Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Východní Evropa a tradice slouhovství

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • bush-havelxx
Servilita a podlézavost „otevřeného dopisu" středoevropských „intelektuálů" a expolitiků Baracku Obamovi by měly rozčílit každého východoevropského vlastence, který ctí nezávislost a integritu svého národa.

S koncem studené války a zhroucením Sovětského svazu by se zdálo, že zmizí překážky vzniklé z půl století americko-ruského nepřátelství. Omyl. Nestačilo, že Spojené státy vypěstovaly a podporovaly hnutí odporu ve střední a východní Evropě, nestačilo, že jsme pomohli čerstvě osvobozeným „vězněným státům" zbavit se jejich okovů a vstoupit na mezinárodní scénu jako plnohodnotné politické a ekonomické entity. Ne. Muselo toho přijít víc.

S pádem Berlínské zdi a posunem Západního Německa ke sjednocení se zanedbanou východní polovinou dospěli George Herbert Walker Bush a Michail Gorbačov k porozumění: Rusové nechají Němce jít výměnou za záruky, že se rozšiřování NATO vyhne bývalým sovětským satelitům. Vojenskopůrmyslový komplex v USA však měl jiné plány, a tak netrvalo dlouho a rozšíření NATO přijaly za své obě politické strany v USA, někdejší členské státy Varšavské smlouvy změnily poddanství a takřka hromadně se nahrnuly do NATO. Severoatlantická aliance, která zdánlivě vznikla jako americký štít před údajnou hrozbou ruské agrese - hrozbou, která se nikdy nezhmotnila - si začala žít svým vlastním životem, bez jakékoli vazby na účel, kvůli němuž kdysi vznikla. Její pokračování je důkazem, že vládní program, pokud už je uveden do chodu, prakticky nelze zastavit: mohutná byrokracie a ekonomické zájmy, které z něho žijí, se svého lizu jen tak nevzdají, díky čemuž se NATO stalo hlavním pramenem „atlantistických" (rozuměj intervencionistických) podnětů, které dodají mandát masivní americké vojenské intervenci v oblasti, kde by USA jinak vůbec neměly být.

I to je však pro americké poststudenoválečnické klienty málo - chtějí víc. Více pozornosti, více pomoci, více amerických zásahů, jak stojí v nedávném dopisu podepsaném několika bývalými hlavami států a samozvanými „intelektuály" - je mezi nimi dost exkomunistů vyhozených z úřadu za takové či onaké překročení zákona a „intelektuálů", kteří jsou na výplatní pásce National Endowment for Democracy, americké vládní verze Kominterny.

Když se prokoušete úvodními rétorickými kudrlinkami a lichocením jejich washingtonským plátcům, zjistíte, že jádro „otevřeného dopisu" je celé o údajné ruské hrozbě:

„Na zahraničněpolitickém horizontu se začínají tvořit mraky bouře. Jako vy, i my očekáváme výsledek komise Evropské unie o původech rusko-gruzínské války. Avšak politický dopad této války na středo a východoevropský region je už cítit. Mnoho zemí bylo hluboce znepokojeno, že Severoatlantická aliance zůstala v nečinnosti, zatímco Rusko porušilo základní principy Helsinského závěrečného dokumentu, Pařížskou chartu a územní celistvost země, která byla členem Partnerství pro mír Severoatlantického společenství a Euro-atlantické partnerské rady. A to všechno jménem obrany sféry vlivu na svých hranicích."

Možná ony „mraky bouře" zahalily mysl signatářů, kteří nemohou nevědět o vyšetřování OBSE, které jako na agresora jasně ukázalo na Gruzii, a nikoli na Rusko. Gruzínský prezident Michail Saakašvili, kterého k moci vynesla z USA financovaná a podporovaná „revoluce růží", je tyran, který nařídil armádě v ulicích Tbilisi bít demonstranty, pravidelně obviňuje opozici z „vlastizrady" a svá vězení nápadně připomínající gulagy plní disidenty. Takový je muž, pro něhož tito „demokraté" a „intelektuálové" žádají podporu. Nechutnější představu si hned tak nevymyslíte, ale ještě výmluvnější (a odhalující) je jejich válkychtivost:

„Navzdory úsilí a významné podpoře nových členských zemí se NATO dnes zdá být slabší, než když jsme do něho vstoupili. V mnoha našich zemích je NATO vnímáno jako stále méně a méně významné - a my to cítíme. I když jsme plnoprávnými členy, lidé se ptají, zda by NATO bylo ochotné a schopné nám v případné budoucí krizi přijít na pomoc. Závislost Evropy na ruské energii také vyvolává znepokojení ohledně pevnosti Severoatlantického společenství. Výrok prezidenta Obamy na nedávném summitu NATO, že je zapotřebí vypracovat důvěryhodné obranné plány pro všechny členy NATO, byl vítaný, ale nestačí k tomu, aby rozptýlil obavy, zda je NATO skutečně připravené k obraně. Naše schopnost dál udržet podporu domácí veřejnosti pro naši pomoc misím NATO v zahraničí závisí na tom, zda budeme schopni ukázat, že naše vlastní bezpečnostní obavy se řeší, v NATO i s těsnou spoluprací se Spojenými státy."

Jaké „krize" se to tito „intelektuálové" bojí? Ruské invaze? Prosím vás, ušetřete nás podobných melodramat! Pokud se má někdo bát invaze, pak jsou to Rusové, kteří čelí „raketovému obrannému štítu" v Polsku a České republice, který poskytne jednotkám NATO neproniknutelný štít při jejich postupu na Moskvu. Síly NATO už dnes stojí Kremlu na zápraží a mohou to město okupovat během několika hodin. Tato provokace, podle očekávání, Rusy znepokojila a rozezlila a vedla k opětovnému zahájení nebezpečných závodů ve zbrojení, kvůli čemuž hrozí, že ztratíme mimořádné výdobytky v jaderném odzbrojování, kterých jsme dosáhli od konce studené války.

Signatáři naříkají, že střední a východní Evropa už „není v srdci americké zahraniční politiky", chtějí návrat „starých dobrých časů" studené války, kdy byla Evropa rozdělená na dva nepřátelské tábory a nad obyvateli kontinentu (a světa) jako jaderný Damoklův meč visela vyhlídka na ozbrojený konflikt. Tato nostalgie není jen nevhodná, je přímo perverzní: není žádný důvod k tomu, aby právě jejich region byl v srdci americké zahraniční politiky, a jejich kňučení a fňukání nám nenabízí žádný racionální důvod, proč by tomu mělo být jinak.

Chtějí víc „ochrany" ze strany NATO, více podpory ve formě vojenské pomoci, a zároveň s tím jsou nuceni přiznat, že obyvatelé jejich vlastního regionu nechtějí mít s NATO nic společného, jak ukázaly průzkumy veřejného mínění v takřka všech nových členských zemích NATO. Podle nich je ale odmítání členství v Severoatlantické alianci projevem „antiamerikanismu", víte? Podle nich to nemůže být obyčejná touha vyhnout se rýsující se konfrontaci s Rusy. Zdůrazňují přitom neoblíbenost irácké války, čímž Spojeným státům říkají, že válka v Iráku neměla ve střední a východní Evropě podporu, a přesto ji vlády regionu podpořily, včetně většiny signatářů „otevřeného dopisu". Co že to tedy vlastně Americe říkají? Že je jejich dlužníkem.

Opravdu? Obama snad někomu něco dluží? Signatáři jsou ale „nervózní" z „transatlantických vztahů", vyjadřují obavy, že hesla o změně znamenají, že americký vlak plný hojnosti už další vagóny připojovat nebude. A tak mají řadu konkrétních návrhů, přičemž ten hlavní spočívá v tom, abychom v regionu ponechali destabilizující zbraně a vyprovokovali tak Rusy až na nejzazší mez. Rétorika signatářů je přitom tak neupřímná a úlisná, že je třeba tuto pasáž ocitovat celou a ukázat tak toto naduté pokrytectví v jeho plné šíři:

„Zatřetí, nejsložitější otázkou je zřejmě plánovaný americký systém protiraketové obrany. V této věci také existují v regionu různé názory, včetně názorů naší veřejnosti, která je nejednotná. Bez ohledu na vojenský význam tohoto projektu a bez ohledu na to, co se Washington nakonec rozhodne učinit, tato otázka se nicméně také stala - alespoň v některých zemích - symbolem americké důvěryhodnosti a angažovanosti ve středoevropském a východoevropském regionu. To, jak se s touto otázkou bude zacházet, bude mít zřejmě zásadní dopad na budoucí transatlantickou orientaci těchto zemí. Malý počet raket nemůže být hrozbou ruskému strategickému arzenálu a Kreml to ví. Musíme rozhodnout budoucnost tohoto programu jako spojenci na základě strategických kladů a záporů různých technických a politických konfigurací. Nemělo by být dovoleno, aby o této otázce rozhodoval bezdůvodný ruský odpor. Zrušení systému protiraketové obrany či příliš velké angažmá Ruska na tomto programu, bez konzultace Polska či České republiky, může ochromit důvěryhodnost Spojených států v celém středoevropském a východoevropském regionu."

Studená válka byla temným obdobím: nikdo, kdo tvrdí, že reprezentuje liberalismus, demokracii a mír nejspíš nemůže toužit po jejím návratu, jak naopak jasně činí signatáři tohoto dopisu. Přesto je ale ve hře víc, než jen jejich zájem na uchování potravinových lístků coby strávníků NATO: je tu totiž i jejich navyklé slouhovství.

„Vězněné státy" po dekády vzhlížely k Rusku kvůli vedení a pomoci, včetně dodávek ropy a zemního plynu za ceny hluboko pod těmi mezinárodními. Nyní, kdy tento vztah už neexistuje, se značná část jejich westernizovaných elit obrátila ke Spojeným státům (a Evropské unii), aby tento výpadek nahradily. Návyk býti poddaným se bourá těžko - zvláště, když z toho někdo má znatelné materiální výhody.

Servilita a podlézavost činí tento dopis čitelným jen s největšími obtížemi a měly by rozčílit každého východoevropského vlastence, kterému jsou drahé hodnoty jako nezávislost a integrita jeho národa. Tito „intelektuálové", placení za to, čím jsou, nemají výčitky svědomí, že tuto nezávislost a integritu potlačují, protože žádné svědomí nemají. Jsou jako psi puštění ze řetězu, bez pána, bloumající bezcílně, aby našli někoho, kdo by jim přikazoval, a přitom vyjí na Měsíc - v obavách, že zůstanou sami.

Je na čase, aby Spojené státy začaly prosazovat své vlastní zájmy, nikoli onu „atlanticistskou" vizi „kolektivní bezpečnosti", která vznikla, aby Američany navěky připoutala k dávným evropským rozmíškám. NATO mělo jít do výslužby s pádem Berlínské zdi a v době, kdy se Sovětský svaz zhroutil svou vlastní neohrabaností. Namísto toho bylo přeorientováno a přetvořeno v nástroj americké agrese a rozpíná svá chapadla napříč Kavkazem a Střední Asií. Je zajímavé, že se signatáři v dopisu zmiňují o různých plynovodech táhnoucích se napříč Kavkazem a Střední Asií, čímž naznačují, že nejen rozumějí, ale i sami umějí mluvit jazykem korporativismu, který korporátní zájmy staví na roveň zájmům národním a ovlivňuje v tomto duchu americkou politiku. Chtějí „energetickou nezávislost", což ovšem v jejich případě vypadá jako synonymum pro oběd zdarma. Když Rusové přestali Ukrajině dodávat plyn za dumpingové ceny, začal Dick Cheney mluvit o ruském „imperialismu", jako kdyby snaha hrát podle pravidel mezinárodního obchodu bylo nějakou formou „agrese". Nyní signatáři „otevřeného dopisu" zpívají na stejnou notu a doufají, že se Obamova administrativa při refrénu chytne.

Duchové studené války nás stále pronásledují. Zbaví se Spojené státy těchto tyranizujících duchů, kteří kvílejí, že jsme je „opustili", i když mezitím slabé a klopýtající Rusko třeba zmizí v nicotnosti? Mám strach, že nikoli.

 

Autor je komentátor amerického serveru antiwar.com, kde byl text také publikován. Převzato z Literárních novin

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře