Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Myslím, chci, vlastním a pak stále mám

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Dnes měl opět velmi dobrou náladu a rozhodl jsem se o ní napsat. Jak jsem napsal naposledy, nechci se již zapojovat do diskuzí a psát články podporující tento zvrácený systém tím, že budu na něj myslet a tím jej udržovat při životě a sebe stahovat do temna negativních a zlých myšlenek.

  • myslim-chci-vlastnim-a-pak-stale-mam

Tím že na něj ukazuji, jej nechávám na živu. Vždyť, na koho se ukazuje anebo ten a na koho se myslí v podstatě nikdy neodešel a nezemřel. Žije dál. A tak i tento systém si žije dál jen proto, že mu to dovolíme v našich myslích. Žije proto, že si jej všímáme a necháme se chytat do jeho sítí. Je to voda na jeho mlýn.

A než abych o stávajícím systému mluvil a psal a tím jej podporoval, zaměřím se na něco jiného. Na to, co jej může lehce a jednoduše zlikvidovat a ukončit jeho moc, aby se ukázala, v holé pravdě a nahotě, jeho NE-moc.

Tuším v sobotu či neděli jsem šel na procházku kousek. Kosek od našeho domu. Dělal jsem si fotky novým fotoaparátem. Má vynikající zoomování a fotky jsou pro mne naprosto úchvatné a nádherné. Potom, co jsem si udělal pár detailů okvětních lístků, brouků i pavouků a jejich sítí, jsem šel polní cestou a díval se na okolí. Obloha byla hezká a modrá. Pluli po ní mraky. Slunce si se mnou hrálo na schovávanou. A pak mne vše najednou došlo. Byl to okamžik. Jako lusknutí prsty.

Položil jsem si otázku. "Co je moje?"

A najednou jsem se začal smát. Uvědomil jsem si, jak jsme hloupí. Kolik povyku pro nic naděláme.

A tak, co je tedy moje?

Byl to vzduch, co jsem dýchal. Byl můj. Byl v mých plících. Naplňoval mne a byl všude kolem mne. Chutnal a voněl. To moje byla cesta, po které jsem šel. Byla moje i tráva, co jí lemovala. Mohl jsem si na ni sáhnout, lehnout. Mohl jsem si s ní dělat, co jsem chtěl. Teď a v tomto okamžiku tu byla pro mne a pro nikoho jiného a nikdo mi ji nemohl vzít.

A pak jsem se podíval na okolní les a uvědomil si, že je také můj. A že jej vlastní někdo zapsaný v katastru? Hmmmm. To pro mne, v dané přítomnosti, byla naprosto podružná věc. Protože teď, v tomto jediném okamžiku, byl můj. Mohl jsem si na něj sáhnout. Dotknout se stromů. Cítit jejich vrásčitou kůru. To vše jsem mohl.

Uvědomění o tom, co je v daném chvíli moje, bylo pro mě neuvěřitelné. Protože zde je vidět, že vlastnit můžeme opravdu cokoliv. Třeba Ferari za desítky miliónů. A že je to jen na několik minut na závodním okruhu? No a co!? Ale teď a právě jen teď, je naše!

V tom jednom, jediném a jedinečném okamžiku jej vlastním. Je v mých rukou. Řítím se vysokou rychlostí zatáčkami závodního okruhu. Řídím Ferari a je moje a nikoho jiného. Paráda.

A když nám někdo říká, že nám nic nepatří a že si vše musíme zasloužit, pak je vidět, že se mílí. Jeho omyl, pokud jej přijmeme, je i náš omyl, který nakonec nutíme přijmout i naše děti. Zapomenuli jsme, že vše, co zde na planetě je, můžeme vlastnit a mít. Že vše je naše a jen my si můžeme říct, zda to, co zde je, vlastnit chceme anebo ne.

Ti silní nás nutí myslet jinak. Nutí nás myslet nízce a plytce, což jim vyhovuje. Zbude na ně více toho, co mohou vlastnit, protože my nechceme, co mít můžeme. Zbavujeme skoro všeho, co je i naše. Zbavuje se toho, nemusíme vlastnit a mít jen na jeden letmý okamžik na závodní dráze. Zbavujeme se věcí, pocitů radostí, štěstí, dobra, které můžeme vlastnit na mnoho a mnoho příjemných okamžiků. Nebo dokonce na tak dlouhou dobu, dokud z vlastnění budeme mít radost a dobrý a uspokojující pocit.

Vždyť i ti, co mají a vlastní tak neuvěřitelné bohatství, mají radost z toho, že mají. Dělá jim radost mít a vlastnit. Jinak by se na vlastnění, co ji dělá škodu a způsobuje nemoci, vykašlali a nechali je jiným. Nám!

Pokud by jim to, co dělají, působilo nějakou potíž, tak se jí zbaví. A pro všechny z nás je normální zbavit se věcí, co nám nevyhovují a působí škody. Škody na majetku o zdraví. A děláme to všichni. I ti "bohatí" a i ti "chudí". Nikdo z nás si nenechá, nic z toho, co se mu nelíbí a co mu ubližuje. A nechá-li si to, pak živoří a přežívá. Hlavně však, Život nežije!

A tak mne zase napadá. Jak je možné, že jsme ztratili touhu vlastnit? Jak je možné, že jsme ztratili cíle, mající směr k radosti a uspokojení našich tužeb? Proč jsme vše zmačkali a hodili někam do koše a vše, co nám mělo radost dělat, jsme přenechali úplně někomu jinému?

No není to divné? Nepřipadá Vám to nelogické? Proč se vědomě zbavujeme všeho, co nám dělá radost?

Často nám nad touto skutečností zůstává rozum stát. Mnohokrát stojíme s otevřenou pusou a koukáme na věci, co jsou tak jasné a zřejmé. A sami sebe se ptáme proč? Proč jsem si nechal vzít radost z mé práce, co mě bavila a dělám práci, co mě nebaví?

Sakra!!! Proč???

Co jsem udělal špatně??? Kde je zakopaný pes???

Nic v daném okamžiku nechápeme a nerozumíme ničemu z toho, co se kolem nás děje a hlavně, proč se tak děje. A nakonec skloníme hlavu. Přestaneme chtít a mít touhu vlastnit. Vlastnit kousek - a proč vlastně jen kousek - radosti. Kousek štěstí, co MÁ ten druhý.

Dobře se podívejte, co jsem napsal.

Co MÁ ten druhý!!!

On to štěstí VLASTNÍ. On tu radost MÁ. A proč bych radost a štěstí nemohl mít také? Co mi brání, ve VLASTNĚNÍ štěstí a radosti?

A jak vždy píši, odpověď je jednoduchá.

Brání nám naše paměť. Zapomenuli, jak chutná vlastnění. Jak chutná, když jsme něco měli jako malí kluci a malé holky. V té době jsme nic neřešili. Nic jsme neposuzovali a neodsuzovali. Dělali jsme vše, co jsme dělat chtěli. Byla to doba, kdy jsme neměli zábrany cokoliv mít a vlastnit.

Chtěli jsme mít veliký a ohromný dům? Tak jsme jej měli. Že byl z krabice od banánů? Pche! Pro nás naprosto přirozená věc. To nám vůbec nevadilo. Ten dům byl náš! A MY jej vlastnili! MY jej postavili! Tento plod naší fantazie byl jen náš výtvor a nikoho jiného. Byl to naprostý a úchvatný originál. Nikdo jiný jej neměl a ani nikdy mít nemohl, protože ten dům z banánové krabice, jsme byli MY.

Ale pak přišel někdo. Někdo "moudřejší", "silnější" a "větší" a o naší představě zámku, hradu, supersporťáku, raketě anebo třeba skafandru nám řekl, že je to jen bedna od banánů. Nic víc a nic míň. Degradoval naše sny. A když jsme se bránili a prosazovali naše vidění banánové krabice, tak jsme se pomalu začali stávat "nepohodlnými". Měli jsme svůj názor. A ten je nutné, hned v zárodku, jasně usměrnit.

A postupným usměrňováním a stále častějším degradováním našich snů nám z našeho vlastnění zůstávalo méně a méně. Podlehli jsme. Už jsme nevlastnili. Už jsme neměli. Z kosmické lodi už zbyla jen odrbaná krabice a z auta jen rozšmajdaná bota. My se podřídili a přestali být šťastní.

Naše sny se postupně rozplynuly. Přišli jsme o jeden z nejcennějších darů, co jsme dostali do vínku. Přišli jsme o sny. Přišli jsme o tvořivé myšlenky. O myšlenky, kterými v budoucnu kdokoliv z nás mohl kdykoliv změnit svět.

A proto jsem se začal na polní cestě usmívat a smát. Zjistil jsem, že moje sny mi nikdo nevzal. Stále jsou moje. A já s nimi mohu naložit, jak sám já chci. A nastal okamžik, kdy jsem si začal prožívat své malé vlastnění, o kterém jsem psal.

V jednom jediném okamžiku byl MŮJ vzduch, les, cesta, obloha, pole s řepkou, mrak plující oblohou. A pak najednou jsem si uvědomil, že i Země, co se žene vesmírem, JE MOJE. Že Slunce schované za mrakem, JE MOJE. Že sluneční soustava, JE MOJE. A stejně tak je MŮJ i Vesmír i hvězdy a Měsíc na noční obloze. Vše bylo jen a jen MOJE.

V jedné jediné chvíli jsem VLASTNIL VŠE, co je možné vlastnit. Byl jsem majitelem všeho a nebylo nic, co by bylo někoho jiného. A že jsem fyzicky měl botě jen kámen, co mě v ní tlačil? To mě v okamžiku zážitku vůbec nevadilo, nezajímalo a netrápilo.

A tak mohu napsat, že naše mysl, co nám umožňuje tvoření, je tím dalším darem, který jsme dostali. Mysl nám umožní mít vše, nač si vzpomeneme, ale pouze pokud to doopravdy chceme. Zde platí přímá úměra. A pokud chceme, aby na světě byly války, pak je zde máme. Chceme-li aby někdo vlastnil vše a my nic, pak to máme zrovna tak.

Jednou jsem četl, že: "Myšlenka je stavitel." A to je pravda pravdoucí. Vždyť i v Bibli se píše, že na počátku nebylo nic. Jen slovo. A to bylo u Boha. Ale slovo nevznikne bez myšlenky. A pokud by Bůh neměl záměr - myšlenku - tak by nevyřkl ono posvátné buddhistické OM.

Nevznikl by Vesmír a jeho hvězdy. Gagarin by nikdy neopustil Zemi, Jiří Grygar by nerozdával Bludné balvany. Amerika by neexistovala. Já bych nepsal články a vy je nečetli. Nikdo z nás by nebyl. A to vše pouze za předpokladu, že by si Bůh - Stvořitel - nechal "někým" namluvit, že to, na co myslí a co chce udělat, je hloupost, že by ta jeho hloupost stejně nikdy nefungovala.

Ale k naší radosti štěstí zůstal tím "malým" klukem -holkou - a své sny uvedl v činnost.

Pokusme se udělat to stejné. Zkusme znovu být malými. Zkusme si každé ráno v mysli představit -třeba jen jednu jedinou na minutu - jak hezký budeme mít den. Jak se nám bude dobře pracovat. Jak budeme potkávat usmívající se lidi, co měli ráno v mysli zrovna tu samou představu jako my.

A to je jen jedna jediná minuta. Při líčení, holení. Ta nikomu v daném čase scházet nebude. Jen jedna jediná minuta, co nikoho z nás nezabije, ale co nás může neuvěřitelně a na celý den posílit.

A co by se nám mohlo stát, kdybychom měli v mysli celý den úsměv, představu dobrých lidi kolem sebe a svět bez násilí a válek? Svět v němž vlastníme Zemi, za kterou jsme, rukou společnou a nerozdílnou, společně zodpovědní? Kdy se o ni společně staráme a děláme ji svojí přítomnosti na ní jen samou radost?

Co by se tak asi stalo?

Zlo by jednoduše a bez násilí přestalo existovat. Samo od sebe by zaniklo. Nikdo by na něj nemyslel a tak by prostě a jednoduše neexistovalo. Nemělo by v našich myslích místo.

A i zde je vidět důvod, proč jsem se rozhodl psát o dobru a ne o zlu, co je kolem nás a co nás obklopuje. Nemyslím=nepodporuji. Opět jednoduchá rovnice. A opět ukázka toho, jak je ve Vesmíru vše jednoduché.

A tak na úplný závěr článku o vlastnictví, snech a myšlenkách mohu napsat.

Co budeme vlastnit v mysli, to nakonec dostaneme.

A je lepší v ní vlastnit krásný svět bez válek, milovanou ženu a děti, souseda, co se usmívá a nádherné zbrusu nové auto, co mi stojí před domem.

To vše jde.

Stačí si jen vzpomenout, jak šťastnými jsme byli, když jsme toto vše uměli. Když jsme ještě uměli vlastnit a mít a nikdo nám do našeho chtění a vlastnění nezsahoval.

Facebook komentáře