby německých diskoletů Haunebu a Vril, vzhledem k rychlostem, kterých dosahovala , byl již ve 30-tých letech vyroben speciální metarulgický materiál, odolávající vysokému žáru Victalen (též nazývaný: mrazivý kouř).  

V oblasti válečných technologií pak třeba ultrazvukové dělo, způsobující ničivou zvukovou vlnu. Infrazvukové paprsky o nižších frekvencích schopné ovlivnit lidskou psychiku, ale schopné i zástavy srdce, tedy usmrcení. Jinak řečeno to, o čem se dnes, stále potajmu, hovoří jako o psychotronických zbraních (viz. dle popisů jejich  použití Antarktickými Němci proti Američanům v r.1947 během operace High Jump, o několik desetiletí později pak Američany v Iráku,  Rusy proti US torpédoborci Donald Cook v Černém moři v dubnu 2014 nebo v současnosti proti běžné populaci – viz. informace o ozařování Vídně a jejího okolí paprsky o frekvencích nad 5 GHZ, aniž bychom si to uvědomovali, tomuto nebezpečnému ovlivňování jsme však dnes ve vlnách vystavováni všichni ). Nikdo již ovšem nepřipomíná, že tyto smrtonosné technologie byly jak Američany, tak i Sověty převzaty po roce 1945 od Němců, kteří je testovali na vězních koncentračních táborů.

A můžeme pokračovat. Např. tzv. paprsky smrti – laserovou, radiační zbraní, vzdušnými bombami, způsobujícími zapálení oblohy, německými technologiemi, umožňujícími noční vidění, zbraněmi střílejícími vzduchové náboje, zbraněmi střílejícími tzv. za roh (dnes, po uplynutí více než 70-ti let, veřejně diskutované, americké  téma), prvním počítačem a televizním monitorem, umožňujícími řídit a sledovat let řízené střely (řádkové projektory CRT Fernseh), ale i dnes již známé reaktivní střely V-1/A2 a V-2/A-4, které na konci války zasahovaly Londýn nebo také méně známé  V-3 (Tausendflusser) – dělo s délkou hlavně 127 metrů a kalibrem 152 milimetrů, střílející střely o délce 3 metrů na vzdálenost 200 km, tedy opět s možností ostřelovat Londýn (použito nebylo). A z toho nepřeberného množství můžeme připomenout i německá proudová letadla a jejich technologie radarové neviditelnosti, které později Američané nazvali ´´stealth´´.

Nicméně u těchto posledních, dnes veřejně známých německých technologií, musíme upozornit na dvě podstatné okolnosti. Za prvé, když se dnes o 70 let později, podíváte na vyobrazení těchto někdejších německých proudových letadel s technologií ´´stealth´´, zjistíte, že se toho od té doby změnilo jen velmi málo a základní projekt stále pouze jen navazuje na to, co bylo dokončeno v Německu v roce 1945. To zdaleka není jen můj názor. A za druhé, řada pozdějších svědectví nasvědčuje, že technologie, které tehdy na příkaz admirála Dönitze předali Němci Američanům, byli pro ně v tu dobu již druhořadé, zatímco pro své pokročilé projekty Němci jen potřebovali získat krátký čas k jejich dokončení a dobudování svého nového mocenského centra na Antarktidě. Tedy pro své diskolety Vril a Haunebu a především jejich nejutajovanějšího projektu Thor (brána) a zařízení Die Glocke (Zvon). Byla to tehdy z jejich strany neuvěřitelně rafinovaná a promyšlená hra, neboť tím do budoucnosti, vzhledem k infiltraci jak amerických, tak i sovětských vojenských projektů, získali kontrolu nejenom nad světovým technologickým vývojem, ale i prostor k životu, kde je nemohl nikdo z tehdejších světových mocností ohrozit.

A na závěr moje krátká poznámka. Během budování nacistických tajných podzemních zařízení, jako byl třeba projekt Die Glocke (Zvon), zahynuli desetitisíce nevinných lidí, kteří byli předem odsouzeni k smrti už jen tím, že se ocitli v jejich blízkosti. (Ostatně Němci na konci války postříleli i své vlastní vědce, kteří tato zařízení vyvíjeli.) Tedy, onen nesmírný, jak to nazval polský vojenský novinář Igor Witkowski: „největší technologický skok v historii naší civilizace“, byl vykoupen stejně nesmírným lidským utrpením. Budiž tento text i vzpomínkou na všechny ty bezejmenné, utýrané a zavražděné…

(pokračování příště)