Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Perfektum prézenta aneb o podivném čase postsocialismu

  • logoenjoy
Čas postsocialismu je podivným časem, počátkem bez konce, rozkročeným mezi minulostí, z níž se nedokážeme vymanit, a budoucností, která se nám neustále vzdaluje. Prolomit tuto kletbu může jen rozchod s postojem vydávajícím přítomný stav za dovršení sociální evoluce a přitakání radikálně novým impulsům přesahujícím horizont aktuálně panujících poměrů. Kdysi stejně jako dnes tento projekt nesl a nese jméno komunismus.

Jak charakterizovat naši přítomnost - přítomnost nás, kteří obýváme epicentra restaurace kapitalismu zahájené po roce 1989. Tato přítomnost je v první řadě podivnou přítomností. Rok 1989 otevřel podivnou kapitolu dějin: kapitolu historických kuriozit. Co přesně se počíná rokem 1989? Když se na tuto otázku podíváme z poněkud bližší perspektivy, nelze si nepovšimnout paradoxní časové přesmyčky, s níž nás zde historie konfrontuje. Každý začátek je těžký, ale počátek takzvané „postsocialistické situace" se zdá být obzvlášť neuralgickým momentem. Protože tento počátek je svrchovaně kuriózním počátkem: počátkem, který je pokaždé již o jeden krok zpátky, jednou nohou v minulosti.

 

Jak začíná postsocialismus? Potíže s vymezením tohoto počátku jsou již na rovině pojmenování. Jak naznačuje již samotné toto jméno, takzvaná postsocialistická situace na sobě nese nesmazatelné stigma minulosti. Stigma konce. Počátek postsocialismu, okamžik jeho zrodu, se ohlašuje jako konec, jako počátek ustavený a vymezený koncem: koncem socialismu, koncem komunismu. Tento konec má opojný charakter: má to být konec údajné katastrofy, vysvobození z útrap a křečí „smrtelné iluze", kterou ideologie studené války onálepkovala kriminalizujícím jménem „totalitarismus".

 

Mezi traumatickými vzpomínkami a opojnými vyhlídkami

Pokud je postsocialismus jednou nohou v minulosti, pokud je ustavičně o krok pozadu, je také vždy neustále o krok napřed: ve stavu věčné anticipace, ve stavu trvale odložené budoucnosti. Ještě dříve než je historická esence postsocialistické situace náležitě zformována, ještě dříve než stačí získat vlastní, svébytný tvar, ztratí se nám z očí. Veškerá její konzistence je projektována do nějaké blíže nespecifikovatelné časové modality, do příslibu budoucnosti.

 

Postsocialismus před námi defiluje jako temporální karikatura, jako historická epocha bez ukotvení, která uvízla někde mezi negací a anticipací, mezi minulostí a budoucností. Všichni důvěrně známe ona chytlavá hesla. Na jedné straně je to „rozchod s komunismem", zhroucení autoritativních aparátů, konec ekonomické stagnace. Na druhé straně důrazné volání po „liberalizaci", „privatizaci" a „demokracii", teologie ekonomického růstu a sociální stability pod záštitou neviditelné ruky trhu, ale také příslib „Evropy" a integrace do globálních struktur kapitalistické ekonomiky.

 

Co ale můžeme říci o postsocialistické přítomnosti? Jak mluvit o přítomnosti této historické situace? Potíž je v tom, že postsocialismus jako takový, z hlediska svého vlastního „sebevědomí", není podle všeho schopen přijít s jakoukoliv pozitivní odpovědí. Když se ho vyptáváme na jeho přítomnost, na jeho přítomný stav, postsocialistické vědomí se začne vytáčet, začne otázku obracet sem a tam a odvolávat se na to, čím již není, na svůj rozchod z minulostí, nebo poukazovat k tomu, čím ještě není, čím by se mělo stát. Toto tápání odhaluje významný rys historické situace, v níž se aktuálně nacházíme: její nevědomí. Mezi ideologickými přísliby budoucnosti a traumatickými vzpomínkami na minulost, které nejsou o nic méně ideologické, je pro postsocialismus typická naprostá absence povědomí o své vlastní přítomnosti.

 

A přece nás tato přítomnost oslovuje a činí tak nanejvýš znepokojivým způsobem. Jedná se totiž o přítomnost poznamenanou destrukcí, regresí a ponižováním, dramatickým vyostřováním rozporů. Jedna z ústředních tezí Komunistického manifestu - totiž že stát je jen nositelem politické moci kapitálu - nabývá radikálně nový smysl v situaci, kdy slovo „transformace" odkazuje k procesu, v němž je stát nástrojem prvotní akumulace kapitálu, kdy rozličné postsocialistické vlády pod nálepkou „denacionalizace" nebo „privatizace" vydražují veškerý produktivní potenciál svých zemí, jako by honba za ziskem byla jediným garantem společenské soudržnosti, jako by obohacení nepatrné menšiny představovalo jedinou myslitelnou koncepci Dobra. Postsocialismus vyrůstá z klimatu, který Alain Badiou charakterizoval jako „kolektivní přitakání": „Organické spojení mezi soukromým vlastnictvím výrobních prostředků - a tudíž strukturální, radikální nerovností - a „demokracií" není již předmětem celospolečenské polemiky, ale výsledkem konsensu."

 

V atmosféře všeobecné nejistoty, do níž restaurace kapitalismu uvrhla postsocialistické společnosti, existuje jen jedna stabilní tendence: rapidní likvidace veškerých sociálních a politických manifestací rovnosti. Pokud se budeme držet čistě statistických ukazatelů, pak data shromážděná v postsocialistickém táboru jako celku vykazují pouze dva stabilní parametry: narůstání chudoby a prohlubování nerovnosti. Ve všeobecném chaosu restaurace kapitalismu je jediným hmatatelným momentem destruktivní zbídačování, které většinu obyvatelstva vytlačuje na periférii sociální existence, když vytváří nepřeklenutelnou propast mezi bohatstvím a chudobou. Tento proces je dále prohlubován překotnou demontáží veškerých institucionálních výdobytků zápasu za všeobecnou rovnost, kterých bylo pracující třídou dosaženo v minulém století, stejně jako proměnou těchto zemí ve vazaly globální osy ekonomické a politické moci. Takové jsou bezprostřední dopady vpádu kapitalistických výrobních vztahů, tržních principů a takzvané „šokové terapie" do regionu, jemuž více než půl druhého století dominoval duch politického egalitářství.

 

Nuzákova eschatologie

Pokud má postsocialistická ideologie čelit neblahým důsledkům tohoto procesu, musí si dalekosáhle půjčovat z náboženství. A po pravdě řečeno zde má ideologie vskutku charakter nuzákovy eschatologie: přítomnost sevřená mezi sugestivním líčením minulých hrůz a optimistickými přísliby budoucnosti je sama o sobě prázdným prostorem. Její hodnota se ukazuje jen na pozadí světlých zítřků, na pozadí apoteózy „svobody" spojované s liberálně demokratickém systémem a „pokroku" provázejícího rozšiřování kapitalistických trhů. Musíme tedy pokorně snášet ústrky tohoto světa, musíme se smířit s realitou, i když tato realita přináší utrpení, i když znamená naprosté podřízení lidského života animální surovosti kapitalistického vykořisťování, protože toto strádání není ničím ve srovnání s vykoupením, které nám přinese budoucnost. V oslnivém světle příslibů liberálně kapitalistické utopie se existujícímu stavu dostává posvěcení, zatímco mechanismy vyloučení, nadvlády a vykořisťování, které tuto existenci strukturují, nám mizejí před očima.

 

Pozastavme se na moment u těchto procesů zatemňování. Obskurantismus postsocialistické ideologie zahrnuje totiž dvojitou strukturu. Pokud dimenze „nevědomí" - přerušení vazby mezi myšlením a přítomností projevující se neschopností kriticky uchopit aktuální stav - představuje to, co bychom mohli označit jako objektivní obskurantismus postsocialistické situace, existuje také subjektivní dimenze toho zatemňování, takzvaný subjektivní obskurantismus vlastní postsocialistické situaci. Kromě toho, že je povaha naší přítomnosti ideologicky zatemňována, kromě toho, že jsou systematicky zatemňovány mechanismy vedoucí ke společenskému vyloučení a prohlubování společenských rozporů, jinými slovy, kromě systémového násilí, existuje také ještě dodatečná subjektivní dimenze této operace. Tato dimenze se týká našeho subjektivního postoje k dějinám, našeho postoje - jenž se zrcadlí v našich představách, tužbách, preferencích a jednání - k možnosti aktivně přetvářet dějiny. Vědomí historie, které postsocialismus živí, v tomto ohledu dokonale vystihuje Mallarméův verdikt: „Un présent fait défaut." To, že „se přítomnosti nedostává", jak tento citát silně interpretuje Badiou, neznamená nic menšího, než že jsme ztratili subjektivní schopnost přetvářet historii - a přišli jsme o ni proto, že jsme zavrhli koncepci přítomnosti jako možnosti uskutečnění radikálního projektu tady a teď. Moment zbavený „přítomnosti" je momentem, v němž jsou naše subjektivní uchopení historie, náš vztah k dějinnému procesu a dějinné změně, naprosto odcizené tvořivé a rozvratnické vášni pro přítomnost, subjektivní neochotě spolupodílet se na stávajícím chodu světa, připravenosti vytvářet alternativy, které jsou z pohledu aktuálně panujících poměrů nemyslitelné. Epochy bez přítomnosti jsou epochy zbavené jakékoliv vyhlídky na radikální změnu, epochy, v nichž je jakákoliv kvalitativní proměna našich společenských poměrů nejenom nepravděpodobná, ale i zhola nemožná: bláhová utopie.

 

Postsocialismus je vskutku privilegovaným historickým prostorem: prostorem, v němž je intimní subjektivní vztah k přítomnosti, příznačný pro revoluční a emancipační politiku, která udávala tón komunistickému a socialistickému projektu, nahrazen nostalgií po časech minulých. Povšimněme si například nepokryté fascinace postsocialistického vědomí nacionalismem devatenáctého století a ideologiemi identity, které kráčely ve stopách této historické doktríny. V této souvislosti bychom neměli být překvapeni, že převládajícím subjektivním vztahem k minulosti je zde nostalgie: před našima očima defilují vykopávky z temných epizod národní historie, jsme svědky kříšení středověkých mytologií, nekritického uctívání kostí světců a despotů. Nostalgické vzpomínky danému společenství propůjčují pocit vlastní jedinečnosti, zároveň ale slouží jako zástěrka pro uplatňování politiky toho nejsurovějšího násilí a zkázy za jeho hranicemi. Tradice je zároveň pilířem identity i nepřekonatelnou překážkou k jejímu osvojení: proto může tak snadno legitimovat násilné vyloučení těch, kteří nevyznávají tentýž vztah k minulosti jako my, těch, jejichž kolektivní rituály mají kořeny v jiných partikulárních tradicích.

 

Nekonečný úkol „zdokonalování přítomnosti"

Pokud však zatemnění postsocialistického vědomí vychází ze zaujetí přítomnosti minulostí, je jeho druhou stranou specifické spojení přítomnosti s budoucností. Druhá modalita specifického času postsocialistické éry se týká obskurantistického popisu samotné historické změny. Nejde zdaleka už jen o to uzavřít pakt s mrtvými ve jménu uchování tradic, ale o popis struktur živoucí reality, o vymezení parametrů stávající situace jakožto jediného možného a žádoucího světa. Ve světle nevyhnutelnosti naší přítomné situace, jakož i vzhledem k tomu, že jsme už prý dospěli ke „konci dějin", je nezbytné podřídit veškeré historické dění, veškerou spontánní evoluci našeho každodenního snažení, nekonečnému úkolu zdokonalování přítomnosti. Jediné, co můžeme dělat, je tedy samolibě opěvovat dokonalost stávajících poměrů; jedinou otázkou pak je, jak ovládnout spektrum přítomných možností, možností, které jsou předem limitovány stávajícím rámcem strategické symbiózy mezi liberální demokracií a globálním kapitalismem.

 

Změna je v posledku záležitostí dílčích modifikací, které jsou organizovány a distribuovány podle předem daného mustru, podle historického horizontu, který jsme již ovládli - taková je moudrost konečného ducha interpretujícího Hegela. Zde je však určující poměr daného subjektu k historickému vývoji. Když je totiž změna nahlížena z perspektivy dovršené přítomnosti, zdá se být naprosto odcizená univerzu kolektivních rozhodnutí, veškeré naší subjektivní vynalézavosti a vášni pro experimentování, a je podřízena neúprosnému diktátu domněle objektivních zákonitostí. Vše se bez přestání mění, svět je pestrou směsicí objektů ve věčném pohybu, výrobků podbízejících se našim tužbám stále nápaditějšími způsoby, technologických vynálezů intervenujících do samotných parametrů naší biologické existence - ale taková změna je jen otázkou ryze abstraktních procesů. V poslední instanci jde jen o stimulaci rytmů kapitalistického trhu a rozvoj institucí, které regulují konkurenci lidských skupin. Pod patronátem takových neosobních determinací se změna jeví jen jako záležitost technokratické intervence, a nikoliv jako výsledek našeho kolektivního subjektivního počínání. Postsocialistické vědomí vytváří propast mezi historickým kontextem naší zkušenosti a subjektivní intenzitou přítomnosti. Cílem je podřídit přítomnost radikální desubjektivizaci: administrativnímu managementu vrtochů volného trhu, parlamentárnímu zmírňování destruktivních dopadů provázejících produkci a cirkulaci kapitálu. Tuto tendenci označuje Jacques Rancière slovem konsensus: „Konsensus se zajímá pouze o reálné složky společenského dění, o problémy spojené s redistribucí moci a bohatství mezi těmito reálnými složkami, o expertní analýzy možných forem této redistribuce a o vyjednávání mezi zástupci těchto rozličných složek." V tomto konsensuálním managementu přítomnosti se však ztrácí bytostně konfliktní povaha našeho kolektivního života, napětí mezi aktuálním stavem věcí a jejich nepředvídatelným vývojem. Proto je jediným subjektivním postojem, který nám zbývá tváří tvář historickému dění, konformismus: jak se lépe sžít s rytmy kapitalistické ekonomiky, jak si zvyknout na nejistotu spekulativních výkyvů finančních trhů, jak lépe organizovat naše tužby po prchavých konzumních požitcích pod striktním patronátem vlastnických práv.

 

Tautologie politického funkcionalismu

Co ale politika a její poměr k historii? Druhá strana dokonalosti vtiskává určitý modus temporality samotné politice: temporalitu konečnosti a dovršenosti. Politika je zbavena jakéhokoliv experimentování, aby byla beze zbytku podřízena sféře res finita, jejímž primárním posláním je ochrana res privatae. V registru perfekta prézentu je cílem politiky zachování přítomného stavu ve jménu dosažení totality, která by byla vnitřně uzavřená, a podchycení případných variací, jichž by tato totalita byla eventuálně schopná. Postsocialismus připravuje politiku o přítomnost  a o její fundmantální nevyhraněnost, o schopnost použít egalitářské impulsy k otevření trhliny v realitě, aby ji mohl podřídit ideálu konečnosti a dovršenosti historického procesu - pouze v rámci uzavřené totality se může politika stát beze zbytku normativní disciplínou, kdy se veškerá její univerzalita jeví jen jako univerzalita čistě formálního řádu. Ve svém vlivném úvodu do postsocialistické politické filosofie Raymond Aron definuje podstatu politiky a podstatu demokracie jako „organizaci mírového soutěžení za účelem výkonu moci". Politika je tak směšována se státem a s jeho formální oporou: právním řádem. V konečném důsledku je jedinou normou, podle níž postsocialistická ideologie poměřuje efektivitu svých politických institucí, funkcionalita: princip mechanické funkčnosti, který degraduje veškeré politické dění na pouhý mechanismus regulace individuálních komponentů sociálního života a cirkulace zboží. Stejně jako každý jiný mechanismus má i tento aparát fungovat jako hodinový stroj. Jeho čas je časem univerzální standardizace, v němž lze všechny aspekty reality uspořádat podle předem daného kritéria, v němž se privilegovanému postavení těší kalkulace a rentabilita, v němž se budoucnost stává dokonale předvídatelnou a v němž se čas odvíjí lineárně jako spořádaná souslednost časových momentů.

 

Postsocialistická ideologie tady politice propůjčuje transcendentní rámec, jenž limituje jak její čas, tak její záběr. Fetiš Zákona garantuje, že posledním cílem veškerých politických rozhodnutí a gest může být zase jen ustavení vlády zákona. Tato logika je tautologická,  protože příslušná gesta a rozhodnutí jsou možné jen v podmínkách normativity a racionality vymezených předchozím právním rámcem. Tato tautologie má však zcela konkrétní temporální účinek: předem neutralizuje veškeré výlučné momenty, sabotuje veškeré singulární akty politické vynalézavosti, veškeré projevy nesouhlasu s aktuálním stavem světa. Z pozice logiky celku se prakticky neděje nic, co by jakkoliv přesahovalo jeho horizont: nic kromě bezvýznamné jedinečnosti toho či onoho místa nebo katastrofální nahodilosti panujícího zlořádu.

 

***

 

Přítomný čas postsocialismu je zvláštní čas, čas převrácený na hlavu. Postavit ho zpátky na nohy je jedním z nejdůležitějších úkolů myšlení dneška. Klíčový problém, s nímž se dnes potýkáme, je podle všeho problém přítomnosti jako privilegovaného momentu utváření subjektu. Politika ve vlastním smyslu může začít, jen když nasypeme písek do soukolí perfekta prézentu: doznáním, že situace, jimiž se politika zabývá, nemohou být pojímány jako uzavřené totality, že tyto situace nutně nesou pečeť nedotaženosti a otevřenosti. Každá situace je bytostně nedotažená, protože do ní může vstoupit přítomnost jako kairos, jako nekonečná temporální trhlina, která narušuje kruhový pohyb času. To, co se odehrávalo v roce 1943, když se na pozadí partizánského odporu rodil projekt poválečné Jugoslávie, nebylo nic jiného než radikální manifestace přítomnosti: zrodila se politika rovnosti (tříd, národů a pohlaví), která byla s to vykročit za horizont stávající situace a iniciovat otevřený proces politického experimentátorství. Jakožto egalitářský projekt, jakožto projekt emancipace představovala Jugoslávie od svých prvopočátků bytostně nedokonalý, nedokončený stát. Proto k nám příklad roku 1943 dnes promlouvá jako vzor specifické subjektivní konstrukce času, jako příklad jeho principiální neukončenosti. Slovo komunismus podle všeho neznamená nic jiného: postoj k historii, který se bez přestání snaží přítomnost distancovat od sebe samé, aby přitakal novému, jenž se v jejím rámci zdá být nemožné.

 

Toto je zkrácená verze článku, který byl uveřejněn v Sarajevo Notebook (Sarajevske Sveske). Převzato z Literárních novin.

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře