Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Teror a nevinnost

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • teror-vlak
Násilí patří k lidské historii. Stejně jako masakry. Pokud k nim dochází v Africe či Asii, pokládáme něco takového za politováníhodnou, leč těžko odstranitelnou součást přirozeného chodu událostí.

Dějiny národů byly a bohužel zůstávají dějinami vzájemných sporů. Dojde-li ovšem k atentátu, při němž umírají desítky nevinných, jsme zděšeni. Atentát spáchaný koncem března v moskevském metru patří k násilí, které nás stále ještě dokáže ohromit.

Sebevražední atentátníci, tentokrát to byly ženy, představují něco, co ponechá v klidu málokoho. Především proto, že naše schopnost zabránit teroristům páchat čiré zlo je takřka nulová. Neplatí na něj ani sebepromyšlenější geopolitická strategie, ani seberafinovanější taktika. Sebevražedníky odhodlané zničit sebe a zároveň co nejvíce náhodných svědků kolem nenajdou v jejich skrýších dokonalé bezpilotní letouny a v metru jsou většinou těžko předem rozpoznatelní. V našem současném světě se dá skrýt téměř všechno a na sebepřísnější kontrolu lze najít protizbraň. Navíc jsou ti dnešní běsové a démoni zla od nás běžných smrtelníků sotva nějak nápadně odlišní.

Odkud pocházejí tito mladí lidé, odhodlaní sloužit nějaké věci, kterou považují za spravedlivou a přitom souhlasí s tím, že oběťmi jejich činu budou jen nevinní a že oni sami za to zaplatí vlastním životem? Jak je máme soudit, když si sami udělují trest nejvyšší? Jak vzrušující a zároveň závažnou otázku staví dnešní forma terorismu. Ale je opravdu tak nová, anebo rozvíjí něco, co k individuálnímu teroru a násilí odjakživa patří?

Na počátku 20. století se mladí revolucionáři z Ruské sociálně demokratické dělnické strany rozhodli zavraždit velkovévodu Sergeje Alexandroviče. Úkol měl provést Ivan Kaljajev pomocí bomby vržené na kočár s nenáviděným aristokratem vracejícím se z moskevského Bolšovo teatra. Atentátník však na poslední chvíli zjistil, že v kočáře sedí vedle předem určené oběti i jeho manželka a děti. Od akce ten večer proto upustil. Dílo dokonal až o dva dny později. Zabil velkovévodu Sergeje a pak odmítl velkorysou nabídku milosti, kterou mu učinila velkovévodkyně. Skončil na šibenici.

Kaljajevovi druzi atentátníka po prvním pokusu kritizovali za to, že váhal zabít děti, spřízněné s nenáviděným aristokratem. Cožpak neumírají děti mužiků následkem carské politiky?, stavěli jako výčitku skrupulím atentátníka, který zapochyboval. Nějaká podobná polemika zřejmě probíhá i v kruzích dnešních teroristů-sebevrahů. Jejich fundamentalističtí mentoři určitě argumentují podobně jako někdejší ruští anarchisté, aby rozptýlili pochybnosti budoucích sebevražedných atentátníků a zbavili je výčitek za masakrování bezbranných civilistů. Na někoho možná platí víra v posmrtnou nebeskou a rajskou odměnu, jinému třeba sedí naděje spojovaná s očekávanou spásou za prolitou krev. Leč červíček pochybování v hlavách takových „spravedlivých" se dá nejjistěji udusit právě takovým racionálně laděným argumentem evokovaným otázkou: Kdo trpí více?

Kupodivu tato či podobná otázka, která svádí házet na pomyslnou váhu utrpení jedněch a křivdy ze strany druhých, nerezonuje jako ozvěna pouze v promluvách a řečech radikálů. Když listuji stránkami spisů Ghandího, Martina Luthera Kinga či Nelsona Mandely zní mi v uších podobné echo, jako když čtu plamenné projevy Marata či Robespierra, radikálů francouzské revoluce konce 18. století.

Nemyslím, že je možné, aby si někteří pachatelé sebevražedných atentátů z dneška nekladli stejné otázky spojené s tématem spravedlnosti, nevinnosti a viny. Těžko mohu uvěřit, že by nevěděli, jaké odvety jejich akce velmi pravděpodobně vyvolají. Zkušenost prozrazuje, že reakce na atentáty a odvetné akce bývají neméně barbarské a nikdy zcela neušetří nevinné z tábora „uražených a ponížených", v jejichž „zájmu" jdou teroristé páchat zlo. Když předčasem nastupoval do funkce současný prezident palestinské samosprávy Mahmúd Abbás, prohlásil: „Násilí nás neposunulo v národní věci ani o krok vpřed". Abbás, pravda, není Arafát, který míval ve zvyku mluvit podle toho, kdo ho poslouchal. Ať to Abbás myslel s nenásilím jakkoliv, přesto zatím dokázal získat méně a ztratit více (Gaza) než jeho předchůdce. Ten, jak známo, obratně spojoval násilí s máváním olivovou ratolestí. Terorista, z něhož se stal respektovaný státník, dokonce nositel Nobelovy ceny míru. Ale to je už jiný příběh.

blogu autora

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře