Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Květa Lauterbachová: Potřebujeme peníze a centrální banky?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 
  • penize
Nadpis připomíná parafrázi na F.A.Hayeka, byť jeho kontroverzní dílko „Soukromé peníze/Potřebujeme centrální banku?" není moc známé. Přesto stojí za přečtení, zejména v této turbulentní době. Nicméně žádný člověk zdravého úsudku po prostudování knihy nemůže toto dílo, a to přes některé pozitivní myšlenky, jako celek akceptovat. Hlavní myšlenka je tato: „Lidé, pokud přestanou mít důvěru ve státem uznané peníze, protože tyto peníze nejsou stabilní, jsou znehodnocovány inflací a lidé ztrácí takto svoje úspory, mají právo natisknout si peníze vlastní."

Vraťme se k současné krizi. Zachraňovat euro nebo nezachraňovat euro? Nebo začít už konečně diskutovat o tom, jakou Evropu bychom si přáli my, obyčejní občané, kterých se nikdo na nic neptá. Váhání nad uvolněním 90 miliard z devizových rezerv České republiky bez vize návratnosti není výrazem naší nesolidarity se státy eurozóny, ale spíše výrazem uplatnění zdravého selského rozumu. Neboť se říká „dvakrát měř a jednou řež". Stačí už jedna tragédie, kdy ČNB, naše centrální banka, ve své době vedená guvernérem Tošovským, podlehla Jidášovým radám, aby nakonec i bez souhlasu parlamentu prodala levně zlaté devizové rezervy České republiky a vyměnila je za dlužní úpisy. V roce 1989 měla ČNB 104 tuny, dnes je to 13,9 tuny. Mezi rokem 1993 – 2000, bylo prodáno dumpingově 56 tun zlata. Velká část byla prodána do Švýcarska, právě tam, kde guvernér Tošovský získal pak lukrativní místo v Bance pro mezinárodní platby v Basileji. Dnes bychom mohli, kdybychom toto zlato měli, umazat část našeho státního dluhu bez problému.

Ale zpět k fungování eura. Nebylo by konečně na čase začít vést seriózní diskusi o reformě fungování Evropské unie, nikoliv však směrem k silně centralisticky ovládané politické unii, ve které budou rozhodovat elity v pozadí, táhnoucí nás směrem k novému světovému řádu ve formě jedné globální vlády? Nebo uvažovat o tom, zda by nebylo možné modifikovat a na nové podmínky uzpůsobit model Evropského hospodářského společenství, který fungoval u původní evropské patnáctky a který by umožnil rozvíjet se všem národům, nikoliv jen těm silným jako dnes Německu a Francii, které také skutečně dnes hlavně rozhodují. I dnes, v době hlubokého hospodářského pádu Řecka, probíhají finanční transfery z Řecka do Německa, ano čtete dobře: Německo dalo bankám záruky za půjčky Řecku, inkasuje však za tyto záruky poplatky (W. Münchau, Wir leben in der Blase der Euphorie, Spiegel on line, 28. 12). Není již potřeba důkazů, že model jednotné měny pro všechny střižený na míru obru Prokrústovi (viz analýza Zánik eura?), znamená pro některé ekonomiky záhubu. Fungovalo-li v minulosti ECU jako mezinárodní zúčtovací jednotka, proč by nemohlo být touto jednotkou nadále Euro? Vedle něj ale musí existovat národní nebo regionální měny. Mohou být využity i staré národní měny, jako měny regionální, protože Evropa má smysl stejně pouze jako Evropa regionů. Poněvadž tam mají lidé k sobě nejblíž, jsou zde přibližně stejné podmínky, stejná mentalita lidí, přírodní a klimatické podmínky. Vedle těchto mohou ale existovat i měny lokální, které budou podporovat lokální ekonomiky, zejména řemesla a zemědělství a pomáhat udržet kapitál tam, kde vznikl, a ne unikat do daňových rájů. V Německu, Rakousku i v jiných evropských zemích se lidé bouří proti tomu, aby banky používaly jejich úspory k rýžování zisků ať už investováním na druhém konci planety, nebo ke spekulacím. Chtějí vědět, zda jsou jejich peníze použity eticky a kde jsou použity. Vznikají různé regionální a lokální měny na podporu místní ekonomiky a zaměstnanosti. Lidé vědí, že pokud se peníze točí a nezadržují se hromaděním, prospívá to ekonomice.

Ani jednotná evropská měna v tomto globalizovaném chaosu, natož celoplanetární globální měna, nejsou řešením globálních nerovnováh. Řešením je pouze změna myšlení nás všech. Nehromadit poklady na zemi, ale v nebi. A tomu přizpůsobit i fungování peněz. Že peníze jsou zbožím, je omyl, který lze napravit. Napravit je ale potřeba především chápání smyslu lidské existence, člověka, který se stal rovněž předmětem trhu - tedy také zbožím.

Podívejme se hluboko do historie. V polovině devadesátých let byl objeven nedaleko Freistadtu poklad. Jednalo se o zakopané mince, zlaté, stříbrné, ale i plíšky, kterým se říkalo brakteáty. Ty pocházejí z období vrcholného středověku a velká většina vystavených z doby Přemysla Otakara II. Peníze vždy souvisely s důvěrou. Pokud reprezentovaly nějakou hodnotu, které lidé věřili jako hodnotě trvalé, měli lidé motivaci peníze akumulovat. Plnohodnotných peněz však nebylo dost, jednak bylo jejich vydávání omezeno množstvím dostupných vzácných kovů, na druhé straně byl ale jejich nedostatek zapříčiněn tím, že lidé tyto peníze šetřili do slamníku a tím byla jejich část vyloučena z oběhu. Panovníci však peníze potřebovali. Na stavbu katedrál, na vydržování svých sídel a vedení svých válek. Čím rychleji se peníze v ekonomice točily, tím více se dařilo hospodářství, rostlo celospolečenské bohatství. Nedostatek peněz tedy řešil panovník, města nebo biskupové tím, že nechali vyrazit mince, jejichž platnost byla omezená. Mince byly dvakrát až třikrát staženy z oběhu, znovu přeraženy a jejich hodnota se postupně snižovala. Nemusely to být ani mince zlaté a ani tříbené. Nikdo neměl zájem tyto peníze spořit, každý se jich snažil zbavit. Musely být utraceny, což zase přinášelo lidem práci. Období fungování brakteátů je charakteristické rozkvětem řemesel, stavbami katedrál, které zdobí naše města dodnes. Jestliže se ptáme, byla-li Evropa někdy skutečně křesťanská, tak to bylo právě v období mezi 11. - 16. stoletím. Peněžní a finanční majetek nebyl ceněn, investovalo se do reálnách hodnot, ty byly vytvářeny prací lidských rukou, nikoliv přesuny virtuálních peněz a spekulacemi, swapy, futures, tedy tím vším, čemu dnes říkají v London City „finanční průmysl". Lichva v tomto historickém období byla tvrdě potírána, půjčování peněz na úrok se začalo prosazovat a bylo všeobecně tolerováno až od 16. století.

zdroj: http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=846

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře