JAN KOPAL: PŘED 100 LETY SE KONAL USTAVUJÍCÍ SNĚM ČESKOSLOVENSKÉ NÁRODNÍ DEMOKRACIE

„Velectěné shromáždění! Tento sjezd strany přišel po mém názoru včas. Převrat a utvoření samostatného českého státu, bylo uvítáno ohromným nadšením celého národa a všichni slibovali, že v prvé řadě budou pracovati na jeho vybudování, upevnění a posílení. (Tak jest.) Ty slavné sliby, které byly složeny ještě před převratem na památné schůzi 13. dubna m. r., ty slavné přísahy, které tam složili za celý národ jeho zástupcové, ty máme plniti, ale ještě jsme je nesplnili. (Výborně.) V naší politické veřejnosti čím dále, tím více přichází ke slovu něco docela jiného, nežli je státnický klid a státnický rozhled, čím dále tím víc přichází ke slovu agitace. (Tak jest, výborně, potlesk.) Blížíme se k volbám a tu nám má zmizeti z očí národ, má zmizeti blaho republiky a do prvé řady má přijíti agitace stran. (Výborně.) A tato agitace po rakousku a ne po česku zmocňuje se v prvé řadě všeho toho, kde je jakákoli nespokojenost. Ne nespokojenost plynoucí z toho, že by nevyhovovaly nynější řády, že by nevyhovovaly snahy po zlepšení poměrů, nýbrž nespokojenost s tím, že celkový stav hospodářský i sociální obratem ruky za 4 měsíce nebyl přeměněn v eldorádo. (Výborně, tak jest, potlesk.) My kteří jsme chtěli dělati národní a českou republiku všech vrstev, jsme nyní stavěni před to, abychom dělali republiku jednotlivých stavů, abychom na místě republiky národní a české dělali nějakou republiku podle tříd či-li zkrátka, abychom rozkouskovali celý náš národ do škatulek a způsobili, že mezi sebou budeme licitovat a mezi sebou hledět urvat to, co se urvat dá. (Výborně.) A proto byl tento náš sjezd potřebný, aby se zase jednou vyzvedl ten náš velký cíl, aby se zde mohlo říci, že nedovedeme-li za nynější doby skutečně státnicky postupovat, že tento stát neudržíme.“1)

Psal se 25. březen roku 1919 a oním sjezdem byl ustavující sjezd Československé národní demokracie. Jednu ze státotvorných politických stran, o které historik Josef Tomeš napsal: „Autentický obraz mnohých novodobých českých politických stran se často skrývá za charakteristikami, jimž je v minulosti obdařili jejich ideoví a političtí protivníci a jež zpravidla dezinterpretují některé programové postuláty či politické aktivity těchto stran, anebo postoje a výroky jejich představitelů. Takové „etikety“ mívají značnou životnost: přes proměny politických režimů se houževnatě udržují v historickém povědomí, v publicistice a občas i v seriózní dějepisné produkci.

Za příklad může sloužit Československá národní demokracie, posléze Národní sjednocení, výrazná složka československého politického stranictví dvacátých a třicátých let 20. století, jež bývá tradována jako ultrapravicová nacionalistická strana fašizujících tendencí, reprezentující zájmy českého velkokapitálu a v jejich intencích usilující o změnu demokratického systému meziválečného Československa směrem k autoritativním formám vlády. Schéma, vytvořené kdysi v levicovém politickém prostředí a petrifikované v desetiletích komunistické éry, přežívá alespoň zčásti dosud a proniká i do současné literatury. Objektivní historické bádání však naráží na skutečnost, jež uvedené hodnocení podstatně relativizují a korigují.“ 2)

Národní demokracie má své kořeny v únoru 1918, kdy vznikla jako Česká státoprávní demokracie sloučením Národní strany svobodomyslné (mladočeské), části strany pokrokové (realistické), strany státoprávně pokrokové (Dr. Antonín Hajn) a strany lidovopokrokové (Dr. Adolf Stránský). Na sjezdu konaném 23. až 25. březnu 1919 byla přezvána na Československou národní demokracii.

Program navržený na ustavujícím sjezdu strana konzervativně dodržovala až do 30. let. Základem zůstala idea národního státu, postavení proti dílčím zájmům tříd a vrstev. Strana se dovolávala demokracie bez levicových výstřelků, v sociální sféře smír, kde kapitál a práce nejsou v protikladu. Požadovala odluku církve od státu a v zahraniční politice všeslovanskou linii (tzv. novoslovanství jeho hlavním představitelem byl Dr. Karel Kramář)

Význam a volební podpora měly po celou dobu I. republiky sestupný trend. Své naplnění viděla strana v nacionalismu a postupném posunu doprava politického spektra. Po volbách v roce 1920 se začal projevovat nesoulad mezi jednotlivými složkami, což vedlo k secesi Stránského brněnského křídla. Zdá se, jakoby český liberalismus, který strana představovala, se vyčerpal samotným momentem vzniku ČSR.

Programově strana do nových poměrů vplula jako strana všenárodní, demokratická a pokroková, byla pro odluku církve od státu, hlásala přitom zachování náboženské svobody, vyhraněný antisocialismus, horovali pro národní český stát a silného prezidenta, vzájemnost se slovanskými národy, styky s nebolševickým Ruskem, proti uznání SSSR de iure, v ekonomické sféře je známá Rašínova deflační politika (versus volnější koncepce Karla Engliše).

Se stranou kooperovala agrární opozice, spolu s Národní ligou a Národní frontou utvořila Národní sjednocení. Národní demokracie měla také blízko k Národnímu hnutí, Červenobílým i politckému klubu Vlajka.

Hlavními představiteli byli Dr. Karel Kramář, Dr. Alois Rašín, Viktor Dyk, Dr. Karel Baxa, Antonín Hajn, Dr. Ladislav Rašín. V letech 1920-1939 se mezi zvolenými poslankyněmi a senátorkami nacházely celkem čtyři ženy. (Musilová 2007: 157).

Tiskovými orgány strany byly Národní Listy, Mladý národ, Národní učitel, Česká revue, Národ, Národní student, Ženský svět, Český Denník (Plzeň), Moravsko-Slezský Denník (Moravská Ostrava).

A na závěr ještě jednou Dr. Alois Rašín a jeho legendární projev na ustavujícím sjezdu. Jeho slova o spoléhání na stát a na úřady se dá klidně vztáhnout i na naší dobu: „Nebylo národa, který by býval vznikl cestou svépomocí všech svých organisací, ať už patřily ke kulturním, jako Matice a Národní divadlo, nebo k hospodářským, ať to byla naše samospráva, všechny snažily se o jedno, aby zocelily národ, aby tento národ udělaly schopným, aby nejen odolal přesile nepřátel, která proti němu zde stála, nýbrž aby také budoval na své samostatnosti. A nyní zde stojíme a děláme jednu velkou chybu. Vše toho, co jsme dříve měli a co jsme svou organisací naučili, neužíváme a všechno jsme to zahodili. Tohle musí udělat stát, tohle musí udělat také stát, zkrátka stát musí udělat všechno. Těch, kteří žádají, aby vše dělal stát, přijde ke mně nejvíc (Veselost), poněvadž to vždy stojí peníze. A věřte mně, velectěné shromáždění, že kdyby věci šly tak dále, že bychom se úplně uúřadovali. (Veselost.) Máme 16 ministerstev. (Hlas: Pane bože!) Ale my bychom jich snesli také 32. (Veselost. Potlesk.) Vedle těchto ministerstev snesli bychom spoustu centrálních úřadů. Jak jsem dnes v novinách četl, pánové, také na naši včerejší schůzi byla navrhována celá řada úřadů. Zdá se mně, že náš národ bloudí a velmi nebezpečně bloudí, že začíná myslet německy, že začíná myslet takovým způsobem, že se bez úřednického rozumu nikam nedostane (Výborně!), že stát je tady pro to, aby každému dal berle a že by to bez berlí nedovedl. (Výborně! Potlesk.) Kdo všechno dnes chce být u nás úředníkem, dostati hodnostní třídu, i ti, kteří nebyli nikdy úředníky (Hlas: Od pultu!), čili všichni věří v omnipotenci státu. Zapomíná se, že jsme rostli a mysleli řekl bych anglicky a ne německy. Proto jsme porazili Rakousko a proto nám to Rakousko neodolalo. […] A nyní to všechno chceme zahoditi. My všichni tu velkou zkoušku a erudici, všechno to, co jsme si za dlouhá léta poroby dovedli v sobě vychovat, chceme odhodit a říkáme: Postav se za mne, úředníku, a řiď moji ruku, já už nedovedu psát. (Veselost.) to je, prosím, choroba, nejnebezpečnější choroba našeho národa. Řekne se, že tak činím ze šetřilství, poněvadž by tím státní rozpočet vzrostl, ne, velectění pánové, neudělal jsem to ze šetřilství, dělám to z poznání, že nejlepší práce, která se koná, jest práce, která se koná s ideou a se zápalem.“ 3)

1) Pracovat a šetřit! Řeč ministra financí Dra. Aloise Rašína, Praha 1919, str. 3-4
2) Eva BROKLOVÁ, Josef TOMEŠ, Michal PEHR: Agrárníci, národní demokraté a lidovci ve druhém poločase první Československé republiky, Praha 2008, str. 130
3) Někdy bývá za konec existence Československé národní demokracie považováno datum 28. října 1934, a to v souvislosti s proklamativním vznikem Národního sjednocení, ale organizační složky byly likvidovány až v roce 1935.

zdroj: http://narodnidemokracie.cz/jan-kopal-pred-110-lety-se-konal-ustavujici-snem-ceskoslovenske-narodni-demokracie/