"Kanonizace" Václava Havla. Přestali snad katolíci věřit v peklo?

První prezident České republiky Václav Havel těsně před Vánocemi zemřel. V dětství byl pokřtěn, biřmován a přijal první svaté přijímání, jak tvrdil kardinál Duka a jak by to mělo být ověřitelné z matriky křtů a dalších dokumentů. Jeho životní partnerka Dagmar, s níž žil ve hříchu, protože byla v minulosti církevně oddána s jiným mužem, jenž dosud žije, si přála katolický církevní pohřeb, který mu nebyl odepřen, i když praktikujícím katolíkem ve svém dospělém věku nikdy nebyl a katolickou víru nevyznával.

Tím nejhorším ale, s čím nemůže pravověrný katolík nikdy souhlasit, je všestranná glorifikace zesnulého exprezidenta, která při pohřbu zazněla nejen od reprezentace státu, nýbrž i Církve. V této polyfonii krasořečnických chvalozpěvů se téměř vytratily výzvy k modlitbě za spásu duše tohoto muže, ačkoliv právě toto on potřeboval nejvíce ze všeho - a to jednak jako každý zesnulý, jednak i vzhledem ke svým hříchům, které byly veřejně známy a jež mohly povážlivě ohrozit jeho spásu.

„De mortuis nihil nisi bene" - o mrtvých nic než to dobré. Tak velí slušnost a pieta k zesnulým. Nebylo by zajisté vhodné, aby na pohřbu někdo vypočítával Havlovy hříchy - to se při těchto příležitostech skutečně nedělá - ale modliteb za spásu duše není nikdy dost. Proč se v katolickém prostředí k nim nevyzývalo, proč se i česká církev připojila ke všeobecnému chóru politicky motivované spontánní „kanonizace", ačkoliv jí bylo velmi dobře známo, že Havel nežil v osobním a rodinném životě v souladu s Desaterem, že nevěřil v Božství Ježíše Krista, že tíhl více k buddhismu než ke katolickému křesťanství, což dokazuje setkání s dalajlámou krátce před smrtí, že zemřel nezaopatřen, ačkoliv možnost tady byla? To všechno jsou skutečnosti, které se mohly stát závažnou překážkou jeho spásy, proto Havel potřeboval tím spíše a tím více naše modlitby, aby mu všemohoucí Bůh byl milosrdným Soudcem.

Tato „spontánní kanonizace" nebyla však pouze specifikem pohřbu Václava Havla. Velmi často nevěřící člověk odchází z církevního pohřbu s dojmem, že katolíci už přestali věřit v peklo a možnost věčného zatracení, ano, i v očistec a nutnost proseb za zkrácení či zmírnění trestu za hříchy. Jen zřídkakdy se toto zdůrazňuje a k tomu vyzývá. To, co na pohřbech slýcháme, jsou velmi často oslavné řeči, z jejichž kontextu lze vycítit, že nebožtík je „zcela určitě" v nebi. Jako by očistec nebo dokonce peklo vůbec neexistovaly, proč by tedy náš zesnulý potřeboval ještě modlitby za spásu své duše?

Pozitivum Havlova pohřbu je pouze v tom, že tuto bolestnou slabinu současného katolicismu odhalil v plné nahotě. Poučíme se z toho nebo zůstaneme raději dále vězet v pohodlném zavírání očí před realitou očistce a pekla?

PhDr. Radomír Malý je český historik, novinář, politik a vysokoškolský pedagog

zdroj: www.stjoseph.cz