Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Politické hry, nedůvěra a dvojí přístup USA k otázce Sýrie

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

Seymour M. Hersh je americký investigativní novinář, který píše pro The New Yorker. Držitel Pulitzerovy ceny je známý svou reportáži o masakru v My Lai (1969) nebo pojednáním o americkém přístupu k vězňům v Abu Ghraib. Ve svém článku Military to Military publikovaném na serveru London Review of Books představuje Sýrii jako dějiště politických her mnoha významných hráčů, a dokonce jako původce soupeření uvnitř samotných aktérů, jmenovitě USA. Pojďme se na jeho teorii podrobněji podívat a podrobit ji kritice. Článek vyšel původně na On War | On Peace.

  • politicke-hry-neduvera-a-dvoji-pristup-usa-k-otazce-syrie

Odlišné pohledy

Hersh uvádí čtenáře do problematiky shrnutím názoru Spojeného výboru náčelníků štábů JCS (Joint Chiefs of Staff), poradního orgánu amerického prezidenta a ministra obrany, na otázku americké politiky vůči Sýrii.

Podle JCS je Obamova politika vůči Sýrii mylná. Trvá totiž na tom, aby premisa všech vyjednávání o budoucnosti Sýrie byla založena na odstoupení Bašára al-Asada. Navíc představa, že „umírněné“ rebelské skupiny jsou schopny jej porazit, je naivní.

Obama je sám polapen v myšlení podobném tomu z doby studené války. Jeho administrativa je fixovaná na Čínu a Rusko, i když by se měla zaměřit na různá teroristická uskupení v Sýrii, zejména tzv. Islámský stát.

Názor JCS vychází z tajného dokumentu, který v roce 2013 představila Výzvědná obranná agentura DIA (Defense Inteligence Agency) ve spolupráci s JCS, vedeným generálem Dempseym. Jedná se o analýzu situace v Sýrii, která byla provedena pomocí takřka všech metod sběru dat (SIGINT, HUMINT, GEOINT, CYBINT atd.). Studie dochází k závěru, že pokud padne al-Asad, padne s ním celá Sýrie a stane se z ní podobný zhroucený stát jako je Libye.

Tento dokument byl přímo v rozporu s přístupem Obamovy administrativy, která dle Hershe od začátku nástupu Obamy do úřadu pracuje na destabilizaci Sýrie pomocí CIA se spojenci, jako jsou Velká Británie, Saudská Arábie a Katar. Destabilizace je prováděna pomocí subvencování různých „umírněných rebelských skupin“.

Zbraně jsou těmto aktérům dodávány z Libye přes Turecko. Program má za cíl pomoci opozice v boji proti režimu a postupem času se změnil v přímou přeshraniční podporu jak technickou, tak logistickou a materiální pro skupiny – včetně Jabhat al-Nusry a samozvaného Islámského státu.

Skupiny pokládané za umírněné byly poraženy, nebo se transformovaly do radikálních hnutí a USA tak prakticky podporují teroristické skupiny.

Na to se dle Hershe snažila upozornit DIA mezi lety 2012 a 2014 v čele s generálem Michaelem Flynnem. Na základě jejich prohlášení se tak dělo za neustálého upozorňování civilní administrativy na vážné dopady poražení al-Asada. Součástí těchto upozornění byl zejména fakt, že v Sýrii už žádná umírněná opozice neexistuje a extrémistické džihádistické skupiny drží veškerou kontrolu.

Navíc Turecko nedělá dostatek pro zabránění převozu bojovníků a zbraní přes své hranice a úplně ignoruje vzrůst moci tzv. Islámského státu v Sýrii. Flynn tvrdí, že se Obamova administrativa proti těmto informacím vymezila a podle jeho slov to vypadalo, jako „kdyby nechtěli slyšet pravdu“.

JCS a DIA se shodly, že současný politický přístup k Sýrii není funkční, má katastrofální dopad a odstranění al-Asada je nebezpečné pro celý region. Oproti tomu Obamova administrativa zastávala postoj úplně opačný. Postoj, který se dá charakterizovat slovy„kdokoli je lepší, než al-Asad u moci“. A jelikož JCS a DIA neuspěly při konfrontaci Obamovy administrativy, rozhodli se jednat na vlastní pěst „mimo politické kanály“.

Sdílení informací

JCS a DIA sdílely své informace o dění v Sýrii s ostatními spojenci s vědomím, že se tyto informace dostanou přes prostředníky až k al-Asadovi. Těmito spojenci byli Německo, Izrael a Rusko. Každá z těchto zemí měla eminentní zájem o Sýrii, ovšem každá z jiných důvodů. Německo se dle Hershe obávalo radikalizace svých šesti milionů muslimů v případě expanze tzv. Islámského státu, Izraeli šlo přímo o bezpečnost svých hranic a Rusko se obávalo ohrožení své základny v Tartu a svého vlivu v regionu.

Došlo tak ke sdílení informací, jejichž rozšíření a použití teoreticky nebylo problémové, ovšem prakticky šlo přímo proti politice Obamovy administrativy. Data, jež byla zasílána vybraným spojencům, zahrnovala informace o situaci v Sýrii a pohybech, popřípadě intencích různých protirežimních skupin.

Nikdy nedošlo k přímému sdílení informací mezi USA a syrským režimem. „Pokud al-Asad zůstane u moci, nebude to díky našim informacím, ale díky tomu, že byl natolik chytrý, aby použil data, které získal od ostatních aktérů, kterým jsme je poskytli v kolektivním zájmu,“ uvažovalo zhruba JCS.

Obama se o tomto sdílení informací nic nedozvěděl. Tak prakticky paralelně probíhaly dvě operace. První z nich byla Obamova, prováděná CIA, za účelem destabilizace Sýrie a svržení al-Asada. V případě druhé operace se jednalo o sdílení informací spojencům pod taktovkou JCS, která sice teoreticky nebyla v přímém rozporu s Obamou, ale prakticky tyto informace al-Asad využíval k upevnění své pozice.

Dvojí hra

Dle Hershe práce na destabilizaci Sýrie započaly za Bushovy administrativy a pokračovaly i za Obamovy vlády. Server Wikileaks zveřejnil ambasádní korespondenci, ze které vyplynulo, že USA v roce 2006 v čele s tehdejším ambasadorem v Sýrii Roebuckem vypracovaly plán na rozložení Sýrie. „USA musí spolupracovat se Saúdy a Egypťany na navýšení sektářských tenzí uvnitř Sýrie. Nejvíce záleží na zvýšení publicity zásahů al-Asadova režimu proti případným nepokojům, které ukáží sílu disentu (zejména sunnitských muslimů a Kurdů), a tím pádem nestabilitu a slabost syrského režimu.“

Navíc musí USA podporovat ,,izolaci Sýrie“ pomocí podpory „National Salvation Front“. Tu vedl Abdul Halim Khaddam, syrský ex-viceprezident, který byl již dlouhou dobu sponzorován Saúdy a Muslimským bratrstvem. USA na přímou podporu těchto uskupení v roce 2013 utratily kolem pěti milionů dolarů. Navíc v rámci medializace vytvořily v Londýně televizní stanici syrské opozice za účelem nalomení režimu.

Operace pokračovaly i na počátku občanské války a ostatní státy v regionu zvýšily finanční pomoc některým skupinám. Saúdové utratili na podporu rebelů v roce 2013 700 milionů dolarů. CIA v té době již několikátým rokem dodávala zbraně z Libye přes Turecko pro syrskou opozici. Operace byla financována CIA přes spojku v libyjském Benghazí, kde byla hlavním štábem operace americká ambasáda v čele s J.C. Stevensem.

To všechno pod taktovkou Obamova State Departmentu s přímým schválením od prezidenta. Zbraně byly dodávány z Libye do Turecka přes prostředníka firmy „Al-Marfa Shipping and Maritime Services“. Tyto informace vyplynuly na povrch díky žurnalistům z The Washington Post.

V roce 2013 začalo JCS sdílet informace se spojenci a v bezpečnostní komunitě v USA se rozšířilo povědomí o tom, že už žádná umírněná opozice neexistuje. Jelikož v té době byly libyjské zbrojní sklady nehlídané, stala se z Libye horká půda pro všechny pašeráky zbraní a proud tohoto vybavení prakticky nebylo možno zastavit. JCS se pokusilo vyjednat s CIA zastavení dodávek zbraní z Libye a postupné zašpuntování převozu zbrojního materiálu přes turecké hranice do Sýrie.

Operace byla úspěšná a al-Asadova pozice se začala vylepšovat. V ten stejný moment ovšem Saúdská Arábie, Katar a Turecko zvýšily své zbrojní dodávky pro Jabhat al-Nusra a tzv. Islámský stát, který se ke konci roku 2013 enormně rozrostl.

V roce 2014 se CIA pokusila domluvit zastavení dodávek zbraní a peněz od Saúdů a Kataru, ovšem bez úspěchu. Také jejich program na cvičení rebelských skupin v Turecku a Jordánsku byl jeden velký neúspěch. Dle Hershe však Saúdové nebyli jediným problémem, jelikož Turecko samo financovalo a zbrojilo tzv. Islámský stát a Jabhat al-Nusru roky.

Možnost spolupráce?

JCS bylo od začátku syrské občanské války v kontaktu s Ruskem, zejména díky dobrému vztahu amerického generála Dempseyho a ruského generála Gerasimova. Vztah mezi špičkami vojenské administrativy vycházel z vědomí, že si Rusko a USA v rámci boje proti terorismu mají co nabídnout. Rusko zná myšlení a modus operandi teroristů.

Navíc má informace o některých nejvyšších vedoucích postavách samozvaného Islámského státu, protože proti některým z nich bojovalo už ve dvou válkách v Čečensku. Navíc se obává radikalizace své nemalé muslimské populace v určitých regionech mimo Čečnu.

Oproti tomu USA mohou nabídnout zkušenosti s výcvikem zahraničních bojovníků. Podle názoru vojenských špiček JCS je tedy spolupráce přinejmenším záhodná. Obama ale s Ruskem spolupracovat v boji proti IS odmítá, a to jak na politické, tak i vojenské úrovni, zejména kvůli ruské anexi Krymu a vedení hybridní války na Ukrajině.

Čína, podle Hershe málo vzpomínaný hráč na poli syrské občanské války, vidí tento konflikt prizmatem problému ve své provincii Xingjang. Bojí se radikalizace své ujgurské populace, a dokonce viní tureckou rozvědku z podněcování a radikalizace tohoto obyvatelstva.

Dle zdrojů z této provincie vycestovalo už několik set bojovníků, kteří se přes okolní země dostali až do centra konfliktu. Sama Čína podporuje al-Asada u moci a slíbila podporu 30 miliard dolarů na obnovu poválečné Sýrie. Samozřejmě to nedělá z humanismu či charity, ale protože vidí geopolitickou příležitost v regionu.

Změna vedení

Generál Dempsey v čele JCS i přes své údajné praktiky vydržel. Flynn z DIA musel kvůli své veřejné kritice postoje Obamovy administrativy opustit svou pozici. Obama se nadále drží svých přesvědčení ohledně Sýrie. Mezi ně patří, že al-Asad musí být zbaven moci, neexistuje možnost spolupráce s Ruskem v boji proti IS, Turecko je silný a důvěryhodný spojenec, a je nutné podporovat ,,umírněnou“ opozici vůči al-Asadovi.

Podle Hershe JCS pozoruje s údivem stálou Obamovu podporu Turecku, které bylo z několika odlišných zdrojů obviněno z přímé podpory terorismu v Sýrii. Otázka, kterou si Hersh nakonec pokládá, zní: ,,Proč se Obama navzdory jasným faktům o tureckém působení v Sýrii rozhodl tyto fakta ignorovat?“

Tolik původní článek,který vyšel v opravdu prestižním titulu a jehož autorem  není nikdo menší, než – znovu opakujme Seymour M. Hersh, špičkový americký investigativní novinář, který píše pro The New Yorker a je držitelem  Pulitzerovy ceny! Pokud by byly Armádní noviny uveřejnily to, co jste právě dočetli, řekl bych – vynikající práce, zatleskal! A tiše záviděl! Také bych se k podobnému materiálu chtěl dostat v Čechách jako první! Nikoli kvůli tomu,že je protiamerický – tuhle skoro povinnou hru téměř všech alternativních webů nehraji.  Ne proto, že by přicházel s nečekanými globálně novými informacemi!  Vše,c o v článku z této úrovně je publikováno každý soudný člověk  dávno tuší. S jednou jedinou  výjimkou – kvůli které jsem to vlastně uveřejnil. X krát jsem při různých příležitostech napsal, že  americká světová politika, počínajíc první prezidentskou érou Billa Clintova, přes Bushe ml až po Obamu je jedna velká katastrofa.  A na tom trvám.  Tenhle článek ale říká něco kvalitně nového – totiž že americké armádní a zpravodajské špičky  mají na svět svůj vlastní pohled, ale zejména to, že ten pohled je reálný a racionální!!!!  Nepsal bych to. Kdyby autor, doposud spíše překladatel, toho článku pro Armádní noviny, necítil potřebu, pro zmateného čtenáře, s kterým nyní najisto počítá / a já s emu jako mainstreamovému papouškovi nedivím/,  dopsat dodatek, který má vše uvést na správnou míru  /podle hesla – soudruhu, mi ti tu bratrskou pomoc  náležitě vysvětlíme, abys netápal!!!/ !!!

Takže si dáme ještě ten dovětek:

Kritický pohled

Shrnuto: Obamova zaslepenost, dlouhodobá podpora teroristických skupin ze Západu, Turecka a Saúdské Arábie, práce na destabilizaci Sýrie trvající od dob Bushovy administrativy a neposlušnost ze strany nejvyššího vojenského poradního orgánu proti vlastnímu prezidentovi. Tedy řada velmi závažných až fantasticky znějících obvinění proti Obamově administrativě. Jak ale Hershův článek obstojí pod tíhou kritického pohledu?

První otázka, kterou si musíme položit, se týká zdrojů. Pro taková obvinění jistě musí existovat mnoho důkazů, abychom je mohli vzít v potaz. Hersh čerpá ze tří zdrojů. Prvním a nejzajímavějším je zdroj úplně anonymní. Jedná se o sérii rozhovorů s vysoce postaveným ,,poradcem“ JCS, který je mimo službu.

Dále čerpá z rozhovorů s různými vysoce postavenými činiteli a experty na problematiku, kteří jsou buď v aktivní funkci, nebo mimo pozici, a také s některými americkými politiky. Posledním typem zdrojů je odkazování se na Wikileaks a novinářské zdroje typu Washington Post.

Tedy hlavním zdrojem tohoto článku je jeden anonymní bývalý ,,poradce“ JCS. Hersh neříká nic o postavení tohoto poradce, ani o jeho práci pro JCS nebo kontaktech či snad o materiálech, které by mohly podpořit jeho myšlenky (kromě zmiňovaného dokumentu vypracovaného DIA a JCS, jenž ovšem není přístupný). Neexistují jakékoli dokumenty, zprávy, videomateriály, fotografie, tweety… Cokoliv, co by alespoň částečně potvrzovalo jeho teorii.

Hersh používá i ostatní zdroje, ale ani jeden z nich nepodporuje jeho celkové tvrzení a schéma událostí. Rozhovory s experty a politiky se točí kolem problematiky udržení al-Asada u moci a spolupráce s Čínou a Ruskem. Navíc jejich ověřitelnost je přinejmenším diskutabilní. Zdroje z Wikileaks mluví o událostech za Bushovy administrativy a zdroj Washington Post o operaci CIA v Benghází v roce 2012

Druhou otázkou je jeho samotná teorie. Jak mohl Dempsey, poté co s celým JCS obešel Obamu a jednal prakticky proti zájmům USA v Sýrii, vydržet ve funkci? Jak mohla existovat tato operace, která šla přímo proti zájmům administrativy, bez jejího povšimnutí? Navíc, proč existují zdroje, které mluví o tom, že sám Dempsey je zastánce subvencování rebelských skupin? Oproti tomu Hersh bez podložených zdrojů tvrdí naprostý opak.

Proč bychom tedy této teorii měli věřit? I když chováme k autorovi respekt, tak nemůžeme argumentovat jeho historií. Hersh ve své profesi investigativního žurnalisty odhalil (reálné a fakty podpořené) události jako je masakr v My Lai a aféru Abu Ghraib.

Na druhou stranu autor za poslední dekádu vydal řadu článků, jež jsou stejně fascinující, stejně šokující, ale nikdy ne podložené a vyargumentované jako jeho předchozí odhalení. Analyzovaný článek vypadá jen jako další ze série nepodložených vyfantazírovaných odhalení, která stojí na jednom anonymním zdroji.

Závěrem lze tedy shrnout, že článek, ačkoli velmi zajímavý a šokující, není možné reálně potvrdit či vyvrátit. Události, které Hersh podporuje ze zdrojů jiných než jeho vlastních, jsou reálné, ověřitelné a přinejmenším existující. To se ovšem nedá říct o jeho hlavní teorii, kterou musíme brát s rezervou. Článek ovšem vznesl zásadní otázku, na kterou bohužel neodpovídá. Proč by bylo v americkém zájmu destabilizovat Sýrii?

Tolik Armádní noviny a Vlastimil Šindelář.

Tenhle blog vznikl jako moje sebeobrana před naprosto zoufalým stavem české politické scény a také jako osobní protijed  proti naprosté nekvalitě, zaujatosti a jednostrannosti českého informačního mainstreamu. A snaží v těchto dvou rovinách působit. Někdy lépe, jindy hůře. Ačkoli snaha, aby to bylo jen dobré, je pořád stejná.  A nikdy jsem nepochyboval, že to je naprosto nekonečný boj. A  to, co jsem právě otiskl z Armádních novin je  toho nejlepším důkazem. Kvůli tomu Šindelářově komentáři nakonec, který si hraje na kritický pohled…

Proč  vůbec cítil jeho autor potřebu k tomu něco dodávat? Snadná odpověď jeho novinářská minulost a reputace jsou natolik výmluvné svou kvalitou, že to lze brát jako tzv. tvrdý zdroj!!! Proto. Je tedy potřeba  otřást autorovou věrohodností!

Tudíž první na řadě jsou zdroje z  kterých čerpá autor – prý nelze ověřit jejich věrohodnost. Ačkoli hned na začátku Hershova textu stojí  toto:

Názor JCS vychází z tajného dokumentu, který v roce 2013 představila Výzvědná obranná agentura DIA (Defense Inteligence Agency) ve spolupráci s JCS, vedeným generálem Dempseym

Umí si pan Šindelář představit, co by se  asi tak dělo, kdy to nebyla pravda?

Dále Šindelář namítá:

Tedy hlavním zdrojem tohoto článku je jeden anonymní bývalý ,,poradce“ JCS. Hersh neříká nic o postavení tohoto poradce, ani o jeho práci pro JCS nebo kontaktech či snad o materiálech, které by mohly podpořit jeho myšlenky…

Jsem jen amatér, který vydává svůj osobní blog, kde navíc publikují ještě jeho virtuální přátelé. Nic víc. tedy  totální neprofesionál s neprofesionálním přístupem. Nicméně – na jedno si potrpím vždycky – pokud píši analytický článek nebo komentář k analytice někoho jiného, vždycky pečlivě zdrojuji a hlavní věci ověřuji z více zdrojů. Kdyby tohle byl udělal pan Šindelář nebo jeho vydavatel, například nahlédnutím do Wikipedie, byli by zjistili , že  Hersch má nejen Pulitzera. Ale i Polkovu cenu, cenu Georege  Orwella a sousty dalších cen. Protože psal nejen o Abu Ghreibu, My Lai, ale spoustě dalších velkých průšvihů!  Stačí nahlédnout do Wikipedie

https://en.wikipedia.org/wiki/Seymour_Hersh

Nikdo s Hershovou pověstí by si  nedovolil se svým renomé zahrávat. Určitě nejméně proto, že by o ně přišel, kdyby cosi lacině a nepodloženě  tvrdil. Což by ho úplně vyřadilo z oběhu!!! Nehledě k tomu, že vzhledem k jeho minulosti je dost těch, kteří by se v takovém případě po něm rádi drsně svezli!!!

Když už je řeč o anonymitě jeho zdrojů a že nelze nic ověřit. V té Wikině  je také vzpomenuto, že má svůj vlastní podíl na dořešení  Watergate – konkrétně jejích souvislostí s Georegem Kissingerem. Proč vzpomínám tuhle aferu všech afér a věčný novinářský svatý grál? Protože  teprve před nedávnem se ukázalo na to, kdo byl tajným informátorem investigativního novinářské týmu!  Byla jím  tehdejší dvojka FBI Mark Felt jak odhalila Feltova rodina po 30-ti letech tvrdého mlčení.Dodejme, že o totožnosti Felta po celých třicet let věděli pouze tři lidé, kromě obou autorů ještě někdejší šéfredaktor listu Ben Bradlee.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/novinari-odhalili-zdroj-z-afery-watergate-fiz-/zahranicni.aspx?c=A050601_102311_zahranicni_lkr

Bob Woodward a Carl Bernstein měli zatracenou kliku,  že jejich odhalení nerecenzoval Vlastimil Šindelář! Protože  by nepochybně  jako slabé místo uvedl neověřitelný anonymní zdroj.

Další námitkou pana Šindeláře je, že Hersh sice jako napsal bezvadné věci – My Lai, Abu Ghraib, ale od té doby…No prostě bída, jen spekulace.

Inu o My Lai psal v roce 1969 a Abu Ghraib až v roce 2004. Za obě rešerše sklidil obrovské ovace. Kupodivu  – nikdo neargumentoval texty, které vydal mezi tím!!!  Že jako nic moc. To až v Čechách!  Jakkoli v mezidobí od My Lai do  Ghraibu si pověsil na svůj novinářský opasek další významné skalpy, včetně té Watergate.  A úplně stejně je tomu v tom, podle Šindeláře – nic moc Herschově  období od Ghraibu, stačí se podívat do té Wikipedie!!!!

Chápu, že to pro mainstream, s jeho pohledem na syrský konflikt musí být nesmírně těžké, když narazí na podobný text….  Jak ho skloubit s jedinou připustitelnou pravdou?  těžko, fakt těžko. Nezávidím mainstreamovým papouškům a cvičeným opičkám. Nicméně přes to všechno –  Armádní listy  a jejich vydavatel si rozhodně zaslouží obrovské uznání, že tenhle Hershův text pro českého čtenáře objevily! Tohle rozhodně nevygumuje ani poslužnost Šindelářova dodatku pro PŠM.

zdroj:https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/02/22/tezky-zivot-papousku-a-cvicenych-opicek-z-ceskeho-mainstreamu/

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře