Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Co je pravda a co je lež?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Dnešní doba je celkem extrémně vyhrocená. Naše politická scéna je poplatná tomu, kdo jim dá více za to, že bude mluvit tak, jak je nutné, aby mluvila. Rétorické výkony našich politiků jsou toho neustálým důkazem.

Tyto zájmové skupiny nikdy nebudou hájit zájmy nás obyčejných lidí, po jejichž zádech se prodrali k moci a hlavně, nebudou hájit zájem tohoto státu.

Tragédií pro nás všechny je, že TO MY.

  • co-je-pravda-a-co-je-lez

TO MY jsme jim propůjčili, svými hlasy, hlas rozhodující. Tím, že jsme jim propůjčili hlas a dali jim do rukou moc, jsme jim dali i právo na to, aby za nás a potažmo za naše děti a děti našich dětí, rozhodovali v našem zájmu a v zájmu co možná nejlepším pro naši vlast.

Nikdo z nás voličů a svobodných lidí, nikomu z těchto námi zvolených a dnes již jen figurek a loutek v rukou někoho jiného, nedal právo kritizovat to, na co někdo jiný zrovna teď ukáže prstem a kdo prohlásí, že to, na co ukázal, je špatné a zlé.

Za toto patolízalství a loajální kolaboraci a likvidaci a pošlapávání našich práv a svobod platíme dnes daň nejvyšší. Tou daní je slepota a strach. A to vše si na nás vybírá každý den svoji daň. A již učitel národů J. A. Komenský před cca čtyřmi sty lety ve své knize Labyrint světa a ráj srdce o tom hezky píše.

Popisuje zde člověka, jenž neví, do jaké životní role by se narodil. Jede tedy za někým mnohem vyšším a moudřejším, než je on sám. Za někým, kdo má právo nakonec na jeho přání rozhodnout o tom, jako co anebo kdo se narodí. Zda jako dělník, vědec anebo majitel nějakého panství.

Ten někdo vyšší blahosklonně svolí k tomu, aby se ještě před svým narozením mohl rozhodnout, která že to profese je pro něj tou profesí nejvhodnější. A vše by dopadlo nadmíru velice dobře pro onoho člověka, kdyby.

Kdyby se v onom inkriminovaném okamžiku, kdy mu bylo dovoleno se na svět podívat a vybrat si tak svoji novou životní roli a pouť, k němu nepřitočili dvě osoby. Jejich cíl není na první pohled zřejmý. Stejně tak, jako nám nejsou na první pohled zřejmé situace, které nás potkávají.

Jejich cíl mu je umně skryt za jejich rétorikou a úlisným chování. Jak podobné dnešní době a úlisným manipulátorům, jež jsme si zvolili do čela jako ty "nejlepší z nejlepších" a "nejčestnější z nejčestnějších". Že?

První osobou byl Všudybud - takový namachrovaný všeználek, český Brouk Pytlík. Všudybud by pro onoho člověka nebyl až takový problém. Mnoho znal a mnoho viděl. Mohl tedy poutníkovi na cestě za poznáním Života celkem i pomoci.

Druhou osobou a pro poutníka a svým způsobem i osudovou byl Mámil. Kouzelník se slovy. Vlastnící techniku, jak změnit lež v přijatelnou pravdu. Hned na začátku poutníkovy cesty mu Mámil nasadil speciální brýle. Dnes jim říkáme růžové. Měly za cíl změnit jeho pohled na to, co uvidí. Zakrýt mu skutečnost. V oněch brýlích se stávala pravda příjemnou lží. Něčím zcela jiným a přijatelným.

A tak tedy příběh začíná.

Poutník byl neznalý. Věřící v to, že ony dvě entity mu chtějí pomoci. Jeho štěstím a to se týká i nás samotných je to, že mu Mámil ony růžové brýle nasadil špatně. Šikmo. A tak poutník viděl i pravdu.

Viděl, jak se lidé plouží po ulicích ve strachu z toho, co budou zítra jíst. Jak padají do umně připravených děr v chodnících a cestách. Jsou hluboké, stejně jako naše dluhy a dluhy naší nádherné země. A všichni, co do oněch děr padali, měli ohromný problém se z nich bez cizí pomoci dostat. A tak je poutníkovi umožněno - stejně jako mnohým kolem nás - vidět koutkem oka díry, co ti, co do nich padají, nevidí.

Vidí také i to, že ti, co tzv. pomáhají těm, co děr spadli, jsou hyeny pasoucí se na bolesti těchto do děr spadnuvších. Vidí, jak jim tyto hyeny s úsměvem pomohou ven. V vidí i to, co je za úsměvem schováno. Co za onou pomocí stojí a jaký je její výsledek.

Ti, jimž bylo pomoženo, následně padají ještě do větších a hlubších děr a nakonec umírají v zapomnění, bídě, stáří, posměchu. (Jugoslávie, Irák, Egypt, Tunis, Lybie, Sírie a dnes i Ukrajina.) To vše vidí poutník oním koutkem oka, jež není zastřeno růžovými brýlemi Mámila.

Podívá-li se ale poutník na svět jeho brýlemi pak vidí něco zcela něco zcela jiného. Něco, co je v rozporu s pravdou. Vidí zákeřnou lež v její pravé podstatě a nahotě. Zabalenou do nádherného šatu. Usmívající se na nás všechny a tvářící se jako něco, co my všichni velmi nutně pro život potřebujeme.

A i přesto, že Mámil několikrát zjistí, že brýle poutníkovi nesedí, jak mají a snaží se mu je "správně" nasadit, nakonec příběh skončí velice dobře. Mámilovi se nikdy nepovede brýle nasadit tak dokonale, aby poutníka mohly obelhat. A stejně tak se to nedaří i našim politickým patolízalů.

Růžové brýle, které se nám jednostranným tvrzením snaží nasadit, stále sklouzávají na tu, či onu stranu. My tak máme vždy možnost vidět - pokud opravdu a ze srdce chceme, stejně jako poutník - svět takový, jaký ve skutečnosti je.

Jsme médii maseni a utvrzování v tom, že agresorem je vždy někdo jiný. A ne ten, kdo ukazuje s halasem pestem na někoho jiného, často v mnoha případech i nevinného. A tak my lidé, takto často ošálení nasazenými růžovými brýlemi, hledíme do dálky a hledáme viníka tam, kde nikdy nebyl a nebude.

A tak díky růžovým brýlím hledáme viníka tam, kam ukazuje a směřuje prst, resp. ten, co na jiného ukazuje svým kostnatým prstem a co ve skutečnosti skrývá pravou podstatu věci. Skrývá svoji identitu. To, kdo a kým opravdu je a o co mu jde.

A k naší újmě pak je, že když zjistíme, že vše je jinak. Již se zpětně nedíváme na osobu, jenž je prstu majitelem. Neženeme jej ke zodpovědnosti za podvod, jehož se na nás dopustil. A tím oné osobě - a nyní je jedno o koho se jedná - dáváme možnost aby nám znova a znova nasazovala ony, jednou růžové a podruhé zase fialové, brýle, které nám se 100% jistotou umožní pád do děr připravených a nastražených v okamžiku, kdy jsme se dívali jinam. Směrem, kam prst ukazoval. Pryč od toho, kdo je strůjcem oněch nemilých překvapení - děr - na naší jinak by příjemné pouti.

Takže kde můžeme hledat zakopaného psa?

V nás samotných.

To my si dobrovolně necháváme nasazovat růžové, modré, fialkové a bůh ví jaké ještě barvy možné, brýle. Asi je to pro nás pohodlné a chtěné. Jinak bychom to nedělali a nepodporovali tak toho, co ukazuje prstem na někoho jiného a tvářícího se, že ON je ten, co hájí naše zájmy, které v pravé a holé podstatě jsou zájmy jeho.

Věřím a jsem o tom přesvědčen, že stejně jako poutník našel to, co hledal i my najdeme to, co pro náš život potřebujeme. A tak se vraťme zpět k poutníkovi a dokončeme příběh.

Poutníkova cesta trvala dlouho. Mnoho poznal a Všudybud mu mnoho a mnoho ukázal. Poutník však stále nebyl spokojen. Viděl vše podle pravdy, i když se Mámil snažil, seč mohl, aby viděl opak.

Nicméně, poutník nakonec našel na své cestě zapomenutou komůrku. Byla v ní tma a špína. Šátral v té tmě a špíně rukama. Stejně tak, jako v ní dnes šátráme i my.

Na jedné ze stěn nakonec narazil na něco, co bylo po hmatu jiné. Bylo to okno. Zaprášené a hodně, hodně dlouho nemyté. Udělal tedy první krok.

Jedním prsten setřel špínu, jež okno halila a způsobovala onu tmu. Málo tlačil. Byl cestováním již zmožen a na konci svých sil. I přesto se tou rýhou do komůrky prodralo Světlo a v komůrce se udělalo šero. Najednou, jako by si v tom šeru vzpomenul na něco, na co již dlouho nemyslel a skoro i zapomenul. A tak, pod odkrytou vrstvou špíny, viděl jen matný proužek něčeho, co znal.

Něco v jeho mysli jej začalo povzbuzovat a dodávat mu sílu a vytrvalost. Hodně se zapotil, protože okno i komůrka byly již opravdu neuvěřitelně dlouhou dobu nepoužívané stejně, jako okna a komůrky nás všech. Byl zborcený potem a unavený, jak se snažil ono okno i komůrku vyčistit.

Tma se postupně měnila v šero a šero v jas. Špína mizela a byla nahrazena vůní a snahou poutníka, dozvědět se pravdu. Jeho tempo čištění se zvyšovalo a zájem dozvědět se více o tom, co je za oknem sílil. Intenzivně dál a dál čistil. Šera ubývalo a postupně se měnilo v jas - Světlo. Jeho úsilí se mu vyplatilo. A vyplatí se i nám. O tom nepochybuji.

Za oknem uviděl nádherný svit. Uviděl to, co se mu v šeru připomenulo. To, o čem si myslel, že již dávno zapomenul. To, co po mnoho let a období zanedbával a nebral vážně. S údržbou okna zapomenul i na údržbu Světla. Toto opomenutí se mu vrátilo v tom, že nevěděl, do jaké role by se narodil.

A kde že ono okno objevil? A co bychom nyní měli objevit i my?

Tou zašlou špinavou komůrkou bylo jeho srdce a oním špínou zaneseným oknem okno k Bohu. Nyní ve Světle pochopil, co hledal. Světlo bylo Bohem, na kterého zapomenul. Zapomenul zrovna tak, jako zapomenul i na to, že ON člověk, je součástí Světla - Boha - a nikdy jeho součástí nepřestal být. Stejně jako my, i když se to, seč nám síly stačí, snažíme popřít.

A tak si můžeme na základě tohoto příběhu, který J. A. Komenský napsal v 17. století, připomenout, kde že jsou naše okna? Kde jsou naše srdce? A co bychom měli udělat, když je opět najdeme?

Vyčistíme je anebo je necháme dále hnít ve špíně a zanášet špínou naší neochoty podívat na příčinu konfliktů a na toho, kdo je rozdmýchává a kdo je za ně zodpovědný?

Možná je zde nasnadě i otázka, jak dlouho ještě budeme koukat tam, kde ukazuje prst zvrhlíka a jeho posluhovačů a pomahačů námi dosazených do funkcí, které si zasloužili jen tím, že nám před volbami nasadili růžové brýle a my tak oslepli a uvěřili jejich planým slibům, které jsou ve skutečnosti lží?

Odpovědět si nyní musíme každý sám. Nikdo jiný to za nás neudělá a udělat nemůže. A neudělá to za nás ani Bůh, na kterého se ve svých modlitbách obracíme o pomoc.

Zkrátka proto, že nemůže.

A nemůže proto, že nám dal svobodnou vůli.

Dál nám výsadní právo určit si, zda budeme žít anebo se zlikvidujeme svojí vlastní hloupostí a naivitou, že náš problém za nás vyřeší někdo - kdokoliv - jiný, jen ne MY.

Je to těžké, ale jde to. Jen musíme začít čistit svá okna a pustit do našeho života Světlo, které nám bylo ukradeno, resp. my sami jsme si jej zvrhlíky ukrást nechali.

A tak na závěr.

Jeden můj kamarád mi poslal toto video. https://www.youtube.com/watch?v=Csm-gw1KrY8

Je v něm ukázáno, jak je možné jednoduše svrhnout režim, který je tomu, kdo ukazuje prstem nepohodlný. A když to již nejde jednoduše a klidně, použijeme násilí a to označíme po výhře jako dobro.

A tak dle mého soudu. Každý by si měl hodně dobře rozmyslet, zda se bude dívat směrem, kam ukazuje chtivý prst anebo bude přemýšlet o tom, co se děje doma anebo, kdo za rozmíškou stojí a kdo jí podporuje a sponzoruje.

Stát čelem proti těmto zvrhlíkům je těžké. A stejně tak je těžké se vyznat v organizované lži a propagandě, která lež nakonec ukáže jako pravdu.

Nicméně stále věřím, že je možné konflikt řešit. Ne silou a zbraní. Toto není řešení. Boření a ničení již bylo dost a dost a nikdy nikam nevedlo. Dějiny to potvrzují.

A tak na úplný závěr s povzdechem věřím, že se z nich snad jednou poučíme...

A tak všem, co dočetli až, sem děkuji za trpělivost a přeji nádherný a hezký den bez mraků, které by halily Světlo, jež je pro nás tak prospěšné, důležité a žádoucí.

Facebook komentáře