Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jejich mučedníci, naši hrdinové

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • will-smith-legend
Navzdory proklamované úctě k životu jednotlivce máme i my své sebevražedné atentátníky. Přesto podléháme pokušení spojovat tuto praxi výhradně s islámským fundamentalismem. Nedokážeme se totiž rozejít s naším vlastním kultem mučednictví.

Herec Will Smith nepůsobí jako prototyp sebevražedného atentátníka. Chlapecká vizáž ho předurčuje pro komické role. Dokonce i jako poslední člověk na Zemi ve filmu Já legenda si zachovává ironický odstup nepolepšitelného vtipálka. A přece, když ho na konci filmu obklopí houf dotěrných upírů, přitiskne si na hruď odjištěný granát a vrhne se v záchvatu heroického sebeobětování na nepřátele.

Chce se vám namítnout, že nešlo o sebevražedný atentát? „My" jsme přece ty mocné, rozvinuté země, kterým leží na srdci v první řadě individuální svoboda a životy jednotlivců. „My" představujeme morální výspu, k níž patří Spojené státy, Evropa, Izrael, současné Japonsko a občas i Rusko. Naše mytologie, jak je prezentována ve skutečných i smyšlených válečných příbězích, je plná hrdinů, kteří se obětovali za vlast a demokracii. Tito muži sice neočekávali dvaasedmdesát panen v ráji a nenahrávali si své poslední okamžiky na video, nicméně se jim dostalo přinejmenším tolik obdivu a uznání jako těm „jejich" mučedníkům.

Raději umřít, než se vzdát

Akademické studie o sebevražedných atentátnících si často kladou otázku, proč se dopouštějí takových ohavných zločinů. Podle všeobecně rozšířeného názoru mají šíitští, tamilští nebo čečenští sebevražední atentátníci naprosto odlišný postoj k životu a smrti.

Pokud ale existuje naše vlastní tradice sebevražedných útoků a tendence vraždit při našich vojenských taženích civilisty, jak odlišné mohou tyto postoje ve skutečnosti být?

Sebevražední atentátníci byli poprvé nasazeni během historicky první americké války proti islámu. Stalo se tak 4. září 1804. Spojené státy vedly válku s berberskými piráty u pobřeží severní Afriky. Americké námořnictvo se snažilo za každou cenu prolomit nepřátelskou obranu. Kapitán Edward Preble, který velel americké flotile, se rozhodl pro nezvyklou lest, když vyslal do Tripoliského zálivu dvoustěžňovou jachtu Intrepid, aby zničila co možná nejvíce nepřátelských lodí. Námořníci na loď naložili deset tisíc liber střelného prachu a sto padesát dělových kulí.

Když poručík Richard Sommers, který plavidlu velel, v předvečer útoku oslovil svou posádku, zaznamenal lodní poddůstojník jeho slova následovně: „Nikdo z vás, kdo není neochvějně rozhodnut raději se nechat vyhodit do povětří, než by upadl do zajetí, není povinen mne doprovázet!" Zprvu se přihlásili tři muži. Společenství statečných se však postupně rozrůstalo a záhy se celé posádky zmocnilo odhodlání raději umřít, než se vzdát nepříteli; jeden po druhém se hlásili a žádali o svolení, aby se směli přidat k ostatním."

 

Uznání od papeže

Výbuch nezpůsobil velké škody, ke dnu šla jen jedna nepřátelská loď, ale celá posádka zahynula stejně jako ona dvojice, která o dvě století později v Adenském zálivu najela se svým plavidlem do boku amerického torpédoborce Cole. Navzdory fiasku se strategii kapitána Preblea dostalo velkého uznání. „Několik odvážných mužů bylo obětováno, ale nemohli své životy položit za správnější věc," nechal se slyšet jeden britský námořní velitel. A papež šel dokonce ještě dále: „Americký velitel s hrstkou mužů učinil pro křesťanský svět v několika málo okamžicích více, než co křesťanské národy učinily za celá staletí!"

Preble se pro tuto taktiku rozhodl, protože jeho síly vzdorovaly přesile nepřítele. Byl to zoufalý pokus srovnat skóre. V odvaze jeho mužů a v reakci jeho příznivců lze najít paralelu s dneškem, kdy se „fanatici", kteří se nacházejí v podobné situaci, dožadují, aby mohli obětovat své životy ve jménu islámu, a sklízejí za to pochvalu minimálně některých náboženských autorit.

 

Rutinní hold

Obětování jachty Intrepid nebylo jediným projevem sebevražedného heroismu v amerických dějinách. Rutinně skládáme hold vojákům, kteří obětovali životy, aby zachránili svou jednotku nebo dosáhli vítězství. Heroické činy 20. století jsou připomínány ve filmech. Na trhu je běžně k dostání hned několik filmů, které jsou věnovány „sebevražedným misím" amerických vojáků.

Válečné snímky natočené za druhé světové války (exemplární ukázky válečné propagandy) pojednávají o odvážných činech vojáků, kteří stojí tváří v tvář jisté smrti. Ve filmu Létající tygři (1942) například pilot Woody Jason o několik let předběhl japonské kamikadze, když se svým strojem narazil do mostu, aby zastavil zásobovací vlak nepřítele. Ve filmu Bataan (1943) zase Robert Taylor vede skupinu třinácti mužů do akce, aby byli obětováni při obraně strategické pozice proti japonské přesile. Vojáci pokračují v boji s obdivuhodnou chladnokrevností, i když jsou jeden po druhém decimováni, až nakonec zbývá naživu sám Taylor, který se svým kulometem vzdoruje jedné vlně japonských útoků za druhou.

Naše válečná mytologie vyhledává autentické příběhy z druhé světové války a mění je na vyprávění v hollywoodském stylu. V seriálu natočeném pro kanál Fox News například Oliver North líčí skutečný příběh o Doolittleově útoku, odvetném náletu na Tokio krátce po útoku na Pearl Harbour. Bombardéry neměly dost paliva, aby se vrátily na své základny, takže 80 pilotů dopředu vědělo, že jsou vysláni na sebevražednou misi. Většina z nich jako zázrakem přežila, ale všichni byli připraveni obětovat své životy. „Toto jsou muži, kteří otřesenému národu vrátili sebedůvěru a změnili vývoj druhé světové války," uvádí se poněkud bombasticky v propagačním materiálu k epizodě. O několik let později vkládalo Tokio obdobné naděje do svých kamikadze.

Tři důvody atentátů

Sebevražedné mise samozřejmě nejsou americkým vynálezem. Jsou součástí širšího kulturního dědictví Západu. V Bibli Samson obětoval svůj život, aby pohřbil pod troskami chrámu vládnoucí elitu Filištínských. Ve své smrti tak pobil víc nepřátel než za celý svůj život. Sparťané u Thermopyl čelili nerovné přesile Peršanů s vědomím, že jejich vzdor, předem odsouzený k neúspěchu, zdrží nepřátele alespoň na tak dlouho, aby Athény mohly zkonsolidovat síly k obraně vlasti.

„Studie vydané po 11. září 2009 mají tendenci spojovat sebevražedné atentáty výlučně s dějinami Východu a líčit je výhradně jako projev domorodé vzpoury proti modernismu," píše ve své eseji Niccolo Caldararo. „V evropské historii 19. a 20. století přitom najdeme útoků spáchaných sebevražednými atentátníky bezpočet."

Sotva tak lze obhájit snahu spojovat tuto taktiku výučně s islámem a náboženskými fundamentalisty. I tak ale někteří badatelé dále trvají na restriktivní genealogii těchto činů, když spojují sektu Assasinů s muslimskými sebevražednými guerillami počátku 20. Století, praxí Hizballáhu, Hamásu, al-Káidy a islámských povstalců v Čečensku.

To, co spojuje naše a jejich sebevražedné útočníky, jsou nicméně pohnutky v pozadí těchto misí. Mezi nimi vynikají zejména tři důvody. Za prvé, sebevražedné atentáty jsou „zbraně slabých", jejichž posláním je srovnat skóre se silnějším nepřítelem. Za druhé, jsou zpravidla nasazovány proti okupační armádě. A za třetí, jsou levné a často brutálně efektivní.

Sebevražedné mise si obvykle spojujeme s terorismem. Této strategie boje ovšem neváhají využít ani státy a jejich armády.

 

Frankensteinovy příšery

Stáhněte ze země okupační armádu, a sebevražedné atentáty zmizí. V žádném případě tedy nebudeme přehánět, když připustíme, že jsou to naše vlastní (americké, ruské a izraelské) okupační jednotky, které mají rozhodující podíl na vyprovokování sebevražedných útoků, jež se nám v Afghánistánu, Čečensku, Libanonu a jinde na světě zdají tak nepochopitelné.

Modelový sebevražedný atentátník se poprvé objevil v Libanonu na počátku 80. let v reakci na izraelskou invazi. Šíitský sebevražedný atentátník je do značné míry Frankensteinovou příšerou zrozenou v hlavách strategických plánovačů tehdejšího izraelského ministra obrany Ariela Šarona. Nejenom, že okupační politika USA a Izraele vytvořila pro tyto mise živnou půdu, ale Spojené státy dokonce poskytly výcvik některým z jejich pachatelů. Soukromá válka pana Wilsona, kniha a stejnojmenný film, které vzdávají hold americké pomoci mudžahedínům, by mohly nést podtitul „Sebevražední atentátníci, které jsme znali a financovali".

Postupem času se zjistilo, že sebevražedné atentáty způsobují v průměru dvanáctkrát větší ztráty než konvenční teroristické útoky. Sebevražední atentátníci jsou ty „nejinteligentnější" řízené střely, protože jsou schopni zaměřit své cíle s přesností, které se žádná raketa nevyrovná, a navádějí nálož na cíl až do posledního okamžiku. Okolnost, že při útoku zahynou, navíc znemožňuje, aby po činu vyzradili informace o organizaci, která je na sebevražednou misi vyslala.

Individuální motivy, pro které se daný jednotlivec rozhodne vydat na sebevražednou misi, jsou překvapivě rozmanité. Zatímco vojáky, kteří za nás položí své životy, obvykle oslavujeme jako hrdiny, těm, kdo stojí na opačné straně barikády, připisujeme slepý fanatismus. Nicméně z detailních psychologických portrétů sebevražedných atentátníků vyplývá, že vesměs nemají ekonomické problémy a většina z nich netrpí emocionální nerovnováhou, která by jim znemožňovala rozlišovat mezi realitou a přeludem.

 

Etika globálního válečníka

Sebevražedné útoky jsou bojovou taktikou, kterou používají armády, když čelí přesile, a kterou uplatňují guerillová hnutí, aby dosáhla jistých cílů. Ti, kteří se do těchto misí dobrovolně hlásí, zpravidla nad své vlastní životy kladou vyšší hodnoty: svobodu, národní sebeurčení, etnickou nebo náboženskou sebezáchovu. Nehodlám ovšem srovnávat sebevražedné mise vedené proti nepřátelské armádě s činy teroristů, kteří útočí na veřejných místech na civilisty. To jsou dvě naprosto odlišné kategorie. A přece, v dějinách moderních válek, jimž padá za oběť stále více civilistů, se tento protiklad do značné míry stírá.

Konvenční představě sebevražedného atentátníka odpovídá mladý muž či mladá žena, obvykle arabského původu, který či která nahraje na video vyznání víry a odpálí se v přeplněné pizzerii, na autobusové zastávce nebo na tržišti. Tento obraz ale není úplný. Únosci z 11. září zaútočili na prominentní cíle, a to včetně cíle vojenského - Pentagonu. Při útoku nákladního automobilu naloženého trhavinou a řízeného sebevražedným atentátníkem Hizballáhu proti kasárnám americké námořní pěchoty v Bejrútu přišlo 23. října 1983 o život 241 amerických vojáků. Tamilská atentátnice Thenmozhi Rajaratnamová spáchala v roce 1991 atentát na indického premiéra Rádžíva Ghándího.

Někdy příslušná hnutí v reakci na veřejné mínění změnila strategii - a s ní i své cíle. Když v roce 1991 při útoku Tamilských tygrů zemřelo 91 civilistů a mediální obraz hnutí utrpěl vážné šrámy, soustředily se jeho následující sebevražedné útoky na vojenské, policejní a vládní cíle. „Nezabíjíme děti v Pizza Hut," uvedl tehdy jeden jejich vůdce v narážce na útok Hamásu proti pizzerii Sbarro, jemuž v roce 2001 padlo za oběť 15 civilistů.

 

Civilisté v linii palby

Zvykli jsme si pohlížet na sebevražedné atentátníky jako na ty, kteří útočí na civilisty, a tak se staví mimo zavedené konvence války. Charakter války však za posledních sto let prodělal značné změny. Ve 20. století začaly armády útočit proti civilním cílům, aby podlomily morálku civilního obyvatelstva a svrhly tak vládu nepřátelské země. Japonská zvěrstva páchaná na čínském civilním obyvatelstvu ve 30. letech, nacistická vzdušná ofenzíva proti Británii za druhé světové války, spojenecké bombardování německých a japonských měst zápalnými pumami, nukleární bomby svržené na Nagasaki a Hirošimu, americké kobercové bombardování Kambodže a Laosu, ruské decimování Afghánistánu a Čečenska, četné civilní oběti během války v Iráku - to vše učinilo z obrazu konvenčních armád bojujících někde na odlehlé pláni mimo sféru života civilního obyvatelstva idylickou vzpomínku na minulost.

Teroristické útoky proti civilistům, zejména pak ty z 11. září, přiměly vojenského historika Caleba Carra, aby podpořil doktrínu války proti terorismu vyhlášenou Bushovou administrativou. „Na válku lze odpovědět jen válkou," napsal. „A naším úkolem je vymyslet imaginativnější, rozhodnější a přitom humánnější způsob vedení války, než na jaký jsou schopni přijít teroristé." Tento imaginativnější, rozhodnější a humánnější způsob vedení války spočívá podle Carra v zintenzivnění vzdušného bombardování, posílení zvláštních jednotek (s posláním vyhledávat a likvidovat po celém světě nepřátelské cíle) a v poslední době i v stále častějším nasazování bezpilotních letadel typu Pradator a Reaper. „Predator se může stát odpovědí moderní armády na sebevražedné atentáty," napsal Carr.

Carrův argument leccos naznačuje. Podle představ washingtonských vojenských stratégů jsou bezpilotní letouny předurčeny k eliminaci teroristických vůdců; jinými slovy, mají být zrcadlovým obrazem toho, co už o poznání levněji a efektivněji provádějí sebevražední atentátníci Tamilských tygrů. Podle Carra je nasazování bezpilotních letadel efektivní a legitimní vojenskou taktikou. V praxi však mají útoky uskutečněné jejich prostřednictvím na svědomí značné civilní oběti, obvykle označované jako „kolaterální ztráty". V Pákistánu útoky bezpilotních letadel očividně podněcují terorismus, jakož i nepřátelství a nenávist lidí, kteří v žádném případě nejsou fundamentalisté.

Také my máme své sebevražedné atentátníky - říkáme jim hrdinové. Také my máme kulturu indoktrinace - říkáme jí základní výcvik. A také my vraždíme civilisty - říkáme jim kolaterální ztráty.

Uvádím tyto příklady nikoliv proto, abych hájil činy sebevražedných atentátníků, ale abych poukázal na pokrytectví černobílých popisů našich ušlechtilých snah a jejich barbarských činů, našich vznešených pohnutek a jejich zavrženíhodných rejdů. My - obyvatelé údajné výspy osvíceného válčení - jsme byli vedeni k tomu, abychom na svržení atomové pumy na Hirošimu pohlíželi jako na legitimní vojenskou akci a na 11. září 2001 jako na ohavný zločin proti lidskosti. Byli jsme vedeni k tomu, abychom v útoku proti berberským pirátům spatřovali výraz amerického heroismu a v útoku na torpédoborec Cole projev ryzího barbarství. Vesty s výbušninami jsou pro nás výrazem extremismu, rakety odpálené z bezpilotního letounu jsou projevem civilizace.

 

Nejvyšší čas prohlédnout

Je nejvyšší čas, abychom se podívali pravdě do očí. Ano, někteří z „nich" skutečně vyznávají zavrženíhodný kult osobní oběti a mučednictví, my ale také. A kdo řekl, že ukončit okupaci je méně chvályhodné než nastolit ve světě demokracii? Ve filmu Já legenda byl Will Smith připraven obětovat vlastní život, aby ukončil okupaci upírů. Měli bychom si uvědomit, že naši vojáci umístění v zemích, které nyní okupujeme, mohou působit stejně hrozivým a nepochopitelným dojmem jako ony smyšlené kreatury. A přítomnost našich okupačních jednotek někdy vede k obdobným spontánním výbuchům beznaděje a - a nebojme se to říci - odvahy, jaký ve filmu předvedl Will Smith.

Pravda je taková: kdybychom ukončili naši okupační politiku, učinili bychom hodně proto, abychom eliminovali jejich „sebevražedné" atentáty. Dokážeme se ale rozejít s naším vlastním kultem mučednictví?

 

Autor působí jako analytik Institutu politických studií ve Washingtonu. Text je zkrácenou verzí článku, který byl publikován v anglické mutaci Le Monde diplomatique.

Publikováno v Literárních novinách

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře