Petr Schnur: Sbohem, Republiko?

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

13. červenec 2010|

Petr Schnur|

6908 x

Z nedávných voleb můžeme vyvodit, že rozhodným postupem ostražité mládeže proti „bábám a dědkům" bylo zažehnáno nebezpečí levicového puče. Co z toho vyplývá? Naše země se nevrací ke „komunismu", ale rovnou do 19. století.

Zároveň ale můžeme konstatovat, že se Česku podařilo v integrované Evropě zachovat vlastní individualitu. Ta spočívá ve zvláštním druhu revolučnosti současné mládeže. Zatímco v západní Evropě sílí boj studentů (a ve stoupající míře i docentů) proti tzv. boloňskému procesu, za zrušení studijních poplatků i směrů bachelor a master, volí čeští studenti - pokud volební analýzy v mediích odpovídají skutečnosti - strany, které chtějí studium na vysokých školách právě v jeho duchu „reformovat". Jednou větou: pan kníže pochopil, že už se ani nepotřebuje natírat nazeleno, aby u mládeže bodoval.

Poslední volby by se daly analýzovat z několika úhlů pohledu, věnujme se nicméně tomu, který je při všech před- i povolebních debatách systematicky opomíjen, ačkoliv se od něj z metodologického hlediska odvíjí všechny ostatní. Jakou reálnou hodnotu ve smyslu dvou jasných alternativ mělo volební klání vzhledem k tomu, že národní politika ztratila svoji autonomii? Otazníky vykazují v mnoha bodech českou specifiku, v obecné poloze se ale týkají voličů ve všech Evropských zemích.

 

Dvě základní otázky

Z psychologického hlediska je budoucnost země spojená s následující otázkou: byl volební úspěch TOPu a „véček" projevem politické puberty vyznačující se deficitem v oblasti racionálního myšlení, nebo signalizuje zásadní odklon mladé generace od principu solidární společnosti? Mladý český volič se prý vzbouřil proti politickému establishmentu a poslal do parlamentu „čerstvou krev" a „nové svěží tváře" Schwarzenberga, Kalouska a Vondru.

Je otázkou, zda má vůbec smysl pokoušet se o racionální argumentanci tam, kde rozhoduje iracionalita v podobě pseudopolitických „poselství" a mediálního image. Faktem zůstává, že tento „výprask" politickému establishmentu po česku může znamenat definitivní zprivatizování státu, rozprodej jeho posledních rezerv a výprodej zbytku národních zájmů. Vzhledem k tomu je na místě otázka, komu se měly spíše před volbami schovat občanky - zda důchodcům, nebo duchovně umdlené mládeži.

České - a bezprostředně po nich slovenské - volby dokázaly, že se historie přece jen opakuje. Člověk sice nevstoupí dvakrát do stejného proudu, ale pokud vejde do stejné řeky na stejném místě, zapadne do stejného a nebo ještě hlubšího bahna. Po kotníky, po kolena, po pás, a někdy až po uši. Kam až naše země zapadne nyní ukáže bezprostřední budoucnost. Není jisté, zda by se při „kvalitě" současné politické scény vůbec dalo zabránit nejhoršímu, ale při položení správných otázek bychom se alespoň vyhnuli nemilému překvapení. Národní škody způsobené privatizačním šílenstvím doma a bezzásadovostí zahraniční politiky navenek mohou být na generace nenapravitelné.

Seriózní pokus o zodpovězení otázky týkající se sociálního psychogramu českého -- a slovenského -- voliče je limitován hned několika faktory, kromě jiných rozsahem úvahy, nicméně v „kauze" kompatibility volebních programů s reálnými možnostmi národní politiky nacházíme alespoň jeden aspekt, který se svojí evidencí ostře vymezuje vůči filozoficko-kontemplativnímu rozjímání nad politickou kulturou v Česku. Budiž opětovně zdůrazněno, že právě on je v diskuzích o „levici" a „pravici" naprosto opomíjen.

Základní otázka zní: je program té či oné strany kompatibilní s právně-politickými závazky České republiky vůči nadnárodním organizacím, kterých je členem? Jinými slovy:  hodnověrnost každého politického programu stojí a padá s postojem té či oné strany k Evropské unii a jejim smlouvám, finálně k Lisabonské smlouvě, a k Mezinárodnímu měnovému fondu. Bez jejího vyjasnění je vše ostatní pouze mlácením prázdné slámy.

 

Kdo určuje pravidla hry

Eurolevice ve svém kosmopolitním vizionářství stále ještě nepochopila, že rozklad národních států znamená konec sociálního modelu založeného na principu solidarity, zatímco „pravici" opojené „trhem" nedošlo, že bez jasných pravidel soutěže a bez střední vrstvy nastal jeho soumrak - pokud tedy trh vůbec kdy existoval. Namísto empirie a politické racionality ovládly společnost nové ideologismy. „Moderně" levicový praví „nejprve Evropu integrovat, potom - pokud vůbec! - klást otázky", zatímco podle „moderní" pravice je trh prostě tam, kde není stát.

Strany tedy již dávno přestaly být politickými uskupeními s ideou a programem, ale staly se výkonnými orgány nadnárodních institucí, marketinkovými produkty, lobbyistickými uskupeními popřípadě vším dohromady. Verbální setrvačnost, s jakou jsou děleny na „pravicové", „konzervativní" a „moderně levicové", je důsledek ať již účelovosti a nebo nedostatečné reflexe toho, že pravidla hry určují Evropská unie, Mezinárodní měnový fond, Světová banka, a ta že jsou jednoznačná: „volný, ničím neomezený trh" (m.j. LS, čl. 119, 127) a „neomezený pohyb kapitálu" (m.j. tamtéž, Hlava IV, čl. 63). Kdo tato pravidla smluvně stvrdil, musí se jimi řídit i v praxi. Ekonomika ztratila vazbu na společnost jako takovou, byla z ní vyjmuta evropskými směrnicemi, direktivami a zákony. Zbývající „úkoly" národního státu, ponejvíce represivního charakteru, najdeme v Lisabonské smlouvě mimo jiné pod Hlavou I, čl. 4.2. Co z toho konkrétně plyne - nejen -- pro české voliče?

Především nutnost zamyslet se nad tím, že hodnověrnost předvolebních slibů nezaručují ani názvy stran, ani jejich údajná levicová, pravicová, nebo konzervativní orientace, ba ani jednotlivé osobnosti, ale jejich postoj k MMF a evropským smlouvám od Maastrichtu po Lisabon. Kdo uznává jejich autoritu a hodlá se řídit jejich „doporučeními" a směrnicemi, ten otevírá prostor pro spekulativní kapitál a nemůže tedy zároveň chtít budovat sociální stát. Neduhy takto fungujícího „trhu" se mají léčit ještě více „trhem". Výsledkem nemůže být nic jiného než redukce pojmu tržního hospodářství na princip maximalizace zisku (pravice) a abdikace na solidární společnost ve jménu evropské jednoty (levice).

Tato situace sužuje prostor pro skutečnou politickou pluralitu, důsledkem je frustrace občanů a celkový úpadek instituce jménem Republika. O volebním úspěchu rozhoduje kombinace přežívajících myšlenkových stereotypů a mediální image jednotlivých politiků, nikoliv reálný program stran. Úkolem budoucnosti proto není jen typicky české zamyšlení nad „morálkou v politice", ale především nad reálným obsahem slov, pomocí kterých se dělá.

 

Národní politika v rámci EU

Podepíšeme-li nějakou smlouvu, potom se právně zavazujeme k jejímu dodržování, resp. k uvedení jejího obsahu do praxe. Nenajdeme snad nikoho, kdo by to jak v oblasti civilního, tak i obchodního práva nějakým způsobem zpochybňoval. Smlouvy se podepisují, aby se dodržovaly, jinak hrozí sankce. Jak je tedy možné, že se nikdo z „moderní eurolevice"  nezabývá povinnostmi a závazky vyplývajícími z členství jednotlivých zemí v EU a MMF?

Systémy sociálního zabezpečení na principu solidarity vycházely z republikánské politicko-právní identity, kterou po druhé světové válce přijaly i  konstituční monarchie. O jejich praktickém uplatnění rozhodovaly v individuálních podmínkách ekonomických a sociálních struktur jednotlivých národních společenství volby. Vedoucí úloha kapitálu a „neomezeného trhu bez hranic", která se stala konstitučním prvkem Evropské unie, naopak ruší nejen sociální stát, ale i Republiku jako instituci. Důvod je nabíledni. EU nemůže ústavně kodifikovat „vítězství neoliberalismu" a zároveň se stavět do role garanta sociálních práv. Tato myšlenka je zrovna tak absurdní, jako představa, že zakotvení vedoucí úlohy „Strany" v československé či jiné ústavě znamenalo posílení demokracie.

Text Lisabonské smlouvy je především komplikovaný, nepřehledný a na mnoha místech nejasný, vzájemně si odporující, což umožňuje účelovou interpretaci. Svým důrazem na ekonomiku  uzákoňuje absolutní primát tzv. vnitřního trhu. Vzhledem k tomu, že se má evropský trh vytvořit prostřednictvím totální liberalizace národních ekonomik, které jsou povinny otevřít své „brány" neomezeným kapitálovým proudům, zůstává otázka, jaké místo v této nové Evropě mají sociální otázky.

Evropský sociální standard, o kterém s oblibou mluví mnozí čeští levicoví intelektuálové, publicisté a komentátoři, totiž už není ničím jiným než zbožným přáním, projekcí premaastrichtské minulosti do postlisabonské současnosti. Současná sociálně-politická realita nespadla z nebe, ale je výsledkem uplatňování evropských směrnic, direktiv a zákonů jak v členských, tak i v kandidatských státech Evropské unie.

Kdo tedy tvrdí, že nechce privatizovat i poslední zbytky státních podniků a veřejných služeb, kdo prohlašuje, že chce zachovat sociální stát, ten musí buď z EU a MMF vystoupit nebo přinejmenším veřejně deklarovat, že je připraven jít do tvrdého a zásadního konfliktu jak s nimi, tak s jednotlivými zahraničními „investory", a to i v případě tzv. sankcí. Vše ostatní je buď naprostá neznalost materie, nebo vědomý podvod na dezorientovaném a neinformovaném voliči.

Tabuizace reálné role EU, naprostá absence jakékoliv diskuze na toto téma vytváří dojem, jako by se podoba unie mohla po libosti měnit podle toho, zda v ní převáží „levice" nebo „pravice". Ponecháme-li stranou fakt, že bez aktivní účasti všech „zmodernizovaných" evropských levicových stran by Maastricht, Amsterdam a další unijní smlouvy nebyly možné, zůstávají procedurální otázky, které již tradičně v Česku s výjimkou Václava Klause nikoho nezajímají. Eventuální změna Lisabonské smlouvy je konstituční záležitost, která je natolik komplikovaná, že se jen těžko dá předpokládat reálná možnost vytvoření takové politické konstalace v národních parlamentech, vládách a všech evropských gremiích, která by zásadní změnu umožnila. Mezi lidmi přežívá obraz EU jako nějaké evropské OSN, spolku, jehož podobu tvoří národní státy podle toho, zda v nich vládne levice a nebo pravice. Opak je pravdou. Evropskými smlouvami, které byly nyní „integrovány" do kvazi ústavní podoby Lisabonské smlouvy, se z národních států, dříve garantů sociálního míru, staly „výkonné orgány" EU a MMF demontující samy sebe.

 

Závěrem

MMF a EU diktují podmínky ve prospěch neomezeného pohybu kapitálu, čímž de facto zrušily hospodářskou politiku státu. Evropská unie si přivlastnila kompetence, které zredukovaly jeho politickou funkci na minimum, a přitom zavádí stejná pravidla pro všechny členské státy bez ohledu na jejich individuální podobu. V tomto ohledu nejsou relevantní „levicové" nebo „pravicové" programy, ale otázka, jakým způsobem je jednotlivé strany chtějí uskutečnit v rámci „programu" Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské unie. Akceptovat tyto podmínky, ba dokonce bojovně vyzývat k jejich ratifikaci (ČSSD / ČMKOS a Lisabonská smlouva) a přitom chtít provádět levicovou politiku je jako podepsat pracovní smlouvu na jedenáct hodin denně za pět eur na hodinu a potom se divit, že po osmi hodinách nemáme „padla" a při výplatě nedostaneme dvojnásobek.

Co tedy vyplývá z výsledku českých voleb?

Pojmy jako „levice" a „pravice" jsou skutečně „mimo realitu", ale z naprosto jiného důvodu, než jak se stalo módou prohlašovat. Naopak: celkový vývoj v Evropě a ve světě po tzv. pádu železné opony nesměřoval do budoucnosti plné humanity, která by prohloubila demokratický konsensus ohledně solidárního charakteru společnosti. Celkový vývoj se obrátil zpět do minulosti, ke společenskému modelu, ve kterém tyto pojmy vznikly a ve kterém by opět panovala společenská elita postavená na privilegiích v oblasti ekonomické, politické, vzdělávací i zdravotní. Moderním problémem je jejich naprosté vyprázdnění, jednak „zevnitř" ztrátou vlastní autenticity, jednak naprostým ignorováním reality, která je z hlediska role národního státu kvalitativně jiná, než jak tomu bylo v Evropě do konce 80. let. Dokud neproběhne zásadní pravolevá diskuze na téma, co dnes znamenají pojmy „trh" a „Evropa", budou české - a nejen ty! - volby imaginární politickou záležitostí, ve které si různé marketinkové figurky zkoušejí zajistit přístup do „klubu vyvolených". V tomto smyslu jsou TOP i VV plně v trendu doby.

 

 

 

 

Jak je to se sociálním státem v rámci EU?

 

Již obecná definice „evropského" hospodářského modelu potvrzuje všechny kritické výhrady.

V Hlavě I, čl. 3/3 se hovoří o „vysoce konkurenceschopném (sic!) sociálně tržním hospodářství". Co tento podivný slovní konstrukt znamená objasňují následující kapitoly, zejména o hospodářské a měnové politice Unie.

Čl. 119 a 120 (Hospodářská a měnová politika, Kap. 1) definují „zásadu otevřeného a tržního hospodářství s volnou soutěží". Tu opět potvrzuje čl. 127 (Kap. 2): cíle Evropského systému centrálních bank (ESCB) musí být ve shodě s hospodářskou politikou a se zásadou volného trhu. Čl. 107/1 (Státní podpory) zakazuje pomoc státu, která by v jakékoliv formě narušovala hospodářskou soutěž (...) a která by byla neslučitelná s vnitřním trhem. Čl. 107/3 hovoří o vyjímkách, které ovšem nesmějí být v rozporu se společným zájmem Unie, tedy Smlouvami a vnitřním trhem. Obdobná „pravidla hry" jsou stanovena v Kap. 2 (Měnová politika), čl. 131 navíc zavazuje každý členský stát k úpravě předpisů v souladě se Smlouvami a statutem ESCB a ECB (Evropská centrální banka). Kromě toho se v čl. 4/3 (Hlava I) členské státy zavazují zdržet se všech opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Unie vytýčených Smlouvami. Na dodržování těchto pravidel dohlíží Komise (čl. 106/3).

Hlava X se zabývá sociální politikou. Tak například čl. 151 hovoří o „přiměřené sociální ochraně", veškerá opatření ale musí brát v úvahu potřebu konkurenceschopnost hospodářství Unie. Ve stejném článku se dozvíme, co v konečném stádiu určí onu přiměřenost: sociální politika má být výsledkem fungování vnitřního trhu.

Dostáváme se k oné tolik opěvované Listině. Je schopna splnit, co si od ní eurolevice slibuje?

V Hlavě I LS (Společná ustanovení), čl. 6/1 se dočteme, že Listina „má stejnou právní sílu jako Smlouvy". Co to znamená a jaký výklad bude připouštět tato dubiozní formulace? Pokud má stejnou právní sílu, proč není přímou součástí Smluv jako tomu je v případě Listiny základních práv a svobod, která se stala součástí ústavního pořádku ČSFR a poté i ČR? Nejedná se o jedinou podivnost. Ve stejném odstavci se vyžaduje její výklad v souladu s Hlavou VII, tedy se společnými pravidly pro hospodářskou soutěž. A v odstavci 2 se její účinnost relativizuje tím, že se nedotýká pravomocí Unie vymezených Smlouvami! Ale ani tímto není její kalich hořkosti vypitý do dna. Přečteme-li si onen již zmíněný článek 6/1 pozorně, zjistíme, že Listina ze 7. prosince 2007 se upravuje zněním z 12. prosince 2007 (Štrasburg). O co jde? V podstatě o nic jiného než o „vysvětlivky", jak se má jednotlivým bodům rozumět. Jinými slovy: Evropská unie již předem stanovuje pro Evropský soud její interpretační profil. Doplňků a vysvětlivek je celá řada, i zde je možný pouhý „výcuc".

Část Listiny nazvaná Svobody (II) hovoří o možnosti (!) dítěte navštěvovat bezplatné vyučování. Tato formulace ovšem nad propojením bezplatného a povinného vyučování přinejmenším vznáší otazník.

V čl. II/15 najdeme „právo pracovat" namísto „práva na práci". I právní rozbor „eurooptimistické" Evropské konfederace odborů tuto změnu zaregistroval. Podle ní se jedná o posun od ústavního práva zavazujícího stát provádět aktivní politiku zaměstnanosti k pouhému souhlasu s přístupem na pracovní trh.

II/16 zahrnuje do sociálních práv dokonce i svobodu podnikání. Tento článek se vychází ze soudních rozsudků Evropského soudu a - jak jinak! - z čl. 119/1-3 Smluv o volné hospodářské soutěži.

Kdyby se v české kotlině méně ideologizovalo a více analyzovalo, neunikla by pozornosti zajímavá interpretační smyčka čl. III/23 o rovnosti mužů a žen. Zakládá se totiž na direktivě 76/207/EHS, na kterou se odvolala levicová Jospinova vláda, když v roce 2001 zrušila ve Francii zákaz noční práce žen. Pod tlakem evropské direktivy 94/33/ES, která připouští vyjímky ze zákazu dětské práce, provedla rovněž „reformu" zákona o ochraně mládeže. K negativním změnám došlo v tomto směru například i v Nizozemsku. A právě na tuto evropskou direktivu se odvolává čl. Listiny IV/32 o „zákazu dětské práce a ochraně mladistvých na pracovišti".

 

 

Publikováno v Literárních novinách

Komentáře