Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

20 let od zločinné agrese proti Jugoslávii (1. část)

Hodnocení uživatelů:  / 10
NejhoršíNejlepší 

Sdělovací prostředky hlavního proudu se mohly zkraje roku 1999 doslova přetrhnout ve svém vychvalování našeho členství v NATO, ke kterému právě v této době došlo. Všichni ti, kdo upozorňovali na temnou historii tohoto uskupení, jemuž pevnou rukou již desetiletí vládnou USA, byli umlčováni a označováni za nezodpovědné hazardéry nevážící si našich nových spojenců na západě.

  • 20-let-od-zlocinne-agrese-proti-jugoslavii-1-cast

Pokud si připomeneme, jakým způsobem probíhala oficiální vládní kampaň k našemu členství v tomto agresivním vojenském paktu, zjistíme i s odstupem dvou desetiletí o jak manipulativní a zcela jednostrannou záležitost šlo. Právě v té době došlo k zahájení agrese proti Jugoslávii. Sdělovací prostředky, až na vzácné výjimky, nás zahrnovaly řadou vylhaných zpráv za účelem ospravedlnění této svévolné agrese proti suverénnímu státu. Veřejné mínění se však zmanipulovat nenechalo a mnozí tak rychle poznali, do jaké zločinecké organizace nás to zavlekli bez souhlasu občanů v referendu pánové Havel a spol.

Mnoho občanů se stavělo více či méně kriticky k našemu členství v NATO a brzy se k nim přidali další. Zvláště, když na konci března 1999 začala zločinná agrese proti Jugoslávii, s cílem rozbít a ovládnout zbytky této kdysi mezinárodně vlivné země a především ponížit srbské obyvatelstvo. Vždy, když se hovoří o Jugoslávii, je nutné připomenout její hrdinný a nezlomný boj proti fašistickému Německu a Itálii během 2. světové války. Fašisté sem soustředili značné síly, ale ani ty jim nepomohly zlomit odpor hrdinných partyzánů a dalších příslušníků odboje na čele s komunisty. Ačkoliv při napadení Jugoslávie v roce 1999 oficiální propaganda neponechala nic náhodě a systematickou masáží se snažila ze Srbů udělat bezohledné krvežíznivé zločince, většina lidí ani u nás, ani jinde v Evropě této na první pohled a poslech lživé propagandě nikdy neuvěřila. Stačí si jen připomenout naprosto nestoudné lži jistého Václava Havla a jeho chorobnou nenávist vůči Srbům. Veřejný odpor proti této agresi rostl každým dnem jejího dalšího trvání. Lži šířené veřejným prostorem se stávaly čím dál více neudržitelné. I zde se ukázalo, že každá podobná kampaň má svůj značně omezený dosah a lidé ještě stále dávají přednost zdravému rozumu a kritickému myšlení. Faktům před manipulacemi a snůškou falešných argumentů. Ukázala se i jiná podstatná hodnota. Mír pro většinu lidí na celém světě stále znamená víc než falešné humanistické pseudohodnoty prosazované různými spolky a nadacemi financovanými miliardáři. Většina lidí odmítá pokrytectví a nepravdy. Byť by zaznívaly z těch nejvyšších míst.

Od doby agrese proti Jugoslávii se svět nestal bezpečnějším místem pro život. Další zločiny pod taktovkou USA a její vojenské servisní organizace v podobě NATO stále pokračovaly a pokračují na různých místech světa. Napadení Iráku, válka v Afganistánu, pokus o provedení převratu v Sýrii i dalších zemích. Nejnověji se hlavní atak soustřeďuje na změnu režimu ve Venezuele a zmocnění se tamních obrovských zásob ropy. Cílem zahraniční politiky USA je dlouhodobě vytvářet nestabilitu a chaos v řadě citlivých regionů s cílem posilovat tak svou ekonomickou moc, která očividně chřadne. Vést permanentní boj nejen proti Rusku, Číně, Iránu či pokrokovým režimům ve střední a jižní Americe, ale i proti EU. Současní vládci EU dosud nepochopili, že slepé následování USA v podobě jimi vyhlašovaných sankcí vůči nepohodlným zemím a agrese v arabském světě i jinde je jen cestou do pekel. Nic dobrého z této politiky dosud nevzešlo a ani vzejít nemůže. Bez vzájemného respektu, porozumění, spolupráce, solidarity a pohotové diplomacie na patřičné úrovni se nadá vybudovat dlouhodobá stabilita na žádném kontinentu, natožpak celosvětově. To dobře ví každý průměrný student mezinárodních vztahů. Žádnému z prezidentů USA nikdy nešlo o celosvětovou stabilitu, mír a prosperitu, jak o tom svědčí dějiny této země. Vždy šlo jen o jediné. Prosazování velmocenské politiky různými prostředky od nátlakové diplomacie až po vyvolávání ozbrojených konfliktů či jaderné vydírání, jak jsme toho svědky opakovaně i v poslední době. Žádná jiná země nikdy nevydělala tolik prostředků na válkách a nestabilitě jako právě USA. Stačí si přečíst vynikající knihu Utajené dějiny USA od O. Stonea nebo skvělé knihy od bohužel již zesnulého Viktora Farkase. Cenným zdrojem popisu krvavé historie USA a stálé snahy o ovládání jiných zemí je samozřejmě i Černá kniha kapitalismu. Za vše hovoří skutečnost, že v období let 1800 – 2010 se USA vojensky angažovaly ve více než 320 případech na cizím území. Vše dál pokračuje podle stejných scénářů. I když se formuje viditelná fronta odporu již i v samotných USA. Stále ovšem nejde o systematicky prosazovanou alternativu proti nenažranosti mocných, kteří pro své cíle neváhají celý svět strnout do propasti, z níž nebude návratu.

Obětí snah dočasných vítězů studené války o nové uspořádání světa a mezinárodních vztahů se v průběhu 90. let stala i Jugoslávie. Již bezprostředně po smrti Tita, který svou přirozenou autoritou dokázal udržet zemi pohromadě přes řadu odstředivých tendencí, národnostních a náboženských rozmíšek, rostoucích ekonomických těžkostí i měnící se mezinárodní situace, Jugoslávie zažívala velmi složité období. Ačkoliv si v evropské i světové politice udržovala jako přední člen Hnutí nezúčastněných zemí dobrou a respektovanou pozici, doma problémy stále narůstaly. To, že měla Jugoslávie na mezinárodním poli nemalý vliv, svědčí i to, že jí v roce 1984 bylo svěřeno pořadatelství Zimních olympijských her. Mnozí z nás mají tuto sportovní událost stále ještě v živé paměti. Sarajevo roku 1984 totiž přineslo i československým sportovcům řadu cenných úspěchů. Nebylo jistě žádnou náhodou, že návštěva Gorbačova v Jugoslávii v roce 1988 trvala plných pět dní. Do Bělehradu pravidelně jezdily ke konzultacím i přední západní politici. V té době ale již vše rychlým tempem směřovalo k zásadním globálním změnám. Politika konfrontace a jaderného odstrašování měla být nahrazena politikou stabilních vztahů založených na diplomacii, ekonomické spolupráci a budování společného evropského domu. Stejně stálo v popředí úsilí o zásadní snižování jaderného arzenálu obou hlavních tehdejších velmocí. Končící epochu měla zřejmě nejlépe symbolizovat samotnými občany Berlína bouraná zeď oddělující západní a východní část města v listopadu 1989. Budoucnost tehdy vypadala skutečně slibně. Jenže již brzy nahradila naději nová konfrontace, další kolo zbrojení, politika nedůvěry a postupné ochladnutí vztahů mezi USA a jejími spojenci a poraženým, ekonomicky rozvráceným Sovětským svazem. Viditelnou snahou bylo rovněž ekonomické podmanění slovanských národů a cílený útok na jejich identitu, historii, kulturní tradice, významné osobnosti. Momentální vítězové se cítili tak silní, že začali dokonce hovořit o trvalém vítězství liberální demokracie a kapitalismu, jelikož údajně neexistuje žádná životaschopná alternativa. V době, kdy ve východní Evropě probíhaly na podzim 1989 převraty, začala situace stále více vřít i v Jugoslávii. Ozbrojený konflikt na sebe nenechal dlouho čekat. Jugoslávie se měla stát jednou z kořistí končící studené války. Po překotném uznání samostatnosti Chorvatska a Slovinska ze strany některých vlivných zemí, v režii Německa a Vatikánu, byl konflikt neodvratný. Málokdo si ovšem tehdy zřejmě dokázal představit nejen jeho délku a intenzitu, ale především důsledky.

Tito se během své vlády v Jugoslávii vždy snažil prosadit pro Kosovo co možná nejširší autonomii. Zároveň zlepšovat materiální podmínky a vzdělanost v této oblasti. Ovšem ani tyto skutečnosti nedokázaly zabránit separatistickým tendencím na Kosovu. V roce 1960 začalo svou činnost hnutí za sjednocení s Albánií. Jeho nejradikálnější členové byli brzy zatčeni. Snahy o osamostatnění Kosova, jeho vstoupení z jugoslávské federace a připojení k Albánii se objevovaly i v dalším období. Albánské hnutí za samostatnost se nemohlo vyhnout otázce etnicky vyčistit území od nealbánského obyvatelstva. Touto snahou se jeho přívrženci nijak netajili. Na konci 60. let se objevuje zmínka o Kosovské republice. Vedení federace reaguje návrhem poskytnout pro Kosovo ještě větší míru autonomie. Ta je již téměř rovna postavení republiky. Kosovští Albánci získali i právo užívat oficiálně albánské státní vlajky. Separatistické tendence se však uklidnit nepodařilo. Nová ústava Jugoslávie z roku 1974 stvrdila velmi rozsáhlou autonomii provincií Kosovo a Vojvodina. Ovšem ani tento akt situaci v Kosovu na dlouho nezklidnil. Vše vedlo k vyhánění Černohorců a Srbů z Kosova. Někteří toto území raději sami opustili. Během 70. a 80. let tak Kosovo opustilo podle některých údajů na 200 tisíc Srbů, Černohorců a dalšího nealbánského obyvatelstva. V průběhu 90. let se tento počet ještě výrazně zvětšil. Zatímco v průběhu 50. let žilo na Kosovu téměř 30% Černohorců a Srbů, počátkem 90. let jich bylo již jen okolo 10%. Situace Srbů a Černohorců na Kosovu tedy ani v době vlády Tita a v průběhu 80. let, tedy období, kdy se Kosovo těšilo nejširší možné autonomii, rozhodně nebyla nijak růžová. Nemluvě o situaci v 90. letech, kdy se Jugoslávie začala rozpadat a probíhaly vleklé národností a náboženské konflikty. Právě z této doby je třeba zmínit dvě mediálně značně protěžované události, které ukázaly skutečnou roli sdělovacích prostředků okolo Kosova i v pozdějším období. Tedy manipulace fakty, otevřené lži balené do nevěrohodných pohádek o mírumilovných Albáncích a zlých krvežíznivých Srbech s cílem ovlivňovat veřejné mínění v neprospěch Srbů a jejich zákonných práv. Široké publicity se dostalo údajné hladovce albánských horníků na dole Trepča v únoru roku 1989 i proalbánské demonstraci v Lublani. Až později vyšlo najevo, že se jednalo jen o pouhé divadlo. O žádnou hladovku ve skutečnosti nešlo, horníci dostávali jídlo a šlo jen o mediální využití k upozornění světové veřejnosti na problém Kosova. O rok později, v dubnu 1990, mělo údajně dojít k otravě několika tisíc albánských dětí sarinem a jinými toxickými látkami. Žádné skutečné případy otravy se však tehdy neprokázaly. Tyto dvě události jen v plném světle ilustrovaly, kam jsou někteří lidé schopni v šíření naprosto odporných lží až zajít a to za aktivní asistence sdělovacích prostředků. Účel byl přitom jednoznačný, znovu obvinit Srby a ukázat je před světem jako ničeho se neštítící krvelačné bestie, před kterými je třeba se míti vždy na pozoru. Vývoj však běžel rychle dál a Jugoslávie nastoupila proces krvavého rozpadu v režii západních zemí a nového světového řádu.

Kosovo se od 80. let stalo známé především jako tranzitní území pro drogy a oblast s kvetoucí prostitucí. Šlo o významné „zdroje“ tamní ekonomiky. Drogové cesty vedly často přímo do USA. Zdejší vlivná albánská a chorvatská diaspora uplatňovala svůj vliv na významné politiky a sehrála hanebnou roli i v roce 1999 při zahájení agrese proti zbytkové Jugoslávii. Obchod s drogami a prostituce se zvýraznily ještě více v 90. letech v době chaosu způsobeného rozpadem Jugoslávie. Kosovo se stalo známé rovněž jako území, kde se čile obchoduje s lidskými orgány. Je příznačné, že lidé zapojeni do tohoto ohavného obchodu se stali po vyhlášení samostatnosti Kosova jeho čelnými představiteli. Získali tak i ze strany mezinárodní justice beztrestnost a mohli se i nadále těšit přízni řady západních politiků, kteří k nim přistupovali jako k věrohodným partnerům a státníkům. Toto vše jen podtrhuje dvojí morálku a pokrytectví toto nejhrubšího kalibru.

Bc. Miroslav Pořízek

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře