Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

1453 - Pád Konstantinopole, zánik Byzantské říše (2)

Neúspěch tureckého admirála

20. dubna dorazily ke Konstantinopoli tři papežem vyslané galéry, ke kterým se připojila velká císařská zásobovací loď plná obilí. Sultán Mehmed II. si povolal admirála Baltoghlua a nařídil mu za každou cenu lodě zničit nebo zajmout. V případný neúspěch ručil admirál svým životem. V bitvě se opět projevila převaha křesťanského loďstva. Ani přes celodenní zuřivé útoky se Turkům nepodařilo dobýt ani jedinou protivníkovu loď. Problémy měla císařská zásobovací loď. Janovské galéry ji však neopustily. Všechny čtyři lodě se semkly boky k sobě a pevně se svázaly lany. Vytvořili tak malou plovoucí námořní pevnost. Turecká flotila využila bezvětří, které spojené lodě znehybnilo, obklíčila je a všemožně se je snažilo dobýt. Námořníci na janovských galérách využívali výšky boků svých lodí a zasypávali nižší a menší turecké lodě kameny a kopími a ostřelovali je z kuší. Admirál Baltoghlu byl v boji zraněn na oku. Navečer využili Janované příznivého větru, napnuli plachty, prorazili obklíčením tureckých lodí a úspěšně dopluli do Zlatého rohu. Rozzuřený sultán chtěl Baltoghlua popravit, ale poté, co se za něho postavili jeho důstojníci, kteří dosvědčili jeho statečnost v bitvě, od trestu smrti upustil. Admirál byl zmrskán holemi, degradován, zbaven majetku a s hanbou vyhnán z armády. Velení nad tureckou flotilou převzal admirál Hamza Bej.

  • 1453-pad-konstantinopole-zanik-byzantske-rise-2

Turecké loďstvo ve Zlatém rohu

Po tomto fiasku se Mehmed II. rozhodl pro odvážný a riskantní manévr. Nařídil svým italským technikům, kteří měli s přesunováním lodí po souši zkušenosti z války v Itálii, postavit most přes, 70 metrů vysoký, hřeben poloostrova oddělujícího Bospor od zálivu Zlatého rohu a přepravit do Zlatého rohu část své flotily. Ovládnutí Zlatého rohu by umožnilo obklíčit Konstantinopol i janovskou Peru ze všech stran a útok na byzantské hlavní město by mohl být veden ze všech směrů. Turecké dělostřelectvo začalo pálit na konstantinopolské loďstvo, které hlídalo řetěz uzavírající Zlatý roh. Ostřelována byla i janovská Pera (Galata), která zachovávala jakousi podivnou neutralitu. Odmítala se zapojit do obrany Konstantinopole a neprodleně to sultánovi Mehmedovi II. sdělila. Na druhé straně však dovolila ukotvit řetězovou zábranu Zlatého rohu na svých hradbách. Ostřelováním Pery chtěli Turci dosáhnout stažení Janovanů z hradeb, aby nemohli chystanou stavbu zpozorovat a prozradit. Hustý dým zahalil Peru i Zlatý roh a Turci pod dozorem italských odborníků začali stavět asi 12 kilometrů dlouhý dřevěný most (diolkos). Pokud si v Peře nebo Konstantinopoli všimli stavebních prací, domnívali se, že Turci pouze staví nový most, který by umožňoval snadnější spojení hlavních tureckých sil s kontingentem Zagana Paši. Kolem konce zálivu Zlatého rohu se totiž rozprostíraly těžko průchodné bažiny. V noci z 21. na 22. dubna začal přesun části turecké flotily, především menších, snáze přepravitelných lodí, do Zlatého rohu. Lodě byly připoutány ke skluzům spuštěným na vodu. Následně byly skluzy kladkami vytaženy na kovová kola na mostě, a udržovány v rovnováze oddíly ženistů se vydaly, taženy desítkami volských spřežení, na cestu přes hřeben. Obránci Konstantinopole spatřili turecké lodě až když sklouzávaly do zálivu. Fantastická podívaná je ohromila. Obyvatelstvo, které se seběhlo, aby vidělo neuvěřitelnou putování 70 lodí se vyděsilo. Morálka ve městě poklesla na bod mrazu. Na společném útoku na tureckou flotilu ve Zlatém rohu se zástupci Konstantinopole a Pery nedokázali dohodnout. Patrně vinou zrady ztroskotal i odvážný noční útok a pokus o spálení tureckých lodí v zálivu. Sultán chtěl využít psychologického dopadu grandiózní operace a znovu nabídnul Konstantinopoli čestnou kapitulaci, ale opět byl odmítnut. Turecké lodě v zálivu se však o žádnou akci proti křesťanské flotile nepokusily, podnikly pouze pár demonstrativních výpadů k řetězu, vždy se ale rychle stáhly. Křesťanská flotila si v minulých střetech vydobyla respekt.

Nové útoky na hradby

Daleko větším nebezpečí se ukázaly pokusy Turků podkopat se pod hradby. Tunely hloubili Turci už od prvního dne obležení, ale teprve když poslal Zaganos Paša na pomoc stovky srbských horníků, kteří se začali podkopávat pod Kaligarijskou bránu v Blachernách, začalo hrozit akutní nebezpečí. Naštěstí měli Byzantinci ve svých službách německého inženýra Johana Granta. Tento vynikající expert všechny pokusy včas zaměřil a zlikvidoval střelným prachem nebo zatopením.

18. května začali Turci k hradbám Mesoteichia přisunovat obrovskou obléhací věž zvanou Dobyvatel měst. Pod její ochranou začali Turci zasypávat hradební příkopy, aby umožnili přisunutí věže do těsné blízkosti hradeb. Z plošiny na jejím vrcholu by útočníci mohli vést útok na hradební ochozy. V noci se podařilo obráncům pod věž umístit soudky se střelným prachem a Dobyvatele měst zlikvidovat.

Radost nad úspěchem netrvala dlouho. 23. května se do Zlatého rohu vrátila průzkumná loď, která měla navázat kontakt s benátskou, údajně na pomoc Konstantinopoli připlouvající, flotilou, avšak žádné přátelské lodě nenalezla. Město nemohlo očekávat žádnou pomoc, bylo odsouzeno k záhubě. Ministři naléhali na císaře Konstantina XI., aby město opustil a vedl boj z bezpečnějšího místa. Císař odmítnul a rozhodl se sdílet osud svých poddaných.

Přípravy na generální útok

I turečtí obléhatelé začínali být po týdnech bezvýsledných útoků apatičtí. 26. května se na zasedání tajné rady vezír Halil Paša, který sloužil už Mehmedovu otci, vyslovil pro ukončení obléhání. Názor stoupence pokračování války Zagana Paši, podporovaný mladšími důstojníky a velitelem bašibozuků, se opět prosadil. 27. května se sultán Mehmed II. vydal na inspekci svého vojenského tábora, oznámil svým vojákům, že se blíží rozhodující totální útok na město a slíbil velkou odměnu vojákovi, který jako první vstoupí do města. Bojovníkům za islámskou víru pak bude povoleno po tři dny svobodně plenit město. 28. květen byl z nařízení sultána dnem klidu, aby se vojáci mohli duševně i fyzicky připravit na poslední útok. Mehmed II. svolal do svého stanu ministry a velitele vojsk. Promluvil k nim, snažil se jim dodat odvahy a poukazoval na slabost obránců a svatou povinnost muslimů dobýt hlavní město křesťanů. Na závěr prohlásil, že útok bude veden tak dlouho, dokud obránci nepodlehnou. Útok měl být veden ze všech stran, aby se obránci nemohli přesunout na ohrožené úseky. Admirál Hamza Bej měl zaútočit po celé délce pobřeží Marmarského moře, od Akropole až ke Studiu. Zaganos Paša měl přejít po pontonovém mostě a zaútočit na Blacherny. Posádky tureckých lodí ve Zlatém rohu měli zaútočit na tamní pobřeží. Karadža Paša měl útočit od Blachern až k Charisijské bráně. Proti Mesoteichiu se chystal sám sultán a na hradby jižně od řeky Lykos až ke Studiu měly útočit asijské oddíly Išaka Paši.

Smíření ve městě

Ve stejný den se v obležené Konstantinopoli konalo velké náboženské procesí. Průvod putoval podél hradeb a nejpoškozenější místa žehnal ikonami. V procesí šel i poslední byzantský císař Konstantin XI., který vyzval obránce, aby se zachovali jako důstojní potomci antických hrdinů Řecka a Říma. Procesí bylo zakončeno společnými modlitbami ve chrámu Hagia Sofia (chrám Boží moudrosti). Blízkost smrti sjednotila jak ortodoxní, ti se od doby vyhlášení unie bohoslužeb v Hagia Sofii na protest neúčastnili, tak i katolické věřící, i lidi všech národností.

Poslední útok

29. května o půl druhé hodině ranní nastoupili obléhatelé k poslednímu útoku. Desetitisíce Turků zaútočily ze všech stran na město, ve kterém začaly vyzvánět všechny kostelní zvony. Do první vlny tureckého útoku vyslal sultán bašibazuky, kteří se dosud bojů nezúčastnili. Nesourodé davy bašibazuků byly hnány vojenskou policií ranami bičem k hradbám. V patách za dozorci postupovali janičáři, kteří měli bašibozukům bránit v ústupu. Dvě hodiny trval nápor bašibazuků útočících po celé délce Theodosiových hradeb, hlavní nápor byl však veden proti Mesoteichiu. Obránci vedení Giustinianim vydrželi. Unaveným obráncům města nehodlal Mehmed II. dopřát oddychu. Zaútočila řadová pěchota po celé délce Theodosiových hradeb. Krutá řež trvala téměř až do svítání. V jednu chvíli, kdy obří Orbanovo dělo prorazilo palisádu v průlomu hradeb, se několika stům Turků podařilo proniknout za hradby, ale všichni byli pobiti. Odražen byl i Zaganos Paša útočící na Blacherny a neúspěchem skončil i útok admirála Hamzy Beje na pobřežní hradby u Marmarského moře.

Nastal okamžik pravdy. Do útoku nastoupili obávaní janičáři, elita turecké armády. Sevřené šiky spořádaně pochodujících janičárů dovedl až k hradebnímu příkopu sám sultán Mehmed II. Rozpoutalo se peklo. Jedna vlna za druhou se rozbíjela na zbraních obránců, kteří mohli na úzkém prostranství u poničených hradeb eliminovat početní převahu janičárů. Zemdlení obránci odolávali janičárům celou hodinu. Už se zdálo, že i příval statečných janičárů ochabuje, když došlo k dramatickému obratu. V místech, kde se jednoduchá Blachernská hradba napojovala na hlavní Theodosiovu, poblíž brány zvané Kerkoporta, se nacházela malá výpadová fortna, dlouhou dobu nepoužívaná, ze které podnikali obránci vedení bratry Bocchiardiovými výpady na vojáky Karadži Paši. Po návratu z jednoho výpadu ji obránci zapomněli zavřít a do fortny se vřítili turečtí vojáci. Tragédií obránců bylo, že právě tomto okamžiku byl u Mesoteichia těžce zraněn Giustiniani a požádal své vojáky, aby ho odnesli z hradeb. Na místo se urychleně dostavil císař Konstantin, ale přes jeho naléhání Giustiniani trval na svém. Císař nakonec nechal Giustinianimu otevřít branku ve vnitřní hradbě a ten se nechal vojáky odnést do přístavu, kde se nalodil na janovskou galéru. V té době zavlály nad Kerkoportou turecké standarty. Císař Konstantin zamířil ke Kerkoportě, aby zjistil situaci. Giustinianiho vojáci, poté co byl z bojiště odnesen jejich vůdce, který jim byl příkladem statečnosti, zpozorovali turecké vlajky nad Kerkoportou, usoudili, že je město ztracené a dali se na bezhlavý úprk. Sultán Mehmed II. si povšimnul zmatku za hradbami a vyslal do boje další řady janičárů. Ti prorazili pozice oslabených obránců a v krvavé řeži se probojovali až na vnitřní hradbu odkud kosili prchající Janovany. K místu průlomu dorazil, poté co shledal situaci u Kerkoporty za beznadějnou, císař Konstantin. Strhnul si císařské insignie a s hrstkou nejvěrnějších přátel se postavil zdrcující přesile. Konstantin XI. padl při obraně svého města. Tělo mrtvého císaře nebylo nikdy věrohodně identifikováno. Bezhlavé torzo s císařskými orly na punčochách uznali Turci za ostatky mrtvého monarchy a sultán Mehmed II. předal údajné tělo svého statečného protivníka Řekům, aby ho pohřbili.

Turecké prapory zavlály i z blachernských věží. Obránci i útočníci pochopili, že boj je rozhodnut. Po celé délce Theodosiových hradeb se vějířovitě rozmísťovaly další a další turecké jednotky. Místy ještě sváděly izolované hrstky obránců beznadějný boj, ale většina už začala ustupovat do přístavu. Velitel loďstva Aviso Diedo využil ochromení lodí turecké flotily, jejichž posádky vyrazily rabovat, nechal strhnout řetěz blokující vjezd do Zlatého rohu, a s většinou konstantinopolského válečného loďstva bez větších problémů uprchnul. Z města odplula i galéra s raněným Giustinianim na palubě. Velitel obrany Konstantinopole zemřel o několik dní později na ostrově Chios. Statečností v boji si zachránili život i krétští námořníci bojující na hradebních věžích u vjezdu do Zlatého rohu. Využili turecké nabídky zachování života, majetku a práva volného odchodu, a kapitulovali. Poté na dvou galérách odpluli na Krétu.

Plenění Konstantinopole

Hlavní turecké síly, které prorazily Theodosiovou hradbou, začaly plenit město. Podle kronikářů bylo zabito asi 4 000 lidí, převážně dětí a starších lidí. Turci si brzy uvědomili, že cennější jsou pro ně zajatci, které mohli vzít do otroctví nebo za které mohli žádat výkupné, a s bezhlavým vražděním přestali. Naopak se shovívavostí nemohl počítat turecký princ Orchan bojující na straně obránců. Zajato bylo asi 50 000 lidí, tento počet dává za pravdu spíše těm historikům, kteří udávali počet obyvatel před obležením na 100 000. Sultán Mehmed II. vstoupil, v doprovodu janičárské gardy, navečer do dobytého města a nařídil zastavit drancování. Byl to z jeho strany spíše chladný kalkul než milosrdenství. Mehmed II. hodlal z Konstantinopole učinit nové hlavní město Osmanské říše a úplné zničení města by tak bylo nesmyslné. I tak byly po dobytí rozsáhlé čtvrti města poničeny. Chrám Hagia Sofia byl vypleněn a přeměněn na mešitu. Několik kostelů, mezi nimi i druhý největší konstantinopolský kostel, chrám svatých Apoštolů, zůstal zachován pro budoucí křesťanské poddané sultána Mehmeda II. Sultán k němu vyslal ihned po dobytí města janičárskou gardu, aby ho uchránila před vyplundrováním.

Plenění se vyhnuly i některé čtvrtě Konstantinopole. Z původního 1 000 000 obyvatel klesl jejich počet v polovině 15. století na desetinu. To způsobilo vylidnění a následnou devastaci rozsáhlých oblastí metropole. Jednotlivé čtvrti tak byly od sebe dost vzdáleny a většina měla svoji vlastní hradbu. Na turecké dobyvatele tak dobývané město činilo dojem spíše několika samostatných měst. Když obyvatelé některých čtvrtí viděli na hradbách turecké prapory, okamžitě kapitulovali a dobyvatelé jejich čtvrti, nebo spíše autonomní města, ušetřili drancování, protože se domnívali, že kapitulací bez boje se na ně nevztahuje právo třídenního drancování. Drancováni tak unikla čtvrť Petrion na pobřeží Zlatého rohu, která sama otevřela své brány, i sousední Fanar. Admirál Hamza Bej útočící od Marmarského moře zase přijal kapitulaci Studia a Psamathie, čtvrtí na jihu Konstantinopole. Kapitulovala i janovská Pera. Obyvatelé těchto čtvrtí nepřišli o majetek a mohli například vykoupit z otroctví své příbuzné z jiných částí města.

Konstantinopol, budoucí Istanbul

21. června opustil vítězný Mehmed II. Konstantinopol a vrátil se do Drinopole. Hlavou pravoslavných poddaných se stal odpůrce unie s katolickou církví Georgios Scholarios, kterého sultán osvobodil z otroctví. V dobytém městě si sultán Mehmed II. nechal postavit nové sídlo. V roce 1460 dobyl Mehmed II Fátih Trapezuntské císařství a o rok později Morejský despotát na Peloponéském poloostrově. Tisíce ortodoxních obyvatel nechal přesídlit do Konstantinopole. Když sultán Mehmed II. v roce 1481 zemřel, město opět prosperovalo. V budoucnu se z Konstantinopole stal Istanbul, největší město dnešního Turecka.

Důsledky pádu Konstantinopole.

Dobytím Konstantinopole získali Turci kontrolu nad úžinami Marmarského moře, Dardanelami a Bosporem. Evropa ztratila kontakt s Černým mořem a mimo kontrolu evropských kupců se dostala cesta do Indie. Námořní mocnosti byly nuceny hledat jiné cesty k bohatství Indie, zamířily přes oceán a objevily Nový svět. V roce 1472 se ruský car Ivan III. oženil se Sofií z rodu byzantských Palailogů. Centrum pravoslaví se přeneslo do Ruska.

Použitá literatura
Steven Runciman: Pád Cařihradu
Kolektiv autorů pod vedením Bohumily Zástěrové: Dějiny Byzance
Geoffrey Regan: Rozhodující bitvy
Toulky minulostí světa 3 - Starověký Řím, editor Zdeněk Volný

zdroj:https://www.valka.cz/11179-1453-Pad-Konstantinopole-zanik-Byzantske-rise-2?utm_source=valka_cz&;utm_medium=article&utm_campaign=serial

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře