Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Mahdi Darius Nazemroaya: Geopolitika Hormuzské úžiny: Mohlo by námořnictvo USA být Íránem v Perském zálivu poraženo?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 
  • iraan-cil
Po letech hrozeb USA přijímá Irán kroky, které naznačují, že je jak ochotný, tak schopný Hormuzskou úžinu uzavřít. 24. prosince 2011 začal Irán s námořním cvičením Veleyat-90, to probíhalo v okolí Hormuzské úžiny a rozšířilo se z Perského zálivu i do Ománského zálivu (Ománského moře), do Adenského zálivu a do Arabského moře.

Během průběhu těchto cvičení se rozhořívala válka slov mezi Washingtonem a Teheránem. Ovšem nic z toho, co Obamova administrativa nebo Pentagon provedly či řekly, prozatím Teherán od pokračování ve svých námořních cvičeních neodstrašilo.

Geopolitická povaha Hormuzské úžiny

Kromě té skutečnosti, že jde o životně důležitý přepravní bod pro globální energetické zdroje a jejich strategickou záklopku, je třeba si všimnout ohledně Hormuzské úžiny a jejího vztahu k Iránu i dvou dalších otázek. Ta první se týká geografie Hormuzské úžiny. Ta druhá se týká role Iránu v jeho účasti na správě této strategické úžiny v souladu s mezinárodním právem a jeho suverénními národními právy.

Námořní doprava procházející Hormuzskou úžinou vždy probíhala v kontaktu s íránskými námořními silami, které se převážně skládaly z pravidelných sil íránského Válečného námořnictva a z Námořnictva íránských Revolučních gard. Íránské námořní síly provádí v Hormuzské úžině monitorování a policejní službu spolu se sultanátem Omán přes ománskou enklávu Musandam. Pro tranzit přes Hormuzskou úžinu je ještě důležitější to, že veškerá námořní doprava, včetně plaveb USA Navy (válečného námořnictva), se musí plavit ííránskými teritoriálními vodami. Téměř všechny vstupy do Perského zálivu se dějí skrze íránské vody a většina opuštění zálivu probíhá ománskými vodami.

Írán povoluje cizím lodím, aby používaly jeho teritoriálních vod v dobré víře a na základě Části III Konvence Spojených národů o námořním právu v průchodovém dopravním režimu, která stanovuje, že plavidla mohou volně vodami Hormuzské úžiny a podobných vodních cest proplouvat podle rychlé a trvalé navigace probíhající mezi otevřeným přístavem a volným mořem. I když Teherán dodržuje tyto zvykové navigační postupy Námořního práva, tak k tomu ale Teherán není právně zavázán. Stejně jako Washington, Teherán sice tuto mezinárodní dohodu podepsal, nikdy ji však neratifikoval.

Americko-iránské napětí v Perském zálivu

Nedávný vývoj byl takový, že íránský Majlis (parlament) přehodnocoval využívání íránských vod v Hormuzské úžině cizími plavidly.

Byla navržena legislativa o zablokování přístupu cizím válečným lodím, aby tyto nemohly využívat íránských teritoriálních vod k plavbě Hormuzskou úžinou bez íránského povolení; Komise národní bezpečnosti a zahraniční politiky íránského parlamentu v současnosti studuje legislativu, která by stanovila oficiální íránský postoj. Tato by pak měla bý ukotvena v íránských strategických zájmech a národní bezpečnosti. [1]

30. prosince 2011 letadlová loď USS John C. Stennis touto oblastí proplula, zrovna když Írán prováděl svá námořní cvičení. Velitel pravidelných íránských ozbrojených sil, generálmajor Ataollah Salehi, doporučil USS John C. Stennis a dalším plavidlům USA Navy, aby se do Perského zálivu nevracely, když Írán zrovna provádí tato cvičení, s komentářem, že Írán nemá ve zvyku opakovat varování dvakrát. [2] Krátce po tomto zlověstném íránském varování Washingtonu odpověděl tiskový tajemník Pentagonu prohlášením tvrdícím: „Nikdo v této vládě neusiluje o konfrontaci s Íránem kvůli Hormuzské úžině. Tohle nažhavení je důležité zchladit." [3]

Ve skutečném scénáři vojenského konfliktu s Íránem je velice pravděpodobné, že USA letadlové lodi by ve skutečnosti operovaly z oblasti mimo Perský záliv a z jižního Ománského zálivu a Arabského moře. Pokud nebudou raketové systémy, které Washington buduje na území tohoto petrolejového šejka v jižním Perském zálivu, provozuschopné, je vyslání větších USA válečných lodí do Perského zálivu nepravděpodobné. Důvody jsou spjaté s geografickou realitou a obrannou schopností Íránu.

Geografie je proti Pentagonu: Síly USA Námořnictva v Perském zálivu naráží na své meze

Námořní síly USA, do nichž patří US Navy (USA Námořnictvo) a US Coast Guard (USA Pobřežní stráž) mají převahu nade všemi ostatními námořnictvy a námořními silami na světě. Schopnosti jejich hlubokomořských a oceánských operací nejsou srovnatelné či překonatelné žádnou další námořní mocností. Převaha však neznamená neporazitelnost. USA námořní síly jsou totiž v Hormuzské úžině a v Perském zálivu zranitelné.

I přes jejich mohutnost a hroznou sílu geografie v Hormuzské úžině a v Perském zálivu pracuje doslova proti USA námořní síle. To, jak je Perský záliv relativně úzký, z něj činí něco jako kanál, přinejmenším ve vojenském a strategickém kontextu. Obrazně řečeno, letadlové a bojové lodě USA jsou v úzké vodě spoutány či jsou sevřeny pobřežními vodami Perského zálivu. (Viz mapa výše.)

A v tomhle mohou 9ránské pokročilé kapacity vojenských raket vstoupit do hry. Arzenál íránských raket a torpéd by s USA námořními výhodami ve vodách Perského zálivu, jímž by USA plavidla byla sevřena, mohl rychle skoncovat. Proto USA spěchají, aby během několika posledních let rozvinuly v Perském zálivu v zemích Rady spolupráce v zálivu (GCC) systém raketového štítu.

I maličký íránský hlídkový člun v Perském zálivu, který vypadá oproti USA letadlové lodi či torpédoborci jako nevýznamný politováníhodný drobeček, může USA válečnou loď ohrozit. Zdání může klamat; tyhle íránské hlídkové čluny mohou snadno odpalovat raketové salvy, které by mohly velké USA válečné lodě vážně poškodit a v podstatě potopit. Maličké íránské hlídkové čluny lze rovněž těžko detekovat a jsou obtížným cílem.

Íránské síly by rovněž mohly na USA námořní zařízení útočit pouhými útoky raket vypalovaných z íránské pevniny na severním pobřeží Perského zálivu. I v roce 2008 Washingtonský institut pro blízkovýchodní politiku uznal hrozbu od íránských mobilních pobřežních raketových baterií, protilodních střel a raketami vyzbrojených maličkých lodí. [4] I další íránská námořní aktiva jako létající drony, vznášedla, miny, týmy potápěčů a miniponorky by mohly být proti USA Páté flotile využitelné v rámci asymetrického námořního válčení.

I vlastní válečná simulace Pentagonu už ukázala, že válka s Íránem v Perském zálivu by pro Spojené státy a jejich ozbrojené síly předurčila katastrofu. Jedním k klíčových příkladů je válečná hra v Perském zálivu Millennium Challenge 2002 (MC02), kterou vedli od 24. července 2002 do 15. srpna 2002 a trvalo jim téměř dva roky ji připravit. Tohle mamutí cvičení bylo největší a nejdražší válečnou hrou, jakou kdy Pentagon vedl. Millenium Challenge 2002 bylo vedeno krátce poté, co se Pentagon rozhodl, že by měl hybnost nabytou v Afghánské válce udržet v chodu se zacílením na Irák, Somálsko, Súdán, Libyi, Libanon, Sýrii a zakončit by to měli velkou cenou Íránu v rámci široké vojenské kampaně k zajištění USA nadřazenosti v novém tisíciletí.

Po ukončení Millennium Challenge 2002 byla tato válečná hra „oficiálně" prezentovaná jako simulace války proti Iráku pod vládou presidenta Saddáma Hussaina, ale ve skutečnosti, byly tyto válečné hry zaměřené na Írán. [5] USA prý provedly i vyhodnocení nadcházející invaze do Iráku. Irák ovšem neměl žádné námořní zařízení, na které by mělo cenu nasazovat USA Navy v tak rozsáhlém měřítku.

Millennium Challenge 2002 bylo vedeno jako simulace války s iránem, který měl kódové jméno „Rudý" a odkazovalo se na něj jako na nejmenovaný vzpurný nepřátelský stát na Blízkém východě v Perském zálivu. Žádná další země by nemohla splnit umístění i další charakteristiky „Rudého" a jeho vojenských sil počínaje hlídkovými člun až po motorkářské jednotky. Tato válečná simulace proběhla, protože Washington plánoval útok na Írán krátce po invazi do Iráku v roce 2003.

Scénář válečné hry v roce 2002 byl zahájen USA kódovým názvem „Modrý" s tím, že v roce 2007 se dá Íránu ultimátum jednoho dne, aby se vzdal. Tato válečná hra byla datována do roku 2007, čímž měly USA plány útoku na Írán chronologicky korespondovat s izraelským útokem na Libanon v roce 2006, jenž měl být rozšířen podle vojenských plánů do širší války proti Sýrii. Avšak válka proti Libanonu neprobíhala podle plánu a USA a Izrale si uvědomily, že když jim mohl dělat tolik potíží v Libanonu Hizballáh, tak by širší válka se Sýrií a Íránem mohla být katastrofou.

Při válečném scénáři Millennium Challenge 2002 měl Írán reagovat na USA agresi vypuštěním masivních raketových salv, jež měly zavalit USA síly a zničit šestnáct USA námořních plavidel – letadlovou loď, deset křižníků a pět obojživelných plavidel. Odhadovalo se, že kdyby k tomu došlo v kontextu skutečného válčiště, tak by během prvního dne po útoku bylo zabito více než 20 000 USA námořníků. [6]

Írán měl následně vyslat své malé hlídkové čluny – ty, co vypadjí v porovnání s USS John C. Stennis a dalšími USA velkými válečnými loděmi bezvýznamně – aby jimi zaplavil zbytek námořních sil Pentagonu v Perském zálivu, což by vedlo k poškození a potopení většiny USA Páté flotily a porážce Spojených států. I po porážce USA byly válečné hry zahajovány znovu, ale „Rudý" (Írán) musel operovat za předpokladu handicapů a nedostatků, aby se USA silám umožnilo dosáhnout při cvičení vítězství. [7] Tento výsledek válečných her obnažil skutečnost, že USA by v Perském zálivu v kontextu skutečné konvenční války byly překonány.

Ta strašlivá námořní síla Washingtonu by tudíž byla handicapována jak geografií, tak i íránskými vojenskými možnostmi, kdyby k tomuto boji došlo v Perském zálivu nebo stejně i v Ománském zálivu. Bez otevřeného moře, jako někde v Indickém oceánu nebo Tichém oceánu, by USA musely bojovat s významně sníženou reakční dobou a ještě důležitější by bylo, že by nemohly bojovat s odstupem – na vojensky bezpečnou vzdálenost. Celá ta sada náčiní USA námořních obranných systémů, která je konstruována na boj v otevřené vodě za využití boje nadálku, by se tudíž v Perském zálivu ukázala jako nepraktická.

Oslabilo by Írán, kdyby se z Hormuzské úžiny učinila zbytečnost?

Celý svět zná důležitost Hormuzské úžiny a Washington a jeho spojenci jsou si velice dobře vědomi, že Íránci ji mohou na významně dlouhou dobu uzavřít. Proto USA spolupracují se zeměmi GCC – Saúdskou Arábií, Katarem, Bahrainem, Kuvajtem, Ománem a UAE – na přesměrování svého oleje do potrubí obcházejících Hormuzskou úžinu a směřujících ropu z GCC přímo do Indického oceánu, Rudého moře nebo Středozemního moře. Washington rovněž tlačí na Irák, aby hledal alternativní trasy při rozhovorech s Tureckem, Jordánskem a Saúdskou Arábií.

O tento strategický projekt se rovněž velice zajímají jak Izrael, tak Turecko. Ankara už vedla diskuse s Katarem o zřízení ropného terminálu, kterým by ropa tekla do Turecka přes Irák. Turecká vláda chce přimět Irák, aby spojil svá jižní ropná pole s iráckými severními ropnými poli do tranzitních tras vedoucích Tureckem. To všechno je provázáno s tureckou vizí toho, že se stane energetickým koridorem a důležitým svorníkem tohoto tranzitu.

Tyhle cíle přesměrování ropy od Perského zálivu by odstranily důležitý moment strategické páky, kterou má Írán proti Washingtonu a jeho spojencům. To by v podstatě snížilo důležitost Hormuzské úžiny. Mohlo by se to stát předběžnou podmínkou příprav na válku a vedení války Spojenými státy proti Teheránu a jeho spojencům.

Zapadá to do stejného rámce jako ropovod z Abú Dhabí čili Hashan-Fujairah podporovaný Spojenými arabskými emiráty, aby obešel námořní trasu Perským zálivem procházející přes Hormuzskou úžinu. Konstrukce tohoto projektu byla provedena v roce 2006, kontrakt byl podepsán v roce 2007 a stavba začala v roce 2008. [8] Tento ropovod jde z Abú Dhabí do přístavu Fujairah na pobřeží Ománského zálivu v Arabském moři.

Jinými slovy by to umožnilo přímý přístup export z UAE k Indickému oceánu. Otevřeně se to prezentuje jako prostředek zajištění energetické bezpečnosti obchvatem Hormuzu a pokus vyhnout se íránským ozbrojeným silám. Spolu se stavbou tohoto ropovodu se předjímá i vybudování strategického skladu ropy ve Fujairah, aby i tento udržoval přítok ropy na mezinárodní trh, kdyby se uzavřel Perský záliv. [9]

Kromě ropovodu (Saúdské východo-západní potrubí) hledá Saúdská Arábie rovněž alternativní tranzitní trasy a zkoumá přístavy u svých jižních sousedů na Arabském poloostrově, v Ománu a Jemenu. Jemenský přístav Mukalla na pobřeží Adenského zálivu je pro Rijád zvláště zajímavý. V roce 2007 ohlásily izraelské zdroje s troubením fanfár, že projekt potrubí už běží a to že spojí saúdská ropná pole s Fujairah v UAE, Muscatem v Ománu a nakonec s Kukalkou v Jemenu. Opětovným otevřením irácko-saúdsko arabského potrubí (IPSA), které bylo ironicky postaveno Saddámem Hussainem, aby se vyhnul Hormuzské úžině a Iránu, bylo rovněž pro Saúdy předmětem diskusí s iráckou vládou v Bagdádu.

Budou-li Sýrie a Libanon konvertováni na klienty Washingtonu, pak by se mohl reaktivovat i nefungující Trans-arabský ropovod (Tapline) spolu s dalšími alternativními trasami vedoucími z Arabského poloostrova ke středozemnímu pobřeží přes Levantu. Chronologicky by to rovněž sedělo s washingtonským úsilím ovládnout Libanon a Sýrii ve snaze Írán izolovat ještě před jakýmkoliv možným střetem s Teheránem.

Íránské námořní cvičení Velayat-90, které se rozšířilo do těsné blízkosti vstupů do Rudého moře a Adenského zálivu u teritoriálních vod s Jemenem, proběhlo také v Ománském zálivu v dohledu Ománského pobřeží a východního pobřeží Spojených arabských emirátů. Velayat-90 je mj. jiné třeba rozumět i jako signálu, že Teherán je připraven operovat mimo Perský záliv a dovede udeřit na ta potrubí, anebo je zablokovat, která zkouší obejít Hormuzskou úžinu.

A i v tomto případě je geografie zase na straně Íránu. Obchvatem Hormuzské úžiny se pořád nemůže změnit fakt, že většina ropných polí náležejících zemím GCC je umístěných v Perském zálivu nebo u jeho pobřeží, což znamená, že jsou situována do těsné blízkosti k Íránu a tudíž v dosahu úderů z Íránu. Stejně jako v případě ropovodu Hashan-Fujairah by Íránci snadno mohli vyřadit tok ropy z místa jeho zdroje. Teherán by mohl vypálit střely a provést letecké útoky či do těchto oblastí vyslat i své pozemní, námořní, letecké a obojživelné síly. Není nezbytně zapotřebí zablokovat Hormuzskou úžinu; konec konců hlavním účelem íránských hrozeb je zabránit tokům energie.

Americko-íránská studená válka

Washington vede proti Iránu ofenzivu všemi prostředky, co má k dispozici. Napětí kolem Hormuzské úžiny a Perského zálivu je jen jednou z front v nebezpečné regionální válce vedené mezi Teheránem a Washingtonem na mnoha frontách i v celém širším Středním východě. Od roku 2001 Pentagon rovněž restrukturalizuje své ozbrojené síly, aby mohly vést s nepřáteli jako Írán i nekonvenční válku. [10] Nicméně proti Pentagonu vždy hrála geografie a USA ještě nenašly řešení svého námořního dilematu v Perském zálivu. Místo konvenční války se musel Washington uchýlit k vedení skrytých, ekonomických a diplomatických válek proti Íránu.

Mahdi Darius Nazemroaya

Mahdi Darius Nazemroaya je sociolog a cenami ověnčený publicista. Je členem výzkumníkem Centra pro výzkum globalizace (CRG) v Montrealu. Specializuje se na Střední východ a Střední asii. Byl přispěvatelem i hostujícím diskutujícím ohledně širšího Středního východu v četných programech a mezinárodních sítích jako Al Jezeera, Press TV a Russia Today. Nezemroaya byl rovněž svědkem „Arabského jara" v akci v Severní Africe. Když byl v Libyi v terénu i během bombardovací kampaně NATO byl v Tripolisu reportérem několika mediálních zdrojů. Posílal klíčové zprávy přímo z libyjského terénu i pro Global Research a byl speciálním dopisovatelem investigativních programů Flashpoints (Ohniska) pro Pacifický syndikát, který vysílá z Berkley v Kalifornii. Jeho spisy byly publikovány ve více než deseti jazycích. Píše rovněž pro Strategic Culture Foundation (SCF) sídlící v Rusku v Moskvě.

Poznámky

[1] Fars News Agency, "Foreign Warships Will Need Iran's Permission to Pass through Strait of Hormuz," January 4, 2011.

[2] Fars News Agency, "Iran Warns US against Sending Back Aircraft Carrier to Persian Gulf," January 4, 2011.

[3] Parisa Hafezi, "Iran threatens U.S Navy as sanctions hit economy," Reuters, January 4, 2012.

[4] Fariborz Haghshenass, "Iran's Asymmetric Naval Warfare," Policy Focus, no.87 (Washington, D.C.: Washington Institute for Near Eastern Policy, September 2010).

[5] Julian Borger, "Wake-up call," The Guardian, September 6, 2002.

[6] Neil R. McCown, Developing Intuitive Decision-Making In Modern Military Leadership (Newport, R.I.: Naval War College, October 27, 2010), p.9.

[7] Sean D. Naylor, "War games rigged? General says Millennium Challenge '02 'was almost entirely scripted,'" Army Times, April 6, 2002.

[8] Himendra Mohan Kumar, "Fujairah poised to be become oil export hub," Gulf News, June 12, 2011.

[9] Ibid.

[10] John Arquilla, "The New Rules of War," Foreign Policy, 178 (March-April, 2010): pp.60-67.

--------------------------------------------------------------------------------

překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=28516

Celý článek včetně map a odkazů zde:

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/122-geopolitika-hormuzske-uziny-mohlo-by-usa-namonictvo-byt-iranem-v-perskem-zalivu-porazeno

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře