Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Arundhati Royová: Svět začíná ztrácet smysl

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • arundhati-royova
Zatímco se stále diskutuje o tom, zda-li je po smrti nějaký život, chtěla bych tuto otázku doplnit. Existuje nějaký život po demokracii? A jaký život by to asi byl? Onou „demokracií" přitom nemyslím demokracii jako ideál či aspiraci. Mám na mysli fungující model: západní liberální demokracii a její varianty takové, jaké jsou.

Existuje tedy život po demokracii?

Pokusy o odpověď na tuto otázku obvykle sklouzávají ke srovnávání jednotlivých systémů řízení a končí do určité míry uraženou, bojovnou obranou demokracie. Tvrdíme, že má chyby. Že není dokonalá, ale že je stále lepší než všechno ostatní, co známe. A nakonec někdo v místnosti vždy prohlásí: „Afghánistán, Pákistán, Saúdská Arábie, Somálsko... opravdu byste dali přednost tomuhle?"

A jestli má být demokracie utopií, o niž usilují všechny „rozvojové" společnosti, je už zcela jiná otázka. (Myslím si ale, že ano. Ve své rané, idealistické fázi totiž může být vcelku opojná.) Otázka o životě po demokracii je ale určena pro ty z nás, kdo v demokraciích nebo zemích, které si na demokracii alespoň hrají, už žijeme. Nechci tím naznačovat, že jsme sklouzli do starších, zdiskreditovaných modelů totalitní nebo autoritářské vlády. Chci tím naznačit, že systém zastupitelské demokracie - s příliš velkým zastupováním a jen s málem demokracie - potřebuje jakési strukturální vylepšení.

Otázka totiž zní, co jsme to s demokracií provedli? V co jsme ji proměnili? Co se stane, až se demokracie vyčerpá? Kdy byla vyprázdněna a zbavena svého významu? Co se stane, když všechny její instituce metastázují do čehosi nebezpečného? Co se vlastně děje, když nyní demokracie a svobodný trh splývají v jediný predátorský organismus vedený jedinou myšlenkou zacílenou jen na maximalizaci zisku?

Je možné tento proces zvrátit? Může cosi, co zmutovalo, podstoupit cestu zpět a stát se tím, čím kdysi? Pro přežití planety dnes potřebujeme dlouhodobé vize. Mohou nám to ale zajistit vlády, jejichž vlastní přežití závisí na okamžitém, extrahovatelném a krátkodobém zisku? Může se stát, že se demokracie -- posvátná odpověď na naše krátkodobé naděje a modlitby, ochránce našich osobních svobod a živitelka našich mamonářských snů - stane konečnou stanicí lidského rodu? A je demokracie mezi moderními lidmi tolik populární proto, že odráží naši největší pošetilost - naši krátkozrakost?

Naše neschopnost žít zcela v přítomnosti (na rozdíl od většiny zvířat) kombinovaná s neschopností vidět dále do budoucnosti z nás vytváří jakési podivné mezibytosti, ani zvířata, ani proroky. Naše skvělá inteligence podle všeho přetlačila pud sebezáchovy. Drancujeme Zemi v naději, že nám materiální nadbytek nahradí cosi významného, ale neviditelného, co jsme kdysi ztratili. Bylo by domýšlivé tvrdit, že mám odpovědi na všechny tyto otázky. Mám ale pocit, jako by světlo majáku zhasínalo a demokracie už dál nebyla tou spolehlivou oporou pro zaručení spravedlnosti a stability, o níž jsme ale kdysi snili, že právě takovou bude.

 

Ukradený jazyk

Slova jako „pokrok" nebo „rozvoj" se stala zaměnitelná s ekonomickými „reformami", „deregulací" a „privatizací". Svoboda dnes znamená volbu. Už toho má ale víc společného s volbou různých druhů deodorantů než s lidským duchem. Trh už dnes nepopisuje místo, kde si můžete nakoupit, co potřebujete,. „Trh" je imaginární prostor, v němž obchodují korporace bez tváří. A se spravedlností je to dnes stejné jako s lidskými právy (a s nimi, jak mnozí říkají, se toho moc nezmůže).

Tato krádež jazyka, tato technika uzurpování slov a jejich použití coby zbraní, jejich použití k zamaskování skutečného úmyslu a k označení přesného opaku, co kdysi znamenala, se stala jedním z největších strategických vítězství vládců nového zřízení. Umožňuje jim marginalizovat své kritiky, zbavit je jazyka, kterým by mohli formulovat své námitky, a zároveň je odbývat coby „antipokrokové", „antirozvojové", „antireformní" a samozřejmě „antinacionalistké", což je negativismus toho nejhoršího druhu.

Zkuste začít o záchraně řeky nebo ochraně lesa a oni řeknou: „Copak nevěříte v pokrok?" Lidem, jejichž půda skončila pod hladinou přehrad a jejichž domy padají pod pásy buldozerů, říkají: „Copak vy nemáte alternativní rozvojový projekt?" A těm, kteří věří, že by vláda měla zajišťovat všem občanům vzdělání, zdravotní péči a sociální pojištění, říkají: „Vy jste proti trhu." A jaký kretén by se stavěl proti trhu?

Abychom mohli ukradená slova získat zpět, vyžadovalo by to vysvětlování příliš zdlouhavá pro naši krátkou schopnost soustředění a příliš nákladná pro dobu, v níž se Svoboda Projevu stala pro chudé nedostupnou. Tato loupež jazyka ale přitom může být úhelným kamenem naší záhuby.

Dvě dekády „Pokroku" v Indii vytvořily rozsáhlou střední třídu, která se opájí svým nenadálým majetkem a respektem, který s ním kráčí ruku v ruce, a k tomu rozsáhlejší, mnohem rozsáhlejší a zoufalou spodinu. Desítky tisíc lidí přišly o svou půdu nebo z ní byly vyhnáni povodněmi, suchem či její proměnou v poušť, za což může ničím neomezované environmentální inženýrství a mohutné infrastrukturní projekty typu mamutích přehrad, dolů a zvláštních ekonomických zón. To vše bylo stavěno ve jménu chudých, ale slouží jen potřebám nové aristokracie.

Otřepané instituce indické demokracie - justice, policie, „svobodný" tisk a samozřejmě volby - už dávno nepracují pro vyrovnávání stability a kontroly, spíše právě opačně. Navzájem se kryjí, aby mohly ještě více pomáhat zájmům Jednoty a Pokroku. A přitom vytvářejí takový zmatek, takovou kakofonii, že se v tom hluku varovné hlasy ztrácejí, stávají se jeho součástí. A to ve svém důsledku pomáhá vytvářet image tolerantní, barvité a trochu chaotické demokracie. Ten chaos je ale skutečný. Stejně jako konsensus.

 

Nová studená válka v Kašmíru

Když je řeč o konsensu, je třeba připomenout, že tu máme malou, ale vytrvalou záležitost s Kašmírem. Jakmile přijde řeč na Kašmír, je konsensus v Indii pevnější než beton. Prochází napříč všemi vrstvami establishmentu, včetně médií, byrokracie, inteligence a dokonce i Bollywoodu.

Válce v Kašmíru bude zakrátko dvacet let a vyžádala si už 70 tisíc lidských životů. Desítky tisíc dalších byly mučeny, několik tisíc jich „zmizelo", ženy byly znásilňovány, desítky tisíc jich ovdověly. Půl milionu indických vojáků v kašmírském údolí z této oblasti činí nejmilitarizovanější místo na Zemi. (Spojené státy měly v Iráku na vrcholu své okupace „jen" 165 tisíc vojáků v činné službě.) Indická armáda teď tvrdí, že se jí z valné části podařilo odboj v Kašmíru zlomit. Možná je to pravda. Znamená ale vojenská dominance zároveň i vítězství?

A jak může vláda, která o sobě tvrdí, že je demokratická, ospravedlnit vojenskou okupaci? Samozřejmě, že uspořádáním řádných voleb. Volby v Kašmíru mají dlouhou a fascinující historii. Ty nestydatě zfalšované z roku 1987 se okamžitě staly záminkou pro následné ozbrojené povstání. Od té doby se proto volby proměnily v dokonale propracovaný nástroj vojenské okupace, zlověstný stín vyvěrající odkudsi z hlubin indického státu. Zpravodajské služby vytvářejí politické strany a nastrčené politiky, vyrábějí a ničí politické kariéry, jak se jim zlíbí. A právě tajné služby také určují, jak mají volby dopadnout. Po každých z nich pak indický establishment hrdě prohlásí, že Indie v Kašmíru získala mandát od tamního lidu.

V létě 2008 spor o pozemek vyčleněný chrámu Amaranth vyústil v masivní, nenásilné povstání. Stovky tisíc lidí den za dnem plnily ulice a vzdorovaly policistům a vojákům, kteří stříleli do davů ostrými a bezpočet lidí zabili. Od časného rána do pozdní noci se ulicemi ozývalo skandování „Azadi! Azadi!", Svobodu! Svobodu! Prodavači ovoce vážili plody a křičeli „Azadi!", obchodníci, lékaři, majitelé domů, průvodci, prodejci koberců - všichni byli venku s plakáty a skandovali „Azadi!"

Protesty trvaly několik dní a byly masové. A také demokratické a nenásilné. Po dlouhých desetiletích se v indickém mainstreamovém veřejném mínění začaly objevovat trhliny. Indický stát propadl panice. Nevěděl, jak naložit s touto mohutnou vlnou občanské neposlušnosti, a tak nařídil tvrdý úder. Vyhlásil v Kašmíru přísný zákaz vycházení, za jehož porušení vojáci rovnou stříleli. Prakticky tak uvěznil miliony lidí. Nejvýznamnější bojovníci za svobodu byli v domácím vězení, několik dalších skončilo ve vězení skutečném. Při raziích dům od domu za mřížemi skončily stovky lidí.

Jakmile vláda dostala situaci pod kontrolu, učinila cosi pozoruhodného - vyhlásila volby. Aktivisté za nezávislost vyzvali k jejich bojkotu, a tak byli uvězněni znovu. Takřka všichni si mysleli, že volby pro Indii skončí obrovskou ostudou. Tajné služby se zalykaly paranoiou. Jejich propracované sítě špiclů, zrádců a prodejných novinářů ale ožily novou energií. Nic se neponechávalo náhodě. (Dokonce i já, která jsem s tím neměla nic společného, jsem byla nucena strávit ve Šrínagaru dva dny v domácím vězení.)

Vypsání voleb bylo značně riskantní, ale tento hazard se vyplatil. Lidé se k volebním urnám jen hrnuli. Tehdejší volební účast byla nejvyšší od počátku ozbrojeného konfliktu. Možná tomu napomohl i fakt, že se nejdříve volilo v nejmilitarizovanějších okresech Kašmíru.

Žádný z indických politologů či novinářů se nepozastavil nad tím, proč lidé, kteří ještě pár týdnů předtím neváhali riskovat kulku, najednou tak změnili názor. Žádný z populárních učenců zkoumajících tuto největší slavnost demokracie - kteří jinak při volbách v televizním studiu prakticky bydlí a promílají sem a tam každičkou zprávičku o volebních preferencích - neřešil, jaký význam mají volby za tak silné vojenské okupace, při níž na jednoho vojáka připadá jen dvacet civilistů.

Nikdo se nezabýval záhadou, odkud se vzaly stovky do té doby neznámých kandidujících politiků, kteří zastupovali strany, o nichž předtím v Kašmíru nikdo neslyšel. Odkud přišli? Kdo je financoval? Nikoho to nezajímalo. Nikdo taky nemluvil o zákazu vycházení, o masovém zatýkání, o neprodyšném obklíčení okresů, v nichž se právě mělo volit.

A jen málo lidí zmínilo fakt, že kandidující politici potlačili „Azadi!" a z kampaně vyloučili také otázku kašmírské nezávislosti, neboť volby prý měly být jen o provinčních otázkách -- silnicích, vodě či elektřině. Nikdo nemluvil ani o tom, že lidé, kteří žijí desítky let pod vojenskou okupací - kdy vám vojáci mohou v jakémkoli okamžiku vrazit do domu a odvléct kohokoli a kamkoli - mohou také potřebovat někoho, kdo by je alespoň vyslechl. Postavil se za ně. Zastupoval je.

Minutu poté, co se volební místnosti zavřely, už establishment a mainstreamový tisk znovu ohlásily vítězství (pro Indii). Nejhorší na tom ale bylo, že lidé v Kašmíru začali papouškovat názory svých kolonizátorů na ně samé. „Nikdy Kašmířanům nevěřte," vysvětlilo mi pár z nich. „Jsme nevypočitatelní a nespolehliví." Psychologická válka byla totiž také součástí oficiální politiky v Kašmíru. Její pustošivá síla, její dekády trvající snaha zničit v lidech pocit sebeúcty, je nejspíš nejhorším aspektem okupace. Až se člověk musí začít ptát, jestli mezi demokracií a volbami vůbec existuje nějaká spojitost.

Potíž je v tom, že Kašmír spočívá na zlomové linii regionu, který se topí ve zbraních a sklouzává do chaosu. Kašmírský boj za svobodu se ocitl uvnitř víru několika nebezpečných a konfliktních ideologií - indického nacionalismu (můžeme ale použít i pojem „hindského" nacionalismu přecházejícího v imperialismus), pákistánského nacionalismu (hroutícího se pod tlakem svých vlastních vnitřních rozporů), amerického imperialismu (který je kvůli neustálé potřebě tankovat stále netrpělivější) a povstaleckého středověce islamistického Talibanu (který navzdory své nesmyslné brutalitě získává na legitimitě coby síla bojující s okupací). Každá z těchto ideologií je schopna všech myslitelných krutostí, genocidou počínaje a jadernou válkou konče. Přidejte k tomu čínské imperiální ambice, agresivní a znovuzrozené Rusko, nedozírné zásoby zemního plynu v oblasti Kaspického moře a neustálou šeptandu o zemním plynu, ropě a uranu v Kašmíru a Ladaku, a máte skvělý recept na novou studenou válku (která je ale -- stejně jako ta poslední -- studená jen pro někoho, zatímco pro jiné je horká až moc.)

A uprostřed toho všeho se Kašmír stal kanálem, kterým do Indie proudí všechno to mrzačení Afghánistánu a Pákistánu. A v Indii určitě najde úrodnou půdu mezi mladými příslušníky muslimské komunity čítající na 150 milionů utlačovaných a marginalizovaných lidí. Signálem tohoto vývoje byly pumové útoky v Bombaji v roce 2008.

Jistě, ani zdaleka nejsme v situaci, že by indická vláda byla alespoň připravena přiznat, že má problém, natož aby hledala jeho řešení. V současnosti ji k tomu nic ani nenutí, neboť z mezinárodního hlediska její akcie rostou. A zatímco se její sousedé zmítají v krveprolití, občanské válce s koncentračními tábory, uprchlíky a vojenskými vzpourami, Indie uspořádala krásné a úhledné volby. Ďábel ale nemůže zaslepovat všechny a navždy. Indické provizorní řešení kašmírského problému zbraněmi totiž celou otázku jen zvětšilo a zasadilo do prostoru, odkud dál otravuje studny.

 

Taje nám demokracie?

Příběh o Siačenském ledovci, nejvýše položeném bitevním poli na světě, je nejspíš tou nejvhodnější metaforou šílenosti naší doby. Jsou na něm rozmístěny desítky tisíc indických a pákistánských vojáků, kteří trpí krutými mrazy, ledovými větry a stovky jich už zemřely právě jen kvůli tomu, že tam teploty klesají až k mínus čtyřiceti.

A zatímco vlády Indie a Pákistánu utratily miliardy dolarů na zbraně a vyspělou logistiku, začíná jim to bitevní pole odtávat. Dnes je už skoro poloviční oproti stavu, kdy válka začala. Tání přitom nemá nic moc společného s bojovými akcemi, souvisí spíš s lidmi kdesi velmi daleko, kteří si na druhé straně zeměkoule dopřávají svůj navyklý vysoký životní standard. Jsou to slušní lidé, kteří věří v mír, svobodu projevu a lidská práva. Žijí ve vzkvétajících demokraciích, jejichž vlády zasedají v Radě bezpečnosti OSN a jejichž ekonomiky jsou silně závislé na vývozu válek a prodeji zbraní zemím jako je Indie a Pákistán (a Rwanda, Súdán, Somálsko, Kongo, Irák, Afghánistán... ten seznam je příliš dlouhý.)

Tání ledovce vyvolá na subkontinentu rozsáhlé záplavy a možná způsobí i kruté sucho a všechny ty pohromy postihnou miliony lidí. Stanou se dalším podnětem k boji. Budeme potřebovat víc zbraní. A kdo ví, možná je právě toto ona spotřeba, jejíž nárůst potřebujeme k vybřednutí z nynější recese. Pak se budou mít všichni ve vzkvétajících demokraciích ještě lépe - a ledovce budou tát o to rychleji.

 

 

Autorka je indická spisovatelka, nositelka prestižní britské Booker Prize za knihu Bůh maličkostí (česky v roce 2003). Publikovaný text je zkrácenou verzí předmluvy k její právě vydávané knize Field Notes on Democracy: Listening to Grasshoppers, kterou na trh uvádí britské nakladatelství Haymarket.

Publikováno v Literárních novinách

 

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře