Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Robert Fisk: Žurnalistika a „slova moci“

  • fisk-robert-dzazira
Moc a média nespojují jen pohodlné vztahy novinářů a politických vůdců, šéfredaktorů a prezidentů. Jejich vztah nespočívá ani v paraziticko-osmotickém vztahu mezi údajně ctnostnými reportéry a mocenskými sítěmi, které se táhnou mezi Bílým domem a ministerstvem zahraničí a Pentagonem. V západním kontextu je totiž vztah mezi mocí a médii založen na slovech - na jejich užívání. Je o sémantice. Je o užívání frází a obratů a o jejich původu. A je to o zneužívání historie a o její neznalosti. My novináři jsme se totiž stali zajatci jazyka moci.

Je to tím, že už si s jazykem nelámeme hlavu? Je to tím, že nám dnes počítače nabízejí kontrolu pravopisu a vylepšují nabídku slov, kvůli čemuž pak náš jazyk vypadá přesně jako jazyk našich vládců? Je to důvod, proč dnes úvodníky v novinách stále více znějí jako politické projevy?

Už po dvě dekády vůdci USA a Británie - a Izraele a Palestinců - používají slova „mírový proces", aby tím popsali beznadějné, nepřiměřené a nečestné dohody, které Spojeným státům a Izraeli umožnily ovládnout každičkou píď země náležející okupovanému národu.

Poprvé jsem se tímto výrazem zabýval v době Osla. Byl to souhlas Bílého domu, který stvrdil nesmyslnou a pochybnou smlouvu, která otázky uprchlíků, hranic či izraelských kolonií nebo dokonce časových harmonogramů odložila na tak dlouho, že už o nich jednat ani nelze.

A jak snadno jsme zapomněli na trávník v Bílém domě - Clinton tehdy citoval z koránu, zatímco Arafat říkal „Děkuji, děkuji, děkuji, pane prezidente." A jak jsme tomu nonsensu začali říkat? Ano, byl to prý „historický okamžik"! Opravdu? Pamatujete si, jak tomu říkal Arafat? „Mír statečných". Nevybavím si ale nikoho z nás novinářů, kdo by poukázal na to, že „mír statečných" původně použil generál de Gaulle v souvislosti s koncem války v Alžírsku. Francouzi v ní prohráli. Tuhle podivuhodnou ironii nikdo nezaznamenal.

A dnes je to stejné. My, západní novináři - znovu využíváni svými pány - dáváme vesele slovo našim generálům v Afghánistánu, kteří nám sugerují, že válku lze vyhrát jen s kampaní „myslí a srdcí". Nikdo jim nepokládá otázku, která se přitom nabízí: Nebyla snad stejná fráze používána vůči vietnamským civilistům během války ve Vietnamu? A copak jsme - my, Západ - tu válku neprohráli? Přesto dnes, my, západní novináři, v souvislosti s Afghánistánem používáme frázi „mysl a srdce", jako by to bylo nějaké skvělé slovníkové heslo, a ne symbol druhé porážky za poslední čtyři dekády, navíc omílaný vojáky, kteří tento nesmysl - za mlada - omílali už ve Vietnamu.

 

Už nečteme knihy

Stačí se podívat na slova, která jsme v poslední době převzali od americké armády. Když jsme zjistili, že naši nepřátelé - například Al Kajda nebo Taliban - odpalují více bomb a provádějí více útoků než obvykle, začali jsme mluvit o „špičce násilí". Ano, o špičce. „Špičku" podle mých záznamů poprvé použil jistý brigádní generál v bagdádské tzv. Zelené zóně v roce 2004. My teď tuto frázi používáme hromadně, improvizujeme s ní, vysíláme ji do světa jako svou vlastní. Používáme ale frázi, kterou pro nás stvořil Pentagon. Špička samozřejmě může letět vzhůru a pak může zase zamířit dolů, a tak nám pomáhá vyhnout se zlověstným slovům „nárůst násilí", protože „nárůst" klesnout nikdy nemůže.

Nebo jiný příklad. Když američtí generálové mluvili o náhlém posilování svých jednotek před útokem na Fallúdžu nebo centrum Bagdádu nebo na Kandahár - mám na mysli masivní přesuny desítek tisíc vojáků do muslimských zemí - říkali tomu „surge", vlna. A vlna, stejně jako tsunami nebo jiné přírodní fenomény, mohou mít zdrcující dopad. Ve skutečnosti ale - pokud bychom použili slova seriozní žurnalistiky - je to posilování. A posily jsou vysílány do válek, když armády prohrávají. Naši televizní a novinoví chlapci a dívky ale dál mluví o vlnách bez jakéhokoli přívlastku! Pentagon znovu vyhrál.

Mezitím zkolaboval „mírový proces", a tak se naši vůdci - či „klíčoví hráči", jak jim s oblibou říkáme - rozhodli ho oživit. Proces proto bylo potřeba „dát zpět na koleje". Zničehonic se z něho stal vlak, jemuž jen vykolejily vagóny. Tuto frázi jako první použila Clintonova administrativa, pak Izraelci, po nich BBC. Byl tu ale problém, že „mírový proces" nefungoval ani poté, co byl „vrácen na koleje", a tak jsme vymysleli „cestovní mapu" - spravovanou blízkovýchodním kvartetem pod vedením Tonyho Blaira, o němž - jak jen jsou ty dějiny nemravné! - se nyní mluví jako o „vyslanci míru".

Ani „cestovní mapa" však nefunguje a všiml jsem si, že se do novin a na obrazovky proto vrátil starý dobrý „mírový proces". A na CNN před pár dny jeden z těch nudných starých mlžilů, kterým kluci a holky z televize rádi říkají „experti", znovu světu sdělil, že „mírový proces" se „vrací na koleje", protože mezi Izraelci a Palestinci byly zahájeny „nepřímé rozhovory". Dámy a pánové, to není jen sbírka klišé, to je prostě směšná žurnalistika. Mezi mocí a médii už se nevede žádný boj -- prostřednictvím jazyka jsme se my sami stali mocí.

Možná už sami o sobě ani příliš nepřemýšlíme, protože už dávno nečteme knihy. Arabové je čtou stále - nemluvím tu o míře negramotnosti v arabském světě - ale nejsem si jistý, zda my na Západě knihy ještě čteme. Často diktuju své texty po telefonu a často musím na drátě strávit o deset minut víc, abych nějaké sekretářce vysvětlil, jak se to či ono slovo píše. Netuší to. Nedávno jsem letěl z Paříže do Bejrútu - trvá to zhruba tři a tři čtvrtě hodiny - a žena vedle si četla francouzskou knihu o druhé světové válce. Obracela stránku každých pár vteřin a než jsme přistáli v Bejrútu, měla knihu přečtenou. Já si ale uvědomil, že ve skutečnosti nečetla, ona stránkami jen surfovala! Ztratila schopnost čehosi, čemu říkám „hluboké čtení". A tak se ptám, jestli jedním z problémů nás, novinářů, není právě neschopnost „hlubokého čtení". Používáme totiž obvykle první slovo, které nám vytane na mysli ...

 

„Smrtící masakry"

Dovolte mi zmínit další příklad mediální zbabělosti, při níž skřípu svými 63 let starými zuby, které za sebou mají 34 let pojídání hummusu a tahíny na Blízkém východě. Bezpočet analytických materiálů nám podsouvá, že na Blízkém východě máme co dělat se „soupeřícími příběhy". Jak pohodlné! Není tam prý spravedlnost ani nespravedlnost, pár lidí tam prostě vypráví rozdílné příběhy. „Soupeřící příběhy" jsou přitom druhem - nebo poddruhem - falešného jazyka antropologie. Vylučují možnost, že jedna skupina lidí - kupříkladu na Blízkém východě - je okupovaná, zatímco jiní okupují. Žádná spravedlnost nebo nespravedlnost, žádní utlačovaní nebo utlačovatelé, jen „soupeřící příběhy", fotbalový zápas, chcete-li, v němž proti sobě „soupeři" dva týmy a oběma je třeba dát ve všech příbězích stejný prostor. A tak se „okupace" může stát „sporem", „zeď" se stává „plotem" nebo „bezpečnostní ohradou", izraelská kolonizace arabského území se v rozporu se všemi mezinárodními zákony stává „osadami" nebo „židovskými čtvrtěmi"...

Nepřekvapí vás asi, že to byl Colin Powell v době svého bezmocného účinkování coby ministra zahraničí ve vládě George W. Bushe, kdo vyzval americké diplomaty na Blízkém východě, aby o okupovaném palestinském území mluvili jako o „sporném území" - a většině amerických médií to bohatě stačilo.

Chtěl bych vám nabídnout krásný, osobní příklad „soupeřících příběhů". Měl jsem přednášku v Torontu u příležitosti 95. výročí arménské genocidy z roku 1915, záměrného masového vyvraždění půl druhého milionu arménských křesťanů armádou a milicemi osmanského Turecka. Krátce předtím mě kanadská televize CTV, která zároveň vlastní torontský deník Globe and Mail, požádala o rozhovor. Už od samého počátku jsem viděl, že má televizní reportérka problém. V Kanadě žije velká arménská komunita, ale v Torontu je i početná menšina Turků. A Turci, jak Globe and Mail často upozorňuje, „rozhodně zpochybňují", že tehdy došlo ke genocidě. A tak reportérka namísto genocidy mluvila o „smrtících masakrech".

Nemohla nazvat masakry genocidou, protože by tím rozhořčila tureckou komunitu. Zároveň ale cítila, že masakr není s ohledem na reálie tím dostatečným termínem pro popis vyvraždění milionu a půl lidských bytostí. Výsledkem tak byly „smrtící masakry". Podivné. Kdyby existovaly „smrtící masakry", nemusely by snad existovat i masakry, které smrtící nejsou, masakry, jejichž oběti prostě vstanou a jdou si po svých? Byla to absurdní tautologie.

Zmínil jsem pak tuto novinářskou zbabělost ve své přednášce pro arménské publikum, mezi nímž seděli i činitelé CTV. Do hodiny mému arménskému hostiteli od oné reportérky přišla sms zpráva: „Kálet na CTV jste nemuseli," stěžovala si. Pochybuju, že by se slovo „kálet" kdy dostalo na obrazovky CTV, stejně jako ona „genocida".

Jazyk moci - jazyk slov a frází - mezi námi ale přežívá dál. Kolikrát jsem už od západních novinářů slyšel o „zahraničních bojovnících" v Afghánistánu? Mají samozřejmě na mysli různé arabské skupiny, které údajně pomáhají Talibanu. Tutéž story slýcháme už od Iráku a řeč je samozřejmě o saúdských, jordánských, palestinských nebo čečenských bojovnících, kterým generálové říkají „zahraniční", a my, západní novináři, to po nich zničehonic opakujeme. Mluvit o nich jako o „zahraničních bojovnících" ovšem znamená, že to oni jsou invazní silou - nikdy jsem totiž v této souvislosti od mainstreamových médií neslyšel, že v Afghánistánu už na 150 tisíc „zahraničních bojovníků" dávno je. A většina z nich nosí uniformu americkou nebo uniformu Severoatlantické aliance.

Stejně tak nyní reportéři používají zkázonosnou frázi „Af-Pak" -- rasistickou stejně jako politicky urážlivou -- byť je to původně výtvor amerického ministerstva zahraničí, a to ze dne, kdy byl Richard Holbrook jmenován zvláštním vyslancem pro Afghánistán a Pákistán. Tato fráze se vyhýbá slovu „Indie", jejíž vliv v Afghánistánu a přítomnost tamtéž jsou nedílnou součástí celého příběhu. Vynecháním Indie z „Af-Paku" se navíc z konfliktů v jihovýchodní Asii zcela vypouští krize v Kašmíru. Pákistán je tím zbaven jakéhokoli slova v americké lokální politice vůči Kašmíru - koneckonců, Holbrook byl jmenován vyslancem v „Af-Pak" právě s tím, aby zakázal jakékoli diskuse o Kašmíru. Pojem „Af-Pak", který zcela vypouští tragédii v Kašmíru - že by tam bylo příliš mnoho „soupeřících příběhů"? - přitom používá mnoho novinářů; byl vytvořen pro ně a oni tak nyní dělají práci za ministerstvo zahraničí.

 

Zapomněli jsme na Berlín?

Teď se podívejme do historie. Naši vůdci ji milují, a nejvíc ze všeho druhou světovou válku. V roce 2003 si George W. Bush usmyslel, že je nejen sám sebou, ale zároveň i Winstonem Churchillem. Jistě, vietnamskou válku strávil tím, že před Vietcongem chránil nebe nad Texasem, ale v roce 2003 najednou stanul tváří v tvář „mnichovákům", kteří nechtěli válku se Saddámem, jež se mezitím, samozřejmě, stal „Hitlerem od Tigridu". „Mnichováci" přitom historicky byli Britové, kteří v roce 1938 nechtěli bojovat proti Hitlerovi. Churchillovy boty a kabát si pochopitelně zkoušel navléct i Blair, protože přece také není žádný „mnichovák". Tvrdil, že Amerika byla nejstarším spojencem Británie, a spolu s Bushem připomínal novinářům, že USA stály po boku Británie v roce 1940 v její nejtěžší hodině. Nic z toho ale není pravda.

Starým spojencem Británie nebyla Amerika, ale Portugalsko, během druhé světové války neutrální fašistický stát. Tento fakt připomněly jediné noviny, náš The Independent. A co víc, Amerika v roce 1940 nestála po boku Británie v její nejtěžší hodině, kdy jí Hitler hrozil invazí a německé letectvo bombardovalo Londýn. Ne, v roce 1940 si Amerika užívala výnosného období neutrality - a k Británii se nepřipojila, dokud Japonsko v roce 1941 nezaútočilo na námořní základnu v Pearl Harbour. Průšvih! My novináři zkrátka zcela běžně necháváme prezidenty a premiéry, aby nás historií vesele povozili podle svého.

V těchto dnech, kdy se cizinci pokoušejí dovézt potraviny a pohonné hmoty hladovým Palestincům do Gazy, bychom měli svým čtenářům a posluchačům připomínat dávné roky, kdy Amerika a Británie pomáhaly obklíčeným lidem a letecky jim vozily potraviny a pohonné hmoty, byť přitom umírali naši vlastní vojáci. Ti lidé byli obklíčeni plotem vztyčeným brutální armádou, která je chtěla vyhladovět k poddajnosti. Ta armáda byla ruská, tím městem byl Berlín a zeď vyrostla později. Ti lidé byli ještě tři roky předtím našimi nepřáteli, přesto jsme vytvořili letecký most, abychom je zachránili. A teď se podívejte na dnešní Gazu. Který západní novinář - a že máme historické paralely rádi - zmínil v kontextu Gazy západní Berlín?

A podívejme se dob nedávných. Saddám má „zbraně hromadného ničení" - krásně se to hodilo do titulků, ale ve skutečnosti samozřejmě žádné neměl a americká média pak musela jít do sebe. Jak jsme se mohli nechat tak napálit, ptal se posléze New York Times sám sebe? Snadno, odpověděl si, nedostatečně jsme se stavěli Bushově administrativě. Teď ty samé noviny opatrně - velmi opatrně - bubnují do války proti Íránu. Prý že pracuje na zbraních hromadného ničení. A po válce, pokud opravdu vypukne a žádné jaderné zbrojní projekty se zase nenajdou, přijde prostě zase jen další sebezpytování.

 

Pomáháme zrádcům

Nejnebezpečnější stránkou naší sémantické války, našeho používání slov moci - ona to vlastně ani válka není, protože jsme se vzdali už dávno - je skutečnost, že se tím izolujeme od svých čtenářů a diváků. Oni totiž nejsou hloupí. Rozumějí slovům, v mnoha případech - obávám se - lépe než my sami. A dějinám také. Vědí, že svůj slovník utápíme v jazyce generálů a prezidentů, v jazyce tak zvaných elit, arogantním jazyce tak zvaných expertů z Brookingsova Institutu nebo Randovy Korporace nebo z jiných tak zvaných think-tanků. A že jsme se stali součástí tohoto jazyka.

Stáváme se tím součástí moci a elit, které vládnou světu beze strachu, že by se jim média postavila. Jak můžeme této chorobě uniknout? Dávejte si pozor na slovní programy v počítači, na editorovy sny o co nejjednodušších textech, přestaňte používat Wikipedii. A čtěte knihy - skutečné knihy s papírovými stranami, tedy čtěte do hloubky. A knihy o historii především.

Al Džazíra dobře pokrývá mírovou flotilu - konvoj lodí směřujících do Gazy. Nemyslím si, že na jejich palubách jsou nějaké bandy zavilých nepřátel Izraele. Myslím si, že mezinárodní konvoj vyplul, protože lidé na jeho palubách - jsou z celého světa - se snaží udělat to, v čem naši údajně humanitárně cítící vůdci selhávají. Vezou totiž potraviny, pohonné hmoty a zdravotnické zařízení lidem, kteří trpí. V jakémkoli jiném kontextu by se Obamové a Sarkozyové a Cameronové předháněli, kdo dřív vyšle své vojáky s humanitární pomocí, jak to Clinton udělal třeba v Somálsku. A copak snad Blair nevěřil v „humanitární" intervence do Kosova či Sierry Leone? Za normálních okolností by možná hranici překročil osobně, teď ale ne, netroufáme si urazit Izraelce, a tak obyčejní lidé dělají to, co naši vůdci trestuhodně odmítají. Jejich vůdci je zradili.

A co média? Vysíláme snad nyní v televizích záběry z leteckého mostu do Berlína? Připomínáme Clintonův pokus zachránit hladovějící Somálce nebo Blairovu „humanitární" intervenci na Balkáně, jen abychom našim čtenářům a divákům - a lidem na těch lodích - připomněli, že jsme svědky pokrytectví masivních rozměrů?

K čertu, nic z toho neděláme! Dáváme přednost „soutěžícím příběhům". Jen pár politiků si přeje, aby plavba do Gazy dorazila do svého cíle - ať už by byl konec úspěšný, směšný nebo tragický. Věříme v „mírový proces" a v „cestovní mapu". Nechte Palestince obehnané „plotem". Nechte „klíčové hráče", ať vše vyřeší sami.


 

Projev Roberta Fiska na pátém výročním fóru globální televizní stanice Al Džazíra, které se konalo 23. května 2010.

 

Robert Fisk (1946) je doyen evropských blízkovýchodních zpravodajů, v posledních letech píše pro britský deník The Independent a je autorem pěti respektovaných knih věnovaných regionu, v němž působí přes třicet let. Žádná z jeho knih do češtiny přeložena dosud nebyla.

 

Převzato z Literárních novin

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře