Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

ads

Reálný versus finanční kapitalismus

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 
  • krach
V současné době probíhají na evropské půdě boje, jejichž hlavními protagonisty jsou kancléřka Merkelová a nový francouzský prezident Hollande. Merkelová trvá na tom, že dluhy mají být splaceny a nároky finančního sektoru uspokojeny, a to i za cenu propadu HDP a nárůstu nezaměstnanosti v důsledku škrtací politiky států na výdajové straně rozpočtu, jak to vidíme ve většině evropských států. Má jít o to, aby státy získaly znovu "důvěru finančních trhů".

Na druhé straně francouzský prezident prohlásil finanční trhy za svého úhlavního nepřítele a upřednostňuje nastartování hospodářského růstu, k čemuž evidentně chce využít Evropské centrální banky. Ta by měla naplno rozjet rotačky, aby oživení ekonomiky financovala. Že to už dělá, cvrlikají vrabci na střeše. Tiskne eura a zásobuje jimi po nájezdech řeckých vkladatelů na banky už ne Řecko, ale přímo soukromé banky. Že to nemá v popisu práce? Že je jejím hlavním úkolem hlídat inflaci? Co bylo včera, už dnes neplatí. Kromě toho chce Hollande prosadit, aby ECB skoupila dluhy jednotlivých zemí a vytvořila systém eurobondů. Tomu se brání opět hlavně Němci. Jsou si vědomi, že by nejvíce doplatili na politiku splácení celoevropských dluhů.

Je však možné nastartovat ekonomický růst a současně splácet dluhy? Ne. Peníze, jak víme, se vytvářejí z dluhu. A splacením dluhů se celý systém zhroutí. Dluh táhl rozvoj naší civilizace. Protože ho nelze splatit, nezbývá, než aby byl odpuštěn. V historii se s odpouštěním dluhů setkáváme, v posledním čísle Respektu se věnuje Martin M. Šimečka v článku "K čertu s dluhy" tomuto tématu velmi netradičním způsobem. Růst dluhu je záležitostí systémovou. Hrozící bankroty Řecka, Portugalska, Irska, Španělska, Japonska i USA ukazují, že umoření dluhu není řešitelné ani dalším tisknutím bezcenných papírků, ani škrtací mánií vlád. Škrty v sociální roli státu budou příčinou dlouhodobé ekonomické deprese a možná i rozkladu států.

Aby se hospodářství vyvíjelo rovnovážně, musí být úvěry poskytovány proti úsporám jiných subjektů v ekonomice. To tvrdí Maurice Allais, francouzský nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1992. Dnes ho nikdo moc necituje, asi proto, že není Američan. Evropanům se totiž Nobelova cena za ekonomii uděluje velmi zřídka. Banky ničí státy pomocí virtuálních peněz, viz tento graf. Kliknutím si otevřete celou prezentaci.

Všimněte si růstu virtuálních peněz nad kapitálem v ekonomice a investicích. Splácení dluhů bude za současného systému znamenat pouze mizení reálných peněz z bilancí bank a tudíž jejich nedostatek. Bankrot podle definice vzniká, když země už není schopna financovat úroky ze státního dluhu. To ve svém důsledku znamená, že státní dluhopisy, které kryjí půjčené peníze, přestávají mít jakoukoliv cenu. Jakou důvěru může mít dnešní střadatel v sofistikované nástroje finančního trhu, které by mu měly z jeho úspor do budoucna zajistit zajištění na stáří?

Kolik času zbývá ještě do zhroucení současného systému? Neschopní politici nabídli stylem chování stáda pouze škrtací mánii jako jediné možné řešení. Proto nehrozí ani tolik obávaná hyperinflace, jako totální ztráta smyslu peněz, které se odcizily od svých původních funkcí. Virtuální peníze na jedné straně a nedostatek reálné směnné hodnoty na straně druhé se změnily v rakovinotvorný nádor. Ten urychluje bobtnání masy peněz a současně začíná rozkládat společnosti jako celek. Přitom se podle ústav většiny států měna považuje za veřejný statek. Kdy tedy stát či EU-státy konečně zasáhnou a obnoví politickou suverenitu nad svou měnou?

Ač to zní rouhačsky, čím rychleji budeme splácet, tím rychleji se přiblíží kolaps. Tím, že dluhy splatíme, zmizí peníze z bilancí bank a přestanou prostě existovat. Zdá se absurdní? Nikoliv. Jedná se o trochu jinak postavené účetnictví, než jaké známe z podnikových rozvah. Poskytnuté úvěry jsou účtovány na stranu aktiv, banka tedy nafukuje uměle svou bilanci, splácením ji naopak zmenšuje. Jaké riziko nese? Žádné.

Za prvé. Když banka poskytuje úvěr ve výši 10 000 Euro, nemusí tento obnos mít, ačkoliv si většina lidí myslí, že je má ve formě našich vkladů. Stačí, když splní povinnost vyčlenit z vkladů 2% do minimálních rezerv předepsaných centrální bankou. Když má banka skutečných 2% krytých peněz, může inkasovat 6% úrok, zisk dosahuje až 200%. Takové zisky dosahují pouze obchod s drogami, prostituce a ropný průmysl, kde se uvádí až 800% zisk. Díky tomu mohou banky vytvářet poměrně rychle vlastní kapitál. Největším pozitivem vstupu Raiffesisenbank nebo Sparkasse na trhy východní a střední Evropy byl rychlý nárůst kapitálu bank, aniž by akcionáři museli vytahovat z kapes svoje peníze. Příklad: Česká spořitelna.

Za druhé. Vklady klientů jsou účtovány na straně pasiv. Tedy jsou to pro banku cizí zdroje a banka dluží svým klientům, kteří si u ní peníze uložili. Jak ale může logicky vzato sloužit dluh ke krytí poskytnutého úvěru? Jedno ze současných protikrizových opatření je požadavek na zvýšení vlastního kapitálu bank. Na 9%, což stejně pádům bank zabránit nemůže. Viz belgická banka Dexia, která byla ve stresstestu vyhodnocena jako bezriziková, poněvadž měla podíl vlastního kapitálu 12%. Do nedávna sloužil čistý zisk hlavně k rozdělení zisku formou dividend, k vyplácení obrovských, zcela nepřiměřených odměn manažerů, či k další expanzi a dalším akvizicím. Koncentrace kapitálu a růst korporativismu ve finančním sektoru dosáhl takového stupně, kdy ohrožuje demokracii. Finanční kapitál drží v šachu bezmocnou politiku. Ale nejenom ji. Především podrývá vůbec samotný kapitalistický řád, tedy ničí samotné podnikatele, kteří se nemohou už spolehnout, že zítra bude platit ještě totéž, co dnes. Tekutost podnikatelského prostředí neumožňuje alokovat efektivně výrobní zdroje.

Vývoj kapitalismu po II. světové válce je charakterizován dvěma formami: reálným kapitalismem (padesátá, šedesátá a částečně sedmdesátá léta) a finančním kapitalismem postaveným na náboženství neoliberalismu. Rozdíl mezi oběma typy kapitalismu je markantní.

Kdo chtěl investovat v období fungování reálného kapitalismu, nemohl obejít výrobní proces. Musel investovat své peníze tak, že byly použity buď k nákupu akcií, nebo byly využity k úvěrování podniku prostřednictvím banky. To znamená, že fungovala vazba mezi penězi a výrobou statků. Peníze plnily funkci směnného prostředku podle vzorce G - Z -G´-Z-G''.... Finanční sektor ještě "obsluhoval hospodářství"(G-peníze, Z-zboží). Finanční kapitalismus vznikl zejména z těchto důvodů: uvolněním vazby dolaru na zlato, zrušením většiny regulací a zejména zrušením Glass-Steagallova aktu, který přísně odděloval od sebe obchodní a investiční bankovnictví. Pak se banky vrhly na vymýšlení sofistikovaných finančních nástrojů, které měly umožňovat rozmnožování peněz mimo výrobní sektor. Říká se tomu "finanční průmysl", viz horní graf pro Německo. Tento virtuální kapitál není odpovídajícím způsobem zdaněn a těší se velké přízni euroatlantických politiků. Sem patří většina futures, swapů, komoditních derivátů, které destabilizují ceny surovin, CDO atd...) Výše uvedený řetězec lze vyjádřit jako G-G-G. Do procesu zhodnocování peněz není zapojena lidská práce, není vytvářena žádná přidaná hodnota, celkový objem peněz vázaných na výrobu už nenarůstá. Peníze už vlastní produktivní ekonomiku neobsluhují. Jedná se o velké, geniálně promyšlené kasíno, kde se přelévají peníze z jedné strany na druhou, kdy někdo na špici pyramidy vyhrává, ale většina ztrácí a chudne.

Někteří chytráci vybavení sofistikovanými softwarovými programy, které tyto procesy řídí ve zlomcích sekundy po celé planetě, to dokonce nazývají "podnikáním s likviditou". Není lukrativnější byznys, než propojit zájmy těchto skupin s politikou. Pak vytřískáte ze států úroky vždy. Jejich dluhy jsou prakticky nesplatitelné, ale můžete na řecký nebo český způsob stále zvyšovat daně a zisk brát z kapes daňových poplatníků. Pak vzniká klasické pyramidální schéma: 90% vytrvale chudne; 9% nezískává, ale ani neztrácí; 1% bere vše. To je fáze, kterou v současné době prožíváme. Fakt si to lidé nechají trvale líbit, aby se z nich stali žebráci?

Dějinná zkušenost nám říká, že podobný styl ekonomiky je nejlepší příprava k nástupu totalitní diktatury, ať už komunistické, nebo fašistické. Velký provokatér, slovinský filosof Slavoj Žižek tvrdí, že buď nás čeká peklo, nebo komunismus. V obou případech to bude znamenat ztrátu svobody.

zdroj: http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=903

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře