Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Uplynulo čtvrtstoletí od zločinné Havlovy prezidentské amnestie

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

Zatímco mainstreamové sdělovací prostředky se v minulých týdnech předbíhaly v množství nejrůznějších „zajímavých informací“ souvisejících s událostmi konce roku 1989 v tehdejším Československu a dávaly si patřičně záležet na pečlivém výběru toho o čem informovat a jak a co naopak zamlčet, přesně tak, aby naše kapitalistické čtvrtstoletí se jevilo v těch nejlepších barvách a poválečná desetiletí naopak údajně jako doba úpadku, temna, bídy a strašlivé devastace celé společnosti, jsou události, na které zapomínat nelze i s ohledem do budoucnosti pro výstrahu a poučení dalších generací. Jednou z těchto událostí, které se oficiálně již příliš nezmiňují, a když, tak jen neúplně a bez patřičných nezastupitelných údajů, patří mezi mnoha jinými i zločinná Havlova prezidentské amnestie z počátku roku 1990.

  • uplynulo-ctvrtstoleti-od-zlocinne-havlovy-prezidentske-amnestie

Prezident Havel vyhlásil velkou amnestii 1. ledna 1990

Prezident Václav Havel vyhlásil dne 1. ledna 1990 rozsáhlou a do té doby prakticky nevídanou amnestii co do rozsahu i rychlosti jejího provedení, bez ohledu na mnohé rizikové faktory, které s sebou takové rozhodnutí vždy přináší.

Z celkového počtu 33700 (23700 v ČSR a 10000 v SSR) nepodmíněně odsouzených osob v tehdejší ČSSR, mělo být plných 23500 osob, tedy více než dvě třetiny, včetně vrahů, propuštěno. Celé řadě dalších odsouzených měl potom být trest zmírněn. U mnoha obviněných také v důsledku amnestie již ani nebylo zahájeno trestní stíhání. Velmi cenná svědectví o přípravě této amnestie, včetně různých informací ze zákulisí, průběhu amnestie, později podal člověk z nejpovolenějších, tehdejší náčelník správy Sboru nápravné výchovy ČSR dr. Jaroslav Konečný. Zkušený odborník, který více než dvacet let vykonával funkci náčelníka nápravě výchovného ústavu pro ženy ve Všehrdech na Chomutovsku. Od roku 1983 poté vykonával právě již zmíněnou funkci náčelníka správy SNV – ČSR. Pod jeho vedením byly v ČSR zmodernizovány nápravně výchovné ústavy a věznice. Celou práci SNV – ČSR řídil v souladu s Pravidly OSN pro zacházení s vězni. V neposlední řadě pak doplnil Sbor o kvalifikované pracovníky a zasloužil se i o vzrůst vzdělanosti příslušníků Sboru. Tento vysoce kvalifikovaný odborník, který za sebou měl viditelné výsledky, brzy upadl v nemilost nového režimu a jako tzv. „nepotřebná stará struktura“, byl nakonec i bez udání konkrétních důvodů k 30. dubnu 1990 ze Sboru propuštěn. Neoficiálně se uvádělo, že se stal nežádoucí osobou proto, že ještě 23. listopadu 1989 podepsal prohlášení, ve kterém se varovalo před nebezpečím státního převratu a kde se schvaloval policejní zákrok na Národní třídě proti nepovolené demonstraci směřující do centra hlavního města. Konečný však byl nepochybně propuštěn právě proto, že nesouhlasil s rozsahem amnestie a způsobem jejího provedení.

Slovo odborníka k prezidentské amnestii

Jaroslav Konečný v souvislosti s amnestií z ledna roku 1990 po letech uvedl: „Byl jsem zásadně proti tak rozsáhlé amnestii, poněvadž jsem znal dokonale mentalitu vězňů, jejich nálady a názory, o čem hovořili, co budou venku dělat po případném propuštění na amnestii. O ničem rozumném v inkriminovaném období nemluvili, jen o samých lumpárnách … V případě tak rozsáhlé amnestie jsem doporučoval, aby byla stanovena tříměsíční lhůta k propuštění amnestovaných vězňů.“ Podle jeho návrhu měli jít první měsíc domů jen ti, kteří měli zajištěno bydlení a zaměstnání, druhý měsíc ti s perspektivou bydlení a zaměstnání, ve třetí fázi amnestie pak měli jít na svobodu ti ostatní. Tedy skupina osob bez zajištěného

bydlení a práce. Tento návrh byl nepochybně racionální a snižoval riziko živelného propuštění všech amnestovaných prakticky nejednou ve velmi krátkém časovém úseku. Jenže novými mocipány zůstal návrh zkušeného odborníka s mnohaletou praxí zcela nevyslyšen. Důsledky pak na sebe nedaly dlouho čekat. Konečný po letech vzpomínal na dobu amnestie a připomenul své návrhy. Kromě jiného uvedl následující: „při propouštění v několika etapách by bylo více času na to, aby všem amnestovaným osobám, které měly problémy s ubytováním a zaměstnáním, bylo vše zajišťováno prostřednictvím sociálních kurátorů národních výborů a dalších institucí. Zvláště důrazně jsem upozorňoval na to, že jestliže amnestovaní nebudou mít žádné zázemí, že především uškodíme jim samotným i celé společnosti. Mnohým pak opravdu nezbude nic jiného, než páchat trestnou činnost. Doslova jsem uvedl, že budou krást, loupit, zvýší se bytové krádeže, vozidla budou zcizována, vraždy atd. Přítomní členové komise (komise byla složená z poslanců, odborníků na vězeňství i bývalých disidentů) v podstatě souhlasili s mými doporučeními a návrhy, nikdo nic proti tomu neměl. Dále jsem navrhoval, aby intervaly propouštění amnestovaných byly zakotveny ve znění amnestie i se zdůvodněním. Bohužel se tak nestalo.“ Z uvedeného vyjádření i dnes po letech jednoznačně vyplývá, že tyto návrhy přednesl skutečný odborník s dlouholetou praxí, který přesně věděl, o čem hovoří, uměl předvídat důsledky živelného provádění amnestie pod vedením lidí, kteří problematice nerozuměli a jak se ukázalo, napáchali mnohé nevratné škody. Mnohé návrhy Jaroslava Konečného zůstaly jen v rovině návrhů, aniž by byly realizovány. Konečný tak mohl s odstupem let jen konstatovat, že celá amnestie skončila tím nejhorším možným způsobem: „Vinou JUDr. Burešové, amnestie dopadla tak, jak dopadla. Diletantský přístup k zajištění amnestie přinesl celé společnosti obrovské škody a utrpení tisícům obyvatel ČSSR. Velké materiální škody společnosti a především prostým lidem, které napáchali vězni vinou rozsáhlé amnestie a rychlým propouštěním, již nikdo zcela nenahradí. Co je však nejzávažnější, mnoha a mnoha lidem, kteří byli zavražděni amnestovanými odsouzenými už život nikdo nevrátí. Ptám se, opravdu zvítězila láska a pravda nad nenávistí? Nebo lež a nenávist zvítězila nad láskou a pravdou?“

Od konce listopadu 1989 začalo docházet i k cílenému veřejnému ostouzení příslušníků SNV ze strany studentských revolucionářů, novinářů, kteří ještě před pár týdny věrně sloužili politice KSČ i řádně odsouzených vězňů, z nichž mnozí se zcela falešně stavěli do rolí obětí „totalitního režimu“ a považovali sami sebe za nevinné politické vězně. Mnoha těmto hlasům se navíc dostávalo široké publicity ve sdělovacích prostředcích. Příslušníci SNV se zcela po právu snažili bránit těmto atakům a odsuzovali záměrné lži a zjevné výmysly odsouzených na svoji adresu. Například dne 27. prosince 1989 se ve SNV Valdice uskutečnilo shromáždění 260 příslušníků ze všech oddělení útvaru. Na něm bylo přečteno prohlášení příslušníků oddělení nápravněvýchovné činnosti. Někteří z těchto příslušníků chtěli ihned ze Sboru odejít, jelikož odmítali snášet veřejnou dehonestaci své práce ze strany rychlokvašených revolucionářů a kriminálníků. Situace byla tehdy velmi vážná. A jen s vypětím všech sil se vedení SNV podařilo v těžkých podmínkách zvládnout řádný chod v jednotlivých zařízeních zejména v období před vyhlášením amnestie a v jejím průběhu. Nová polistopadová moc se také rychle postarala o to, aby někteří příslušníci Sboru neprávem propuštění i někteří další nedostali odchodné a příspěvek za službu jim nebyl přiznán, ač si toto řádně a dle zákona zasloužili za léta nelehké práce mezi vězni.

O tom jací lidé se na konci roku 1989 u nás drali k moci, svědčí i ta skutečnost, že přesné znění amnestie se SNV ČSR dozvěděl až při jejím vyhlášení dne 1. ledna 1990 v 19.30 hodin v televizních novinách. Nově zvolený prezident Havel také rozhodl, že se zakazuje použití střelné zbraně proti osobám ve výkonu trestu odnětí svobody a výkonu vazby, a to i na výstrahu. Bylo povoleno jen používat mírnějších prostředků k dosažení účelu zákroku. Toto opatření samozřejmě také zkomplikovalo příslušníkům Sboru jejich práci, zejména v období amnestie. Havel ve svém novoročním projevu uvedl, že v naší zemi je mnoho vězňů, kteří se

sice vážně provinili a jsou za to řádně potrestáni, ale na druhé straně, že museli oni údajní nebožáci projít naší prý pokleslou justicí, která zkracovala jejich práva a musejí žít ve věznicích, které se údajně nesnaží probouzet to lepší, co v každém člověku je, ale naopak lidi ponižují a fyzicky i duševně ničí. Tentýž Havel přitom jen nedlouho předtím sdělil tisku, po svém propuštění z Pankráce v květnu 1989, něco zcela jiného. Tehdy uvedl, že za poslední léta nastaly velké změny ve vězeňství k lepšímu. To uvedl snad i proto, že sám mohl osobně srovnávat se svým předchozím pobytem ve vězení. V květnu 1989 Havel prohlásil, že strava ve vězení je dobrá, zdravotní péče lepší než v civilu a chování příslušníků, že je slušné, ohleduplné až přátelské. Ovšem při dobře známých názorových veletočích pana Havla tento jeho názor a jeho popření jen o pár měsíců později vlastně ani příliš nepřekvapí.

Amnestování zločinců přineslo závažné celospolečenské důsledky

Amnestie tedy byla vyhlášena 1. ledna 1990 ve večerních hodinách. V podmínkách ve kterých byla následně realizována, především s ohledem na velmi krátkou časovou lhůtu, bylo vlastně zázrakem, že při ní nedošlo ke krveprolití. A to jen zásluhou příslušníků SNV ČSR, kteří i v náročných podmínkách a pod politickým tlakem z nejvyšších míst plnili velmi dobře a podle zákona svoji práci. Amnestie samozřejmě dle očekávání velmi brzy přinesla mnohé negativní důsledky. Řada propuštěných kriminálníků začala po nečekaném návratu na svobodu ihned páchat znovu trestnou činnost. Včetně vražd a loupeží, znásilnění apod. Postačí tedy pro připomenutí jen jeden příklad. Poměrně velmi drastický, ale plně vyjadřující, k čemu tehdy došlo a jak velké byly důsledky živelné a zcela nepromyšlené amnestie. Kriminálníkům, kteří se tehdy dostali na svobodu se poměrně příznačně říkalo „Havlovy děti“. Otřesný případ popsal známý kriminalista JUDr. Dočekal: „Na počátku roku 1990 po prezidentské amnestii nastala pro nás kriminalisty velice těžká doba. Na jedné straně jsme se jako policisté setkávali s opovržením veřejnosti, na druhé straně vycházeli z vězení amnestovaní recidivisté, kteří najednou měli volné pole působnosti. Přitom právě tehdy se vyhrnula z kriminálu ta nejhorší sorta zločinců, kteří se neštítili ničeho a kteří si novou svobodu a demokracii vyložili po svém. A tehdy se v rámci amnestie dostal z vězení i recidivista, jenž měl na svědomí pohlavní zneužívání dětí, vrah osmiměsíčního děvčátka v nemocnici Na Bulovce v Praze. Asi kolem půlnoci mi doma zvonil telefon. Byl to operační důstojník a hlásil, že pohřešují osmiměsíční holčičku z dětského oddělení nemocnice Na Bulovce. Při vyšetřování v nemocnici bylo zjištěno, že mají na oddělení nového sanitáře, který tam s nimi večer byl. Přitom nikdo v nemocnici nevěděl, že byl dříve trestaný za pohlavní zneužívání a nedávno propuštěný na amnestii z kriminálu. Na dětské oddělení se žádný sanitář moc necpe. Tady nedostávají spropitné od pacientů jako jinde. A tak toho nového mladíka klidně vzali. Holčičku už měl vybranou, byla totiž ze všech dětí na oddělení nejstarší. Zatímco sestry byly pryč, saniťák si dítě odnesl přes celý areál nemocnice až k sobě na ubytovnu. Nikdo si ho ani nevšiml. Vpadli jsme do jeho pokoje na ubytovně a našli jsme holčičku schovanou pod postelí už bez známek života. Nasadili jsme saniťákovi pouta, odvezli ho k nám na úřadovnu do Libně a on hned při výslechu spustil, že chce trest smrti. Rozkřičel jsem se na něj: Ty dobytku, teď chceš trest smrti, když víš, že se chystá jeho zrušení! ….. Rodiče mrtvého děvčátka tehdy přijal i prezident Havel. Prý plakal, když mu vyčítali, že nebýt jeho amnestie, seděl by ten grázl ještě čtyři roky v kriminálu a jejich dceruška mohla žít!“

Někteří naši politici, novináři a další i dnes ještě stále tvrdí, že kriminalita je prý jakousi údajně nezbytnou daní za demokracii. Ve světle mnoha brutálních zločinů, loupeží, vražd, znásilnění a jiných závažných kriminálních činů, které zasáhly naši společnost ve velkém hlavně po roce 1989, k tomuto jejich moudru asi není co dodat. Náklady na řešení kriminálních činů od roku 1990 (policie, soudy, věznice, kurátorská služba propuštěným,

apod.) které nese celá společnost, jsou tak velké, že je rozhodně nelze odbýt jen tím, že jde o nezbytnou daň za svobodu a demokracii. Mnozí tímto jen zakrývají svůj osobní podíl např. v podobě legislativy na výrazně zvýšené kriminální činnosti v období po převratu před pětadvaceti lety.

Bc. Miroslav Pořízek

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře