Facebook Twitter RSS

Oskar Krejčí: Hranice možností

  • hormuz-map-and-map
Použití vojenské síly v mezinárodních vztazích otvírá cestu nejen ničení, ale i tomu, co by bylo možné nazvat „tvořivá svévole". Proto také zvažování útoku na Írán znovu otevřelo diskuse o budoucnosti hranic v této oblasti. I když se zvažované datum útoku na Írán stále vzdaluje – momentálně je nejčastěji uváděn začátek léta –, koncentrace vojenských sil USA v Perském zálivu pokračuje.

Minulý týden proplula i se svým mohutným doprovodem Hormuzským průlivem letadlová loď Abraham Lincoln. Připojila se tak k bitevní skupině letadlové lodi Carl Vinson. V březnu by tuto údernou sílu měla doplnit další letadlová loď USA, Enterprise. Hromadění sil dorůstá úrovně, kdy je levnější začít válku než stáhnout vojáky. Do úrovně, kdy politici ztrácejí kontrolu nad situací a vedení přebírají vojáci.

Západ hledá spojence, kteří by podpořili jeho případný vojenský projekt. Jednoho ale už ztratil: pákistánský prezident Ásif Alí Zardárí oznámil, že jeho země nepovolí pro případnou intervenci využít americké základny v Pákistánu. Příznačné je, že tak učinil na pátečním setkání hlav států Afghánistánu, Íránu a Pákistánu v Islámábádu. Turecko zároveň oznámilo, že nedovolí Izraeli využívat zpravodajské informace NATO získané z radarů umístěných na jeho území. Jenže i tak zůstává Írán otevřen bombardovacím letadlům a střelám s plochou drahou letu z mnoha azimutů.

Znovu Persie

Jak narůstá hrozba války, vrátila se do diskusí extremistů na Západě i otázka přemalování hranic Íránu. Hranic země, kterou Ralphs Peters v článku Krvavé hranice (otištěném v červnu 2006 v americkém časopise Armed Forces Journal) označil za „stát s bláznivými hranicemi". Írán by se po válce měl opět proměnit na Persii.

Persii se začalo na Západě říkat Írán v roce 1935 na základě požadavku tehdejšího vladaře Rezi Šáha Pahlavího, který adresoval v Teheránu akreditovaným velvyslancům. Odpovídalo to místnímu jazykovému označení: název „Írán" se v této zemi užíval od Sásánovské dynastie, tedy z období mezi třetím a sedmým stoletím. A tak se dnes výraz „Persie" užívá jen v historickém smyslu, což bývá často matoucí. Pravdou je, že hranice tohoto státu se v dějinách mnohokrát proměnily. Výsledný stav je ovšem obecně přijímán a chráněn mezinárodním právem.

Etnické hranice

Je tu však ještě etnické rozhraní. Podle CIA Facebook v Íránu tvoří Peršané – tedy lidé hovořící jazykem fársí – 61 % ze 78,9 milionu obyvatel. Azerové se na celkové populaci podílejí z 16 %, Kurdové 10 %, Lurové šesti a Arabové dvěma procenty, právě tak jako Turkmeni a ostatní turkistické kmeny. Pro ilustraci potenciálních problémů lze připomenout, že v Ázerbájdžánu žije přibližně osm milionů Azerů, zatímco v Íránu jich je 1,4 až 3,5krát více. Nabízí se otázka, zda po válce nevytvořit na úkor Íránu Sjednocený Ázerbájdžán. To není jasné. Je ale zřejmé, kam v případě války proti Íránu bude směřovat jedna z velkých vln běženců.

A pak je tu ještě jeden tvůrčí plán: vytvořit Svobodný Balúčistán. Ten by měl změnit nejen Írán, ale i Afghánistán, a hlavně Pákistán. Pákistán je podle Peterse a některých dalších stratégů „nepřirozený stát". Balúčistán by částečně oddělil Pákistán od moře a sebral by mu strategický přístav Gwadar. Ten není jen přístavištěm pro mohutné kontejnerové lodi, ale i pro dopravu ropy do Číny; Čína financovala z 80 % začátek modernizace Gwadaru. Těžko se divit pákistánským představitelům, že se nedívají s nadšením na hromadění zbraní v Perském zálivu.

Ještě by se dal vytvořit – překreslením hranic Íránu, Iráku a Turecka – Kurdistán. Kurdů žije ve světě přibližně 30 milionů, a nemají stát. Přitom vytvoření svobodného Kurdistánu by podle Peterse znamenalo „vznik nejvíce prozápadního státu mezi Bulharskem a Japonskem". Otázkou prý zůstává, zda by si Persie zachovala kontrolu nad přístavem Bandar Abbás, který hlídá Hormuzský průliv, nebo tento přístav připadne nově vytvořenému Arabskému šíitskému státu... Takto by se dalo „vyřešit" mnoho sporných vojensko-politických a ekonomických otázek ve prospěch Západu.

Války tvoří hranice

Pohled do dějin ukazuje, že překreslování hranic se děje zpravidla po válce. Někteří vítězové to přímo milují a činí tak bez jakýchkoliv zábran. Mapy se kreslí až příliš často podle zásady „Běda poraženým!" V minulosti i dnes, jak ukazuje vytvoření druhého téměř etnicky čistého albánského státu na mapě Evropy – Kosova.

Svého času například při rozebírání dědictví Osmanské říše Lausannská smlouva (1923) sice vyvážila zájmy britských a francouzských mandátních území na Středním a Blízkém východě – ale „opomněla" zájmy Arménů a Kurdů.

Možná válka s Íránem otevře Pandořinu skříňku, z níž kromě jiných chorob vyletí etnické sváry a otázka hranic. Vítězové rozhodnou. Otázkou je, na jak dlouho. Vždyť například v Afghánistánu mluví daríjštinou, což je jazyková podskupina íránských jazyků, 90 % obyvatel. Odhaduje se, že etnických „Peršanů" žije v Afghánistánu osm milionů. I v jejich prospěch se dá překreslovat hranice...

Zásah do územní celistvosti jakékoliv země je narušením suverenity státu, ohrožením jeho životních zájmů. Cynické plány na překreslování hranic na Středním východě jen mobilizují odpor proti Západu, sjednocují odpůrce intervence proti Íránu. I když mnohé ze zmiňovaných hranic jsou z hlediska spravedlnosti, vnímané jako právo národů na sebeurčení sporné, zásadní otázkou je, jak je měnit. Začátek by měla tvořit autonomie menšin. Přestože je dohoda nesmírně obtížná, válka je nejhorším řešením. A zdá se, že by byla jen řešením dočasným.

 

Celý článek zde: http://www.publica.cz/index.php/tubepublica/hotspot/972-hranice-moznosti.html

 

podporte-width