Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jak se plní přání - jak se plní sny

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 
  • jak-se-plni-prani-jak-se-plni-sny

V posledním článku jsem psal o tom, že je jen na nás, jakou budoucnost si zvolíme. Upozornil jsem na podstatu našeho myšlení a zároveň na skutečnost, jak naše myšlení ovlivňuje naši přítomnost i budoucnost. A je-li naše myšlení a z něj pramenící sny základem toho, co se nám děje, pak je myslím dobře, když napíši a popíši, jak se vše odehrává a nakonec i realizuje ve hmotné přítomnosti.

Stejně jako všechny předkládané informace, jak v mých posledních článcích, tak i v tomto, je nutné chápat absolutně. Vidět za nimi podstatu našeho vlastního tvoření dobrého i zlého.

Kdy absolutní = něco co je činěno bez jakýchkoliv podmínek, úplně, bezvýhradně...

A zrovna tak funguje i naše mysl. Tak se plní naše přání a sny. Tedy, Absolutně.

Proč?

Protože v naší mysli neustále vytváříme vše, co chceme. A důležitou informací ještě je, že splnění našich přání ještě záleží na emoci, se kterou přání vytváříme. Velikost emoce pak přání urychlí anebo zcela odsune na vedlejší kolej a k jeho splnění nakonec dojede v okamžiku, kdy to nejméně čekáme. Pak nadáváme a láteříme, že se nám děje něco, co jsme nechtěli. Problémem ale je, že my to chtěli, ale zapomenuli na to, že jsme to chtěli.

.Abych zde jen nepovídal o teorii, přidám několik příběhů ze života. Někdy se Vám budou zdát absurdní, ale lidé, co byli jejich strůjci, jsou pravdiví a jejich příběhy a jejich splněná přání také.

A opět musím použít, co jsem již mnohokrát napsal. Vše je naprosto jednoduché. Srozumitelné a pochopitelné pro ty, co chtějí chápat a berou věci kolem sebe za něco, co je má obohatit, poučit a svým způsobem i povznést na vyšší úroveň myšlení, vedoucí ke změně společnosti, ke které stejně směřujeme a to i přesto, že se úporně této změně bráníme.

První příběh o splněném přání je příběhem mým.

Ve škole jsem byl celkem lajdák. Po škole moje učení končilo v koutě a šel já raději běhat ven. Na čerstvý vzduch, čemuž nakonec odpovídaly i mé známky. A když přišlo na lámání chleba a já viděl, že podobně hodnocení "raubíři" jdou na učební obor, co zajímal i mne, chtěl jsem také. Nicméně odborně výchovná poradkyně měla jiný názor a pronesla: "Suchý, ty máš čtyřky. Ty se nikam nedostaneš!" A bylo vymalováno. A jediná cesta, kterou mi vybrala, byla hornické učiliště a učební obor havíř. I nyní, když to píši, si uvědomuji, jak se ve mně zvedá odpor k tomuto diktátu. A tento vzdor mi dal sílu "bojovat". Natruc jsem si vybral obor elektrikář. A pak se mi do rukou dostal letáček.

V něm se psalo, že je možné si zvýšit vzdělání na střední škole a následně i na vysoké. Pamatuji si jako by to bylo dnes. Ten okamžik, kdy jsem byl doma, stál u kuchyňské linky. Plný emoce vzdoru proti rozhodnutí oné pedagogické poradkyně. Ve zlosti ve mě uzrálo rozhodnutí. Budu inženýr.

A věřte nebo ne. Stejné to bylo s psaním zde na CFP. Když jsem si četl články a viděl blogy jiných, napadlo mne, že bych chtěl také psát a přispět ke změně společnosti a systému, v němž žijeme. Začal jsem komentáři k článkům. A pak, ze dne na den, někdo jeden můj komentář přidal na titulní stranu.

Byl jsem zaskočen. Moje radost byla veliká. Dlouho jsem koukal, zda to není omyl. No a nebyl. Já začal psát a dělat mnohým lidem radost a jiným, zase starost. A mé další přání z mnoha opět splněno.

Jak to tedy vše funguje? To se dozvíte v dalším příběhu, který je příběhem úsměvným a naprosto pravdivým?

Jednou k nám na víkendovou návštěvu přijeli naší velmi dobří známí. Povídali jsme si o různých věcech. Nakonec sklouzli i na téma, jak se plní přání anebo chcete-li sny.

Kamarád povídá, poté, co se dlouze zamyslel: "No... Víš... Já bych chtěl mít Bakhimgenský palác." Dal si ruce v bok, vystrčil nohu dopředu a myslel si, jak "Plniče přání" dostal.

Říkám mu: "Tak dobře poslouchej... Až se vrátíte domů, jednou v týdnu půjdeš z práce kolem Vaší schránky na dopisy. Za dírkami schránky bude něco bílého. Jak jsi zvyklý, otevřeš schránku a v ní bude pohled, co Vám poslal(a) kamarád(ka), co zrovna byla v Anglii. Vezmeš jej do ruky a na něm bude fotka Bakhimgenského paláce."

Kamaráda tato, ve svém absolutnu, naprosto jednoduchá odpověď "rozlítila". Povídá: "Ale já..." Supěl, blesky mu šlehaly z očí. "Já jsem ho chtěl mít. Jako vlastnit! Rozumíš? Fyzicky mít!!!"

Moje odpověď?

"Ale o tom, ve tvém přání, že jej chceš fyzicky vlastnit, řeč nebyla." Tečka a vymalováno. Hotovo. Přání splněno.

Na tomto naprosto jednoduchém příběhu vidíte, jak se nám naše přání opravdu jednoduše plní. A, jak jsem napsal dříve, plní se úplně, bezvýhradně = absolutně.

I já měl, jako kluk přání. Mít dobrou ženu, se kterou se nerozvedu. Už jsme společně 27 let. Stále je pro mě ta hezká holka, jako dříve. Ovšem "peníze" v mém mladickém přání chyběly.JJJ

A nestačí-li Vám tento příběh, přidám další. Jeden smutný a jeden dobrý a opět splněné v absolutnu.

Kamarád z učiliště těžce pracoval na šachtě. Měl ženu, se kterou se asi deset let snažili mít děti. Bez úspěchu. Stále nic. Frustrace ženy a pracovní vytížení kamaráda ji "donutilo" k věci, co se soužitím manželského páru mají jen málo co společného.

Když on byl na noční směně, ona se setkávala s jiným mužem, co bydlel o patro či dvě výše. Jak dlouho to trvalo? To nevím. Mužem byl železničář-posunovač. Jak to již chodí, každá pravda jednou vyjde najevo. I kamarád nějakým způsobem zjistil, že jej žena podvádí. Nakonec je přistihl v nejlepším.

Jeho zlost - emoce - byla tak veliká, že onoho člověka proklel se slovy: "Ať ti vlak ujede nohy..."

A stalo se. Je to smutné, ale je to tak. Asi do měsíce. Toto, co jsem popsal, mi vykládal poté, co se to stalo. Brečel. Ještě se mi svěřil s tím, že ten večer, kdy je přistihl, utíkal do blízkého kostela, který byl vždy otevřený, aby zde proklel i Boha. Zde jsem se už zhrozil a nakonec děkoval, že kostel byl zamčený a on se doň nedostal.

Jste zdrceni? Je to tak. To vše se stalo. Jeho emoce při přání byla tak veliká a jeho chtění tak neuvěřitelně veliké, že se vše stalo celkem rychle.

A ten hezký příběh, co jsem slíbil?

Týká se stejného kamaráda. S jeho ženou se nakonec rozvedli. Co bylo s jeho ženou dál to nevím, ale jeho příběh o jeho splněném přání, je nádherný a stoji za to, abyste je zažili i vy, zvláště pak, že jsem se zde ocitl, aniž bych chtěl, v roli "proroka" J.

Asi po roce či dvou, za mnou přišel, že je nešťastný. Bral rohypnoly a zapíjel je alkoholem. Byl rozerván. Bolelo ho, že nemá komu předat své geny. Chtěl mít kluka. Chtěl, aby po něm zůstal někdo, kdo bude "ON". Tekly mu slzy neštěstí, když jsme si o tom povídali.

Nakonec mu povídám: "Hele, nic není ztraceno. Třeba někde půjdeš a potkáš nějakou ženu. Ta bude mít dvě děti s jiným a bude sama a rozvedená. Když si ji vezmeš, budeš mít děti a hned dvě, no není to báječné?"

Ale on oponoval s těmi geny, že ty děti nebudou jeho a že po něm nic nezůstane. A pak jsem se již v duchu "smál" a povídám: "Víš, co když zrovna na tebe taková žena čeká? Má ty dvě děti a ty, když jí s nimi pomůžeš, s ní nakonec budeš mít to, po čem toužíš. Holku anebo kluka."

A zase to jeho doplnění a ale: "Ale já chci mít kluka!" Povzdechl jsem si a povídal: "Tak jak chceš. Však uvidíš..."

Nakonec jsme dopili dobré víno ve sklenicích a rozešli se, protož bylo kolem půlnoci. Já vše nechal plavat a nemyslel na jeho příběh, který pro mne skončil. Nicméně, pro mého kamaráda ne.

Víte, jak vše skončilo? Nádherně a dobře.

V jedné restauraci potkal báječnou holku. Měla dva kluky a byla rozvedená. Když mi ji představil, byla to super holka do nepohody, která ví, co chce a co již ne.

O něco více, než za rok po té, co se potkali, mi kamarád volá. Zase mi v telefonu brečí a říká: "Vlasťo, máme kluka." (Omlouvám se, tečou mi slzy. Je to hodně emotivní příběh. Jeho syn má dnes skoro 18 let a jmenuje se Patrik.)

A co tedy napsat?

Přání se plní a plní se absolutně. Vím, že to píši již po několikáté. Ale je to tak. Sám mám mnoho splněných přání. Těch s dobrým i těch se špatným koncem. Mam jich na desítky, o kterých vím. A možná tisíce těch, kdy jsem si jen na něco pomyslel a obratem zapomenul. Stejně jako my všichni. Stačí se jen zamyslet a vzpomínat a dávat do souvislostí.

A jak jsem napsal. Nesmírně důležitá je, když si něco přejete, emoce. A zde je vidět, že i emoce zlosti a s ní spojené přání může vyústit v pozitivní anebo i negativní výsledek. A znova připomenu svůj první článek o mysli a o tom jak funguje.

Budeme-li myslet na to, že je kolem nás agresor, pak "Plnitel přání", Bůh či něco zcela jiného, ale opět absolutního, nám umožní, aby se nám přání splnilo. Dejme si tedy pozor na vše, o čem přemýšlíme a zároveň i na to, jak a o kom smýšlíme. Podle našich myšlenek se nám pak děje a stane. A v jedné moudré knize se o tom píše více než dva tisíce let. Bohužel, stále jsme k této sdělené pravdě slepí a hluší.

A tak, aby byl závěr opět pozitivní a vy měli radost, napíši ještě o jednom splněném přání.

Vše začalo před cca osmi lety a mělo trvání rovných šest.

Byl jsem zaměstnán a měl na starosti jak "výrobu", tak i její finanční kontrolu, aby majitele firmy "nepodváděli" dodavatelé prací. Majitel neustále brečel, jak nemá peníze. Každý den. (I jemu se splnilo přání.)

Jak to již chodí, z jeho strany ke mně přestaly platit dohody - sliby. Já začal pomýšlet na změnu. Důvodem byla nespokojenost a svým způsobem i zrada. A jednou se mi do rukou dostalo něco, co mě mělo minout. Šel jsem za majitelem firmy a ten mi, na můj dotaz o co jde odpověděl: "To se ti do rukou nemělo dostat. O tom jsi neměl vědět!" Moje zlost se dala kousat. To mi věřte. Moje odměny NE a toto ANO?

Odešel jsem do své kanceláře. Vešel za stůl. V ruce jsem držel papíry a nějaké bloky. Zvedl jsem ruce do výše hlavy a vším mrštil o desku stolu a řekl: "Bože! Tak teď jsem pro tebe volný. Dej mi prácí, co bude pro mne dobrá, bude mě bavit a budu mít za ni odměnu, jakou si zasloužím. Ty víš o mě vše a víš, co potřebuji!!!!" Píši vykřičníky, protože zlost byla opravdu veliká.

A co se stalo?

Ještě ten den jsem měl telefon od bývalého zaměstnavatele, že by se se mnou rád sešel. Jak veliké bylo moje překvapení, to ani nemusím popisovat. Někdo by řekl náhoda. Po čtrnácti dnech jsme se sešli a on mi nabídl, abych se vrátil. Ale, jak se říká, nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Odmítl jsem.

V poklidu uplynul měsíc a pak druhý. Já si plnil své povinnosti a na moje vyřčené přání jsem skoro zapomenul, ale na to, že chci odejít ne. A jednoho hezkého slunečného dne mi volá kamarád a povídá: "Jedna firma hledá..."

A zde se začal můj nový šestiletý příběh. Splnilo se mi vše, co jsem chtěl.

A na zcela a úplný závěr ještě jednou napíši. Važte Vaše přání. Mohou být nebezpečná a mohou se na 100% splnit stejně jako ta, co mají pozitivní cíl. A jaký je rozdíl?

V radosti. Ta "špatná a temná" přání nikomu nepomohou a mnohdy ublíží i jejich majiteli. Ale ta pozitivní jsou jiná. Ta nám dělají radost, a když máme radost, pak ji můžeme dávat dál a dělat radost zase někomu jinému, komu je zrovna těžko a mnohdy jej můžeme zachránit od jisté smrti.

Rozhodnutí, jaká přání budeme volit a jaká bude naše budoucnost je tedy jen na nás. Na naší zodpovědnosti, se kterou nakonec my sami budeme v oné nové budoucnosti s našim splněným přáním žit.

P.S. Dnes mi ujela ruka, omlouvám se za delší článek.

Facebook komentáře