Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Kdo jsou alavité? Ze zákulisí války v Sýrii

Hodnocení uživatelů:  / 27
NejhoršíNejlepší 

  • syrie_alavite
Pro pochopení  války v Sýrii, je třeba porozumět, kdo jsou alavité, a proč vyvolali  tak silné náboženské nepřátelství  sunnitských muslimů. Je třeba přestat pasivně poslouchat oficiální propagandu  o tom, že Bašár Assad je tyran, kterého je nutno svrhnout.

Tato propaganda nám totiž brání prohlédnout, že občanskou válku v Sýrii vedou syrští sunnité za podpory USA a  sunnitů z Golfského zálivu proti alavitům a nemá nic společného s bojem o lidská práva v Sýrii. Skrývá se před námi, že nejde o boj nějakého rodinného klanu Assadů, ale o boj náboženské a etnické skupiny ohrožené masakry, pokud by stávající režim padl. O boj, v jehož pozadí se skrývají americké strategické zájmy.

Po staletí byli alavité nejslabšími, nejopovrhovanějšími, nejchudšími a nejzaostalejšími Syřany.

Kdo vlastně jsou alavité?

Je to společenství asi 1 300 000 osob, z nichž milion žije přímo v Sýrii. Tvoří asi 12 % obyvatel Sýrie a tři čtvrtíny z nich žijí v provincii Latakia na severozápadě země. Tam tvoří téměř dvě třetiny obyvatel. Vyznávají alavismus, náboženství, které se považuje za muslimské, ale sunitští muslimové je považují za kacíře.

Alavitské náboženské hnutí  vzniklo v 9. století.

Jeho zakladatelem je Muhammad Ibn Nusair, šíitský muslim, pobočník jedenáctého imáma, narozený v Basře (v moderním Iráku). Ten vytvořil doktrínu poněkud vzdálenou základním principům islámu. Alavitská věrouka představuje božskou moc jako trojici, tvořenou Alím, Muhammadem a Salmánem al-Farísím, perským vyznavačem zoroastrismu hledajícím pravdu. Tato trojice představuje tři stránky božství: podstatu, projev (jméno) a poznání (brána k esoterickému vědění). Alavité mohou pít víno, slaví mnoho křesťanských svátků a ctí křesťanské svaté. Ženy nemusejí nosit závoj a obecně mají větší svobodu pohybu než ženy muslimské. Alavité odmítají šáriu, nepraktikují některé dietní a náboženské rituály, věnují malou pozornost půstu, almužnám, cestě do Mekky, kterou pokládají za modlářství. Náboženství navazuje na někdejší pohanské astrální kulty a učí o návratu zbožných duší mezi hvězdy. Údělem nehodných je pak převtělení do zvířat. Nemají kostely, modlitby konají v soukromých domech, obvykle s náboženskými vůdci.

Alavitské náboženství vypadá jako islámské, a hlásí se k němu, když se to hodí. Říkají tomu taqiya (náboženské předstírání), aby se vyhnuli pronásledování. Pro napojení na judaismus či křesťanství vzbuzují nepřátelství sunitských muslimů, kteří je považují za odpadlíky nepřijímající klíčové zásady islámu.

To vše způsobilo, že alavité byli pronásledováni a museli ustoupit do hor mezi severním Libanonem a Tureckem. Žili v uzavřených obcích a získali pověst zuřivých a nedisciplinovaných horalů neplatících daně, napadajících cizince  a plenících sunitské vesnice v rovinách. To vše platilo až do začátku 20. století a změnil to až příchod Francouzů po první světové válce.

Když Francie získala v roce 1922 od Společnosti národů mandát v Libanonu a Sýrii, vyhlásila vytvoření Velkého Libanonu a rozdělila mnohonáboženskou Sýrii do několika subjektů majících respektovat identitu tzv. "kompaktních menšin". Sýrie se stala federací, sestávající ze dvou států, Damašku a Aleppa, oba s většinou sunnitů, a dvou autonomních území, Aluitského a Druzského. K nim se později přidal Sandžak, kde žili Turci, kteří se v r. 1939 připojili k Turecku.

Alavitský stát vznikl k 1. červenci 1922. Platily se v něm nízké daně a těšil se velkým dotacím od Francouzské koloniální správy. Alavité využili svého příznivého postavení  jak hospodářsky, tak právně. Na svém malém území o rozloze 6 500 km2 postavili přístav Latakija a četné silnice, školy a nemocnice. Měli i své vlastní soudy, které neuplatňovaly islámské právo šária.

Za tyto změny děkovali Francouzům a pomáhali jim za to zachovávat jejich nadvládu. V roce 1926 Syřané bojkotovali volby zorganizované Francií a došlo k nepokojům. Alavité tvořili polovinu z osmi pěších praporů tvořících speciální levantské jednotky, dodali své muže pro policii a pro zpravodajské služby. Pomohli zmařit sunnitské protesty, stávky a potlačit povstání. Věřili, že mandát Francie povede ke konečnému uznání  alavitského státu a umožní jim uniknout věčnému pronásledování sunnity. Ale po roce 1930, Francie obětovala tužby menšin alavitské a druzské ve prospěch svých vlastních politických zájmů.  Sunnitští radikálové, kteří požadovali nezávislost Sýrie, byli připraveni podepsat smlouvu o přátelství s Francií jen za předpokladu, že alavité a druzové budou součástí budoucí nezávislé Sýrie.

Alavité ostře protestovali proti tomuto projektu. Tak v roce 1936 šest alavitských předáků, včetně dědečka Hafiz al-Assada, poslalo dopis francouzskému ministerskému předsedovi Blumovi, v němž ho upozorňovali, že alavité se liší od sunnitů nábožensky a historicky, a že oni se nechtějí vázat na Sýrii, protože to bude stát sunnitů, kteří je považují za nevěřící. Téhož roku poslalo, 450 000 alavitů francouzské vládě petici, v níž prohlásili, že "alavité věří, že jsou lidské bytosti, ne zvířata připravená na porážku. Žádná moc na zemi je nemůže přinutit přijmout jho svých nepřátel tak, aby se navždy stali tradičními a dědičnými otroky“.

Nic nepomohlo. Dne 9. září 1936 francouzská vláda podepsala smlouvu, podle níž se stalo alavitské území součástí Sýrie. Za války byla francouzská koloniální správa pod pravomocí Petainovy kolaborantské vichistické vlády, což umožnilo Angličanům posílit svůj vliv v zemi. V dubnu 1946, když Angličané odcházeli ze Sýrie, se alavité dostali pod nadvládu sunnitů.

Jakmile se sunnité zmocnili vlády, zrušili alavitský stát, rozpustili jeho vojenské jednotky, zrušili alavitská křesla v parlamentu, jakož i soudy, které aplikovaly alavitské občanské právo. Alavité pochopili, že jejich postavení v Sýrii se stává neudržitelné a začali se organizovat, aby se dostali  k moci.

Armáda zůstala útočištěm pro menšiny. Pro velké aristokratické sunnitské rodiny byla vojenská akademie v Homsu  dobrá jen pro lenochy a nižší společenské třídy. V obavách, aby  se armáda nestala nástrojem pro státní převrat, který by neustáli, sunnitští vůdcové vojenskou kariéru znevažovali. Pro alavitské venkovany však zůstávala cestou, jak si zachovat slušné živobytí. Tak se stalo, že alavité tvořili většinu vojáků a dvě třetiny poddůstojníků. Vyšší hodnosti zůstávaly doménou sunnitů. Ti se však začali mezi sebou prát o vyšší funkce a stali se v letech 1949 – 1963 aktéry četných vojenských pučů. Alavité povyšovali, stávali jejich nástupci,  a  přiváděli do armády své příbuzné.

Podobnou politiku infiltrace aplikovali při vstupu do strany Baas a přizpůsobovali se její sociální ideologii. V průběhu roku 1963 tato strana podnikla tři státní převraty. V roce 1966 takový krvavý převrat zorganizovali alavité a Hafíz Assad se stal ministrem obrany. Při posledním, v roce 1970, který organizoval, se alavité spolu s druzy a ismaelity definitivně dostali k moci. Nezabránil tomu ani sunitský prezident Amin al Hafiz, který v roce 1966 vyřadil 30 alavitských důstojníků. Bylo už pozdě. Počet alavitů ve straně Baas se zpětinásobil.

Od roku 1970 všechny pokusy o státní převrat ztroskotaly. Až do současnosti, kdy polofeudální monarchie z Golfského zálivu s americkou i evropskou podporou zafinancovali povstání syrských sunnitů. Odvolávají se přitom na lidská práva, avšak moc v Sýrii drží zatím pevně alavité, seskupení okolo Assadovy rodiny. Vědí, že jejich porážka by vyvolala krvavá jatka, podobná těm, která se odehrávají v oblastech, které povstalci dočasně ovládli. Pravda ovšem je, že 70 % obyvatel Sýrie jsou sunnité, a že tedy alavité nemají dlouhodobou perspektivu si moc uchovat.

Ivo Krieshofer

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře