Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Srovnání nacismu a kapitalismu

 

Dnes je velkou módou srovnávat komunismus, (který nikde nikdy nebyl) s nacismem. Hodí se to do krámu všem antikomunistům, kteří se snaží zamaskovat současný nelidský režim, který sice nemá kriminály pro své odpůrce, ale zato má armádu nezaměstnaných, tisíce lidí živořících těsně nad hranicí přežití, tisíce bezdomovců a dalších lidí vyřazených ze společnosti, zoufalých matek nemajících střechu nad hlavou a jídlo pro své děti.   

Ano, kapitalismus na západě zařídil pro svoje obyvatele – zdůrazňuji pro své obyvatele - přijatelnou životní úroveň vyšší než byla v socialismu.

 
  • srovnani-nacismu-a-kapitalismu


Ale za jakou cenu?

O tom se nikde nepíše a nikoho nenapadne, ptát se proč. Takže se podíváme, jak je možné, že lidé v Británii, ve Francii měli tak vysokou životní úroveň.

Rozpínající se průmyslové mocnosti v Evropě brzy zjistily, že potřebují mnohem více surovin, než jim může poskytnout jejich vlastní země. Tak se začaly rozhlížet po světě a zjistily, že velká část světa je obývána národy, které nejsou na tak vysoké úrovni. Rozhodly se proto ovládnout tato území. Bez ohledu na jejich obyvatele, bez ohledu na lidská práva (ta ještě nebyla v módě). 

Ony věděly, jak jít na domorodce - přesně podle vzoru Petra Minuita, který koupil Manhattan za různé cetky v hodnotě 24 dolarů od místních Indiánů. Podle tohoto vzoru se starý Anglický liberalismus vrhl na celou planetu: Čína, Indie, Austrálie, Asie, Afrika, atd.. Nebylo kontinentu na který by nesáhl.

Stačilo domorodcům ukázat korálky, zrcátka, whisky, opium, staré flinty, něco co se blýskalo, něco co dělalo bum bum, něco co ohloupilo a pomátlo rozum, prostě cokoliv, co odvedlo pozornost od podstaty věcí!

Kolonialismus objevil, že obchodní hegemonie zajišťuje průmyslovou převahu. Odtud význačná úloha, kterou tenkrát hrál koloniální systém. Byl to onen „neznámý bůh“, který vystoupil na oltář vedle starých bůžků Evropy a jednoho krásného dne je všechny jednou ranou srazil. Koloniální systém prohlásil hrabání zisků za konečný a jediný účel lidstva.

Ve dvacátém století byl proces kolonizace v podstatě ukončen. V následujících řádcích se pokusím rekapitulovat historii, abychom mohli lépe pochopit situaci.

V 18. století uplatnila Anglie svůj vliv v Indii a dnešním Pákistánu, která se pro ni po ztrátě dnešních USA stala nejvýznamnější kolonií, stala se „perlou Anglie“. V Indii čelila Britanie v polovině devatenáctého století indické revoluci, která vypukla před 150 lety. Byla to první indická válka za nezávislost. Následně v Indii proběhl „holocaust,“ který zapříčinil během deseti let - počínaje rokem 1857 - smrt téměř 10 miliónů lidí. Británie byla tehdy světovou supervelmocí, ale nebezpečně se přibližovala ztrátě své nejcennější državy: Indie.

Do roku 1880 byla Afrika až na přímořské oblasti prakticky nerozdělená, vnitrozemské oblasti se tedy staly předmětem rivality mezi evropskými mocnostmi. V roce 1914 zůstaly formálně nezávislé pouze dva státy: Etiopie a Libérie.

Britská vláda koupila v roce 1875 podíl akcií společnosti Suezského kanálu, aby si zajistila strategicky významnou cestu do Indie. Celý Egypt byl Brity obsazen v roce 1882. Na druhé straně Afriky Britové vlastnili od roku 1806 Kapskou kolonii. Británie si dala za cíl vytvořit souvislý pás svých kolonií ze severu na jih – z Káhiry po Kapské město.

Francie v 19. a 20. století měla po Velké Británii nejrozsáhlejší koloniální říši. Na americkém kontinentě neměla Francie velké štěstí. Své kolonie v Kanadě a v Luisianě rychle ztratila. Více úspěchů měla v Karibiku.

Větších úspěchů dosáhla Francie v Africe a v Asii. V první polovině 17. století upevnila svoje postavení v Senegalu. Pravý začátek nového francouzského impéria začíná roku 1830, kdy začala krvavá invaze do Alžírska , které bylo součástí Osmanské říše. Na severu Afriky byl vytvořen Tuniský protektorát (1881) a v roce 1912 se stalo francouzským protektorátem i Maroko. V období třetí francouzské republiky (po roce 1871) dobili Francouzi Vietnam a jeho spojením s Kambodžou a Laosem vytvořili tzv. Francouzkou Indočínu.

Po první světové válce se vítězné mocnosti podělily o německé kolonie. Do roku 1930 byla také obsazena a rozdělena celá Afrika. Po první světové válce si vítězné mocnosti rozdělily také střední východ. Už ve 20. letech minulého století ale začala sílit v kolonizovaných státech osvobozenecká hnutí a rostl nacionalismus. V první polovině 19. století se ze španělského vlivu vymanila Jižní a Střední Amerika, v roce 1922 vyhlásil nezávislost Egypt, později Etiopie a další státy v Africe. To nakonec vedlo k oslabení moci evropských mocností, jako jsou Velká Británie a Francie a k nutnosti přeorientovat své obchodní vztahy

Několik koloniálních mocností ovládalo skoro celý svět. Až na výjimky celá Afrika a větší část Asie. Jižní a střední Amerika už byla z jejich moci osvobozena. 

Po první světové válce si Britové a Francouzi rozebrali německé kolonie a zůstali tak největšími kolonizátory. V období mezi dvěma válkami byl vcelku klid. Kolonizátoři poklidně vykořisťovali své kolonie a všechno vypadalo, jakoby to mohlo vydržet na věky.

A do toho přišla druhé světová válka. Toto obrovské vzepětí národů v boji za svobodu zanechalo stopy i v koloniích, jejichž příslušníci bojovali v řadách jak britských, tak francouzských vojsk. Po návratu domů se z vojáků stali první bojovníci za svobodu svých národů.

Jako první povstali Vietnamci. Po skončení japonské okupace Indočíny na konci 2. světové války se v zemi dostali k moci komunisté, jako jediná organizovaná síla bojující proti Japoncům pod vedením Ho Či Mina. K otevřenému střetu Francouzů s Vietnamci došlo už 19. prosince 1945. 

Ve francouzské cizinecké legii do roku 1954 úspěšně sloužilo několik praporů složených z příslušníků německého Wehrmachtu a Waffen SS. Francouzi propustili i japonské válečné zajatce a znovu je vyzbrojili, aby bojovali na jejich straně. V cizinecké legii skončilo také mnoho mladých českých mužů, kteří po únoru 48 emigrovali do Francie. Tady jsou vidět metody imperiální politiky, která se spojí s kýmkoli v boji proti národům, žádajícím svobodu a nezávislost.

Situace se změnila v roce 1949 po vítězství komunistů v Číně. Číňané školili důstojníky Viet Minhu a dodávali jim zbraně. Na druhé straně došlo k rozhodnutí francouzského velení, že přinutí Viet Minh k jediné bitvě, s cílem rychlého ukončení války. V březnu 1954 pak byla zahájena rozhodující bitva u Dien Bien Phu s nečekaným výsledkem. Francouzi byli poraženi jednotkami Viet Minhu.

Po odchodu Francouzů z Vietnamu v zemi mír nenastal. Na severu byl socialistický režim a na jihu byla loutková vláda diktátora Ngo-dinh-Diema. Vlastní obyvatelé ho nenáviděli, protože prováděl výrazně proamerickou politiku. Partyzánská komunistická organizace, známá pod názvem Vietkong,  nepřestala bojovat proti vládě ani po odchodu Francouzů. Vietkong podporovalo místní obyvatelstvo, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu. Situace Ngo-dinh-Diema byla neudržitelná. Proto CIA zorganizovala jeho zavraždění skupinou důstojníků v listopadu 1963. V roce 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců a jiných odborníků, kteří se bojů s partyzány přímo neúčastnili.

Během záškodnické akce v pohraničních oblastech a na malých ostrovech nedaleko severovietnamského pobřeží byl údajně napaden americký torpedovec Maddox. Podle nedávno odtajněných amerických materiálů to byla False-flag – op. Operace pod falešnou vlajkou zorganizovaná CIA. Cílem bylo ospravedlnit vstup do války. Po incidentu schválil americký president letecké údery na cíle v Severním Vietnamu. První americké bojové jednotky, jež dorazily do Vietnamu 22. února 1965, byly oddíly námořní pěchoty, které zajistily důležitou oblast letiště Da Nang. Tam se už delší dobu nacházely jednotky amerického letectva.  Jihovietnamská armáda byla v rozkladu (vojáci sympatizovali více s partyzány než s Američany) a polovinu venkovských oblastí kontrolovali partyzáni. Charakter americké války ve Vietnamu charakterizuje masakr v My lay, kde US army zmasakrovala celou vesnici, včetně žen a dětí. O tomto incidentu se ví jen proto, že ho ukázali v americké televizi.

Boj vietnamského národa za svobodu trval 30 let - až do roku 1975, kdy v podstatě kapitulovaly Spojené státy.  Jenže stejně jako Francouzi i Američané pochopili, že tady nevyhrají a nakonec odtáhli domů. Byla to nejhorší a nejpotupnější porážka US Army. Ozbrojený lid vybojoval pro svou zemi vítězství. Zaplatil za to obrovskou cenu milionů mrtvých.

Samozřejmě se lidem v koloniích nelíbila nadvláda kolonizátorů. Když se pak po čase jakkoli ohromení a ohloupení domorodci vzpamatovali a zjistili, že ty hodnoty, které v tomto obchodě dostávají od kolonizátorů nejsou úměrné hodnotám, které od nich berou - už bylo pozdě - tehdy teprve začala téct krev, naplňovaly se koncentráky, masakrovalo se obyvatelstvo, vypalovala města a vesnice, hnalo se do bratrovražedných válek - to vše ale už bylo v pořádku, protože se bránily hodnoty "DEMOKRACIE": tržní ekonomiky, svobodný obchod, svobodná konkurence, svoboda taková, svoboda onaká a svoboda jen tak!

Ve stejné době (v letech 1952 až 60) probíhalo v Keni povstání Mau Mau. Tady se Británie ukázala v celé své kráse. Koloniální britská vláda zacházela s občany Keni nelidsky. Keňská komise pro lidská práva uvádí, že 90 000 Keňanů bylo během britských pokusů povstání potlačit popraveno, mučeno či zohaveno. 160 000 Keňanů bylo vězněno v koncentračních táborech za drastických podmínek. Je zdokumentováno mnoho případů mučení, včetně kastrace, sexuálního zneužívání a nezákonného věznění. Během mučení mužů byly běžně používány speciální kleště pro drcení varlat. Tomuto mučení byl podroben i dědeček amerického presidenta Obamy.  Zvěrstva, která páchaly britské síly v Keni, překonala všechna zvěrstva kdekoli na světě. Proti nim byl Hitler humanista. Ten v koncentrácích lidi zabíjel, ale nikdy je nemučil jako Britové. Paní Onyangová, 87, vypovídala o tom, jak "bělošští vojáci" navštěvovali každé dva nebo tři dny vězení a vykonávali tam "disciplinární akce": podrobovali vězně, podezřívané z podvratné činnosti, mučení. Ženám uřezávali prsa, do vaginy jim strkali lahve naplněné horkou vodou. Znásilňování žen bylo oblíbenou kratochvílí věznitelů.

Dopisy, propašované z táborů, svědčily o systematické brutalitě stráží a dozorců. Dědečka Baracka Obamy britská armáda v Keni věznila a podrobovala mučení. Byl vězněn dva roky ve vysoce střeženém vězení. Během této doby byl podrobován neuvěřitelnému násilí: Britové se z něho násilím pokoušeli získat informace o rostoucím povstání. Říkal, že mu tiskli varlata kleštěmi, bodali ho do zadnice ostrou jehlou, zatímco měl svázané ruce a nohy a ležel hlavou dolů. V důsledku mučení byl Onyango trvale tělesně postižený a zastával ostře protibritské postoje.

Dokumentace neexistuje, protože britské úřady měly ve zvyku koloniální dokumentaci každých šest let skartovat. Používání násilí a mučení k dosažení poslušnosti bylo schváleno na nejvyšší úrovni. O všem píše Elkinsová v knize Britain’s Gulag: The Brutal End of Empire in Kenya (Britský gulag: Brutální konec britského impéria v Keni) (2005).

Poté, co se v roce 1954 Francouzi stáhli z Indočíny, byli nuceni čelit dalšímu krvavému konfliktu v souvislosti s alžírskými snahami o nezávislost, kterou tomuto území odmítali udělit. Následovala v letech 1954-1962 Alžírská válka, která byla bojem za nezávislost Alžírska na Francii . Od 1. listopadu 1954 začal boj alžírských povstalců za odtržení Alžírska od Francie a vytvoření suverénního státu. V této válce armáda masakrovala obyvatele stejně, jako Američané ve Vietnamu a Britové v Keni. Důvodem, proč Francouzi odmítali uznat nezávislost Alžírska, bylo značné množství evropských kolonistů ve francouzské severní Africe. Už během 2. světové války přislíbil Charles de Gaulle Alžířanům samosprávu a Ramadierova vláda roku 1947 tento příslib potvrdila. Následné vlády ale odmítly požadavky Alžíru a sliby předchůdců. Tvrdily, že  „Alžírské  departmenty  jsou součástí Francouzské republiky a odtržení je nemyslitelné.“ Tento postoj byl roznětkou k protifrancouzskému povstání. Neochota k demontáži koloniálního panství a s ní spojené ozbrojené konflikty, vedly k pádu francouzské Čtvrté republiky. V roce 1958 došlo ve Francii k několikaměsíčnímu bezvládí. Toho se snažili využít důstojníci armády, kteří plánovali vojenský převrat v Alžíru spojený s nastolením francouzské vlády silné ruky. Vláda se neodvážila proti pučistům postavit, protože neměla podporu armády. Po zvolení ministerským předsedou  Charlese de Gaulla vláda schválila vyhlášení referenda pro schválení ústavy V. republiky, v níž byly zakotveny i základy „Francouzského společenství“. Alžířané reagovali vytvořením Prozatímní vlády Alžírské republiky, která vydala provolání k Alžířanům, aby se neúčastnili referenda.  De Gaulle proto použil vojenský nátlak, aby „pomohl“ Alžířanům v rozhodnutí. Kdo nehlasoval pro ústavu, byl zastřelen.

Rozhodujícím faktorem však byla ztráta politické podpory veřejnosti. Tento trend jako první rozpoznal Charles de Gaulle, který zahájil tajná jednání s alžírskou Frontou národního osvobození (FLN). 8. ledna 1961 bylo francouzské celonárodní referendum, ve kterém se tři čtvrtiny Francouzů vyslovily pro alžírský nárok na sebeurčení a vlastní stát.

Toto je malá ukázka toho, jak vypadá kapitalismus v praxi. I když se dnes taková zvěrstva už nedělají, podstata kapitalismu se nezměnila. Dnes mají jiné metody, ale cíl je stejný. Tohle všechno se dělo před čtyřiceti lety, v době, kdy nás Britanie a celý západní svět obviňoval z nedodržování lidských práv. Nám kázali o lidských právech a odsuzovali nás za jejich porušování. Sami však páchali zvěrstva, která nepáchal nikdy nikdo jiný na světě. Ve srovnání s keňskými koncentráky byl gulag lázeňským zařízením.

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře