Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Prázdná kasa před volbami

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • prazdnysejfkasa
Krize v České republice odhalila, na jak vratkých základech jsou postaveny naše veřejné finance. A poněkud netypicky se před předčasnými volbami hovoří o nutnosti zvyšovat daně. Na první pohled to tak nemusí vypadat, ale pro občany to může představovat i určitou výhodu.

Makroekonomičtí experti Českomoravské konfederace odborových svazů už dlouho upozorňují na základní nerovnováhu mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu. Vysoké tempo ekonomického růstu v letech 2005 až 2007 tuto dlouhodobou nerovnováhu na chvíli zakrylo, ale v roce 2008 už musely být příjmy rozpočtového hospodaření v tichosti doplněny o peníze z rezervních fondů, tedy o nastřádané prostředky z minulých let. Skutečný deficit státního rozpočtu bez těchto účetních triků by tedy dosáhl 80,4 miliardy korun. A pro rok 2009 se použil zase jiný trik, předpoklad nereálně vysokého růstu HDP, který měl na čas zakrýt fakt, že rozpočtovému schodku hrozí další prudké zvýšení. Jak však ukázaly propočty Martina Fassmanna z ČMKOS, Kalouskův rozpočet mohl zachránit opravdu jen zázrak. Nominální ekonomický růst by musel dosáhnout neuvěřitelných 11%, aby se příjmy a výdaje veřejných rozpočtů vyrovnaly - v době, kdy se všude kolem rozbíhala globální finanční, a po ní i ekonomická, krize. Pro plné porozumění tomu, co se u nás v oblasti veřejných financí děje, je proto třeba jasně odlišit nastavení příjmové složky státního rozpočtu od vlastního působení krize.

Výdaje a příjmy státního rozpočtu jsou v nerovnováze již dlouho. I když ekonomika zažívala své nejlepší časy, Česká republika vykazovala deficity. Klasickou argumentací pravice je, že problém je ve výdajích, protože se příliš „rozbujel" sociální stát. Je však třeba sledovat spíše oblast příjmů. Na příjmové straně můžeme vysledovat určité trendy, které se ideologicky opírají o koncept tzv. Nové pravice - politiky, kterou v praxi prosazoval např. Ronald Reagan či Margaret Thatcherová. Patří sem snižování daňové kvóty, zmenšování státu a jeho výdajové složky.

Snižování daní je doprovázeno velmi spornou teorií tzv. Lafferovy křivky. Ta vychází z očekávání, že nižší zdanění povede k vyššímu ekonomickému růstu, takže daňové inkaso při nižších sazbách nakonec může být větší než inkaso při sazbách vyšších. Když se však Ronald Reagan pokusil tuto politiku skutečně uplatnit, zůstal po něm do té doby nevídaný deficit. Teorie přesto přežívala dál. V Česku bylo možno vysledovat určité tendence ke snižování přímých daní (z příjmů právnických osob) již za vlád sociální demokracie. Plně se však projevily za vlády Mirka Topolánka a jeho ministra financí Miroslava Kalouska.

Vzpomeňme na obsah „reformního batohu" - zavedení stropů pojistného na sociálním a zdravotním pojištění, snižování pojistného na sociální zabezpečení, snižování přímých daní z příjmu právnických osob, zavedení tzv. rovné daně ve výši 15%, zvýšení DPH z 5 na 9%, všechna tato opatření jsou ideologicky konzistentní s konceptem Nové pravice. Ve všech jde o bezprecedentní úlevy pro nejbohatší vrstvy a o nárůst těch daní, které nejvíce dopadnou na ty nejchudší. To je pravý opak toho, co je běžné v daňových systémech rozvinutých zemí, kdy větší příjmy provází větší zátěž - zdanění tam má progresívní stupnici. Pokud však lidé s nižšími příjmy odvádějí relativně větší daň než lidé s vyššími příjmy, mluvíme o degresívním zdanění. A Topolánkův batoh měl takový degresívní dopad. Takto navržená daňová soustava pak nejenže změnila daňové zatížení jednotlivých skupin obyvatelstva, ale také dovršila nerovnováhu mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu.

Naše pravice proto o zvýšení daní (mimo těch nepřímých) nechce ani slyšet, místo toho hovoří o „úsporách". Spoření v době krize však nemusí mít ten pozitivní dopad, jak by si občané mohli myslet. Slavný britský ekonom J. M. Keynes hovoří o „paradoxu spořivosti". Jde o to, že pokud lidé i stát více spoří, pak o to méně utrácejí a spolu s jejich výdaji klesá i HDP. Spoření tak může krizi ještě prohloubit. Proto dnes řada vlád sahá po silné fiskální stimulaci - vysokých vládních výdajích i za cenu rostoucího zadlužení. Vlády se domnívají, že pomocí vyšších vládních výdajů nastartují ekonomický růst a tím zvednou i inkaso daňových příjmů, které jsou obvykle na průběhu cyklu silně závislé. Je s tím spojené riziko, že tyto výdaje nemusí být vždycky smysluplné a navíc působí s určitým zpožděním. To však ukazuje také druhou část problému. Výběr daní v čase krize nutně klesá, ale tlak na výdajovou stránku rozpočtu (např. podpory v nezaměstnanosti) naopak roste. Chtít vyrovnaný rozpočet je tedy v době krize nemožné. Jde jen o to, jak vysoký ten deficit se bude. V případě České republiky hrozí krajně nebezpečný schodek,a tak nám krize poskytuje možnost nebo spíše nutnost zamyslet se nad celou strukturou příjmů a výdajů.

Jaké jsou možnosti?

Je značně nepopulární mluvit před volbami o zvýšení daní. Avšak podobně nepopulární mohou být drastické škrty ve výdajích státu.

Pravicové strany - a obzvláště Miloslav Kalousek - nechtějí daně zvyšovat vůbec, a když už, tak jen nepřímé. Hlavní problém vidí na straně výdajů. „Pokud by se po předčasných volbách při politických vyjednáváních nové vlády skutečně ve hře objevila varianta zvýšení daní, tak bude samozřejmě třeba uvažovat jenom o těch nepřímých. A pouze za situace, že na jeden díl zvýšení daní by připadly tři díly škrtů na výdajové straně, tedy v poměru 1:3."

Mezi nepřímé daně patří spotřební daň a především DPH, která je z hlediska podílu na celkových příjmech tou nejdůležitější daní (vedle sociálního pojištění). Zvýšení navrhuje jak exministr Kalousek, tak současný ministr financí E. Janota (u snížené sazby z 9 % na 11 % a u základní sazby z 19% na 20%) pro její výhody - je to daň, která se snadno vybírá. Je uvalována na spotřebu zboží a služeb v dané ekonomice a nelze před ní utéct do žádného daňového ráje. DPH má však i jednu nevýhodu, která je důvodem, proč např. sociální demokracie nechce o jejím zvýšení ani slyšet. Právě tato daň totiž patří k těm, které mají degresivní dopad - dopadají nejvíce na ty nejchudší. Ti obvykle spotřebují celý svůj příjem na základní potřeby, a tak pocítí každé zvýšení cen např. potravin mnohem silněji než vyšší příjmové skupiny, které mohou spotřebu omezit. Podobně degresivní dopad má i zastropování pojistného (protože chudí platí pojistné ze všech příjmů, zatímco bohatí z části příjmů už pojistné neplatí), či tzv. rovná daň (jejíž sazba je ve skutečnosti nikoliv 15%, ale 22%, protože se jedná o tzv. daň z daně).

Přechod k daním s degresivním dopadem ale nepozorujeme jen v České republice. Řada vlád se cítí být pod tlakem nadnárodních firem, které si vynucují „speciální zacházení".  Zvykly si na pravidla daňových rájů i daňového dumpingu, který probíhá mezi „starými" a „novými" zeměmi EU.  Česká republika se do něj také nechala zatáhnout bezprecedentním snížení daně z příjmu právnických osob na 20 %. Není divu, že právě o této dani ministr Janota v Otázkách Václava Moravce řekl, že inkaso této daně se zásadně zhoršuje.

Česká republika v minulých letech tedy odstranila daňovou progresi, která je ve vyspělých ekonomikách běžná, zavedla „rovnou" daň a přesunula větší tíži zdanění k oblasti DPH, tedy k degresivním daním. Ideologický posun je jasný: daňové úlevy (a také úlevy na pojistném) pro nejvyšší příjmové skupiny platí střední a nižší vrstvy z nepřímých daní, z nichž není úniku.

Jenže daňový systém nemá za úkol firmy a (v dnešní době spíše) občany maximálně „vysát". Jde také o to, aby systém podporoval sociální kohezi, která  však byla reformami Topolánkovy vlády prudce narušena. Daňová progrese není žádným trestem pro úspěšné a schopné, jak to prezentuje Miloslav Kalousek. Jedná se o běžný nástroj, jak zaručit solidaritu ve společnosti, nemluvě o tom, že vykazuje významné pozitivní makroekonomické účinky tím, jak pomáhá vyrovnávat příliš velké výkyvy cyklu (ať již nahoru či dolů). Proto je také znovuzavedení progrese obsaženo např. v programu sociální demokracie či lidovců. Je ovšem smutnou pravdou, že společenská soudržnost, stejně jako solidarita a sociální smír, u nás často mají nízkou hodnotu, protože jsou zcela mylně považovány za brzdu ekonomického rozvoje.

To, co navrhuje exministr Kalousek, je vlastně dvojí bič na nižší a střední vrstvy, a navíc v krizi!, kdy již tak má řada občanů velké problémy. Na jedné straně by na ně dopadlo zvýšení DPH, a pak by byly ještě drasticky omezeny mandatorní výdaje. Jenže mandatorní výdaje, to není nic jiného než prostředky na důchody, podpora v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky. Je nabíledni, že pokud by stát nebyl s to poskytovat veřejné služby (především zdravotnictví a školství) v dostatečném rozsahu - a to by při takových škrtech nebyl, - jedná se o přípravu k jejich privatizaci a k omezení funkcí státu na úkor soukromých firem.

Problém příjmů a výdajů se neomezuje jen na státní rozpočet. Jde také o kraje a obce. Také ty se dostanou do závažných potíží - a opět, nejen působením krize. Ještě závažnější je souvislost se strukturou české ekonomiky. Potřebujeme takovou ekonomiku, aby občané měli dostatečnou kupní sílu a mohli daně platit a aby tu  byly firmy, které nebudou zisky přelévat do zahraničí svým centrálám nebo do daňových rájů. Ani Česká republika se neobejde bez dlouhodobé vize, bez strategického plánování, jaké postavilo na nohy např. Japonsko nebo v určité obdobě dnes používá Čína. Česká republika se přeci nemůže spoléhat na to, že její ekonomika bude mít jen „obslužný" charakter v silném napojení především na Německo.

Na některé úkoly - jako je třeba boj proti daňovým rájům a regulaci daňového dumpingu - sami nestačíme, zde je třeba mezinárodní spolupráce. Kombinace krize a českého předsednictví představovala ideální příležitost pro takovou diskusi alespoň na půdě Evropské Unie.

Předčasné volby přinášejí občanům velkou šanci, kterou si nesmějí nechat vzít. Mohou se ptát jasně na to, jak chtějí jednotlivé politické subjekty vyřešit náš dlouhodobý problém veřejných financí (nejde tedy jen o současný dopad krize) a jak si konkrétně představují daňovou strukturu na jedné straně a také služby státu, jeho výdaje, na straně druhé. Občané by měli mít na paměti, že příjmy a výdaje by nejen měly být v rovnováze jen pro stát, ale také pro ně. Pokud státu platím daně, chci také něco nazpět - veřejné služby. Nelze brát dvakrát: zvyšovat daně, snižovat výdaje, a to jenom proto, aby se ulevilo těm nejbohatším.

Publikováno v Literárních novinách



Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře