Víc škody než užitku
Trumpa a jeho politiku pro Střední východ můžeme přirovnat ke staré čínské bajce, která vypráví o farmářovi, jenž zapálil svůj dům, aby si mohl opéct prase. Jelikož si USA chtějí udržet kontrolu nad vznikajícím trhem se zemním plynem, vzaly si do hledáčku zemi s největšími zásobami tohoto plynu, tedy Rusko. USA se také zaměřily na Írán a Katar. Pojďme si nyní říct proč.
Již dříve jsem se vyjadřoval k nechvalně známému setkání tehdejšího katarského emíra Hamáda ibn Chalífa Al Sáního se syrským prezidentem Bašárem al-Asadem, které se uskutečnilo 15. dubna 2009. Tou dobou byli oba dva přáteli. Tehdy měl údajně Hamád navrhnout Asadovi zřízení plynovodu, který měl vést z obrovského katarského plynového pole v Perském zálivu přes syrskou provincii Aleppo do Turecka, odkud by se plyn dostal až na evropský trh. Asad měl tento návrh odmítnout, protože udržoval dobré dlouhotrvající vztahy s Ruskem a nechtěl podkopat export ruského plynu do EU.
Zmiňované plynové pole v Perském zálivu vlastní Írán a Katar. Toto pole je také největším plynovým polem na světě. Katarská část pole se nazývá Severní kupole a íránská část Jižní Pars. Jako naschvál se pole rozprostírá v teritoriálních vodách Kataru a Íránu.
V červenci roku 2011 vlády Sýrie, Íránu a Iráku podepsaly zcela jinou smlouvu o zřízení plynovodu nazvanou Friendship Pipeline (Plynovod přátelství). Smlouva byla prý podepsána až po souhlasu Moskvy. Smlouva se týkala stavby 1500 km dlouhého plynovodu, který měl dopravit nevyužitý íránský zemní plyn z Jižního Parsu na trh EU.
Plynovod měl vést přes Írán, Sýrii a Libanon až do oblasti Středomoří. Na výstavbu plynovodu se stále čeká, jelikož NATO a reakční wahhábistické státy Perského zálivu se po roce 2011 rozhodly Sýrii zničit. Usilovaly o svržení Asada a zničení jednotné Syrské arabské republiky. Toho chtěly docílit pomocí skupin operujících pod falešnou vlajkou. Těmto skupinám se říkalo různě: v Sýrii a Iráku to byla Al-Káida, ze které se následně stal Islámský stát (IS), kterému se v arabštině přezdívá Daeš.
Výstavba plynovodu by pro NATO a arabské státy Perského zálivu znamenala změnu v geopolitickém rozdělení Eurasie. Navíc by Írán měl větší politický vliv než wahhábistické státy.
Když se Islámský stát v roce 2014 poprvé objevil na scéně, začal okupovat Aleppo, území, kterým měl vést výše zmíněný plynovod z Kataru do Turecka. Velice nepravděpodobná náhoda, že?
Plynovod, který Hamád navrhl Asadovi, měl vést z Kataru přes Sýrii, konkrétně přes provincii Aleppo, do Turecka, odkud se měl plyn dostat až do EU.
V roce 2011 se Katar zapojil do války proti Asadovi a investoval do ní 3 miliardy dolarů. Katar byl podpořen Saúdskou Arábií, sunnitskými státy Perského zálivu a také Tureckem, jehož geopolitické ambice byly v ohrožení.
Hned následují měsíc poté, v srpnu 2011, byla zveřejněna zmíněná íránsko-syrská smlouva o Friednship Pipeline.
Ve stejné době USA v Radě bezpečnosti OSN vyžadovaly, aby Asad odstoupil ze své funkce. Americké speciální jednotky a CIA začaly tajně organizovat teroristy „syrské opozice“, které verbovaly ze sunnitsko-wahhábistických území, kde NATO mělo své tajné základny. Jednalo se o turecké a jordánské území.
Jejich cílem bylo sesadit Asada a dosadit místo něj do Damašku loutku, která by poslouchala rozkazy Saúdské Arábie a byla by nakloněna plánu katarského plynovodu.
Geopolitická stupidita Washingtonu a Rijádu
Ale jak to všechno souvisí s Trumpem, králem Saúdské Arábie Salmánem a jejich výstupy proti Íránu? Mimochodem, Salmán je předním sponzorem terorismu, který také podporoval Katar.
Všechno to do sebe krásně zapadá: současný katarský emír Tamím ibn Hamad Al Sání, syn Hamáda, je velice pragmatickým člověkem a došlo mu, že katarské sny o plynovodu vedoucím přes Aleppo do Turecka a EU se rozpadly ve chvíli, kdy se Rusko vložilo do syrské války. A tak začal Tamím v tichosti jednat s Teheránem.
Loni na jaře začal Katar jednat s Teheránem o společném využívání jejich plynového pole. Katar ustoupil od svých původních plánů a započal s Íránem diskuzi o jejich společném rozvoji. Katar a Írán se měly dohodnout na společné výstavbě plynovodu, který měl vést z Íránu do Středomoří a Turecka. Plynovodem by proudil jak katarský, tak íránský plyn. Na oplátku by Katar přestal podporovat terorismus v Sýrii, což by bylo tvrdou ránou pod pás americko-saúdským plánům na balkanizaci a zničení Sýrie a na ovládnutí distribuce plynu v okolí.
Washington, Rijád a Tel Aviv se spojily, aby zabránily této pro ně geopolitické katastrofě. Ze všeho obvinily Írán a Katar. Prohlásily, že Katar je ikonou zla světového terorismu a americký ministr obrany James Mattis (přezdívaný Vzteklý pes) dodal, že Írán je největším sponzorem terorismu na světě a že je Katar klíčovým podporovatelem Hamásu, Al-Káidy a Islámského státu. To pro Katar platilo dříve, nyní již sleduje odlišné cíle.
Washingtonu se příhodně podařilo zastřít roli wahhábistické Saúdské Arábie, která měla v posledních letech údajně poslat více než sto miliard dolarů na zbudování sítě, jež měla za úkol dostat fanatické džihádistické teroristy z Kábulu do Číny, z Bosny a Hercegoviny do Kosova, Sýrie a dokonce do Íránu a Ruska.
Odsouzeni k neúspěchu
Jako většina nedávných podvodných taktik Washingtonu, i tato taktika sankcí a hanění Kataru a Teheránu se obrací proti svému strůjci. Írán na celou situaci okamžitě zareagoval a nabídl potravinovou a další pomoc k překonání blokády. Toto dění v určitém kontextu připomíná berlínský letecký most z let 1948–1849.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se v Moskvě a Číně setkal s katarským ministrem zahraničí. Následně čínské námořnictvo zakotvilo v íránském přístavu, aby se mohlo zapojit do íránsko-čínského námořního cvičení v Hormuzském průlivu, který je kontrolním stanovištěm pro lodě převážející ropu. Hormuzský průliv se nachází mezi Ománem a Íránem a odděluje od sebe Perský a Ománský záliv. Hormuzský průliv je dnes bezpochyby nejdůležitějším strategickým kontrolním stanovištěm na moři, přes které projde více než 35 % veškeré ropy vytěžené pod mořem. Odtud ropa putuje do Číny a na další světové trhy.
Teď když EU a USA zmírnily uvalené sankce, Írán aspiruje na to stát se plnohodnotným členem Šanghajské organizace pro spolupráci a byl také přizván k účasti na čínském projektu Jeden pás, jedna cesta (Nová hedvábná stezka). Tento projekt je nejpůsobivějším počinem, co se infrastruktury týče. Má ekonomicky spojit státy Eurasie včetně států Středního východu.
Také Katar již není pro Rusko a Čínu velkou neznámou. V roce 2015 byl Katar Čínskou lidovou bankou oficiálně uznán prvním centrem Středního východu pro zúčtovací transakce prováděné v čínské měně jüanu (renminbi).
Jüan byl přijat Mezinárodním měnovým fondem, který mu přidělil zvláštní práva čerpání (SDR), a tak se stal mezinárodně uznávanou světovou měnou. Tento krok umožnil katarským společnostem obchodovat s Čínou (například se zemním plynem) přímo v renminbi. Katar už nyní vyváží do Číny značné množství LNG.
Podle nedávných zpráv z Amsterdamu si Katar za plyn, který prodá Číně, nechává platit raději čínskou měnou než americkým dolarem. Pokud je to pravda, tak toto dění muselo značně otřást silou amerického dolaru a také celou finanční základnou zodpovědnou za vedení válek a za zvládání federálního deficitu a veřejného dluhu, jenž činí přes 19 bilionu dolarů.
Írán odmítá obchodovat s ropou v dolarech a Rusko prodává plyn Číně v rublech nebo jüanech. Pokud to tak půjde dál a státy přistoupí na uzavírání mezinárodního bilaterálního obchodu v renminbi či rublech a opomenou americký dolar, mohlo by to znamenat blížící se konec americké globální supervelmoci. Show skončila.
V dnešní době není jednoduché být na světě jedinou supervelmocí. Jednodušší to bylo, řekněme, v devadesátých letech. Už ani psychopatičtí generálové, přezdívaní například Vzteklý pes, nedokážou ostatní zastrašit a přinutit je poslouchat rozkazy Washingtonu.
V devadesátkách to byla hračka: v Jugoslávii se vedla válka, ještě před tím válka v Afghánistánu vedla k destabilizaci Sovětského svazu a následnému ukořistění komunistického hospodářství ve všech zemích východní Evropy. Ale co je horší, státy si už neváží válek, které Washington začal. To je skutečné vyjádření nevděku po tom všem, co pro ně Washington v posledních letech udělal.
Jak budou celou situaci vnímat historikové za pár let? Bude rok 2017 koncem amerického století, kdy Washington ztratí kontrolu nad Středním východem bohatým na energie, nad oblastí kterou Dick Cheney (americký politik a obchodník) nazývá „strategickou výhrou“?
William Engdahl
Zdroj: Journal NEO
Eurasia24.cz
