Jiné strany si samostatnost našeho státu příliš představit neuměly. Prováděly tzv. aktivistickou, v tomto smyslu prorakouskou, politiku. Sám Masaryk nevěřil v to, že by válka mohla na věci něco změnit. Názor změnil až ve chvíli, kdy měl v jejím průběhu od britských zpravodajských složek přesnější informace. Česká politika se tehdy vyznačovala oportunistickým postojem, říkalo se tomu politika dvou želízek v ohni. Na jednu stranu touha po samostatnosti (kdyby k tomu byla příležitost), na druhou stranu však konformita vůči císařství, kdyby se mu podařilo být na straně vítězů.
Naděje a tužby se tak vyvíjely podle toho, jak vypadala situace na bojištích. Politici, kteří měli informace o tom, jak se válka vyvíjí (například odbojové hnutí Maffie), podle toho spřádali své plány. Když se blížila ruská vojska a vyhrávala, v Čechách převládal optimismus a nadšení stran založení samostatného Československa. Když dosahovaly úspěchů státy Ústředních mocností, převládala skepse a politici se jistili projevy loajality k císaři pánu.
Nebyla to jednoduchá situace, ale určitě byla přehlednější, než dnes. Byla to válka, svým globálním rozsahem sice první v historii a tudíž neznámá, ale pořád válka konvenční. Jedna strana proti druhé, Rakousko-Uhersko buď vyhraje, nebo prohraje. Podle toho, jak se vyvíjela, se skutečně dalo usuzovat na to, co bude v příštích měsících a letech v české politice reálné.
Situaci nejlépe a nejrychleji pochopili právě v České straně státoprávně pokrokové. A historie jim dala za pravdu. To, že tato strana sama o sobě neměla velký politický úspěch, není rozhodující. Rozhodující bylo, že její program se podařilo naplnit, aniž by musela zasednout v Parlamentu. Později její členové budou členy Národní demokracie, která se však také na výsluní moci objeví jen na chvíli a dařit se jí bude spíše jen sporadicky. Karel Kramář se v nové republice velkých vítězství nedočkal, přesto nemůže nikdo zpochybnit, že šlo o Vůdce národa, že odešel ze světa s čistým štítem a že i jemu daly dějiny za pravdu.
Dnes je však situace mnohem složitější. I my jsme ve válce, ale nekonvenční. Bojuje se v ní virem, propagandou, krádežemi voleb. Nedá se říci, kdo je na čí straně – všechny země se chovají – v boji proti údajné pandemii – stejně hloupě vůči svým občanům, jako ta naše. Dříve bylo možné sběhnout k „nepříteli“ (který byl však naším slovanským přítelem), dnes není možné nic z toho. Všichni jsme izolováni, cestovat se příliš nedá a covidová hysterie probíhá ve všech zemích. Média nám tvrdí lživý příběh o tom, že nepřítel je virus a my všichni bojujeme proti němu a že „společně to zvládneme“. Že jsme tudíž všichni vespolek údajnými spojenci. A tak se všude trasuje, všude testuje, všude očkuje. V Americe, i v Rusku, v Británii i v Německu, v Izraeli, stejně jako v Austrálii, prostě všude. Všude probíhají stejné nebo podobné procesy. Všude je omezena svoboda, všude se schyluje ke koncentrákům pro „neočkované“. U nás se vytvářejí „seznamy očkovaných“, ve Španělsku už začali pořizovat „seznamy neočkovaných“.
Náš postoj stěžuje to, že nemáme přesné informace, a o co se skutečně hraje, se můžeme jen domnívat. Situace není tak přehledná, jako byla za první světové války. Nepřítel je nejasný, skrytý. Cíl války je obtížné určit. Jde primárně o vakcíny? O naši izolaci? O zrušení hotovosti? O redukci obyvatel? O čtvrtou průmyslovou revoluci? O nepodmíněný příjem? O sítě 5G? Budou následovat nebezpečnější viry? Bude to trvat rok, dva nebo tři? Nebo už napořád? Co vše nás čeká v tomto roce? Co čeká ty, kteří se nenechají očkovat?
A otázky si můžeme klást i o našem postoji k tomu všemu: Chceme vůbec svoji svobodu zpět, nebo jsme si zvykli na podporu od státu, na Netflix, na distanční výuku a zatím pořád ještě plné nákupní vozíky jídla? Štve nás to, nebo jsme zpohodlněli a vlastně nám je v tom domácím vězení dobře? Nebo se snad tak bojíme, že státu a vládě bezmezně věříme?
Přiznám se, že jen tuším, co se bude dít. Ale přesné informace nemám a nemá je ostatně nikdo, jen ti, kteří tento Plán na naše zotročení vymysleli. Médiím nemůžeme věřit ani „ň“. A alternativní média jsou pouze jako ti zvídavější z nás: zprostředkovávají kvalitnější informace, ale občas se i ony ve svých prognózách mýlí. Ještě donedávna věřila, že Trump své velké vítězství obhájí, ale lehkost, s jakou byl americký lid podveden, vyděsila a zaskočila nás všechny. Nevěští to nic dobrého. A české volby, které nás letos čekají, jsou asi tak důvěryhodné, jako fráze o demokracii z úst dementního pedofila Bidena.
Vlastenecké strany, místo toho, aby se spojovaly, mezi sebou intrikují. Buď jsou rozdělené už v otázce, jak ke covidové totalitě přistupovat (některé totiž totalitní covidová opatření vlády vítají a obhajují), nebo dále pokračují v intrikaření a žabomyších sporech. Ve chvíli, kdy se hraje o všechno, vítězí zase ta malost. S Národní demokracií nepůjdeme, protože Bartoš je antisemita a má nálepku extrémisty… Jakoby na něčem takovém teď záleželo, když nám všem jde o kejhák, a to ne jen obrazně…
Takže co s tím? Plán těch, kteří nás chtějí zotročit, dokážu odhadnout jen ve velmi hrubých rysech. Ale jedno vím jistě: nebudou to volby, které rozhodnou o našem osudu. Nerozhodly o něm v roce 1918, nerozhodnou ani letos. Hacknutí amerických prezidentských voleb je nejlepším příkladem toho, že volby řešení nepřinesou. O našem osudu rozhodneme my sami – jindy, jinde a jinak…
