Olympiáda za všechny prachy světa

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

10. únor 2010|

#64|

14618 x

Bude to skutečný festival korporátní nenasytnosti se vším všudy, jak se na správné olympijské hry posledních dekád sluší a patří. Stavební firmy nešetřily železem, betonem ani asfaltem - vyrostly nové stadiony, nové kongresové centrum i letištní terminál, rozšířeny a opraveny byly nesčetné kilometry silnic, kvůli kterým byly vykáceny stovky hektarů lesů, a v očekávání přílivu turistů ve městě byly postaveny samozřejmě i nové hotely. To vše za zhruba šest miliard (amerických) dolarů na akci, která potrvá 14 dní.

Mezi sponzory olympiády jsou ty největší světové korporace, včetně Coca Coly, Visa, General Electric, Samsung či McDonald´s, které si pro sebe a své VIP hosty a hvězdičky rezervovaly celé hotely. Lesk, přepych, moc a vliv maskované zájmem o sport.

V samotném Vancouveru, který má za normálních okolností jen asi půl milionu obyvatel, tak veselo mnohým ale není. Už na olympiádě v Atlantě 1996 muselo být kvůli výstavbě olympijských stadionů a infrastruktury zbouráno sociální ubytování pro 30 tisíc lidí z nižších příjmových vrstev, v Pekingu kvůli olympiádě přišlo o střechu nad hlavou na půl druhého milionu lidí a nejinak tomu je i nyní. Radnice Vancouveru nechala zdemolovat 1100 sociálních bytů, na jejichž místě vyrostla olympijská vesnice, čímž se počet bezdomovců v ulicích města oproti dobám předolympijským rovnou zdvojnásobil na současných asi osm tisíc. A mezitím už sešlo ze slibů, podle nichž bude olympijská vesnice po hrách přeměněna zpět na sociální bydlení. Cena jedné ubytovací jednotky v této lokalitě v centru města totiž díky zájmu spekulantů naopak vyšplhala na bezmála 600 tisíc kanadských dolarů, za což je třeba v městečku Surrey půl hodiny jízdy od Vancouveru už možné pořídit velký třípokojový byt. Stavební firmy si nakonec začaly říkat o tak velké částky, že celá vesnice ani nebyla dostavěna, a radnice Vancouveru už oficiálně oznámila, že olympijskou vesnici raději než pro sociálně potřebné po hrách promění v luxusní sídliště, jen aby nějak dostala zpět 250 milionů dolarů, které na olympijské „buňky" vynaložila. Mimochodem, je to suma o neuvěřitelných 70 milionů dolarů vyšší, než se původně obyvatelům města i celé provincie tvrdilo.

Zelené hry vybledly

Bytová krize byla ve Vancouveru chronická už dávno před olympiádou. Když pak v roce 1999 vláda provincie Britská Kolumbie podala k Mezinárodnímu olympijskému výboru žádost o pořádání her, zkusila nadchnout obyvatele masivní mediální kampaní. Olympiádu v ní vykreslovala jako zcela revoluční „Zelené hry", sociálně zodpovědnou akci, která zmodernizuje městská sportoviště, vytvoří nové typy městské hromadné dopravy, zavede do praxe „zelené" stavební techniky a k tomu všemu posílí segment městského sociálního bydlení.

Už v té době žily ve Vancouveru tisíce lidí bez střechy nad hlavou a další tisíce přežívaly v naprosto nevyhovujících podmínkách. První znepokojené hlasy, které se v souvislosti s olympiádou ozvaly, varovaly právě před nebezpečím, že majitelé sociálních bytů své nájemníky v představě lukrativních zisků z olympijské výstavby vyženou na dlažbu, a že na nová sportoviště budou vcelku zbytečně vynaloženy značné sumy tolik potřebné v sociálních programech.

Tato nejistota se nad Vancouverem vznášela ještě v roce 2003, kdy Mezinárodní olympijský výbor jeho kandidaturu schválil, pak už ale všechno šlo ráz naráz a obavy se proměnily v jistotu. Vancouverská radnice nechala vyhlásit nezávazný plebiscit o konání her, v němž dostala olympiáda zelenou většinou 64 procent hlasů. Hlasování se tehdy ale zúčastnilo jen 46 procent voličů a navíc bylo omezeno jen na oblast Vancouveru; lidé, kteří žili v okolí Vancouveru a jichž se olympiáda se svými rozlezlými sportovišti týká také, hlasovat nesměli.

Referendu se dostalo podpory i od sociálně demokratické opozice a s ní spojených odborových ústředen. Jejich předáci tehdy argumentovali, že svým souhlasem jako by přimějí vládu dodržet sliby ohledně sociálních výdajů nejen na bydlení pro chudé, ale i na zdravotnictví a školství, nicméně hned po referendu byla veškerá bohulibá předsevzetí zapomenuta. Vše pak už jen dostalo oficiální štempl počátkem loňského roku, kdy bylo oznámeno, že slibovaná proměna olympijské vesnice v ubytovací zařízení pro sociálně slabé je příliš nákladná. Globální ekonomická krize prudký sociální propad tisíců obyvatel Vancouveru pak už jen dokonala.

Mimochodem, výstavba rychlodráhy spojující centrum města s letištěm se vyšplhala na sumu 110 milionů amerických dolarů za kilometr (a na dvě miliardy celkem), tak muselo jízdné v hromadné městské dopravě ve Vancouveru za dobu příprav na olympiádu podražit o 40 procent. Loni v listopadu podal znenadání demisi šéf vancouverského dopravního podniku Thomas Pendergast. Ačkoli svůj krok nijak nevysvětlil, deník Vancouver Sun konstatoval, že se nejspíš podíval z okna na výsledky „olympijského snažení" a jako jeden z mála soudných se sám sebe zeptal: „Co tady ještě, proboha, dělám?" „Plnou parou jsme se vydali zpátky," napsal list k situaci v hromadné dopravě ve Vancouveru. „Zpátky do 50. a 60. let, kdy jsme žili v přesvědčení, že kamkoli a pro cokoli lze dojet vlastním autem. Teď to začínáme z donucení dělat znovu."

Zakázaná slova

Náklady na olympijskou vesnici a následná změna jejího budoucího účelu samozřejmě nejsou jediným „nečekaným" navýšením rozpočtu. Když Vancouver podal žádost o pořádání her, uvedl, že do zajištění bezpečnosti hodlá investovat 175 milionů amerických dolarů, nyní ale tato částka už překročila miliardu. V ulicích města a v okolí sportovišť totiž bude hlídkovat 10 tisíc příslušníků kanadské armády, federální policie a policií městských z celé provincie a k tomu ještě pět tisíc mužů ze soukromých bezpečnostních agentur. Po celé oblasti byla nainstalována hustá síť kamer a připraveny jsou kilometrové pásy ostnatého drátu, zátarasů i dokonce i dvě zvuková děla, která byla poprvé použita proti účastníkům antiglobalistických demonstrací při loňském summitu G20 v Pittsburghu.

Vancouverský policejní ředitel James Graham přitom už loni v listopadu přiznal, že se policii podařilo infiltrovat protestní organizace, přičemž připustil, že to byli právě policejní provokatéři v řadách demonstrantů, kteří 30. října loňského roku ve Victorii házeli kameny na policisty dohlížející na příjezd olympijské pochodně a ospravedlnili tak policejní zásah proti účastníkům protestu. „Pokud při olympiádě vzplanou nějaké nepokoje, bude za tím stát policie," konstatoval nato Garth Mullins, jeden z organizátorů Olympic Resistance Network, jejíž členové odmítají sociální dopady olympiády.

Opatření, která mají zabránit protestům a lidem bez lístku v narušování idylické pohody pompézního svátku sportu, je ale víc. Policie v posledních měsících vystupňovala pronásledování kritiků olympiády, přičemž nechybí ani domovní prohlídky či výslechy na služebnách. Někteří členové Strany zelených z Britské Kolumbie už se ocitli i na tak zásadních seznamech, že nesměli překročit ani hranice do Spojených států. „Nevpustili mě do USA a přitom mě policisté na obou stranách hranice několik hodin vyslýchali a zastrašovali," popsala svou zkušenost na webu straight.com Marla Rennová, která mířila na panelovou diskusi do Oregonu. „Jasně to dokládá, jak jsou bezpečnostní opatření za miliardu dolarů namířená na umlčení nesouhlasu a nikoli na zajištění bezpečnosti, jak se nám všichni snaží namluvit." Tažení proti vlastním občanům se lehce paradoxně děje pod oficiální záminkou „hrozby z terorismu", tedy ze stejného důvodu, proč Západ zaútočil na Afghánistán nebo Irák. V této souvislosti asi nepřekvapí, že kanadská vláda nehodlá během olympijských her dodržet tradiční mír, a oznámila, že bude v Afghánistánu bojovat bez přerušení...

Vláda provincie Britská Kolumbie zvláštním zákonem nazvaným „O pomoci s ubytováním" (kterému ochránci lidských práv ovšem přezdívají „zákon o olympijském únosu") navíc umožnila policii vyvážet bezdomovce a jakékoli jiné „nežádoucí" osoby z Vancouveru do jiných okresů. Zdrojem otevřené perzekuce se pak stal i speciální zákon číslo 13, který nejenže ochraňuje olympijské znaky a sponzory olympiády, jedním šmahem ale prakticky brání jakékoli kritice olympiády. (Ne)bude tak jisto jistě jen pouhou náhodou, že dva týdny před zahájením her z internetu stále častěji záhadně mizí rozsáhlá webová stránka no2010.com, na níž potomci kanadských indiánů mimo jiné připomínají, že se mnohé akce vancouverské olympiády budou odehrávat na půdě patřících jejich národům, aniž by za to ovšem od vlády či organizátorů her dostali jediný dolar. „Tisíce Kanaďanů, kteří při olympiádě v Pekingu demonstrovali za práva Tibeťanů, by měli být otřeseni chudobou původních obyvatel Kanady," prohlásil hlavní náčelník původních indiánských národů Phil Fontaine, který už před dvěma lety slíbil, že využijí olympiády k poukazu na zoufalé sociální postavení svého lidu. Celou trasu olympijské pochodně tak doprovázely nejen slogany „Žádná olympiáda na ukradené půdě", ale pro jistotu i armádní obrněné transportéry.

Je příznačné, že na druhé straně barikády je pečlivě postaráno o každičký dolar zisku. Zatímco ještě například při olympiádě v Calgary pořadatelům stačilo mít zaregistrované heslo „Calgary 88", nyní už je ochrannou známkou ošetřena i samotná „olympiáda", „paralympiáda", přičemž se mezi „zprivatizovaná" slova dostaly i obecné pojmy jako zima, zlato, stříbro, bronz, sponzor, Vancouver, Whistler, 2010, medaile nebo hry. A to vše se vztahuje nejen na projevy v angličtině, ale i „na překlady v jakýchkoli jazycích, v jakýchkoli publikacích nebo vysílání, stejně jako na veškeré kritické projevy na adresu olympijských či paralympijských her." Torontský deník The Globe and Mail v této souvislosti upozornil na to, že mnozí Kanaďané nyní poněkud zmateně přemýšlejí, zda smějí nahlas a beztrestně vyslovit prosté konstatování typu „zimní Vancouver je krásný".
První obětí tohoto copyrightového tažení se už před pěti lety stal jistý Mosi Alvand, majitel rodinné pizzerie v centru Vancouveru. Měl totiž tu smůlu, že svůj podnik v šedesátých letech, v době, kdy vancouverští radní ani netušili, že o pořádání olympijských her někdy zažádají, nazval Olympic Pizza a k tomu ještě na vývěsní štít přidal pětici kruhů. Soud mu doporučil, že pokud dobrovolně změní název svého podniku, bude vše v pořádku, týmž verdiktem ale stanovil, že firmy, které vznikly po roce 1998 a nesou některé ze zakázaných olympijských pojmů, už budou automaticky čelit žalobám. Alvandova pizzerie už se dnes jmenuje jinak (jen není jasné, zda smí pizzy na stůl hostům pokládat ve formaci tři nahoře a dvě dole), stejně jako třeba vancouverské pekařství Olympic a policie loni v prosinci zasáhla i proti umělecké galerii, která vystavila obraz s pěti kruhy, v nichž byly čtyři smutné a jeden rozzářený obličej.

Dědictví vznešené myšlenky

Dva týdny olympijského spektáklu tak po sobě znovu, jako i v předchozích případech, zanechají odkaz finanční černé jámy, zničeného životního prostředí, prohloubení chudoby, porušování lidských a sociálních práv a významného posílení policejního státu. Vyčítat to minulé olympiádě v Pekingu, jehož vedení - eufemisticky řečeno - nedeklaruje demokracii za svou prioritu, bylo vcelku marné. V případě Kanady je ale připomenutí všech těchto pochybných kroků nutné. Mohlo by se to totiž stejně snadno stát i nám.

Nic proti sportovcům, přinejmenším proti těm, kteří ve skutečnosti nezávodí v barvách různých chemických a farmaceutických koncernů. Je ale víc než oprávněné se ptát, zda olympijské hry v podobě, kterou nabraly v uplynulých dekádách, ještě naplňují svůj původní smysl. A přitom asi nemá cenu ani přemýšlet, zda by nějaká vláda současné západní demokracie byla ochotna vynaložit na sociální potřeby svých občanů stejné miliardy, jako na chystaný vancouverský jarmark bodů, branek, vteřin a korporátní chamtivosti.

PS. Pouhý měsíc před zahájením her se na veřejnost dostala další finanční jobovka - společnost Intrawest, majitel zimního střediska ve Whistleru asi 100 kilometrů od severně do Vancouveru, kde se bude odehrávat většina sjezdových disciplín, oznámila, že je ve finančních potížích a bude od státu na svou záchranu potřebovat „stovky milionů" dolarů.

Olympijský absurdistán

Problematiku ochrany olympijských ochranných známek upřesňuje dvaadvacetistránková brožurka vydaná u příležitosti vancouverské olympiády. Celých deset stran věnuje popisu systému šesti kategorií, podle nichž se určuje potenciální nebezpečnost toho kterého produktu z hlediska porušení olympijského trademarku. Každá kategorie se hodnotí od jedné do tří, přičemž nejnižší známka je nejlepší. Fakt, že nula v hodnocení neexistuje, pak nejspíš svědčí o tom, že pro olympijské ochranné známky je potenciální hrozbou vlastně vše.

Vancouver a tamní organizační výbor v tomto směru ale nejsou žádnou výjimkou, neboť vlivné prsty Mezinárodního olympijského výboru dosáhnou prakticky kamkoli a „v zájmu posílení myšlenky a ducha olympijského hnutí jako prostředku mírového dorozumění a spolupráce mezi národy" dokážou takřka nemožné. Britský olympijský výbor tak například dostal zákonnou možnost vyzvat spisovatele Roberta Ronsona, aby změnil název své připravované dětské sci-fi. Měla se jmenovat Olympijské myšlenkové hry a Ronson měl na přání profesionálních olympioniků z názvu vypustit pojem „Olympijské hry", stejně jako z podtitulu „Londýn 2012" a dokonce i samotnou číslovku „2012", neb i ta se na základě soudních verdiktů z let 1995 a 2006 stala součástí ochranné olympijské známky.
Jak Britové vybruslí ze situace, až zmíněný rok opravdu nastane a nikdo z nich, s výjimkou členů olympijského výboru a jimi schválených oficiálních sponzorů, ho nebude moci „z komerčních důvodů" použít, není zatím jasné. Tím si ale tamní olympionici hlavu očividně nelámali. Pro ně bylo důležitější, aby se „předešlo nedorozuměním, zda kniha je či není oficiálním licencovaným produktem". Britové kvůli této kauze konzultovali dokonce své nadřízené z Mezinárodního olympijského výboru, a ukázalo, že těm dělají starosti hlavně dvě věci: že byl pojem „olympijský" použit v názvu beletristické knihy a že „nic takového jako Olympijské myšlenkové hry neexistuje," podotýká list The Guardian. „Je jasné, že Mezinárodní olympijský výbor netuší, co že znamená slovo beletrie."

Publikováno v Literárních novinách

Komentáře