Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Proč neusilovat o změnu režimu v Íránu

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • iransky-rezim
V USA se objevují hlasy, které vybízejí vládu k prosazování změny íránského režimu. Jako ilustrativní příklad této tendence může sloužit článek Richarda Haasse, prezidenta vlivného think-tanku The Council on Foreign Relations, v Newsweeku z 22. ledna. Rámcově podobný názor vyslovil na stránkách tohoto časopisu i Lukáš Hoder ve své reakci na starší článek Ondřeje Šlechty. Existují však důvody domnívat se, že politika změny režimu neprospěje ani Íráncům, ani západním zemím.

Vzhledem k názvu článku si dovolím začít dvěma poznámkami. Za prvé, není pochyb o tom, že režim ve velkém pošlapává občanská a politická práva Íránců. Za druhé, i kdyby se jednání režimu vrátilo do současnou ústavou vymezených mantinelů, svobodnější Írán bude pouze dočasným stavem odsouzeným k degeneraci. Je tomu proto, že Chomejního koncepce velájat-e fakíh vtělená do ústavy z roku 1979 dává íránskému státu autokratický charakter, a to tím, že de iure zakotvuje soustředění svrchované moci do rukou jedné osoby: duchovního vůdce. Nabízí se nám paralela s československou ústavou z roku 1960 a „vedoucí úlohou komunistické strany".

Politikou USA a evropských států by neměla být snaha íránský režim změnit. Pokud se „změna režimu" stane ústřední myšlenkou, otevře se prostor pro řadu kroků, které Íráncům spíše uškodí, než pomohou. Zároveň je možné předvídat, že tato politika zapůsobí negativně i na vztahy společností dotčených států. Do třetice, víra ve vyřešení problému s jaderným programem změnou režimu není opodstatněná.

 

Náš, nebo jejich boj?

Už několik měsíců Íránci statečně vycházejí z bytů protestovat do ulic, ač vědí, že mohou skončit ve vězení nebo i před popravčí četou. Protestují proti korupci a domáhají se svých svobod. Ano, tyto obecné cíle odpovídají přáním západních demokracií. Pro Íránce je to však to hlavní, oč se bojuje. Naopak stoupenci politiky „změny režimu" toto dění vnímají jako příznivou okolnost, která může posloužit nápravě jednání Íránu na mezinárodní scéně, zejména v otázce jaderného programu.

Proč je v případě Íránu důležité chápat, co je obecná shoda zájmů a co už je prosazování zájmů vlastních, partikulárních? Opět malé srovnání s naší minulostí: Írán není Československo a Íránci nejsou Češi, kteří toužili převzít západní model a vytvořit demokratický stát, tedy vrátit se ke svým kořenům, minulosti a snad i přátelům. Íránci chovají (nejen) k západním zemím přirozenou nedůvěru. Vzpomínají, jak v roce 1953 USA spolu s Británií svými intrikami svrhly premiéra Mosaddeka, za kterým stál lid. Nebo na podporu USA nepříteli v dlouhé a krvavé íránsko-irácké válce. Také na silný, ač nevítaný rusko-britský vliv v zemi v první polovině 20. století či na okupaci cizorodými mocnostmi v mnohem dávnější minulosti. Až přemrštěnou citlivost na cizí vměšování (a víru ve vlastní síly mu čelit), která je Íráncům vlastní, nazývá politolog Anúširavan Ehtešami „arogancí nepoddajnosti".

 

Změna režimu, změna v režimu, anebo žádná změna?

Jak byl řečeno, íránská touha po svobodě a západní snaha o nastolení demokracie nejsou totožnými vizemi. Pokud budou mít občanské nepokoje úspěch a dojde ke změně, nemusí jít nutně o změnu režimu, pravděpodobnější se mi jeví vyústění ve změnu v režimu (v pozici bookmakera bych však nejnižší kurz určil této variantě: režim situaci ustojí, a to bez podstatných vnitřních změn). Výmluvné je, že dvě nejvýraznější postavy nepokojů, Mír Hosejn Músáví a Mehdí Karrúbí, jsou oba bývalými vysoce postavenými představiteli režimu. Karrúbí mluví o tom, že se staví vůči bezpráví už kvůli odkazu otce režimu Chomejního, jemuž byl přítelem. Také další paralela s československými komunisty, totiž těmi reformními, je na místě.

S režimem je nejspíše silně nespokojena většina íránské populace. To však neznamená, že každý usíná s myšlenkou na novou revoluci. Mnoho věří v možnost změny k lepšímu v rámci stávajícího režimu. Ústava lidem zaručuje rozsáhlá práva a jejich ochranu a fakt, že vyjádření nebo ochrana práv je obecně podmíněna postupem „v souladu s islámem", nemusí (na rozdíl od nás) většina Íránců vnímat jako problém. Naopak budou vnímat jako problém to, že se jim někdo zvenčí snaží vnutit vlastní řešení jejich tíživé situace.

 

Jaderný program Íránu

Zastánce „změny režimu" by také mělo zajímat, zdali hybatel událostí, íránské masy, sdílí jejich představy o řešení otázky jaderného programu. Íránci věří, že mají na jadernou technologii právo, tak jako každý národ. Zmíněná citlivost na vměšování pak vede Íránce k odporu internacionalizace této otázky. To, jestli Írán vyrábí jadernou bombu, nikdo přesvědčivě nedoložil. Naopak o izraelském arzenálu nikdo nepochybuje. Jak je potom možné vysvětlit, že Írán, nikoli Izrael, představuje žáka, který je stále dokola zván před kárnou komisi?

Když ke konci října minulého roku dojednal Ahmadínežád v Ženevě předběžný návrh dokumentu o obohacování uranu pod kontrolou ze zahraničí a označil jej za íránské „vítězství", dva představitelé opozice zmínění výše se při schůzce o pár dní později shodli, že návrh je „šokující" a v protikladu k „národním zájmům". Není možné s jistotou předvídat, že by po případné změně režimu skutečně došlo k nápravě „darebáckého" Íránu. Jisté naopak je, že zmíněná „arogance nepoddajnosti" nezmizí a Íránci budou prohlášení o právu na jadernou technologii poslouchat rádi, ať bude u moci kdokoli. Neznamená to, že Írán nevyhnutelně vyrobí jadernou bombu. Znamená to však, že vývoj jaderné technologie bude nadále citlivou otázkou pro Írán i ostatní státy.

 

Co dál?

Malovat vztahy mezi íránskou společností a západem pouze v barvách šedi a černě by bylo zavádějící. Nicméně je třeba mít na paměti, že potenciál pro vznik nedorozumění a konfliktů je veliký. To klade na Západ určité nároky: politika vůči Íránu musí brát v úvahu místní kulturu a historii, nemůže slepě následovat ideologické poučky, což je způsob myšlení blízký americkým neokonzervativcům, kteří sehráli důležitou roli v přijetí politiky změny iráckého režimu. Dnešní názory o výhodách změny íránského režimu přitom názory této skupiny nápadně připomínají.

Jak tedy vůči Íránu postupovat? V prvé řadě můžeme vycházet z toho, co máme s tamní společností společné: lidská práva. Každý zbitý nebo uvězněný Íránec bude rád, když Západ nepoleví v kritice režimu za toto jednání. Na místě je také technická podpora, jelikož vláda se snaží protesty bagatelizovat a události v zemi interpretovat ve svůj prospěch - novináři nemohou pracovat, internet je blokovaný.

Důležité pro případné revoluční události mohou být západní demokratické ideje, které řeší přesně ty problémy, jímž Íránci čelí: dodržování ústavy, férový soud, svoboda tisku a patrně více než co jiného koncept oddělení mocí. Tyto ideje v zemi došly sluchu již před více než sto lety, když se na počátku 20. století uskutečnila tzv. konstituční revoluce. Samozřejmě se také odrážejí v dnešní ústavě islámské republiky, která se nečte jako hutná teologická stať, nýbrž jako text psaný jazykem moderního státu. Pozitivní vliv demokratických ideálů (prostředkovaný i početným íránským exilem v USA) však bude otupen, pokud bude Íráncům vnucován z pozice síly. V podobném duchu západní osvojování myšlenky na nutnost změny režimu pouze umožní současné vládě hrát na nacionalistickou notu a zastiňovat tak vlastní prohřešky.

 

 

Autor studuje poslední ročník magisterského studia mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MU.

Převzato z Revue Politika

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře