Pod lampou: kritika Halíka (11. částí)

Halík: „Já si myslím, že právě proto, když má člověk silnou víru, tak nepotřebuje si ji upevňovat tím, že bude snižovat a pomlouvat náboženství těch druhých. To dělají právě ti, kteří jsou si vnitřně nejistí a nechtějí si to přizpůsobit. Lidé nejvíce militantní v náboženství, ale i v ateizmu, jsou často lidé, kteří trpí velkými vnitřními pochybnostmi a kteří nedovedou tyhlety pochybnosti unést a zpracovat, a tak si je promítají na ty druhé a tam se dovedou... s tím, myslím, vyrovnat. Takže je třeba silné víry, ale zároveň je třeba mít hlubokou vnitřní pokoru.“

Odpověď: Halík má ducha antikrista, a proto i nejryzejší křesťanské ctnosti, jako je víra a pokora, používá k likvidaci křesťanství. Vyžaduje, abychom byli takzvaně tak pokorní a měli prý tak silnou víru, že nebudeme snižovat druhá náboženství! To ve skutečnosti znamená, že máme být tak pyšní a tak bez víry, že budeme degradovat našeho Spasitele a Jeho spasitelnou smrt na kříži na rovinu pohanských rituálů přinášených démonům! Tím samým křesťanství přestává být křesťanstvím!

Halíkova pokora je démonskou pýchou! Nesklání se před základními pravdami křesťanské víry, nerealizuje pravdivé pokání, bez něhož nikdo spasen nebude, ale zpochybňuje podmínky pro spásu duše a konkrétní kroky následování Krista. Používá křesťanskou terminologii, sugestivně mluví o pokoře, o víře, ale ani jedno ani druhé nemá a proti obojímu bojuje a zesměšňuje je.

Halík obviňuje pokojné křesťany, že jsou militantní, jenom proto, že se nechtějí nechat zlikvidovat vlnou islamistů, kteří v současné době páchají teroristické útoky a řežou křesťanům krky. Skutečně militantní náboženské fanatiky nazývá mírným a pokojným islámem. Halík všechno staví na hlavu. Halíkovy teorie o pochybnostech ve víře, které se pak projevují tzv. militarismem, jsou zesměšňováním a zastrašováním křesťanů, aby panáčkovali, jak on jim bude diktovat, a nekriticky přijímali islamizaci i všechny jeho hereze a nesmysly, které jsou proti víře, svědomí a rozumu.

Halík: „Čím je člověk starší, zralejší, tak mu odpadávají ty infantilní, naivní představy Boha a Bůh se často ztrácí v takové hlubině tajemství. Ale zároveň člověk má určitou zkušenost s Bohem a poznání víry.“

Odpověď: Halík říká, že tím, že je starší, zralejší, že mu odpadávají ty infantilní, naivní představy Boha. Ježíš ale jasně říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království.“ Myslí tím prostou víru v Něho a v Jeho slova.

Středem křesťanského života je Kristův kříž, pod který se má každý křesťan v duchu stavět, vyznávat zde své hříchy a zároveň si uvědomovat, že krev Kristova byla za tyto konkrétní hříchy prolita. Víc a víc pak poznává Boží lásku a má s Bohem osobní zkušenost, ba dokonce Bůh v životě těchto maličkých koná zázraky, o kterých mohou svědčit.

Halík ve své pýše a nadutosti odsuzuje a zesměšňuje pravdivou víru i pravdivé křesťany. A nejvíc mu na pravdivé křesťanské víře vadí, že vyznává Pána Ježíše jako jediného Spasitele a odmítá hereze interreligijní ideologie, které Halík prosazuje. Halík útočí na pravdivé křesťany, kteří bez všech spekulací přijali evangelium, základní pravdy víry, z nichž žijí, nesou své kříže a pamatují na poslední věci – smrt, soud a věčnost.

Halík pokrytecky tvrdí, že už je duchovně zralejší. Bůh prý se mu teď ztrácí v hlubině tajemství. Prozradíme, co je ta hlubina tajemství: v té hlubině se ztrácí spolu s převtěleným bůžkem, kterým je dalajláma. Je to pekelná hlubina, z které vychází duch pýchy a lži, kterému se Halík otvírá a nechává se jím proniknout. Meditují spolu v kryptě nasáklé tím dalajlámovským božstvím. Ať si dá Halík pozor, aby se z té hlubiny ještě včas vyhrabal, než zůstane věčně v tom „tajemství“, kterému každý obyčejný křesťan říká peklo.

Halík: „To křesťanské chápání víry je spojením Boha transcendentního a imanentního. To znamená Boha, který je skutečně tím tajemstvím, tím zcela jiným, přesahujícím všechno, a to je třeba hájit, a je třeba stále bořit ty naše pojmy, představy, teorie o Bohu, protože když se na ně zafixujeme, tak se z toho stává modla, a modla, modlářství, idolatrie, to je největší nebezpečí víry. Protikladem víry není nevěra, ale idolatrie, modlářství, zabsolutnění relativních věcí a i toho relativního náboženského chápání.“

Odpověď: Halík vyrábí velké mystiky a přitom nezná ani podstatu Nového zákona. Duch svatý skrze apoštola Pavla i evangelistu Jana odkryl tajemství od věků nám skryté a pak zjevené v Kristu Ježíši (srov. Kol 1,26-28). Ne ve filosofiích, ale v Kristu je všechna plnost Božství (srov. Kol 2,8-9). Pravým poznáním Boha a spasitelnou vírou ale Halík pohrdá. Vnitřně odpadl od Ježíše Krista.

On je modlář, jeho víra není spasitelná, tedy Kristocentrická, ale heretická – modlářská. Glorifikuje a prosazuje všechny pohanské kulty, a tím i modlářství. S takovou vírou, jakou má Halík, nikdo spasen nebude.

Je to jen plané mudrování a filosofování plné lží, intrik, podvodů, zesměšňování a vyhrožování. Sv. Pavel varuje: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech a ne na Kristu“ (Kol 2,8). Halík tvrdí, že prožil kóan a že je zároveň tím i oním, buddhistou i křesťanem. To je nejen ztráta víry, ale i rozumu!

Střídá se u ambonu s dalajlámou, s člověkem, který se veřejně pokládá za jakési převtělení pohanského božstva. Medituje s ním v kryptě. To je praktická idolatrie, před kterou Halík tak srdceryvně varuje. Jak největší mystik mluví o hledání Boha někde hluboko, hluboko v sobě, když je ale zároveň i pohan, jakého boha to tam nachází? Pravděpodobně „hadí sílu“, která mu pak vyvěrá do mozku. Nikde nemluví o podstatě pravdivého vztahu k Bohu, která spočívá v živé víře v Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Ignoruje realitu hříchu a potřebu odpuštění skrze Kristovu krev prolitou za nás na kříži. Kristovo vzkříšení Halík zesměšňuje a tvrdí nesmysl, že smrt a vzkříšení je jedno a totéž. Prostě Halík je náboženský podvodník.

Halík: „Boha taky vidíme v zrcadle, nevidíme ho přímo, a právě proto tak tím nitrem našeho nitra, jinak ho nevidíme, jakoby to byl nějaký předmět, nějaké něco, někdo, jsoucno, nejvyšší jsoucno – tak to je modla.“

Odpověď: Toto, co Halík tvrdí, to je snad pohled nějakého buddhisty či hinduisty, který nemá osobního Boha a tvrdí, že Bůh není někdo, není jsoucno, není konkrétní osoba, tedy popírá existenci křesťanského osobního Boha. Mluví o nějakém bohu s malým „b“, a to je anděl světla, satan. Halík je heretik.

Halík: „...ale je ten, který je zcela jiný, protože je tak strašně hluboko, a my v sobě musíme objevit tu hloubku, a tam najednou vidíme, to už nejsem já, tam už jsem otevřen něčemu, co je hlubina skutečnosti, a to je ten živý Bůh a ten z téhleté hloubky promlouvá a je přítomen ve všech věcech a událostech života.“

Odpověď: Halík sugestivně tvrdí, jako mystik vyššího stupně, že Bůh je prý strašně hluboko a my v sobě musíme objevit tu hloubku a tam prý najednou vidíme, že to už nejsem já, ale že tam, strašně hluboko, už jsem otevřen něčemu, co je hlubina skutečnosti. Toto je pohanská pseudomystika, která uvádí do falešného stavu, kdy člověk už ztratil rozum a prožívá takzvaně vyšší „osvícení“, ale andělem světla, kterým je ďábel, a dotyčný pak o sobě tvrdí: já jsem ten bůh. Tento klam je v hinduismu i v buddhismu. Obojí tvrdě odmítají osobního Boha, zodpovědnost za svůj život, nesmrtelnou duši a tvrdí, že se rozplynou v jakési nirváně. Odmítají Ježíše Krista, který jediný dává odpuštění hříchů. Tu jde o systematické a zatvrzelé odmítání Pravdy, kterou je živý Kristus.

Navíc je toto pohanství spojeno s panteizmem, který ztotožňuje Boha s přírodou. Bůh je Tvůrce všeho, a všechno je Mu podřízené, ale On je osobním Bohem, a je nade vším stvořením. Těmito Halíkovými meditacemi, kdy prý máme jít strašně hluboko, člověk ztratí křesťanskou víru i rozum. Toto falešné osvícení podobně přijímají od anděla světla i tzv. ilumináti, kteří chtějí bez Krista vládnout světu. Halík s nimi tvoří jednotu. Kdyby nevystupoval jako kněz, jeho blábolení by nebylo tak nebezpečné. On ale vede lidi k apostazi od Ježíše Krista, a tím ke ztrátě spasení.

Když se Halík odvolává na svatého Ignáce, jde o zneužití a manipulaci. Když Halík líčí jakousi hlubinu v sobě slovy – to už nejsem já – nepokračuje, jako apoštol Pavel slovy – žije ve mně Kristus – protože to by musel být nejprve spolu s Kristem ukřižován hříchu a systému světa. On se raději bez Krista spojuje s jakýmsi vnitřním bůžkem svého ega, který mu dává „osvícení“ v kóanu, takže potom všechno vidí postavené na hlavu. Islamizaci vidí jako největší dobro pro Evropu, gender jako novou populaci. Jeho zkušenost z modlitby není zkušeností křesťana, ale pohanského modláře.

Halík: „Já znám taky ty chvíle opuštěnosti, protože na mě hodně doléhá to, co se děje ve světě. Ten svět je dneska tak plný té temnoty a zloby, že já musím hodně zápasit o naději, já jsem hodně zklamán hodně věcma v církvi. Kdyby nebylo papeže Františka, tak velmi těžce bojuji o svou loajalitu k církvi a jsem i některými představiteli církve, s kterými mě spojují desítky let spolupráce, velice rozčarován a zklamán a zraněn a zlobí mě to. A takže je tolik věcí v tom světě...“

Odpověď: Halík tvrdí, že zná ty chvíle opuštěnosti, protože na něj hodně doléhá to, co se děje ve světě. Halík ale neprožívá bolest nad tím, že církevní hierarchie nebrání pravdy víry a morálky, že hřích a klam masově svádí křesťanské národy k odpadu, že na Evropu přichází vlna islamistů, která zde má dokončit likvidaci křesťanství, z toho Halík bolest nemá. Jeho zlobí, že se tomu zlu ještě někdo brání. Takže tato Halíkova bolest, to není bolest s trpícím Kristem, že duše jdou do záhuby, ale je to bolest nad tím, že ještě někteří do záhuby nechtějí jít a brání se. Zlobí ho, že křesťané v plné míře nepřijímají nové náboženství New Age, které Halík prosazuje a za kterým je duch antikrista. Z toho je velice rozčarován a zklamán a zraněn a zlobí ho to.