Lubor Benedikt: Začátek konce liberální demokracie

  • havel_pohreb2
Jak se rok 2011 blíží ke svému konci, je už zcela jasné na co si v naší republice budeme pamatovat nejvíce. Tento rok více než kdy jindy je hlavní událost vnitrostátní zároveň i událostí globální. Jistě jste již vytušili, že je řeč o úmrtí bývalého československého a českého prezidenta Václava Havla. Pro mnohé může být matoucí, že název článku nekoresponduje s jeho úvodem, avšak žádnou paniku, vážení, dostaneme se již brzy k „jádru pudla".

 

Tento článek není primárně o kritice Václava Havla či o jeho blahořečení, to nechám na jiných a nutno říct, že je jich od úmrtí bývalého prezidenta všude více než dost. Nikdy jsem neměl rád urážlivé poznámky na adresu zesnulých významných osobností veřejného života, a proto nesouhlasím s výkřiky mladých komunistů, jakkoliv můžou být pro leckoho atraktivnější, než střízlivé posouzení kladů a záporů Václava Havla. A přesto, že jako každý významný člověk, jenž dřímal po určitou část svého života pevně otěže moci v ruce, udělal i Václav Havel chyby a tváří v tvář faktu, že jsem upřímně nebyl jeho bezmezným obdivovatelem, projevuji věc, která dnes mnohým chybí a tou je respekt k zesnulému.

Na druhé straně se mi příčí a obdobně jako vulgární a účelová kritika směrem k Václavu Havlovi mi přijde nedůstojná, jakási, až tragikomická přehlídka nacvičených řečí a smutečních tváří. Muž, jenž tak intenzivně kritizoval režimy, které budovaly svou autoritu na kultu osobnosti, je možná posmrtně ohrožen tím, že stejně jako T.G.Masaryk bude zbožněn a stane se pouze ikonou, jejíž poselství se stane druhořadým, jeho zápory i klady budou zapomenuty a pak hrozí historická strnulost prázdné nádoby, což je pravděpodobně to poslední co by lidé, kteří ho upřímně respektovali, chtěli.

Tolik k mému počátečnímu nutkání vyjádřit se k osobě Václava Havla, jejíž obrázek se mi snaží leckdo, zvláště v poslední době, podstrčit skrze média, ať už absurdně pozitivní či absurdně negativní. Úmrtí Havla a nedávný rozhovor s kamarádem, mě totiž přivedl na myšlenku, která dala podnět k této úvaze. Síla Václava Havla tkvěla především v jeho neustálém opakování a prosazování základních principů liberální demokracie. Svoboda jedince, jeho nedotknutelná základní práva, soustavná a zdánlivě nikdy nekončící kritika vůči režimům, jenž neakceptují jakýkoliv standard práv jedince.

Tyto hodnoty jsou základem demokratického zřízení a dávají základ okřídlenému „není demokracie bez demokratů", jsou to právě tyto hodnoty, jenž mají být globálně podpořeny a především definují „západní" civilizační okruh. Nositeli těchto hodnot jsou, jak státy, kde má demokracie postavená na výše uvedených myšlenkách dlouhodobou tradici, ale také důležité osobnosti bývalých satelitních zemí, bývalého východního bloku. Mezi takové patřil právě Havel. Základní hodnoty, na nichž stojí demokracie, byly znovu a znovu připomínány při všech příležitostech. Nový vítr kritika autoritářských režimů ze stran liberálních demokracií nabrala po rozpadu SSSR. Slova jsou však pouze slova bez činů, které by je potvrzovali. Šíření demokracie, musí být nutně podpořeno zakořeněním principů rovnoprávnosti, právního řádu, základních lidských práv a svobod, svobodou projevu, vyznání. Tato sada hodnot je předvojem demokracie. O šíření demokracie, slyšíme v posledních dekádách především ze strany té největší a nejsilnější demokracie ze všech, tedy USA. Někdo těmto slovům věří více, někdo méně, mnozí zcela. Podívejme se však na politiku USA v prostředí Blízkého východu.

Jistě nikomu neuteklo ekonomické spojenectví budované již v první polovině dvacátého století, mezi Saúdskou Arábií (dále jen KSA) a USA. Toto spojenectví stojí na výměně černého zlata ze strany KSA a peněz a ochrany vládnoucího rodu před regionální konkurencí ze strany USA. Na první pohled je vše košér, ne už tak na druhý. KSA je známá především svým středověkým systémem, který je v mnohém horší, nežli středověké islámské říše. Jedná se o zemi, kde je vládnoucí vrstva zcela nedotknutelná a lid je přísně omezován pod rouškou náboženství. Snadné je představit si, že existuje analogie mezi KSA a S.Koreou. Vládnoucí vrstva nedotknutelných a perzekuované obyvatelstvo. Několik zásadních rozdílů však existuje. Obyvatelé KSA mohou cestovat a tak si oddechnout od mučivého systému ve své domovině. Důležitější je ovšem ekonomický faktor. Jednak bouřící občany lze často jednak jednoduše „podplatit" materiálními statky. Především pak ropa dovolila vládnoucí rodině v KSA zapojit se do globálního finančního systému, a i ropa umlčela kritiku režimu v zahraničí. Spojené státy dnes kritizují Sýrii, která je nesrovnatelně svobodnější než KSA a zcela jistě sekulární v čele s mladým vzdělaným prezidentem, který pozvolna reformuje zemi. Sice po čínském vzoru, ale i ten je snesitelnější než režim v KSA. Sýrie je navíc vystavena, což dnes můžeme takřka jistě říct, zahraničnímu vměšování a jisté formě „skryté války" podporované Západem. Ne tak ovšem KSA je klíčovým spojencem USA a embargo kritiky KSA trvá. Co na tom, že KSA podporuje extrémisty, kteří by rádi v městech západu zvýšili svůj kredit vůči podobným extrémistickým organizacím, pomocí útoku na civilisty. Inu peníze nesmrdí a tak, proč dbát na principech, jenž vybudovaly západní svět, a dovolily se mu stát na dlouho dominantní globální silou, či o bezpečnost svých občanů, když je ve hře ropa. Po dlouhou dobu byl klíčovým spojencem USA také jaderný Pákistán, jenž si dal za úkol porušovat snad všechny základní západní hodnoty, o kterých, kdy slyšel. K situaci v Pákistánu opět pomohli do značné míry USA, svou podporu výcvikových táborů mudžáhidů, kteří následně bojovali v Afghánistánu proti SSSR. Čelíme tady faktu, že jeden z největších mediálních strašáku Al-Kaida mohla vzniknout i díky pomoci z USA.

Jak si vysvětlit fakt, že některé diktatury jsou „hodné" a jiné mnohdy mnohem méně nebezpečné se ocitly na „ose zla". Zcela jednoduše, víme to přeci takřka všichni, kdo se o oblast trochu zajímáme. Dokud je země ochotna prodávat své suroviny exkluzivně USA nebo jeho spojencům, může porušovat tolik základních principů lidských práv, kolik za svou vládu dokáže. V opačném případě, i pokud diktatura dbá o blaho menšin a snaží se reformovat zkostnatělý systém a především se odvrací od teologických experimentů, jako Sýrie, avšak „nejde na ruku západu" je v ohrožení. Demokratickým zemím západu jde především o to, aby v Islámském světě žádná demokracie nevznikla, jelikož lid by si demokraticky mohl zvolit nespolupracovat s USA, či uzavírat výhodnější smlouvy o odběru surovin, například s Čínou.

Nejlepší příklady zřeknutí se šíření svých základních hodnot jsou Guantanámo, nebo Irácké věznice pod dozorem USA, či patriot act a jeho mnohé pozdější modifikace vedoucí k omezení práv jedince. Ukazuje se tedy, že pokud se státy demokratické zřeknou svých základních principů v zahraniční politice, vede jen krátká cesta k tomu, aby na tyto principy zapomínaly i v domácí politice. Podporování extrémistů zahraničních jednoznačně vede k signálu, že demokratické hodnoty nejsou ústředním mechanismem západní dominance, pro extrémisty domácí. Demokracie, která přijede na tanku, je skutečně jen prázdnou frází a západní svět ukázal ve vztahu k tomu islámskému během letošních revolucí, že pomalá demokracie za pomocí tlaku na autoritativní režimy nebude tolerována a bude nahrazena náboženskými radikály, kteří budou potřebovat prodat cenné suroviny země, a za zisk z nich, který může být menší než dříve, pak uvrhnou například zemi jako Libye do teologického experimentu po vzoru KSA. Wahábisté z KSA pak mohou v tomto prostředí šířit svou extrémistickou ideologii účinněji než kdy dřív a vzít lidem pokrok, který přišel za vlád sice autoritativních, avšak do značné míry pokrokových vůdců.

Je tedy smutnou ironií, že Západ v arabských revolucích v tomto roce, zaujal pozice zcela opačné než na kterých by sám stát měl. A například v případě Libyjské intervence přistoupil v podstatě k ekonomickému terorismu. Těchto pár poletujících myšlenek, které jsem sepsal a nabídl k zamyšlení, mi vyvstalo na mysl ve chvíli, kdy jsem na internetu sledoval různá vystoupení Václava Havla, jejichž stěžejní obsah spočíval právě v zarputilém připomínání základních principů západní civilizace. Dnešní „demokratické" velmoci ukázali v uplynulé dekádě a zvláště pak v tomto roce, že vláda demokracie se mění na vládu ekonomie a zisk je do budoucna tím účelem, který bude světit prostředky.

Havel sice měl své přinejmenším kontroverzní sejití z cesty základních principů demokracie, jejichž největším příkladem je Bělehrad, avšak neubránil jsem se zvláštní myšlence v posledních dnech. Jak jsem pročítal internetové stránky světových zpravodajských stanic jenž Havla zmiňovaly, neubránil jsem se otázce, zda nežijeme také v době, kdy je blízko smrt nejen těch, kteří hájili „staré" principy, ale smrt celé demokracie na úkor ekonomokracie, jenž může velmi lehce být jen jinak nastrojenou formou diktatury přicházejících z míst odkud by to nikdo ještě před nedávném nečekal. Místo bomb, snižování ratingu, místo likvidace sociálních skupin, státní škrty, místo cenzury, strach z terorismu a místo strany a jejího vůdce v uniformách, bankéři v perfektních oblecích a jejich managerská hierarchie s ředitelem na vrcholu. V závislosti na výše uvedených informacích tak pro mne rok 2011 zůstane rokem, kdy demokracie stále více podléhá těžké nemoci a její přežití závisí na obyčejných myslících lidech. Do roku 2012, doufám, že příští rakev, kterou „národ ponese" nebude ve svých útrobách schovávat demokracii.

zdroj: http://www.ac24.cz

Související: Václav Havel zbaven postmoderní aury (stojí za přečtení)

 

podporte-width