Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Protekcionismus jako přirozený důsledek globální nerovnováhy

  • protekcionismus
Globální nerovnováha se mi jeví jako dlouhodobě a možná již i krátkodobě neudržitelná. Rozdělení světa na bohatý sever a chudý jih se díky globalizaci a technologickému pokroku prostupně stává minulostí. Situace, kdy pracovník v rozvinutých zemích dostává desetinásobek mzdy zaměstnance v Číně, je při současné mobilitě pracovních sil a úrovni komunikačních technologií neudržitelná.

Jako příklad dopadu internetu na pracovní trh mohu uvést existenci internetových portálů, které vytvářejí globální pracovní trhy bez jakýchkoli omezení. V oblasti překladatelství je to například proz.com. V oblasti outsourcingu činností od IT po finanční management lze pak uvést například server eLance.com, kde je možné během minuty vyhledat nejlepší globální nabídku pro vyhotovení účetnictví či návrh marketingové kampaně. V současné době se sice jedná jen malou část trhu, ale do budoucna bude podíl takovýchto pracovních trhů nepochybně růst. Jedná se o bezesporu o trh dravý a velmi konkurenční. Kdo ví, co od něj nakonec můžeme čekat? Nepochybně však bude tento trend vést k dlouhodobé konvergenci reálných příjmů v různých částech světa.

Klesající konkurenceschopnost rozvinutých ekonomik při současné úrovni produktivity a snaha politické reprezentace o zamaskování poklesu reálné životní úrovně vede k dramatickému nárůstu schodků veřejných rozpočtů, nárůstu soukromého dluhu a schodku platební bilance.

Japonsko má mírů veřejného dluhu přibližně 200% HDP. Přes tradiční přebytek zahraničního obchodu dochází k poměrně vysokému schodku státního rozpočtu. Dolary utržené z prodeje výrobků a služeb Američanům vytvářejí vysoké dolarové rezervy nebo jsou použity k nákupu amerických dluhopisů. Díky tomu může americká vláda využít dluhového financování vládních výdajů k podpoře domácí ekonomiky, která v důsledku vede k nákupu dalšího japonského a čínského zboží. Pokud by Japonsko směnilo dolary na jeny a využilo je k domácím investicím či spotřebě, vyvolalo by to tlak na posílení jenu a pokles japonských exportů. Japonské subjekty s vysokým sklonem k úsporám preferují držbu dolarů a dluhopisů před spotřebou, zvláště pak v prostředí s nízkou inflací či dokonce deflací. Nadějí Japonska je uvolnění monetární politiky a snaha o zvýšení inflace, které se v současné době jeví jako politicky těžko prosaditelné. Inflace by vedla k poklesu reálné hodnoty veřejného dluhu, nárůstu exportů a snížení sklonu ke spotřebě. Příjmy z vývozu zboží a devizové rezervy by mohly být využity k podpoře domácí poptávky. Problémy Japonska se proto jeví spíše jako politické než strukturální.

Problémy předlužených evropských zemí jsou často strukturální a jsou důsledkem nekonkurenceschopnosti ekonomik na globálních trzích. Jejich občané jednoduše žijí „nad poměry" při současné produktivitě práce. To se odráží ve vysokém schodku obchodní bilance, jako v případě Řecka. Schodek zahraničního obchodu pak musí být kryt odpovídajícím přebytkem plateb do zahraničí. Tyto peníze jsou financovány buď z osobních úspor, nebo skrze soukromý či státní dluh. Řecký schodek státního rozpočtu je financován vydáváním státních dluhopisů. Skrze záchranný balíček EU, který je z velké části financován z peněž německých daňových poplatníků, tak vlastně dojde k transformaci státních peněz v soukromé. Jak k tomu dojde? Aby Řecko mohlo i nadále kupovat například německé zboží a tím přispívat k akumulaci korporátních zisků, bude mu poskytnuto úvěrové krytí z peněz daňových poplatníku a díky tomu, může celý kolotoč pokračovat.

Nejedná se o nic menší podvod než v případě záchranného programu USA na podporu bank v době finanční krize. Americké banky podnikaly a vytvářely vlastní zisk na riziko daňových poplatníků. Jedná se tak o situaci, kdy nositel rizika a příjemce rizikové prémie jsou rozličné subjekty, což se je zcela v rozporu s ekonomickou teorií.

Zcela ojedinělým případem je Čína, kde je vysoký přebytek bilance zahraničního obchodu doprovázen přebytkem státního rozpočtu. Vzhledem k tomu, že vláda ČLR stále kontroluje velkou část strategických podniků, tak má i větší kontrolu nad využitím přebytků ze zahraničního obchodu. Nicméně Čína ve snaze udržovat nízký kurz Juanu s ohledem na podporu exportů nemůže prodávat na otevřeném trhu dolary a nakupovat Juan, který by pak mohl být využit k domácím investicím a spotřebě. Čína se tak dostává do nebezpečné spirály, kdy kvůli udržení svých exportů do USA je ochotna nakupovat americké vládní dluhopisy za utržené dolary. Dolarové rezervy a držba amerických dluhopisů tím roste a s nimi i expozice riziku devalvace dolaru. Revalvace Juanu a podpora domácích investic by byla cestou k povzbuzení domácí poptávky, nikdo však nedokáže odhadovat skutečné důsledky podobných kroků.

Jaké z těchto trendů plynou důsledky? Věřím ve vznik nových relativně uzavřených ekonomických bloků. Pokles životní úrovně v zemích EU a USA bude způsoben nekonkurenceschopností těchto ekonomik na globálních trzích při současné úrovni mezd a dále dlouhodobou neudržitelností dluhového financování rozpočtových schodků. Rostoucí neochota věřitelských zemí k nákupu vládních dluhopisů problémových zemí povede k postupnému utlumení zahraničního obchodu. Dále pak obavy rozvinutých zemí z dalšího nárůstu již tak vysoké nezaměstnanosti a konkurence levné pracovní síly budou pravděpodobně posilovat protekcionismus, jakožto přirozenou politickou odpověď na znepokojení obyvatelstva v ohrožených zemích. Globálně nejlepším řešením by byla liberalizace obchodu, centralizace kontroly dodržování obchodních pravidel, jednotná politika zdanění soukromých subjektů ve světovém měřítku a vypořádání se sílícím propojením soukromého a veřejného sektoru. Takový vývoj je však v konfrontaci s mediální manipulací, omezeným vnímání časového horizontu politickou reprezentací a rozmáhající se chudobou v zemích bohatého severu spíše jen utopickou vizí.

Protekcionismu nevyhnutelně povede k dalšímu poklesu životní úrovně ve většině rozvinutých zemí, jelikož absence levných výrobků ze zemí třetího světa způsobí pokles reálné kupní síly obyvatelstva. Izolace na úrovni národních států příliš nadějné vyhlídky nedává, a proto je pravděpodobnější vznik nových strategických hospodářských bloků. Pro Evropu chudou na suroviny se jako logický strategický partner jeví Rusko. Otázkou zůstává budoucnost nepříliš výkonných ekonomik na jihu Evropy. Vznik aliance silného evropského jádra s Ruskem se jeví jako reálná alternativa.

Čína se může dále přiblížit Japonsku, jakkoli se to nyní může zdát z historického hlediska nepřijatelné. Japonsko může v Číně najít trhy pro svou exportně orientovanou ekonomiku, pokud Čína změnou orientace podpoří domácí investice a tím i růst domácí poptávky.

Scénář rozvodu dvou partnerů, Číny a USA, kteří se nemají příliš rádi, ale nemohou bez sebe žít, je ve střednědobém horizontu více než pravděpodobný. USA se svou slábnoucí ekonomikou nebudou nadále schopny financovat státní dluh a dolar se nejspíše nevyhne devalvaci, což bude Čínská vláda ožebračeným Číňanům těžko vysvětlovat. Důsledkem bude další liberalizace v rámci zóny volného obchodu NAFTA, tak aby si USA zajistily alternativní zdroj relativně levného zboží i suroviny pro svou spotřebně orientovanou ekonomiku. Jako možné se jeví nahrazení dolaru společnou měnou.

Jaké důsledky můžou mít tyto geopolitické změny pro okrajové regiony? Je velmi pravděpodobné, že značně ohrožená je budoucnost Afriky. Její nadějí je užší partnerství s Čínou, která v oblasti výrazně investuje. Vytvoření unie afrických zemí bohatých na přírodní zdroje jako je Angola či Nigérie s duem Čína-Japonsko může být hudbou budoucnosti. Takové společenství by v sobě zahrnulo velký spotřební trh, pokročilé technologie i nerostné suroviny.

 

Převzato z Eastbound.cz

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře